Alois Musil

Ze světa islámu

Obsah

ÚVOD

PROSTŘEDÍ

Země a lidé

Náboženské představy

MUHAMMAD

V Mekce

V Medíně

Jaký byl a co vykonal

KORÁN

SUNNA

JAKSE ISLÁM ROZŠÍŘIL

CHALÍFA

Čím byl Chalífa

STÁT

ŠÍA

Neviditelný imám

Nositel božskosti

ROSTOUCÍ OBEC

Vnitřní rozpor

Chráněnci

Novověrci

BOHOVĚDA

Kořeny

Mustazila

Gazáli

Pravověrné školy

Obecný souhlas a novoty

SÚFIJCI, MYSTIKOVÉ

Bratrstva neboli řády

POVINNOST

Člověk a bůh

Bohoslužby a půst

Pouť do Mekky

KŘESŤANI

Za turecké vlády

MUSLIMI A KŘESŤANSTVÍ

ŠÍITSKÉ VĚTVE

Zejdovci

Ismaílovci

Fátimovci

Drúzové

Assasíni

Ismaílovci v Indii

Dvanáctníci

Náboženský život

Vyznavači Aliho

Šejchijje

Bábovci

Bahaovci

Hurufové

Kizilbaši

Nusejrové

SÚNITSKÉ VĚTVE

Ibádovci

Uahhábovci

Imám Eben Saúd

Mekka a Medína obsazeny

Mekka a Medína ztracena

Nový rozkvět, Echuáni

Mekka a Medína znovu obsazena

Proti Euchánům

Vyznání ustupuje politice

Ahmádovci

ÚPADEK A PROBUZENÍ

Evropský tlak

Muslimský protitlak

NYNĚJŠÍ VÝVOJ

NÁRODNOST MÍSTO NÁBOŽENSTVÍ

Opravy a novoty

V EGYPTĚ

Džemáladín Afgání

Muhammad Abduh

Obroda

Muslimská universita Azhar

V TURECKU

V INDII

Uahhábovci

Skupina aligarhská

Všeindická liga

Vykladači zákona

Domovina

V INDONESII

Sarekat islám

Islám a pohani

V ČÍNĚ

V RUSKU

SENÚSOVÉ V LYBII

V SEVEROZÁPADNÍ AFRICE

Bratrstva

Alžírští věřící a učitelé zákona

Tuniští oprávci

Z řádového života v Maroku

ISLÁM SE ŠÍŘÍ

KOLIK JE MUSLIMŮ

Se světem islámu se stýkám od konce roku 1895. Po léta jsem bydlil a kočoval s muslimy, navštěvoval jejich posvátná místa a hovoříval o jejich vyznání. Hleděl jsem poznati jeho vznik i vzrůst. Sbíraje látku pro současné dějiny Orientu seznamoval jsem se s nynější náboženskou obrodou. Pro obé jsem studoval odborné písemnictví uložené ve velkých knihovnách ve Vídni, Praze, Londýně, Cambridge, Mass a New Yorku a zaznamenával z orientálních denních listů, jichž jsem do začátku roku 1939 deset odebíral. Ovocem této dlouhé a úmorné práce je tato knížka.

Prostředí

Slovo Arab je množný pojem, jenž označuje ty, kdož bydlí pod stanem, kočovníky. Člověk kočuje, stěhuje se se svými stády za vodou a pastvou v zemi, ve které nepravidelně a málo pršívá. Takovou zemí je Arabie, poloostrov měřící více než 3.200.000 km2.

Země a lidé.

Arabský poloostrov není rovina. Jsou na něm hory vystupující na 3000 m, pahorkatiny, sopečná území, pískové závěje a mnohdy 100 m hluboké kamenité nebo hlinité stepi a rozsáhlé nížiny, do kterých stéká voda ze širokého okolí, udržuje se pod nánosem a umožňuje vzrůst trávy, křoví, stromů. Je to oasa. Člověk nachází obživu po celý rok na jednom místě, nekočuje, není z Arabů, není arabi, poněvadž bydlí v pevném domě, je usedlík, hadari. Některé přímořské kraje, zvláště v jihozápadní Arabii neboli Jemenu, mívají deště pravidelnější a vydatnější. Dají se obdělat a bývaly obdělány a trvale osídleny.

Na začátku tohoto století se vyskytla domněnka, že Arabie od úsvitu dějin vysychá. Jindy prý v ní byla rajská zahrada, již čtyři mohutné řeky zavlažovaly. Ponenáhlu ztrácely vodu, lesy hynuly, obyvatelů ubývalo a zbylí napadali sousední země, aby se uchránili od smrti hladem a žízní. Tato myšlenka, jako každá novota, se zalíbila četným odborníkům, i budovali na ní výklady rozličných dějinných událostí, zvláště rychlého rozšíření islámu.

Dvakrát jsem se zabýval důvody, o které se domněnka o vysychání Arabie opírá, ponejprv r. 1914, podruhé r. 1928 obšírněji anglicky. Probral jsem důvod za důvodem a dokázal, že nynější Arabie je táž, jaká byla na úsvitu dějin, leda že jí jindy procházely světové obchodní cesty, které se jí nyní vyhýbají.

Vývoz a dovoz z jižní Evropy, Asie a východní Afriky se soustřeďoval v Jemenu, jihozápadním koutě Arabie, odkud pocházela královna ze Sáby. Pevné lodice vozily zboží Rudým mořem a Perským zálivem a nákladní velbloudi arabskou souší do Egypta, Fenicka, Malé Asie, Asyrska a Babylonska. Na pobřeží se vzmáhaly přístavy, ve kterých se lodice každého večera zastavovaly. Na souši u pramenitých napajedel vznikaly stanice, v nichž karavany odpočívaly nebo své náklady vyměňovaly. Přístavy i stanice byly pod dozorem sabejského nebo jiného krále, jenž svými stoupenci a svou posádkou zabezpečoval život i majetek. Pokud se mu tento úkol dařil, měli usedlíci i kočovníci blahobyt. Seznamovali se s názory dalekých sousedů a tvořili si vlastní osvětu. Nejvýše vyspěla v Jemenu, kde se o vládu správu dělili Mibejci a Sabejci, avšak i Nabatejci, jejichž hlavní město Petra leželo skoro uprostřed mezi Mrtvým a Rudým mořem, a po nich obyvatelé staroslavné Palmyry zanechaly památky, jimž se obdivujeme. Tyto státy zanikly politickými a hospodářskými spory Římanů a Byzantinců s Peršany, pokoj a pořádek mizel, dovoz a vývoz upadal a obyvatelé Arabie živořili.

Jakého původu byli nejstarší obyvatelé Arabie, není jisto. Pokud se o nich zmiňují asyrské a babylonské prameny, byli to Arabi, arabské kmeny. Bible je zařaďuje mezi potomky Abrahamovy. Jedna skupina pochází od jeho syna Ismaela, jejž mu povila Hagar. Druhá skupina se skládá ze synů, které měl s Keturou. Podle místopisu rozličných zpráv jsem hleděl prokázat, že ismaelští kmenové tábořili v severní Arabii, keturští ve střední. Tuto střední Arabii nazývá bible Havila. Severní hranice Havily se táhnou bezmála od severního konce Akabského zálivu Rudého moře po 29°15´ severní šířky. Na 41°30´ východní délky se stočí k severovýchodu a končí u Eufratu jižně od Babylonu. Z pramenů je patrno, že biblická Havila je totožná s klasickou Arabia Felix, nynějším Nedžem. Z ismaelskýck kmenů v ní trvale netábořil žádný; byla keturská.

Západním pomezím Havily neboli Šťastné Arabie, asi 100 km od Rudého moře, vedla světová obchodní cesta. Na její severní části vynikaly keturské stanice Dedan, nyní al-Ela, a po ní Hegra, nyní al-Hedžr neboli Medájen Sáleh. Občanské a jiné války v jihozápadní Arabii a odstředivé síly rostoucí v římských a byzantských provinciích ohrožovali život a majetek velkých obchodníků, stěhovali se jinam a bohaté stanice pustly, změnily se ve zříceniny nebo v osady, jejichž obyvatelé se živili obchodem s okolními kočovníky a toliko pod jejich ochranou zajížděli pro nové zboží.

Z těchto osad je dodnes známa Mekka. Leží v kotlině směřující od severovýchodu k jihozápadu, 2,5 km dlouhé 1,5 km široké. V kotlině vyvěrá několik pramenů a vycházejí z ní dvě cesty: jedna k západu k přístavu Džedda, druhá k severovýchodu pouští do Babylonska.

Obyvatelé Mekky byli roztodivného původu, domorodci s přistěhovalci nejen z Asie, nýbrž i z Afriky, zvláště z Habeše; podle náboženství židi, křesťani a zdánliví nebo skuteční pohani. Židi se po zániku judského království r. 587 účastnili obchodu. Usazovali se v arabských přístavech a osadách, příznili se pokrevně s domorodci, obraceli je na svou víru a přijímali zvyky a obyčeje svého nového okolí. S ohnisky židovského náboženství v Palestině a Babylonsku se hrubě nestýkali.

Křesťani byli potomky syrských obchodníků, kteří se poarabštili s domorodci, bezmála splynuli a žili vlastním náboženským životem.

Skuteční pohani pocházeli ponejvíce z Jemenu, bohaté jihozápadní Arabie, jež měla značnou osvětu a upravenou bohoslužbu. V ní soupeřili křesťani se židy. Židi se opírali o Peršany, křesťani o Byzantince a Habešany. Židi r. 523 zvítězili a založili vlastní stát, jenž však byl zakrátko obsazen Habešany. Habešští guvernéři ustoupili r. 570 perským. Šáh ustanovoval zemské správce, kteří znova dopomohli k moci židům a pohanům.

Obchodníci z Mekky byli povinni udržovat dobrou vůli s pány sousedních zemí, s negušem Habeše, šáhem Persie a císařem Byzance, avšak politicky nebyli závislí na nikom.

Obchodní styky bývaly nejčilejší po prvních deštích, které svlažují půdu a plní napajedla v říjnu. Kočovníci se zásobují na pobyt ve vnitřní poušti, i vypravují se na trh s tím, co mohou prodati a vyměniti nebo čekají na kupce ve svých územích. Bez prodeje a nákupu nebo výměny se neobejdou ani kočovníci, ani usedlíci, proto chrání život a majetek kupců a stíhají nezbedy, kteří se proti obchodníkům proviní.

V Mekce se odbývaly hlavní trhy druhý měsíc v roce. První k nim kočovníci putovali, v třetí se vraceli, i trvalo po tyto tři měsíce jakési příměří. Nebylo nájezdů ani loupeží. Podobný klid byl a je zachováván po čtyři týdny v krajích, v nichž po vydatných deštích je hojně vlny, kozí srsti, rozpuštěného másla a tučných jatečných zvířat, která obchodníci rádi skupují nebo za tkaniny, živiny a zbraně vyměňují.

Původních zpráv o dávné Arabii máme velice málo. Co o ní zaznamenali sousedé, je plno smyšlenek a zabývá se po většině jihozápadním a severním koutem. O životě ve vnitřní poušti nevíme skoro nic. Na starší muslimské podání není spolehu. Muslimi, kteří se zajímali o to, co se v Arabii dálo v prvních stoletích našeho letopočtu, byli skoro všichni cizího původu. Teprve v osmém, devátém a desátém století se dotazovali Arabů, co si zapamatovali o starších dějinách. Jejich zpravodaji byli toliko z mizivé části kočovníci pouště. Většinou vykládali o dávných událostech potomci Arabů, kteří se v sedmém století usadili daleko od své vlasti. Málo o ní slyšeli, ještě méně si zapamatovali a svou nevědomost nahrazovali výmysly, zvláště když souhlasili s názory tazatelů. Zachovaly se básně, které muslimi kladou do šestého nebo začátku sedmého století, ale pro toto stáří není bezpečného důvodu. Přečetné verše byly složeny později a nevíme, jak původně zněly. Jedni odborníci tvrdí, že je složili křesťani, jiní je označují za pohanské. Jsou-li původní, prokazují svým slohem i obsahem, že vrstevníci jejich skladatelů se společenskými způsoby a náboženskými představami hrubě nelišili od nynějších Arabů, kočovníků pouště.

Muslimští spisovatelé nazývají období před Muhammadem, džáhilijje, což mnozí překládají a vykládají pojmem barbarství. Nynější Arabi říkají džáhel mladíku, který se honosí prvním chmýřím. Není hoch a není muž. Bývá umíněný, neurvalý, ukvapený, ale v jádru dobrý. Chyby a nepravosti, jež přísní muslimi přičítají Arabům v džáhilijji, mají bezmála všichni nynější kočovníci, a přece nejsou barbaři ani pohani. Žijí jako jejich pradávní předci a nedbají přikázání svého prorockého krajana Muhammada. Přírodní životní podmínky jejich prostředí jsou silnější než jeho učení.

Arabská společnost nespočívá na rodině, nýbrž na příbuzenstvu. Do příbuzenstva náleží potomci společného praděda po vlastníky neboli druhé bratrance. Příbuzenstvo chrání své členy a pyká za jejich viny. Příbuzenstva se sdružují v čeledi, čeledi ve kmeny. Příbuzenstvo, čeleď, kmen vede náčelník obecným souhlasem vybíraný z určitého rodu, ve kterém je tato hodnost dědičná. Náčelník dbá rady stařešin, i řídí se veřejným míněním. Svrchovanou moc ve kmeni vykonává náčelník jako vrchní válečný velitel potud, pokud není mír obnoven. Nevyzná-li se ve válečných záležitostech, ustupuje osvědčenému hrdinovi, jenž nejednou zbaví neschopného náčelníka jeho hodnosti a kmen dostane nový vládnoucí rod. Kmeny náleží k příbuzným skupinám, jež třebas bydlily a tábořily daleko, přece věří, že jsou téže krve. Vědomí pospolitosti takových skupin se udržuje a brzdí pojem národa a vlasti.

Za vzniku a vzrůstu islámu se mluvilo a psalo o skupině severoarabské a jihoarabské. Severoarabskou vedli Kurejši, z nichž se Muhammad narodil; jihoarabskou jeho pomocníci, ansár, z Jetribu neboli Medíny. Ve velice podobné pravdě, že jádrem jihoarabské skupiny byli potomci posádek, které vládci jihozápadní Arabie vložili do význačných obchodních přístavů a stanic. Zachovali si vzpomínku na svůj někdejší vliv, proto se vyvyšovali nad skupinu severoarabskou, domorodou. Že byli obyvatelé Medíny uznáni za členy skupiny jihoarabské, svědčí, že Medína jindy měla mnohem větší význam než Mekka, což ostatně plyne z úrodnosti medínského okolí.

Jihoarabské posádky značily prvotně příbuzenstva nebo čeledi. Bylo jich málo. Příznily se pokrevně se sousedními domorodci, přibíraly jejich příbuzenstva a čeledi a rostly ve kmeny. Tento postup se urychloval za vzniku islámu, kdy soukmenovcům a pomocníkům Muhammadovým jakož i jejich příbuzným kynul bohatý podíl na kořisti, státní podpory a daňové úlevy. Rozvratem ústřední vlády ubývalo výhod, příslušnost k té neb oné skupině pozbývala opravdového významu, u kmenů a čeledí roztroušených od Atlantického oceánu na čínské pomezí a v severní Arabii opanovaly domácí skupiny Aneze a Šammar, Aneze jako severoarabská, Šammar jihoarabská. Kmeny Aneze táboří a bydlí od Perského zálivu po Haleb, Šammar od Rudého moře nad Mósul snad od úsvitu arabských dějin. Sídliska a tábořiště zůstala; názvy čeledí se změnily.

Členi skupin Aneze a Šammar jsou jmíni za urozené a odlučují se od kmenů třetí skupiny, Htejm, kterými opovrhují a jež mezi sebe nepřijmou. Členi téže skupiny si říkají bratranci a třebas se vzájemně škorpí, pomáhají si proti členům druhé skupiny. Pokrevně se nejraději přízní příbuzenstva a čeledi stejné skupiny. Neschvalují sňatků s příslušníky druhé, rovněž urozené, a úzkostlivě se vyhýbají opovržené skupině Htejmů.

Kočovníci pouště neuznávají usedlíky, zvláště obchodníky, za rovné a urozené, neboť jim vytýkají, že jsou míšenci rozmanitého původu nejen po otci, nýbrž i po matce.

Příslušnost se dědí po otci. Žena, matka nikdy nezapadne do příbuzenstva svého muže a svých dětí. Zůstává v příbuzenstvu svého otce a svých bratří. Ti se jí honosí a za ni pykají.

V nejstarších dobách kočovníci a usedlíci si bedlivě všímali přírody, i dělili rok na období suché a deštivé. Muslimský rok má dvanáct měsíců, ale měsíčních, je proto průměrně o jedenáct dní kratší než náš sluneční, i počíná Nový rok a tudíž každý měsíc o jedenáct dní dříve, takže proběhne za 33 let všemi ročními počasími. Kočovníkům je měsíční rok neznámý; jejich je pevný, sluneční. Počíná prvním deštěm, tedy v říjnu a neskládá se z dvanácti měsíců, nýbrž ze dvou období, suchého a deštivého. Deštivé období trvá od října do dubna. V něm pršívá, kdežto v suchém od května do září obyčejně ani nekápne. Ale i když prší, nebývá déšť všude stejně vydatný. V některém kraji jenom šplíchne, v jiném jsou kratší nebo delší přeháňky; leda jednou za čtyři léta nebo za pět let spadne v témže kraji tolik deště, že v něm vykvetou a uzrají jednoleté i vytrvalé byliny a poskytují vydatné pastvy. Z řečeného je patrno, že se v Arabii člověk nemůže usaditi, kde by chtěl a že tam není polí a luk přinášejících užitek každého roku.

Toliko v kotlinách, do nichž stéká dešťová voda zdaleka, si může člověk opatřovati stravu po celý rok, může tam trvale bydliti. Voda valící se po vydatných deštích vyschlými řečišti, vymílá půdu, ukládá nános v kotlině, proniká jím až na skalnatý spodek a živí rybníky a bažiny. Vláha chráněna vysokou vrstvou naplaveniny před horkým sluncem se udržuje trvale, i daří se datlové palmy, pomeranče, smokvoně, marhaníky a roztodivné zeleniny, mnohdy též obilí. Člověk si vystaví kamenný dům a se svými druhy založí osadu, oasu. Jenže je takových oas v Arabii málo a život v nich není nikterak snadný.

Mezi jednotlivými oasami se prostírají širé kraje, v nichž není políčka, zahrady a tedy ani domku. Kde jsou studnice četnější, pasou své kozy a ovce Šuájové čili ovčáci. Kde je studnic málo, kočují chovatelé velbloudů, kterým se říká ve vnitřní poušti, bedúové. Tito i oni bydlí pod stany utkanými z černé kozí srsti, které přenášejí z kraje do kraje podle toho, kde napršelo.

Náboženské představy

Všichni obyvatelé Arabie, usedlíci i kočovníci, věří v Alláha, jak říkají jedinému Bohu. Neradi o něm hovoří. Dalo mně hodně práce, abych vyzvěděl, jak si Boha představují, jak ho uctívají a co od něho očekávají. Mnoho mně nepověděli ani moji nejlepší přátelé. I na těch jsem mohl vyzvídat jenom za vhodných okolností, které byly řídké.

Jednou jsme se obdivovali v pískové poušti Nefúd překrásnému východu slunce. Bylo po dešti. Narůžovělý písek se leskl, jakoby byl uměle urovnán. Keře gaza svítily mladičkou zelení, modroučká obloha byla čistě umyta, ptáčci zpívali a dlouhé, teninké paprsky mladého slunce nás něžně objímaly, ba líbaly. Bylo mi jako v chrámu, v němž hlaholilo ze srdcí vděčného lidu „Bože, chválíme Tebe!“ Můj druh Názel asi cítil podobně, neboť šeptal: „Alláhu akbar, veliký jsi, Bože; Alláhu akbar, veliký jsi, Bože.“

Chtěje využíti jeho zbožné nálady, ptal jsem se ho rovněž šeptem: „Odkud víš, Názele, že je Bůh?“ Mlčel. „V dobrém se tě ptám, odkud víš, že je Alláh? Což jsi ho viděl?“

„Mlč Múso,“ bylo vše, co Názel odpověděl.

„Proč bych mlčel? Právě jsi volal: „Velký jsi, Bože! Z toho soudím, že věříš, že Bůh je. Nemůžeš mně pověděti, proč v Boha věříš?“ Názel po mně zahlédl, zavzdychal a pobídl svou velbloudici k rychlejšímu kroku, neodpověděv ani slova. Po nějaké chvíli zastavil své zvíře a ukazuje před ně hůlečkou, ptal se zvučným hlasem: „Co vidíš, Múso, v písku přede mnou?“

„Stopy.“

„Čí stopy?“ Prohlédnuv si čerstvé stopy lépe, odpověděl jsem: „Stopy pštrosa.“

„Viděl jsi někdy pštrosa v tomto Nefúdu?“

„Neviděl.“

„Odkud víš, že je v něm pštros?“

„Tyto čerstvé stopy mně to povídají.“

„Div divoucí, tyto stopy, kterých tu včera nebylo, které nejbližší vítr zahladí, ti povídají, že je v tomto Nefúdu pštros a stopy Alláhovy ti nepovídají, že je na tomto světě Alláh?“

„Kde jsou stopy Alláhovy?“

„Ty.,Múso, se ptáš mne, Názela, kde jsou stopy boží? Pohleď vpravo, pohleď vlevo, podívej se vpřed, podívej se vzad, pozoruj stopy boží a netrap mne, Názela, otázkami, odkud vím, že je Bůh.“

Služba boží se vytváří jinak u kočovníků, jinak u usedlíků. Kočovníci nemají ani posvátných míst, ani obrazů, ani kněží, ba ani bohoslužebných obřadů. Svým náboženstvím se velice podobají biblickým patriarchům. Za přátelského hovoru se svým bratrem Núrim, knížetem Rualů, jsem se ptal: „Jak to, Núri, že nemáte míst posvěcených službě Alláhově?“

„Vždyť jich, Múso, ani mít nemůžeme. Pravidelně teprve po pěti letech táboříváme v témže kraji. Co bychom měli z posvátného místa, chrámu, vybudovaného v takovém kraji? Naši nepřátelé by jej za naší nepřítomnosti zbořil nebo zneuctili. Což není Alláh přítomen na každém místě? Vždyť nás doprovází na našich nájezdech a válečných výpravách daleko a daleko od našeho území. V cizích krajích se k němu modlíme a v cizích krajích mu sloužíme bez posvátného místa, bez chrámu.“.

„Nemáte obraz nebo nějaký předmět, který vám znázorňuje Boha?“

„Nemáme. Sám jsi mně, Múso říkal, že věříš, že je Bůh duch. Kdo by mohl znázorniti ducha? Proč bychom si vybírali jediný předmět, aby nám připomněl Boha, stvořitele všech předmětů? Proč bychom nepotřebným obrazem nebo předmětem zatěžovali při stěhování své velbloudy a vydávali se v nebezpečí, že nám bude obraz nebo předmět od nepřítele uloupen nebo zneuctěn.“

„Nemáte prostředníků mezi sebou a Bohem?“

„Bůh je můj otec, já jsem jeho syn. Je potřebí prostředníka mezi otcem a synem?“

„Vaši předkové, vynikající členi vašeho rodu, nejsou ti vašimi přímluvčími u Boha. Neuctíváte je jako svaté? Neputujete k jejich hrobům?“

„Kde jsou hroby našich předků? Nemáme starých pohřebišť. Pochováváme své příbuzné, kde umrou a poněvadž se tam vracíváme teprv po mnoha letech, nebudujeme jim náhrobků, které by mohly býti za naší nepřítomnosti objeveny a naši mrtví potupeni. Svých předků, kteří se zasloužili o kmen, si vážíme. Chováme je ve vděčné paměti, přednášíváme o jejich činech básně, klademe je za vzor svým dětem, ale nemáme je za světce. Vždyť byli lidé jako my. Nač se mne, Múso, doptáváš, najdeš všechno v oasách u usedlíků. Obyvatelé osad vyhrazují určité místo službě boží. Uzavrou je zídkou, aby nebylo znečistěno dobytkem a opatří je střechou, aby bylo uchráněno od deště a horkého slunce. To je jejich modlitebna, jejich chrám. Některému členu osady svěří dozor nad modlitebnou. Čistí a upravuje ji, svolává sousedy ke službě a učí dítky předepsaným modlitbám.

Osadníci mají stálé, společné pohřebiště a zřizují na něm lepý náhrobek onomu zesnulému členu, který se za života nějakým způsobem vyznamenal. Navštěvují jeho hrob a správce modlitebny na něm přinášívá ve význačné dny nebo když je potřeba naléhá ovci nebo velblouda v oběť. Obětní krev buď vyteče na náhrobek nebo se jí potře kamenná deska postavená u hrobu, kdežto maso se uvaří a sní. Správce modlitebny, který obětní zvíře zařezal, dostane kůži a kus masa. Stává se prostředníkem mezi osadníky a Bohem a bývá za svou službu odměňován.“

„Vy nepřinášíte oběti?“

„Přinášíme, ovšem že zřídka. Obětníkem je obvykle otec nebo náčelník, ale na jeho rozkaz může obětovati též jiný muž. Zvláštních obětníků nemáme.“

„Proč přinášívají usedlíci oběti na hrobě svého vynikajícího příbuzného“

„Sby ho uctili a za přímluvu u Boha poprosili. Považují zesnulého za svého hosta a zabíjejí pro něho zvíře, jako by je navštívil. Hledí si ho nakloniti, aby jim vyžádal od Alláha, čeho právě potřebují, dávají se pod jeho ochranu, mají ho za ochránce celé osady a byklácají si, jaké zázraky se svolením Alláhovým pro ně vykonal. Některé osady mají několik takových patronů a slouží jim ochotněji než Bohu samému. Patroni zastiňují Alláha.“

Kočovníci pouště věří, že Alláh stvořil vše z ničeho: vodu, hlínu, kamení, byliny, ptáky, zvířata, lidi. Mimo to stvořil též nebeské a pozemské duchy. O nebeských andělech vědí pramálo. Mnohem více se zabývají pozemskými duchy, džinny. Džinni jsou neviditelní a žijí jako lidé. Žení a vdávají se, mají děti a živí se chovem ovcí a koz. Nejraději bydlí a táboří v pustých, bezvodých roklích a skaliskách, do kterých syn Adamův zřídka kdy vkročí. Potomkům Adamovým raději škodí, než prospívají a obyčejně se jim vyhýbají. Mužští džinni činívají nástrahy sličným dívkám, pannám. Džánijje se někdy zamiluje do statného mladíka, zjeví se mu v lidské podobě a okouzlí ho svým zjevem, že se s ní ožení. Před ostatními muži a ženami se skrývá a přijímá jinou podobu, obyčejně hada. Džán může zploditi a může poroditi dítě, podobné lidskému.

Na koho se džinni hněvají, toho obyčejně posednou a Alláh má moc poslati pozemského ducha do těla toho neb onoho člověka. Takový mluví a jedná jako džán a není za své skutky odpovědný, poněvadž je posedlý.

Málokdy jsem slyšel slovo satan, šejtán. Obecný je názor, že je to pozemský duch, avšak nikdo mně nepověděl, proč se mu tak říká. O pekle nevědí nic.

Nynější náboženské zvyky a obyčeje Arabie se hrubě neliší od minulých. Jindy jako nyní všichni obyvatelé věřili v jediného Boha. Kočovníci, zvláště beduové, povětšině neměli ani chrámů, ani obrazů, ani patronů, ani kněží, ba ani přesně stanovených bohoslužebných obřadů. Usedlíci měli chrámy, patrony a kněze, kteří řídili bohoslužbu. V chrámech byly obrazy nebo předměty připomínající jednak rozličné vlastnosti boží, jednak uctívané patrony nebo modly přinesené z ciziny. Zvláště v obchodních střediskách bývalo mnoho takových obrazů a model. Pořizovaliť je cizí obchodníci, kteří se tam usadili.

Na dvoře poutního chrámu obchodního města Mekky stál domek podobný kostce, pročež se mu říkalo Kaaba. Jeho rohy směřovaly k jednotlivým stranám světovým. Při východním je zazděn asi 1,5 m nad zemí černý kámen. V severovýchodní straně jsou dveře, k nimž vede několik stupňů. Naproti východnímu rohu se vypíná lepá budova se studní Zemzem. Blízko ní se ukazuje kámen, na kterém se Abraham modlíval.

Jak vznikla kaaba?. Proč byla vystavěna? Někteří myslí, že nahradila stan zřízený nad památným hrobem, poněvadž prvotně neměla střechy, avšak střecha je hlavní částkou stanu. Bez střechy nezná Arab stan. Je-li pravda, že se kaaba vlastně jmenovala bejt alláh, dům Alláhův, tož to byla kaplička, v níž chovali odznak, který jim připomínal Alláha. V severozápadní Arabii utkvívali nejraději na nezměnitelnosti, věčnosti boží, již znázorňovali podlouhlým balvanem buď přirozeným, nebo nějak přitesaným. V okolí Petry, hlavního města arabských Nabatejců, je takových kamenů, symbolů na sta. Není pochyby, že nabatejští obchodníci brávali tyto symboly s sebou a uctívali je ve svém novém sídlisku, zvláště bylo-li trvalé. Je podobné pravdě, že v kaabě stály a visely rozličné sošky, mezi nimi podle arabského podání též obraz Panny Marie s Děťátkem. Byli v Mekce a jiných oasách usazeni křesťani nejen původu cizího, nýbrž i domorodci, kteří křesťanské náboženství přijali.

Ochránci kaaby byli ze kmene Kurejšova. Každý kmen kočovníků, zvláště beduů, odvozuje svůj původ od předka, jehož jméno nese, třebas jednotlivé čeledi vědí, že jsou rozličného původu a že se dobrovolně sloučily. Ani o společném, ani o vlastním praotci nemají pravdivého podání. Nenašel jsem Araba, který by byl znal své předky dále než po pradědečka. S pradědem se stýkal nebo o něm od děda slyšíval. Pradědem končí příbuzenstvo a za příbuzenstvem končí Arabův svět. Ani o otcích připomínaných v básních nebo pověstech nevěděli, ze kterého pokolení pocházeli a které potomky zanechali. Proslulé staré arabské rodokmeny spočívají velkou většinou na písku, výmyslu, třebas, jako u Kurejšova, sahaly po Abrahama, ba Adama. Obecné bylo přesvědčení, že Kurejši jsou ze severní skupiny, kdežto občani z Jatribu neboli Medíny že náležejí k jižní, která jindy poroučela. Snad je pravdivé podání, že se předci Kurejšů nastěhovali od Eufratu a že to byli syrští nebo nabatejští obchodníci, kteří kaabu vystavěli a opatrovali na počest jediného Boha, Alláha, jenž byl v Mekce znám a uctíván.

Není nejmenší pochybnosti, že odznaky, symboly Alláha byly mnohými považovány za zvláštní božstva, kteráž se měnila v patrony, ochránce té neb oné osoby, toho neb onoho okrsku, osady. Rovněž je jisté, že si velcí náčelníci dováželi z Babylonska, Asyrska, Sabejska, Persie, Syrie a Egypta modly, jež v té neb oné ze svých oas postavili. I sami budovali svatyně bohům států, jejichž převahu uznávali. Kmen Tamúdů tábořící v okolí Hegry dal kolem r. 168 vystavěti chrám, aby v něm byli uctíváni zbožnění císaři Marcus Aurelius Antonius a Lucius Verus. Byl-li v chrámu nějaký odznak, symbol, znázorňující císaře nevíme, avšak v podání se udrželo jméno Caesar, Kajsar. Muslimští vykladači zákona, aby ukázali nevědomost předků, upravili cizí Kajsar na arabský Ukajsar a vytvořili domorodé božstvo arabských kočovníků, třebas ho nikdy nebylo.

Muhammad

Na konci šestého století byly v Mekce a jiných podobných osadách západní Arabie rozličné náboženské názory, neboť je šířili nejen židi a křesťani, nýbrž též stoupenci perského Zarathustry. S

cizími názory, patrony a božstvy se dostávaly do obchodních měst též cizí obřady. Prvotní jednoduché náboženství jediného Boha mizelo, a přece trvalo vědomí, že je Alláh, jediný Bůh, mocnější než všichni patroni a bozi dohromady.

Usedlíci byli a jsou odkázáni na dobrou vůli kočovníků, zvláště beduů. Bez souhlasu velkého náčelníka beduů, tábořících v okolí osady, oasy, usedlíci nesmějí pásti svá stáda za zahradami, nesmějí choditi za za obchodem do táborů a nesmějí vyvážeti nebo dovážeti zboží z přístavů nebo sousedních států. Nechtějí-li ztratiti majetek a výdělek, jsou usedlíci povinni odváděti roční poplatky knížeti beduů a zajistiti si jeho ochranu. Četní patroni osadníků podléhali a podléhají tudíž jedinému Bohu kočovníků, jaký div, že se často a často ozývali a ozývají v Arabii hlasy, aby se usedlíci vrátili k prosté službě jediného Boha. Kdo ke konci šestého století vybízel k úctě jediného Boha, slul haníf. Nebyl žid, ani křesťan, ani zoroastrovec, avšak očišťoval pravou víru od pohanských příměsků jako jindy Abraham. Podání vypravuje o nějakém hanífovi, že stával jako stařec opřen o zeď kaaby a volával: „Ó Alláh, kéž bych věděl, jakým způsobem bych ti měl sloužiti, ale nevím to.“ Žalem zdrcen klesával na zem.

Nápadné je, že kočovníci pouště nedbají posledních věcí člověka. Veškerou péči věnují přítomnosti, o budoucnost, o posmrtný život se nestarají, nebo neradi slyší, když jim to někdo připomíná, že z tohoto světa odejdou a si s sebou nevezmou, leda své skutky. Tak tomu bylo i jindy a myslící mužové napomínali své krajany, aby dbali služby boží a připravovali se na odchod z tohoto pomíjejícího světa.

Z podání se dovídáme, že ke konci šestého století starý myslitel Koss projížděje za výročního trhu na hnědé velbloudici volal: „Pojďte sem lidé! Poslouchejte a pamatujte si tohle: Kdo má na svět přijíti, přijde. Kdo žije, umře. Kdo umře, odejde. Nebesa jsou plna důkazů a země je plna příkladů. Vizte moře, jak se vzdýmá, hvězdy, jak mizí, oblohu, jak se rozpíná, zemi, jak se prostírá. Přisám Alláh, že víra v jediného Boha, je lepší než víra naše. Což neuvažujete, že lidé odcházejí z tohoto světa, aniž by se vraceli? Vězte, cesta všech lidí je stejná, ale jejich skutky jsou různé.“

V Mekce

K myslitelům, jako Koss a jeho četní druhové, náležel též Muhammad, syn Abdaláhův. O jeho soukromém životě víme pramálo. Spolehlivě jsou toliko zmínky v koránu. Životopisy složené sta let po jeho smrti jsou plny podrobných zpráv, avšak ty, které se neopírají o korán, spočívají na pohyblivém písku, pověsti. Jisté je, že Muhammad pocházel ze kmene Kurejšova a z čeledi Beni Hášim, jež nebyla mezi předními. Odborníci velkou většinou souhlasí, že se jeho otec jmenoval Abdalláh a že byl syn Abdalmuttaliba. Živil se jako jako jeho starší bratr Abd Menáf neboli Abu Tálib obchodem. Za návratu z obchodní výpravy onemocněl v Jatribu neboli Medíně a zemřel kolem r. 570 krátce než mu jeho manželka Amína v Mekce povila synka Muhammada nebo brzo potom.

Amína pečovala o chlapečka, dědeček Abdalmuttalib na něho dozíral a oběma pomáhal, jak bylo jeho povinností. Matka umřela, když chlapci minulo šest let a dědeček za dva roky později. Osmiletý Muhammad vstoupil do domu svého strýce Abu Táliba a přiučoval se za obchodníka. Pásl a napájel stáda, upravoval sedla, chystal zboží, nakládal a doprovázel karavany. Přesných údajů o jeho mládí nemáme a která jsou, nezdají se býti pravdivá. Zajisté můžeme míti, že si stoupenci zapamatovali den jeho úmrtí. Označují jej jako pondělí, 12. dne prvního rabía. Téhož dne se přiblížili k Medíně, stěhuje se z Mekky. Rovněž v pondělí, 12. dne rabía ho Bůh omilostnil prvním zjevením a v pondělí 12. dne rabía se narodil. Taková přesná shoda je sice možná, avšak není podobná pravdě. Stejné nesnáze abychom překonávali i v dalších údajích časových.

Muhammadovi bylo 25 let, když se oženil se čtyřicetiletou vdovou Chadídžou. V Arabii ženy časně dospívají a brzo a¨stárnou, a přece Muhammad zplodil s Chadídžou pět nebo šest dětí. I když je sama nekojila, těžko si lze představiti arabskou rodičku tak vysokého věku. Čtyřicátý a dvacátý pátý rok jsou okrouhlá čísla, z nichž je patrno, že byla Chadídža hodně starší než Muhammad. Z dětí vynikla Fátima, jež se později provdala za svého příbuzného Aliho, syna Abu Tálibova.

S Chadídžou se Muhammad dobře požádal a svědomitě se staral o její obchod. Styky udržoval jako jeho krajani se Syrií a s Jemenem. Někdy putovaly obchodní karavany napříč Arabií do Persie, jejíž hlavní město Ktesifon leželo na Tigridu nad starým Babylonem. Po souši se některé karavany vypravovaly do Egypta a po moři do Habeše.

Muhammad měl jasnou hlavu a otevřené oči i uši; všímal si nejen obchodních záležitostí, nýbrž též zvyků a obyčejů lidí, se kterými se potkal, jakož i přírodních úkazů a uměleckých památek, okolo nich se ubíral. Všechny poznatky rovnal ve svých myšlenkách, hloubal o nich a tvořil si vlastní představy a názory. Není pochyby, že uměl číst a psát. Obého potřeboval jako obchodník a k obému byl naváděn svými druhy, kteří za odpočinku na zdech a na skalách zaznamenávali svá jména, své pozdravy a vzpomínky. Na tisíce se jich uchovalo podél dálných obchodních cest.

Muhammad byl sirotek. Těžce se protloukal životem, poznal bídu a zakusil hojně ústrků. Záhy chápal, že se málo péče věnuje chudobným utištěným, sirotkům a vdovám, zlí lidé že se mají mnohdy lépe než dobří. Odkud je zlé? Lze je překonat? Jakým způsobem? Na tyto otázky mu dávali nejlepší odpovědi poustevníci a mniši, jichž bylo podél obchodních cest mnoho a s nimiž se hojně stýkal. Poustevníci žili osaměle a sloužili pocestným. Pečovali o nemocné i o zdravé, neboť jim zajišťovali vodu a chránili je od bloudění. Za noci zaněcovali buď v oknech nebo na vysokém přístavku, podobném věži, oheň, který jako maják, munára, ukazoval směr a dodával síly unaveným. S kláštery bývaly spojeny zájezdní hostince. Obchodníci a všichni, kdož je doprovázeli, v nich rádi odpočívali a v okolí pásli nákladní zvířata. Muhammadovi se naskytla nejedna příležitost, aby si pohovořil s poustevníky nebo mnichy a vyptal se jich na to, co ho hlouběji a hlouběji zajímalo. Uslyšel o prvním hříchu., avšak nepochopil jeho dědičných následků. Ze zkušenosti věděl, že každý umře. Poustevníci a mniši ho poučili, že hrob je branou k novému životu, že mimo tento svět je ještě jiný a že do něho nevstoupí, kdo se nepodrobí soudu. Od soudu se odebere buď do pekla, nebo do nebe, ráje. Bůh je nejvýš spravedlivý a jako takový je povinen každé zlé. Mnohdy je trestá již na tomto světě, jak je patrno z opuštěných měst a hrobek vytesaných ve skalách podél obchodních cest. Bůh zahubil jejich obyvatelstvo pro zlé, jež páchali. Koho nestíhal na tomto světě, neujde jeho trestu v den posledního soudu. O tom byli přesvědčeni všichni křesťani, se kterými hovořil. Zlé ruší rovnou cestu k lepšímu, posmrtnému životu, je tudíž nezbytné, aby bylo překonáno. To činili křesťanští poustevníci a mniši, neboť se postili a umrtvovali.

V zájezdních hostincích v Babylonsku neboli Iráku a v Jemenu se Muhammad též seznamoval se zoroastrovci. I oni znali dobré a zlé a vyznávali, že každý člověk je povinen pomáhati dobrému a hubiti zlé, chce-li si zabezpečit lepší život na onom světě. Ponenáhlu dospíval Muhammad k názoru, že základem, ba ohniskem náboženského života je nauka o zmrtvých vstání, posledním soudu, ráji a pekle. Poslední věci člověka jsou důležitější než co jiného na světě.

V Mekce a sousedních oasách a osadách žilo mnoho židů. Živili se sadařstvím, řemeslem a obchodem a mnozí mezi nimi hloubali o podobných záhadách jako Muhammad. Očekávali Vykupitele. Křesťani tvrdili, že již přišel. Jedni i druzí opírali své přesvědčení o knihy zjevené Bohem. Muhammad slyšel, že Starý i Nový zákon pochází od Boha, že je jeho obsah pravdivý a závazný, avšak sám snad ani jediné knihy nečetl, ba ani předčítati neslyšel. Z vypravování, z doslechu si osvojil rozličná rčení a náboženské výrazy, jichž často užíval. Do škol nechodil, bohovědou se nezabýval, proto vyznává, že je ummi, neučený, samouk.

Velice ho zajímalo vyprávění o prorocích. Šířil je, dodával ze svého, takže jeho proroci neměli s biblí společné leda jméno. Proroci poslaní Bohem jedli, pili jako jejich soukmenovci, avšak vynikali nad ně značnou mocí, kterou je Bůh obdařil. Znalost věcí budoucích a schopnost činiti zázraky je podstatnou známkou starého proroka. Proroci měli vést. Byli majáky na přímé cestě k Bohu. Bez vedení, bez majáku lze zblouditi i na přímé cestě, což teprv na stezce, která často a často odbočuje a mění směr. Nezažehne-li poustevník nebo mnich maják, nezbývá pocestnému obchodníku leda aby vyhledal spolehlivého vůdce. Málokterý takový vůdce se vyzná na celé cestě. Je nezbytné ho nahrazovat jiným a jiným. Mimo vůdce potřebuje obchodník ochránce, aby zajistil svůj majetek, své zdraví i svůj život. Též ochránci ustupují jeden druhému.

Co je to nesnází na cestě vedoucí k pozemskému cíli! Což teprve na oné, po které má člověk dospět k poslednímu soudu! Tuto zná toliko Bůh a jeho posel neboli prorok. A což pozemský, vymyká se jeho působnosti? Nikoliv. Bůh je všude přítomen, zná každou zatáčku. Kdo se svěří jeho vedení, nezbloudí. Bůh je nejvýš mocný, je pánem každého území, žádný náčelník se mu nevyrovná. Kdo si vyžádá jeho ochrany, může bezpečně kráčet pozemským světem a nezabloudí na cestě k onomu, druhému. Odtud Muhammad prosíval: „Veď mně cestou přímou, cestou těch, které zahrnuješ svou milostí, nikoliv těch, na které se hněváš a kteří bloudí.“

Potulný obchodník dbá, aby vůdce nebo ochránce nepopudil a neodpudil. Kdo se dá úplně pod ochranu boží, musí se přičiniti, aby si jí zasloužil a ji uchoval dobrými skutky, modlitbami, postem a štědrostí. Tak soudili a učili křesťani, židi, zoroastrovci. Muhammad chápal, že mají zjevené náboženství, mají knihy, Bůh jim posílal proroky. Jsou to skupiny lidí, kteří se od sebe odlišují jazykem a rozličnými zevnějšími vlastnostmi. Muhammad je měl za zvláštní národy, od kterých své arabské soukmenovce odlišoval. Což se o ně, o Araby Bůh nestaral? Dotud nikoliv. Nepostará se o ně? Nepošle i k nim proroka jejich národnosti? Kdo jím bude? Koho vybere?

Muhammad prožíval dlouhé a těžké vnitřní boje. Trápila ho nejistota, zda je na pravé cestě a zda se zbytečně neodlučuje od svého okolí. Zacházíval na nedalekou horu Hiru, kde v jeskyni zpytoval své nitro, kál se a prosil Boha za osvícení. Jasně viděl, že všemohoucí a spravedlivý Bůh na konci života požádá od člověka účet z toho, co konal a od všech lidí na konci věků. V jeho nitru se ozývaly divné hlasy; čí jsou, některého ducha nebo boží? Se zlými duchy neměl nic společného. Žádný pozemský duch ho neposedl. Což neposílá k němu Bůh dobrého ducha, svého mluvčího anděla, jak posílal k prorokům, o kterých slyšel od křesťanů a židů?

Dlel v ústraní v jeskyni bezmála měsíc, když se mu pojednou ukázal anděl Gabriel a podal mu nějaký spis se slovy: „Čti!“ „Nebudu čísti.“ Anděl ho tiskl, že se domníval, že zahyne. Dvakrát ho vyzval a dvakrát odepřel. Konečně se ptal: „Co mám čísti?“ „Čti ve jménu Tvůrce, Pána svého, jenž stvořil, stvořil člověka z chuchvalce krvavého. Čti; vždyť máš Pána nejvýš šlechetného, jenž naučil perem, naučil člověka negramotného.“

Tento výjev nesmírně rozechvěl Muhammada, jenž se doopravdy obával, že je posedlý. Ponenáhlu se uklidnil a uvědomil si, že je jeho povinností, aby šířil zvěst o pravém Bohu a že tento Bůh, Pán tvorů, vyznamenal člověka vyššími duševními silami. Avšak nebyl ještě přesvědčen, zda tato výzva pochází skutečně od Boha.

Zanedlouho se opět ubíral do své jeskyně. Když došel do polovice cesty, uslyšel ve svém nitru hlas: „Muhammade, ty jsi prorok Alláhův, já pak jsem Gabriel.“Sám uvěřil, avšak uvěří mu jiní? Byl velmi nesmělý, bázlivý, znal své krajany a bezpečně předpovídal, že stěží dospěje k úspěchu a že mu bude mnoho snášet. Za největší duševní trýzně uslyšel novou výzvu: „Ó zahalený, vstaň a varuj a svého Pána oslavuj, oděv svůj očišťuj a pohoršení se vzdaluj.“ Nebylo zbytí, byl povinen, aby se ubíral cestou Bohem vytčenou. Majetek, pohodlí ba život u něho pozbyly ceny, neboť byl přesvědčen, že ho Bůh vyvolil za svého posla. Minulo mu čtyřicet let – obecný údaj značící, že již byl zralým mužem.

Největší důvěru měl Muhammad k své manželce Chadídže. Ona byla první, komu pověděl, co se přihodilo. Vyptávala se na podrobnosti, a když je zevrubně vylíčil, uvěřila, že k němu skutečně mluví anděl.

Od samého počátku uznával Muhammad jediného Boha. Pojem Bůh vyjadřuje arabština slovem iláh. Přidá-li se před toto slovo člen al, označuje se jím jediný pravý Bůh, stává se vlastním jménem. Je potřebí je psáti velkým B, odtud: Není boha mimo Boha, lá iláh illalláh. Tedy Alláh značí totéž co naše Bůh. Nebylo to nic nového. Muhammad vycházel ze staré obecní víry v Alláha. Nechtěl býti ani poslem, apoštolem, ani prorokem. Odmítal podobné názvy a tvrdil, že se může zváti leda kazatelem nebo varovatelem. Svá zjevení vykládal toliko členům své rodiny, svého příbuzenstva a své čeledi. První se obrátila Chadídža, za krátko Ali, syn Muhammadova strýce a ochránce Abu Táliba, jakož i Zejd, syn Háritův, jejž přijal za vlastního. Velice získal na vážnosti, když se k němu přidal dvacetiletý obchodník Abu Bekr z čeledi Beni Tajm. Abu Bekr k němu dovedl Otmána, syna Affánova z čeledi Beni Umejja, jež vynikala vážností a bohatstvím mezi Kurejši. Chádidžin strýc, křesťan Uarska uznával zjevení, kterého se dostalo Muhammadovi, avšak zůstal věren své víře a zemřel jako křesťan. Mimo skromného a umírněného Abu Bekra vynikal mezi Muhammadovými stoupenci činný a rozhodný Omar. Abu Tálib ho nadále chránil, třebas zamítal jeho zjevení.

Tři léta působil Muhammad mezi svými, než se rozhodl, že vystoupí veřejně jako prorok r. 613. Hlásal společenské opravy, opíraje se o víru v jediného, živého Boha, Alláha, jenž byl pro něho pánem posledního soudu a tudíž i ráje a pekla. Vrstevníci mu dobře rozuměli; vždyť byli velkou většinou přesvědčeni, že je jediný, živý Bůh, jenž ovládá všechny kmeny a jejich božské patrony. Odtud si snadno vštípili heslo: Není boha mimo Boha. Alláh dozírá na dobré i zlé a bude požadovat účet v poslední den.

Hlavní snahou kočovníka pouště, Araba, je, aby si zachoval zdraví a majetek, proto volá na neznámého, kterého potká: „Sallamak alláh, kéž tě Alláh zachová ve zdraví a bezpečnosti.“ nebo „As-salám alejk, bezpečnost kéž spočine na tobě!“ Odpoví-li: „Ua alejk as-salám, též na tobě kéž spočine bezpečnost!“ je pocestný přesvědčen, že nebude oloupen, poraněn, zavražděn. Odtud obecné rčení: „Sallamt ua salimt, dožadoval jsi se bezpečnosti a nabyl jsi jí.“ Bezpečnost zajistí vždy a všude Alláh, proto učiní pocestný nejlépe, odevzdá-li se do jeho ochrany, aslame ila-lláh. Odevzdání se do ochrany Alláhovy sluje islám a kdo to činí, zove se muslim.

K odevzdání se do ochrany Alláhovy vybízel Muhammad, kázal islám. Byl si vědom, že neučí novému náboženství, nýbrž že obnovuje starý, na počátku lidstva zjevený islám. Alláh stvořil Adama a pověděl mu, co má věřiti a jakým způsobem ho má uctívati. Tento původní islám Muhammad obnovoval a nesměl ze svého nic dodati a starého pozměniti. Po Adamovi učili islámu přečetní proroci poslaní Alláhem rozličným národům. Posledního proroka Muhammad vypravil do Mekky, jejíž obyvatele si vyvolil za svůj lid. Proroci projevovali i vůli Alláhovu zjevením, která byla sloučena v knihy. Takové zjevené knihy si uchovali i židi, křesťani, zoroastrovci. Též Arabům Alláh uštědří zjevení. Každé zjevení jakož i sbírka všech sluje korán, čtení, předčítání, čítanka, neboť se ho má užívati při bohoslužbě a duchovních cvičeních. Muhammad tvrdil, že se řídí příkladem Mojžíše a Ježíše. Jejich bohoslužba měla býti závazná. Neznal jádra židovského a křesťanského náboženství, proto ulpíval na zevnějších obřadech. Byl varovatelem svého národa, oslavovatelem svého Pána, hlasatelem zákona čistoty a zakladatelem společenského vyrovnání. Mekkští obchodníci byli proslulí lichvou a požívačností. Pokory neznali a utiskovali chudobné sousedy. Muhammad jim připomínal poslední věci člověka a vybízel k podpoře chudobných a utištěných. Boháči ho odmítali. Z chudobných se někteří k němu přidávali. Sloučil je ve spolek Alláhův a nabádal: „Vytrvejte při spolku s Alláhem, jejž jste založili. Nerušte přísahy, kterou jste složili. Zachovejte věrnost Alláhovi, svému ručiteli.“

Členi byli povinni odvádět částku svého majetku jako očišťovací daň, zakát, pro chudé a potřebné. Mimo to se modlili po židovském způsobu při zákmitu jitřenky, při západu slunce a v noci, tedy v dobách, kdy nezanedbávali svých prací. Muhammad se modlil před nimi a ukazoval jako imám, kdy a jak se mají konati rozličné pohyby. Cvičili se v kázni a vštěpovali si přesvědčení, že jsou si rovni, že náležejí k sobě, že není rozdílu mezi boháčem a chudákem, mezi urozeným a obyčejným. Navzájem se hájili, čímž vyrovnávali společenské odpory a vymykali se z příbuzenstva. Nikolv krev, původ, nýbrž náboženské přesvědčení je spolčovalo a sílilo.

Muhammad dozíral na vybírání daně pro chudé, na duchovní cvičení, při kterých byly předčítány a vysvětlovány korány, upevňoval islám. Jeho kázání je jasné, výroky v koránu však, zvláště mekkské, jsou nesrozumitelné a nápadné umělkovanou básnickou formou. Korán se skládá ze súr, odstavců, každá súra z veršů. V nejstarších súrách mluví Muhammad k jednotlivci. Jsou to rozhovory, v nichž se Muhammad cítí tak blízko k Alláhovi, svému spojenci, že může o sobě říci: „Tvůj Pán činí ti to a to.“ Ponenáhlu vkládá podobná rčení v ústa samému Alláhovi. Alláh mu dodává útěchy, rady, pobídky, avšak obrací se též k obci, k lidstvu. Muhammad nejednou vytýká, že nemluví sám, nýbrž že mluví Alláh. Aby bylo patrno, že Alláh hovoří jinak než člověk, užívá Muhammad umělkovaných rčení temného slohu a rýmů. Posluchači porozumí Alláhovým výrokům toliko, jsou-li dlouhými kázáními náležitě připraveni.

Obyvatelé Mekky si s počátku Muhammada nevšímali. Ponenáhlu mu odporovali a pronásledovali ho, když neustal nabádat ke společenským opravám. Žádali, aby prokázal své božské poslání proroctvími a zázraky. Když tvrdil, že ho Alláh těmito dary neposílil, odbývali ho s posměchem, cože je za proroka, když jí tatáž jídla a chodí do trhu jako oni. Muhammad přisvědčoval, že se jako člověk od nich neliší, avšak Alláh si ho vybral, aby je uchránil od záhuby, která jim hrozí při posledním soudu. Vybízeli ho, aby tuto záhubu uspíšil a se kochal jejich neštěstím. Kdyby byl doopravdy poslem, apoštolem a prorokem, přidali by se k němu nejváženější a nejbohatší, poněvadž by je Alláh osvítil, kdežto k Muhammadovi chodí toliko jednotliví chudáci a to tajně, jakoby se styděli nebo báli. Nebýti Abu Táliba, jeho ochránce, byli by Kurejši Muhammada ze svého kmene vypudili. Na členy spolku Alláhova nemohl spoléhat v záležitostech pozemských. Velkou většinou neměli vlivu a nebylo jich ani čtyřicet - znova všeobecný údaj. Muhammad neustával. Stoupenci se nemnožili, avšak přibývalo nepřátel.

Mezi nynějšími Araby, kočovníky pouště, žijí muži a ženy znající a vidící věci skryté a obdaření milostí uzdravovati nemocné. Říkají jim vědoucí, kdežto oni sami se nazývají majetníci islámu, pravověrní. Tvrdí, že dědí své přirozené vlastnosti, svůj islám od svých pradědů a že se schopnost uzdravovat nemocné, odhaliti ukryté, projeviti budoucí a podobné omezuje na určitá příbuzenstva. Jejich vrstevníci tomu nechtějí věřiti a často si tropí z vědoucích posměch, avšak pochází-li vědoucí od otce a děda, o nichž je obecně známo, že byli rovněž vědoucími, uznávají bedouvé, že může míti pravdu, zato si tím více dobírají muže a ženu, kteří přidruživše se k dědičnému vědoucímu, po nějakém čase dokazují, že je Alláh rovněž obdařil islámem neboli nadpřirozenou schopností.

Vědoucí je přesvědčen, že obcuje s andělem, jenž mu oznamuje vůli Alláhovu. Takový anděl, prostředník mezi Alláhem a vědoucím, sluje munábi, mluvčí. Sdělí vědoucímu, co má ve jménu Alláhovu prohlásiti a běda mu, kdyby oznámil něco jiného. To by ho anděl v té chvíli zabil.

Každý vědoucí má žáky, kteří se přiučují zevním úkonům, jež je potřebí znáti, má-li se mluvčí Alláhův zjeviti. Učedníci doprovázejí vědoucího při návštěvách nemocných, na nájezdech a přidružují se k němu, kdykoliv pokyne. Nosívají bubínky a jiné hudební nástroje. Chce-li vědoucí přivolati mluvčího anděla, pokyne učedníkům, aby hráli. Sám dřepí se skloněnou hlavou. Po chvíli se pohybuje, nadzdvihne se, natáhne, poskakuje, kroutí sebou, strká ruce, nohy ba i hlavu k ohni, tleská rukama a podobné. Beduové říkají, že si zahrává, jeho učedníci však, že se odevzdává v moc islámu. Jakmile dostoupí jeho nadšení nejvyššího stupně, ukáže se mu anděl nebo některý z jeho předků. Ustane-li nadšení, bývá vědoucí velice zemdlen a naříká si, že nic nemůže. Beduové nevěří, že by toto nadšení bylo přípravou na zjevení se anděla, posmívají se mu, napodobí jeho posuňky a nazývají ho posedlým, kejklířem. Zvláště si dobírají učedníka, jehož předkové nebyli vědoucími, chce-li se státi samostatným. Pomáhají jim i vědoucí, hlavně dotavadní učedníkův mistr. Nazývají nového vědoucího přihlouplým, proniknutým bezbožností, opilým, zatemnělým na rozumu, pomateným, posedlým. Prohlásí-li něco jako vůli Alláhovu, posmívá se mu kdekdo. Vždyť se od svých předků, kteří nebyli vědoucími, nic nedozví a mluvčí anděl ho nezná. Dokáže-li přece něco neobyčejného, říkají, že mu pomohl jakýsi duch, džán, a s takovým vědoucí neobcují. Vytrvalostí, trpělivostí a odvahou si vymůže vědoucí začátečník po několika letech uznání nejen beduů, nýbrž i dědičných vědoucích.

Podobně se chovali mekkští boháčí k Muhammadovi, neboť mu přezdívali kouzelníků, posedlých, básníků, hadačů. Muhammad se ohrazoval, že není ani káhen, hadač, který předpovídá, ani posedlý, ba nechtěl slouti ani šáer, básník. Arabové si vážili a váží básní, nikoliv však básníků, neboť se domnívají, že jsou ve styku s duchy, že lhou a živí se leda žebrotou, dožadujíce se za své básně odměny od těch, které chválí.

V Medíně

Muhammadova kázání ohrožovalo nejen dotavadní společenský řád, nýbrž i obřady u kaaby. Stanou-li se otroci a nevolníci rovni svým pánům, čehož se dožadovali členi spolku Alláhova, a ustanou-li pouti ke kaabě, bude veta po blahobytu, proto je nezbytné zahubiti nebo aspoň vypuditi Muhammada a jeho stoupence, členy spolku Alláhova. Na Muhammada se neodvážili, neboť ho ustavičně chránil jeho strýc Abu Tálib, i rozhodli se, že se nebudou pokrevně přízniti s čeledí Beni Hášim, ze které Muhammad pocházel.

Členů spolku Alláhova ubývalo. Aby je neztratil, vyjednával Muhammad s obchodníky z Habeše, zda by jemu a jeho stoupencům nedopřáli útulku ve své vlasti. Byl přesvědčen, že jsou jeho názory tak blízko křesťanství, že jim mezi křesťany nehrozí nebezpečí. Habešani projevili ochotu a mnozí muslimi s nimi odjeli. Nikoliv počtem, nýbrž vlivem vyvážil jejich ztrátu mladistvý hrdina Omar, syn Chattábův z čeledi Beni Adi, jenž vstoupil do spolku Alláhova. Tento zisk Muhammada posílil a potěšil, neboť tou dobou r. 619, zemřela jeho první žena a dotud jediná manželka Chadídža, svědkyně pravosti islámu. Skoro současně odešel z tohoto světa Abu Tálib. Nestal se muslimem, avšak jako stařešina, náčelník Beni Hášim chránil až do své smrti jejich člena, Muhammada. Ochrany se ujal Omar, syn Chattábův. Bylo jí potřebí, neboť nepřátelé usilovali o Muhammadův život. Jaký div, že hledal oporu jedině u Alláha jsa přesvědčen, že sám o sobě nic nezmůže.

Zprávy, které dostal od stoupenců vystěhovavších se do Habeše, nebyly příznivé, proto je nenásledoval, nýbrž vyjednával s některými občany osady Tájifu, zda by ho nepřijali. Vypravil se k nim, avšak odmítli ho podobně jako náčelníci okolních kmenů. Jiskřička naděje mu zakmitla, když vypověděl své útrapy poutníkům z Jatribu, bohaté oasy ležící severně od Mekky.

Prvotně prý byl Jatrib osídlen toliko židy, jejichž tři skupiny vykonávaly v ní a v nejbližším okolí bezmála veškerou moc. Mimo židy bydlela v Jatribu nevelká obec křesťanská jakož i arabští kmenové Chazradž a Aus. Tři náboženství neboli tři národové se domáhali vlivu na vnitřní správu. Hašteřili se mezi sebou a potřebovali někoho, kdo by obnovil pokoj a pořádek. Někteří se domnívali, že to učiní Muhammad s členy spolku Alláhova, sjednocenými a zesílenými dlouhým a těžkým utrpením. Vyjednávali s ním a r. 621 uzavřeli úmluvu.

Muhammad byl po matce spřízněn s Chazradži, avšak nepřidal se k nim, aby nepopudil Ausy. Chystal se, že se vystěhuje se svými, což učinil v dubnu nebo v květnu 622. Později za chalífy Omara byl ustanoven 16. červenec 622 jako den vystěhování neboli hedžry a jím počíná muslimský letopočet. Muhammad neutekl, nýbrž se vystěhoval a přerušil styky se svými nevěřícími krajany v Mekce. Kdo ho doprovázeli, bylo prý jich 150 - povšechný údaj - dostali název muhádžirún, vystěhovalci. Kdož se k němu z Jatribu přidali, slují ansár, pomocníci, všichni pospolu asháb neboli sahába, soudruzi, přátelé prorokovi.

Před samým Jatribem byl uvítán svými tamními stoupenci, ansáry, jichž bylo na počátku sedmdesát. Opatrným postupem získával nové a nové. Zabýval se světskými záležitostmi a vyjednával nejen s jednotlivými náčelníky Chazradžů a Ausů, nýbrž též se stařešinami židů a křesťanů. Opíral se o četu udatných a ozbrojených vystěhovalců, i měl od samého začátku větší vážnost než v Mekce, kde ho znali od malička.

Vystěhovalci se přidružili k Chazradžům, od nichž si pronajali půdu a s jejich pomocí vystavěli domky. Sbratřovali se s nimi a zakrátko Muhammad rozhodoval v jejich záležitostech. Svou přívětivostí a ochotou se zamlouval též Ausům, židům a křesťanům a s jejich souhlasem dal Jatribu neboli Svému Městu, Medíně, obecní řád. Občani zaručují, že budou chrániti i nejslabšího nikoliv jako člena určitého příbuzenstva, nýbrž jako muslima, stoupence Muhammadova. Tím byla pouta pokrevenství značně zeslabena, neboť povinnost pomstíti padlého nebo zabitého druha příslušela každému muslimovi. Muhammad, dotud hlava nepatrné náboženské obce, vyrůstal ve stařešinu Města. Jeho stoupenci měli v městské radě většinu a opíraje se o ně hlásal, že je poslán k Arabům, jejichž povinností je aby se mu podrobili a mu pomohli ničiti všechny jeho nepřátele, kteří jsou spolu nepřátelé boží.

Muhammad byl na počátku své působnosti v Medíně přesvědčen, že se jeho učení shoduje s židovským a křesťanským, že jsou tudíž jeho zjevení, korány, určena židům i křesťanům, proto přejímal jejich názory i obřady. Po židovském způsobu vybudoval první sbornici, mesdžed, mešitu, nikoliv modlitebnu. Byla čtyrhranná, sto loktů dlouhá a bezmála stejně široká. Do výšky tří loktů dal vystavěti zdi z kamene, ostatní z vepřovic. Podél ní se táhlo sloupoví z kmenů datlových palem. Severní část sloupoví byla pokryta palmovými listy, dvě třetiny nebyly zakryty. V mesdžedu se konala nejen bohoslužba, nýbrž v něm zasedala též městská rada a scházeli se tam muži i ženy, kdykoliv toho bylo potřebí. Věřící byli svoláváni napřed po židovském způsobu troubou, potom po křesťanském klapačkou a konečně lidským hlasem. Vybízeč, mueddin, volal: „Bůh je velký,“ třikrát. „Vyznávám, že není boha mimo Boha, vyznávám, že Muhammad je apoštol boží,“ dvakrát. „Pospěšte k modlitbě,“ dvakrát. „Pospěšte k posvěcení!“, dvakrát. „Bůh je velký,“ třikrát. Kdo řídil bohoslužbu, tedy čelník, imám, dlel před věřícími na vyvýšeném stolci, aby všichni viděli jeho pohyby. Počet modliteb byl rozmnožen o dvě a v pátek byly slavnostní bohoslužby spojeny s kázáním.

Půst byl závazný po celý měsíc ramadán od východu slunce do západu, avšak od západu slunce do východu směli věřící jísti i píti.

Z koránu je patrno, že Muhammad dělil lidi na dvě skupiny: do jedné náleželi ti, kdož měli zjevené knihy, tedy židi, křesťani a zoroastrovci, do druhé ti, kdož bloudí nebo jsou vzpurní. Lidi knihy mají zjevení, proroky, kteří je vedli. O těchto knihách neměl jasné představy. Slyšel o nich vypravovat, slýchal zpívati žalmy i modlitby při bohoslužbách. Něco si zapamatoval, na tom budoval a to rozšiřoval. Tvrdil, že kniha, kterou dal Alláh Mojžíšovi, je plna předpovědění o Muhammadově příchodu. Jindy hlásal, (že Mojžíš o něm pravil: „Syni Izraele, mne zajisté poslal Alláh k vám, abych potvrdil, co přede mnou vám bylo zjeveno ze zákona, a zvěstoval vám příchod onoho proroka, který přijde po mně a jeho jméno bude Ahmad.“ Toto Ahmad má stejný význam jako Muhammad, Velebený, což bylo Muhammadovi patrným důkazem) že na něho Ježíš připravoval. Řídil se příkladem svých předchůdců, ostatních proroků, z nich každý předpovídal svého nástupce. Je tudíž nezbytné, aby knihy které zanechali Mojžíš, David a Ježíš, obsahovaly přesně totéž, co korán. S tímto názorem nesouhlasili ani křesťani ani židi. Muhammad je obviňoval, že neměli původní knihy Starého a Nového zákona, neboť v těch, která četli, bylo mnoho vynecháno nebo pozměněno, zvláště proroctví o Muhammadovi. Soudil, že není potřebí, aby se přesvědčil, co evangelia skutečně obsahují. Vždyť se stala zbytečnými jeho příchodem.

Medínské křesťany vedl Abu Ámar, zvaný mnich. Byl proniknut pravdou svého náboženství, plnil jeho povinnosti a nejednou vyvracel nauku Muhammadovu. Uvalil na sebe jeho hněv, i byl povinen se svým příbuzenstvem uprchnout ke Kurejšům do Mekky. Jeho stoupencům, křesťanům, kteří zůstali, se nemstil. Byli mu slabí a a ukazoval k nim velkou shovívavost. Je to patrno ze zjevení koránu, v němž Alláh dí: „Shledáš, že jsou mezi lidmi židi a pohani největšími nepřáteli věřících. Naproti tomu shledáš, že jsou z nich věřícím nejbližší v lásce oni, kteří praví: „My jsme křesťani a to proto, poněvadž jsou mezi nimi kněží a mniši a jelikož nejsou pyšní.“

Židi se rozcházeli s Muhammadem nejen ve věcech náboženských, nýbrž i politických. Byli bohatí, proto vlivní a jemu šlo o vliv, o moc; buď s nimi, nebo proti nim. S počátku chtěl jíti s nimi, nadcházel si je, vyvyšoval jejich proroky, zvláště Abrahama, Davida a Mojžíše a konal modlitby směrem k Jerusalemu, jejich svatému městu. Učil, že Abraham byl hanífou, tudíž muslimem a že zjevení dané jemu Alláhem je shodné s Muhammadovým. Židi tomu odporovali a odsuzovali jeho názor o činnosti Abrahamově jako mylný, ba lichý.

Současně přibývalo Muhammadovi stoupenců nejen z Chadradžů, nýbrž i Ausů; jevili odpor proti židům, i domníval se, že s jejich pomocí dospěje k vytčenému cíli, k nadvládě, ba samovládě, spíše než s židovskou. Odpoutal se od nich a budoval na Abrahamovi. Učil, že pro svého syna Izáka založil chrám v Jerusalemě, pro druhého syna Ismaela kaabu v Mekce a upravil základy náboženství hanífů, prvních muslimů. Toto náboženství měl Muhammad obnoviti, proto mohl přijati kaabu do své náboženské soustavy, byl však povinen ji vyčistiti od pohanských přídavků. Po rozkazu Alláhově měla muslimská obec nejen právo, ale i povinnost čisté Abrahamovo náboženství rozšiřovati a hájiti proti těm, kdož knihy nemají, tedy pohanům. Z tohoto názoru vypučela náboženská válka, džihád.

Příklonem k Abrahamovi se Muhammad projevil prorokem a poslem určeným Arabům. Vždyť křísil víru v jediného Boha, již dostali od Abrahama, otce Ismaelova. Byla doma v Arabii čistá, jasná. Teprv později ji zastínily pohanské obyčeje. Tímto postupem si Muhammad připoutal své souvěrce pocházející z Mekky jakož i všechny, kdož do kaaby putovali a o ni pečovali. Veřejně uznal její oprávněnost rozkazem vydaným v polovici druhého roku pobytu v Jatribu neboli Medíně, aby se modlitby konaly směrem k Mekce. Plynulo to z koránu, v němž Alláh zjevil: „Viděl jsem, že jsi obracel svůj obličej všemi nebeskými směry. Budoucně chceme, abys obracel ke kible, v níž nalezneš zalíbení. Obracej tudíž tvář svou ke svaté modlitebně.“ Touto svatou modlitebnou je kaaba.

Židi odmítli Muhammada, překázeli mu v Medíně a dráždili jeho chudobné souvěrce svým bohatstvím. Bylo potřebí pečovat o blahobyt věřících, vždyť růstem moci rostla touha po kořisti a pomstě. Obou bylo lze nejsnáze dosíci u židů a Kurejšů; u židů v Medíně a okolí a u Kurejšů v Mekce. Muhammad se chtěl pomstíti Kurejšům, avšak nechtěl zničiti Mekku, své rodiště, ani tamní svatyni, proto učil, že ji vybudoval Abraham pro svého syna Ismaela. Na židech mu nezáleželo, i mínil si přisvojiti jejich majetek a tím i jejich moc a vliv. Rušil obchodní spojení Kurejšů se Syrií a když se dověděl, že se jejich velká karavana vrací s bohatým nákladem, přepadl ji u Badru v měsíci příměří r. 624, přemohl a vyloupil. Kořistí obohatil stoupence a získal nové. Věřil, že je s ním Alláh a že je povede k novému zdaru.

Bojovného nadšení využil Muhammad k záhubě nejsilnějšího židovského kmene v Medíně. Obklíčil se svými opevněné židovské domy a poněvadž jim nespěchali na pomoc ani jejich souvěrci, ani jejich arabští ochránci, byli povinni se vzdáti. Odtáhli do Syrie a o jejich majetek se podělili muslimi. Našli u nich velká skladiště zbroje, zvláště brnění a mečů, neboť židi byli proslulými hotoviteli zbraní. Muslimi potřebovali zbraní, aby odrazili útok Kurejšů, kteří chtěli pomstíti svou porážku u Badru. Muhammad se s nimi setkal u Ohodu ke konci března 625, byl však poražen a 65 jeho věrných padlo.

Důvěra v něho mizela, ale on sám důvěry nepozbyl, ba stal se porážkou urputnější než byl dříve. Aby smazal trapný dojem, vyzval muslimy k boji proti druhému židovskému kmeni. I jeho okrsek byl obklíčen, vyloupen a kmen vyhnán. Lehce nabytá kořist vzmužila věřící k obraně proti Kurejšům, kteří přitáhli ve velké síle k Jatribu v dubnu 627, kdy se k nim připojil třetí židovský kmen. Chtěli města dobýti a Muhammad utratiti. Myslili, že vytrhne proti nim, on však zůstal se svými v opevněném městě, jež nepřátelé dlouho obléhali. Nemajíce potravin pro četné vojsko, vrátili se s nepořízenou. Muhammad nepronásledoval Kurejšů, zato však vedl své věrné proti poslednímu židovskému kmeni, který jim pomáhal. Vnikl do jejich opevněného okresu, dal více než 600 čelných mužů zabíti a ženy i děti rozprodal kočovníkům za koně a zbraně.

Obrana Medíny sblížila Muhammada úplně s tamními arabskými kmeny. Chazradže získal hned po svém příchodu. Z Ausů se mnozí ujímali židů, avšak hojná kořist, kterou bohatli Muhammadovi stoupenci, je odvrátila od jejich spojenců a chráněnců, i přimkli se k němu a podnikali nájezdy do dalekého okolí.

V poutním měsíci 628 se Muhammad vypravil se 1500 muslimy do Mekky, aby uctil kaabu a očistil ji od pohanských novot. Nedostal se do ní, neboť se na posvátném pomezí domluvil s Kurejši, že obě strany zachovají po deset let příměří a jeho stoupenci že vykonají řádnou pouť následujícího roku. Muslimi nebyli spokojeni, neboť se nadáli kořisti, která jim ušla. Kynula jim ve velké a bohaté židovské oase Chajbaru, do níž se s Muhammadem ještě téhož roku vypravili. Židi se nepostavili na odpor. Bez boje se vzdával jeden okrsek za druhým. Část židů byla vyhnána do Syrie, většina pak ponechána v Chajbaru, aby jako nevolníci obdělávali pozemky a zahrady pro muslimy, kteří se podělili o jejich majetek. Z Chajbaru táhli věřící do jiných židovských osad a přímo nebo nepřímo donutili židy, že uznali Muhammada svým pánem. Židi, kteří zůstali v Chajbaru, Fadaku a jiných osadách, byli povinni obdělávati svůj dotavadní majetek ve prospěch muslimů. Teprv chalífa Omar je z Hedžázu úplně vypudil.

Ke konci téhož roku podnikli muslimi nájezd na své křesťanské soukmenovce na jihovýchodním pomezí Moabska. Byli poraženi a jejich vůdce Háret, syn Umajrův, padl. Zpráva o jeho smrti a o porážce jeho druhů popudila muslimy, i dožadovali se pomsty. Muhammad nikdy nekázal bojovati proti křesťanskému nebo židovskému náboženství, poněvadž by tím byl podryl svou nauku, že všechna zjevená náboženství jsou pravdivá. Jeho výpravy proti židům nebyly války náboženské, nýbrž byla to osobní pomsta a výpravy proti křesťanům neměly za účel je obrátiti k islámu, nýbrž je porobiti a přiměti, aby odváděli daně. Po jeho soudu se křesťanští kočovníci provinili, když jeho věrné zahnali a jejich vůdce zahubili. I vypravili proti nim silné vojsko r. 629. Utkalo se s křesťanskými kočovníky u Móte a bylo bezmála úplně zahubeno. Křesťanští Arabi se nedali zabíjet a vyhánět jako židovští. Muhammad se dověděl o této porážce, když chystal velkou výpravu do Mekky, proto odložil odvetu.

Mekka trpěla nájezdy muslimů a ozývaly se v ní hlasy, že by bylo záhodno s nimi se smířiti. Muhammad využil této nálady a podle úmluvy vykonal r. 629 pouť v úplném klidu. Nedovolil svým, aby někomu ukřivdili, což způsobilo, že se četní mladíci z Kurejšů k němu přidali, mezi nimi zvláště Amr al-Ási a Cháled, syn Ualídův. Amr dobyl později Egypta a severní Afriky a Cháled otevřel cestu do Persie a Syrie.

Leč svoboda pouti Muhammadovi nestačila. Chtěl se státi pánem Mekky. Nemluvil o válečné výpravě, nýbrž o pouti, na niž se vydal v polovici ledna 630 se svými bojovníky. Kurejši se octli na rozcestí. Stařešina Abu Sujfán nabádal k přátelské úmluvě, jiní k boji. Tito zůstali v menšině, neboť bezpečná naděje na kořist a zisk množila počet stoupenců Muhammadových. Jen asi dvacet lidí padlo a několik osobních nepřátel prorokových bylo pobito. Nikdo nesměl pleniti, odstraněno však bylo vše, co se nesrovnávalo s islámem. Muhammad vykonal posvátné obřady a vyhlásil Mekku za svaté město, jehož majetek je nedotknutelný a do něhož je povinen každý muslim aspoň jednou za života putovati. Kurejši uznali Muhammada prorokem, přijali jeho náboženství, avšak nepřilnuli k němu. Své světské mravy zachovali a posmívali se Medínským, kteří aspoň navenek plnili nařízení islámu a zabývali se bohovědou.

Muhammad, jemuž bylo asi šedesát let, se octl na výši své moci, k níž dospěl opatrností a vypočítavostí. Z vypočítavosti přijal kaabu se všemi obvyklými obřady do svého zjevení, čímž zajistil svým sourodákům bohaté příjmy od poutníků. Nepřisvojil si majetku žádného ze svých odpůrců, proto se k němu hrnuli a jeho vliv se šířil. Opíral se nejen o zjevení a výmluvnost, nýbrž též o ozbrojené stoupence, o vojsko. Zamýšlel se usaditi v Mekce, avšak na radu některých rozvážných přátel se vrátil do Medíny, kde měl větší oporu.

Obyvatelé měst a oas, zabývající se obchodem, jejichž cesta vedla kolem Mekky a Medíny, byli povinni uznati jeho svrchovanost, avšak křesťanské kmeny jakož i byzantské posádky znepokojovaly jeho karavany. Mínil je pokořiti a současně pomstíti své věrné, kteří zahynuli u Móte. Věřící nejevili mnoho chuti, ale rozličné korány je přiměly k účasti, i vydal se ještě r. 630 s velkou silou obchodní cestou k severu. Zastavil se v Tebúku, kde jednal s poselstvy některých měst ležících jižně od Mrtvého moře, která mu nabízela poslušnost a dávky. Rád přijal nabídky a spokojil se s nevelkými peněžními dávkami. Vojsko bylo, jak se zdá, málo zásobováno; jednotlivé čety se rozjížděly za potravou, Na jižním pomezí Moabska se shromažďovali křesťanští kočovníci a byzantské pluky. Muhammad ztrácel důvěru ve vítězství, proto se z Tebúku vrátil. Potěšil se zprávou, že na něho v Medíně čekají zástupci rozličných arabských kmenů, oas a osad s dary a prosbami, aby je přijal do islámu. Bezděky plnili jeho touhu, aby rozšířil islám nejen po Arabii, nýbrž po celém světě. Vždyť již r. 629 vybídl vládce v Byzanci, Persii, Egyptě a Habeši, aby ho uznali za proroka poslaného Bohem a jemu se podrobili. Odpověděl jedině patricius Kyros zvaný Mukaukaz, náměstek byzantského císaře v Egyptě, ostatní mlčeli.

V arabských osadách a kmenech, kteří ho uznali, ustanovil po dvou zástupcích. Jeden vybíral almužny, zakát, druhý vyučoval islámu. Jednotlivé křesťanské obce žádaly ochranu. Uložil jim daň z hlavy, džizju, již odváděli buď v penězích, nebo ve výrobcích. Džizja neboli sadaka byla určena pro státní potřeby. Kdo platil řádně džizju, nebyl rušen ve vykonávání svých náboženských povinností a podržel svůj majetek. Úkolem islámu nebylo vésti duše, nýbrž ovládati je.

Naposledy vykonal Muhammad pouť v Mekce v březnu 632. Po návratu churavěl, ke konci května dostal silnou horečku a v pondělí 12. dne prvního měsíce rabía roku 11.hedžry, tedy 7. června 632 dokonal v náručí své nejmilejší ženy Áiše. Nejbližší přátelé umyli jeho mrtvolu, oblekli a o půlnoci ho pochovali v domku Áišině, kde zemřel.

Jaký byl a co vykonal

Zajímavý je Muhammadův duševní přerod v Medíně. V Mekce vystupoval jako poddajný, trpělivý, pronásledovaný, pokorný vychovatel, značně podobný křesťanským kajícníkům. V Medíně se jeví jako válečný vůdce, činný, sebevědomý, otužilý, ba lstivý, jenž sní o zmocnění se Mekky, Prvotně pracoval jedině pro blaho chudých a pro pravdu náboženství Alláhova. V Medíně slouží náboženství jeho zájmům. Ze sluhy Alláhova se stal dobyvatel, jehož pomstychtivost a panovačnost zahaluje pravou zbožnost. Ze soukromého hlasatele náboženství vyrůstá vojenský velitel, poustevnické zvyky ustávají, čistě náboženské pojmy ustupují politickým, prospěchářství a vypočítavost nabývají převahy. Touha po viditelném prospěchu je všude patrná. Vždyť viditelný prospěch zajišťuje Muhammadovi slepou poslušnost věřících. Z poslušností vyrůstá politická moc a k ní dospívá i změnou náboženských názorů. V Mekce horlil proti kaabě. V Medíně ji uznal, pohanské obřady ponechal a spokojil se, že v městě zavedl kázeň.

V Medíně chtěje udržeti si moc, soustřeďuje ve svých rukou záležitosti duchovní, světské, soudní i vojenské. Nedůvěřuje svým válečným znalostem, svěřoval vedení, ale toliko v jednotlivých výpravách těm, které uznal za nejschopnější. Podobně měnil i výběrčí daně. Každou částku své moci považoval za zvláštní dar Alláhův, který přísluší jedině jemu. Přišel jako posel, apoštol, ba jako zástupce Alláhův k lidem, i žádal od nich, aby ho přijali a jemu se podrobili, nikoliv aby naslouchali slovům, která mu Bůh zjevil, jak činili proroci, kteří nikdy netoužili po výkonné moci. Jeho stoupenci mu byly mečem, kterým si zajišťoval světskou moc. S ní šířil i náboženství.

Změna v náboženském nazírání je patrna i z koránu. Zjevení dané v Mekce se odlišují slohem i obsahem od těch, která diktoval v Medíně. Nejstarší zjevení jsou plna nadšení, klopotné snahy vpřed, jsou stručná, úryvkovitá. Myšlenka kvapí za myšlenkou. Medínská jsou mnohdy rozvláčná. Prorok užívá času minulého místo budoucího zvláště tam, kde líčí poslední věci člověka. Nerad dopoví, vynechá nejdůležitější vysvětlení, jindy však rád ulpívá na podobenstvích. Mnohá si vytvořil sám, jiná připomínají Starý a Nový zákon.

Není pochyby, že Muhammad duševně slyšel v Mekce to, co přednášel. Byl přesvědčen, že to nevychází z něho, že mu to sdělil mluvčí Alláhův, ba Alláh sám. V Medíně úmyslně skládal, čeho potřeboval, aby vysvětlil nebo zajistil ten neb onen rozkaz. Byl si vědom, že si v některých zjeveních odporuje a jeho odpůrci mu to nejednou vytýkali. Pomáhá si slovy Alláhovými: „Nezrušíme, aniž dáme vymeziti k paměti tvé verše, kterých bychom nenahradili lepšími nebo stejně cennými.“

V Mekce často mluvil, jakoby neměl práva vyžadovat poslušnost; vždyť slyšel od Alláha, že je toliko varovatel a nemá moci nad věřícími. V Medíně se často a často opakuje ve zjevení myšlenka, že kdo poslouchá proroka, poslouchá Boha. Je poslem hodným veškeré důvěry, i je povinností věřících, aby ho poslouchali a báli se Boha. Kdokoliv odpadne od Boha a jeho proroka, ucítí přísný trest Alláhův. Chtějí-li se věřící uchrániti od trestu, ať poslouchají Boha a jeho proroka, neboť kdo poslouchá proroka, poslouchá Boha.“

Bez vědomí a souhlasu prorokova ať se věřící nedávají do ničeho, neboť prorok je nejen přímluvčím u Alláha, nýbrž též soudcem a rozhodčím věřících. Muhammad jako vyvolenec boží se často spojuje s Alláhem: „Věru, vašimi přáteli jsou Bůh a jeho prorok.“

V Medíně bylo proroku dovoleno vše. Nebyl povinen dbáti zvyků a obyčejů, ba ani zákonů, které dal sám. Vždyť Bůh a jeho andělé žehnají proroku. Muslimi jsou povinni věřiti v Boha a jeho proroka, jemu sloužiti, jej ctíti a velebiti ráno i večer. Muhammad si mnoho dovoloval v záležitostech manželských, ve kterých se zřejmě odchyloval od stezky vyšlapané předky. Třebas nebyly ujasněny zásady jednoženství a mnohoženství, přece nebylo dovoleno vzíti si za manželku určitou příbuznou nebo ženu muže přijatého za vlastního. Mnohoženství nebylo nikdy obecně uznáno u kočovníků a příklad křesťanů a židů nabádal k jediné manželce. Muhammad se v posledních letech svého života rozhodl pro mnohoženství, čímž se úplně odloučil od křesťanů. Pokud Chadídža žila, neměl jiné ženy. Po její smrti, zvláště v Medíně, si bral za ženy a souložnice, která se mu zalíbila. Ženil se jednak z důvodů politických, aby udržel své stoupence a získal nové, jednak z touhy po synech. Známe jména devíti jeho právoplatných, zákonitých manželek a veliký je počet souložnic, mezi nimi Habešanka křesťanka Marjam, která mu povila synka Ibráhíma, jenž však brzo umřel. Věřící mu vytýkali, že si vzal za manželku ženu Zejda, syna Háretova, kterého přijal za vlastního. Ohradil se koránem, z něhož je patrno, že mu Alláh dovolil ženy, kterým vyplatil věno jakož i ty, jichž se zmocnil z kořisti; mimo to všechny neteře ze strany otcovy a matčiny, které se s ním vystěhovaly, a každou věřící, jež mu odevzdá svou osobu, chce-li se s ní oženiti. Toto právo na výběr ženy je výsada vyhrazená toliko proroku, nikoliv věřícím. Proto není viny prorokovy v tom, co mu Bůh dovolil. On je nejbližším příbuzenstvem věřících a jeho ženy jsou jejich matky.

Jako každý člověk měl i Muhammad jasné a stinné vlastnosti. Zdá se, že již v mládí vynikal počestností, proto se mu říkalo amín, věrn., Byl obdařen velkou přívětivostí a úslužností, již nepopírali ani jeho odpůrci a jež je patrna v koránu i v podání. Byl si vědom mnohých hříchů, netajil se jimi a prosíval Alláha, aby mu odpustil dřívější viny i pozdější a vedl ho cestou přímou. Jeví se v něm dva duševní směry: neochvějné nadšení a chladná vypočítavost, což lze poněkud vysvětliti poukazem, že vystoupil jako zralý muž a patrně mírnil své nadšení. Třeba uznati vytrvalost, se kterou snášel pronásledování, ba i nebezpečí života bez vyhlídky, že dospěje k cíli. O jeho upřímnosti nelze pochybovati. Sám sebe považoval za nástroj vyšší nebeské moci a pudila ho nezdolná síla, aby ze soukromí, ba z úkrytu vystoupil na veřejnost. Zabýval se skutečností. Nikdy neulpíval na snech a přeludech. Toliko naprostá jistota, že jedná souhlasně s vůlí Alláhovou, vysvětluje záhadu, jak mohl zralý a rozvážný muž v Mekce hlásati názory, které se zdály býti směšnými, které proto podrývaly jeho vážnost a nabádaly posluchače k výsměchu. Nikdy nehledal upokojení v zisku hmotného majetku, nýbrž toliko ve zkoumání pravdy a ve vyšším poznání, jež považoval za nadpřirozené nebeské zjevení a kázal je vrstevníkům, třebas byl za to pronásledován.

Nelze vytýkati Muhammadovi, že v Medíně měl náboženské názory méně čisté, sobecké. Je potřebí pochopiti naprostou změnu ovzduší, ve kterém se octl a osobní povinnost, aby se přizpůsobil radě přátel a stoupenců. Osobních urážek vytrpěl v Mekce dosti, v Medíně je mstil. Pokora a přísnost k sobě samému mizí a najednou proniká domýšlivost, spojená s ukrutností. Lze se domnívat, že politické potřeby ho přiměly, aby v posledních letech vydával své domněnky za božská zjevení. Mohl to učiniti tím snáze, poněvadž jako apoštol Alláhův se s ním cítil zajedno.

Měl-li Muhammad skutečně tolik žen, kolik mu podání připisuje, nelze ani potvrditi ani zamítnouti. Možné že si je bral z politické vypočítavosti. K uklidnění své vášně nebyl povinen se ženiti. Vždyť si mohl vybrati z ukořistěných, které a kolik chtěl.

Muhammad byl dítě svého národa, ledaže byl opojen Alláhem a proniknut přísným vědomím nadpřirozeného. Své chyby uznával a litoval jich. Věřící proto, že měl tytéž chyby jako oni, nepochybovali o jeho božském poslání, zaráželo je jedině, že dovoloval válku v měsících příměří a že se oženil s manželkou svého přijatého syna Zejda. Díváme-li se na něho jako na člena mekkanského nebo medínského obyvatelstva, můžeme mu vytýkati, co ve svém prostředí uznáváme za chyby. Vědom svých hříchů při všech svých nedostatcích spoléhá na milosrdenství Alláha, jenž napsal do knihy spočívající na jeho nebeském trůně: „Moje milosrdenství překonává můj hněv.“ Vybízí své stoupence: „Milujete-li Alláha, řiďte se mým příkladem. Alláh vás bude milovati a odpustí vám vaše hříchy.“ Jinde vyznává: „Stal se vaším představeným, třebas nejsme nejlepším z vás. Budu-li jednati správně, podporujte mne. Ocitnu-li se na scestí, odporujte mně.“

Byl Muhammad prorokem? Ve Starém zákoně je prorok přímým nástrojem božím, který je přesvědčen, že myslí, mluví a jedná jako Bůh. Hlásá božskou vůli přítomným, kdežto budoucím odhaluje úradky boží na výstrahu a útěchu. V tomto smyslu můžeme míti i Muhammada za proroka. Vždyť přikládáme tento čestný název Davidovi, jenž nejednu vlastnost Muhammadovu připomíná. Muhmmad byl proniknut pravdou toho, čemu věřil a co hlásal. Důkazem jsou Abu Bekr a Omar, jedni z prvních jeho stoupenců, kteří svým životem a svou působností jasně prokázali svou důvěru, ba víru v toho, ke komu se přidružili.

O skutečném životě Muhammadově víme pramálo, a co víme,je ve značném rozporu s podobným obrazem, který o něm vytvořilo podání. Muhammad měl zázraky za podstatnou částku zjevení a vykládal přemnohé, které rozliční proroci vykonali. Odpůrci žádali, aby své poslání dokázal zázrakem. Vytýkal, že je toliko člověk poslaný Alláhem za varovatele a že není jeho úkolem konati zázraky, nýbrž kázati. Ačkoliv podle koránu nikdy zázraků nevykonal, přece mu jch ústní podání přičítá nesmírně mnoho.

Nepoznal pravé chudoby. Bohatě se oženil, v Medíně se stal vládcem, a podání velebí jeho chudobu a připodobňují ho Kristu Pánu. Sám přiznává, že je obyčejný člověk se světlými i stinnými stránkami, v podání září jako nejvyšší světec a všemocný přímluvčí u Boha.

Muhammad je jmín zakladatelem islámu. Správněji by měl býti zván jeho křisitelem, obnovitelem, neboť podle koránu byl islám znám rozličným prorokům a Abraham se jmenuje haníf neboli muslim. Islám spočívá na víře v jediného Boha, Alláha a z ní vyplývající nauce o posledních věcech člověka. Obé bylo známo židům i křesťanům, zčásti i zoroastrovcům. Ode všech převzal Muhammad rozličné jiné myšlenky a obřady. Rovněž ze starých arabských zvyků a obyčejů vybíral, co se mu hodilo, proto zachoval pouť do kaaby. Novou je povinnost věřiti že je prorok a posel Alláhův. Nelze zapomínati, že byl bohatým obchodníkem a tudíž usedlíkem, že však se zajímal o zvyky a obyčeje Arabů, kočovníků a že byl přesvědčen o svém poslání k Arabům.

Nikde v koránu není zmínky o dědičném hříchu. Muhammad má za to, že každý člověk bývá zvlášť pokoušen satanem. Podlehne-li, neposlechne Alláha. Od této neposlušnosti se může uchrániti, přidrží-li se návodu obsaženého ve zjevení. Tam je patrna vůle boží a cesta, kterou by se měl ubírati, aby se vrátil do ráje k životu věčnému.

Pojem obecné lásky k bližnímu schází. Bližními, bratřími jsou toliko muslimi, souvěrci. Jim k vůli vytýkal Muhammad posvátnost a nedotknutelnost majetku a života a vybízel věřící, aby si byli bratřími, podporovali se, proto zakázal bráti úroky a nabádal ke společnému boji proti nevěřícím. Soukromou pomstu nejen schválil, nýbrž i doporučil.

Islám je projev úplného odevzdání se pod ochranu Alláhovu. Chráněnec je povinen dbáti rady a pokynů svého ochránce, kterou cestou by se měl ubírati, kde se zastaviti, kterým kmenům neb osadám se vyhnouti, aby neztěžoval vyžádané ochrany. Ochránce ručí za život a majetek svého chráněnce, je proto jeho rabbem, pánem, vlastníkem, majetníkem. Chráněnec je jeho abdem, sluhou svého ochránce. Slovo abd značí též otrok, avšak otrok v Arabii se značně liší od onoho, který tkví v naší představě. Arabský otrok říká svému pánu strýčku a tímto názvem vyjadřuje a objasňuje své postavení. Chráněnec, sluha, svědomitě plnící vůli svého pána dává najevo svou zevní i vnitřní poslušnost a poslušnost, táa, je v islámu základní ctností. Nedbá-li chráněnec pokynů a přání svého ochránce, znesnadňuje nebo znemožňuje ochranu, pozbývá jí, vymyká se islámu a dopouští se vzpoury, maasije, jež je totožná s hříchem vedoucím do pekla. I v těchto pojmech je patrné ovzduší, ve kterém Muhammad působil.

Islám uzákonil mnohoženství. Žádný muslim není povinen míti více žen a málo je těch, kteří ji skutečně mají. V muslimské obci se přísně trestalo a trestá prostituce. Žena v prostém islámu se hrubě neliší od naší. U kočovníků pouště zasahuje do rodinných, společenských i veřejných záležitostí jako u nás. Účastní se boje a na její rozvážné slovo se dá mnoho. Mezi usedlíky bylo ženě volno básniti, studovati, spisovati, hotoviti umělecká díla, ba směla přednášeti i bohosloví. Nejedna žena vládla a spravovala buď jako matka nebo jako vdova. Kdož ji zatlačovali, nebyli Arabi, nýbrž pomuslimštění Mongoli a Turci.

Není pravda, že islám zdržuje osvětový vývoj. Osvěta kvetla v muslimském Španělsku, v severní Africe, Syrii, Iráku, Persii, pokud sousední barbaři nepodryli pokoj a pořádek. Nelze zapomínati, že objev Ameriky a nové námořní cesty do Indie nesmírně poškodili muslimský svět, poněvadž jej zbavil podkladu blahobytu a nutil, aby od základu stavěl nový.

Muhammad začal společenskými opravami, pokračoval jako zakladatel nového náboženství a skončil jako pán říše. Dosáhl velkých úspěchů chovaje se rozumně jak ke svým stoupencům, tak ke svým nepřátelům. Jeho učení je jednoduché a srozumitelné, proto bylo tak rychle pochopeno a přijato, proto jsou jeho přívrženci tak ohniví a obětaví a proto jich i nyní přibývá. Je pravda, že Muhammad v touze po říši tohoto světa užil nejen dobrých, nýbrž i zlých lidských hnutí a neuvaroval se ani hrubého násilí. Nešířil náboženství, nýbrž nadvládu svých slepě oddaných stoupenců, kteří věřili jeho slovu jako božskému zjevení. Na poslední pouti do Mekky v březnu 632 pravil shromážděným: „Vyplnil jsem své poslání. Co jsem vám zanechal, uchrání vás od bludu, budete-li se to ho držeti, zřetelný návod, knihu Alláhovu a příklad jeho proroka.“ Žádný žadatel se nestal ještě za života pánem své doby a svého lidu jako Muhammad.

Korán

Každé zjevení, které Muhammad přednášel, sluje korán, čítanka, kitáb, kniha, súra, listina, a skládá se z áját, znamení, veršů. Všechny korány a súry dohromady se nazývají rovněž korán.

S počátku Muhammad jenom kázal a vysvětloval. Po delší takové působnosti se snažil, aby hlavní obsah svého učení stručně oděl v pevný tvar, aby si jej posluchači snáze zapamatovali. O těchto zjeveních mluví jako o knize podobné oněm, které mají židi a křesťani. Některá zjevení byla dočasného významu, jiné trvalého. Jednotlivé korány nebo súry nebyly dány najednou; mnohdy následovaly po sobě kratičké doplňky, o nichž není jasné, ke kterému zjevení přísluší.

Mluvčím v koránu je po většině Bůh, jenom někdy Muhammad nebo anděl. Není pochyby, že Muhammad, zvláště v Mekce, byl protknut vědomím, že jsou všechna jeho zjevení nebo proroctví vnuknuta Bohem. Přizpůsoboval se minulým prorokům a přivlastňoval si rovněž název prorok, nabi, jejž stavěl výše než posel, apoštol, rasúl. Každé slovo koránu pronesené nebo vnuknuté Bohem je boží a zavazuje, když rozkazuje nebo zakazuje. Korán je neomylný, byť v něm byly rozpory, neboť pozdější zjevení opravují dřívější a Bůh je ve svých úradcích a činech nevyzpytatelný.

Muhammad užíval v koránu veršované prosy a pestrých obrazů, aby živým a líbivým slovem působil na cit a vznětlivost posluchačů, kteří nebyli s to, aby náležitě sledovali představy. Rád naháněl strachu, aby se srdce otevřelo pravé víře.

Není pochyby, že Muhammad jako obchodník uměl číst a psát, avšak odborně se bohovědou nezabýval. Snad sám napsal některý korán, zvláště v Mekce. V Medíně měl písaře Zejda, syna Tábetova. Nelze dokázat, že bylo každé zjevení ihned napsáno. Mnohá, zvláště krátká, si posluchači zapamatovali, avšak je vyloučeno, že by se byly dlouhé súry zachovaly toliko v paměti. Medínské částky prokazují slohem i obsahem, že byly rozmyslně připravovány i pilovány a proto pod Muhammadovým dozorem napsány. Prorok sám osvěžoval svou paměť psanými korány; jinak by se v nich byl sotva vyznal. Po jeho názoru měl býti korán chován v srdci, věřící jej měli znáti zpaměti, nekázal tudíž, aby každou súru a každý verš napsali. Zaznamenali si toliko ony části, kterým se mínili naučiti nazpaměť, aby je mohli předčítati nebo předříkávati při bohoslužbě. Hlasatelé islámu vyslaní do osad nebo ke kmenům nesli korán v paměti, což bylo snadné, poněvadž prýštil z vyznání Víry: „Není boha mimo Boha a Muhammad je apoštol boží.“ Věřící si zakládali na znalosti koránů. Kdož jich uměli zpaměti nejvíce, řídili bohoslužbu a byli zvláště odměňováni z kořisti.

Přesnému zachování prvotního zjevení koránu nevěnoval zvláštní péče ani Muhammad. Z podání vysvítá, že ochotně to neb ono poopravil, byv některým z věřících upozorněn na nesrovnalost. Dva věřící se přeli o počtu veršů určité súry. Odebrali se k prorokovi a prosili, aby rozhodl. Jeden tvrdil, že je veršů 35, druhý, že je jich 36. Muhammad se začervenal a stručně oznámil, že snad mají oba pravdu.

Jednou se Omar, syn Chattábův, rozhněval slyše, že Hišám, syn Hakímův, nesprávně přednáší súru 25. Dovedl ho k Muhammadovi a žádal, aby ho pokáral. Prorok ho vyzval: „Přednášej.“ Hišám přednášel a Muhammad poznamenal: „Tak mně byla tato súra zjevena. Přednes ji ty, Omare. Omarův přednes se podstatně lišil od Hišámova, a přece Muhammad naznal: „Tak mně byla tato súra zjevena. Vždyť korán byl seslán s nebe v sedmi rozličných způsobech. Vyberte si ten, který je pro vás nejvhodnější.“ Je patrno, že mu šlo o smysl, nikoliv o slova.

Je možné, že věřící měnili své soukromé záznamy něco přidávajíce nebo ubírajíce podle toho, jak jim rozuměli anebo jak si je snadněji zapamatovali.

Jednotlivé korány neboli súry byly zaznamenávány na kouscích kůže, pergamenu, břidlice, palmových listech, velbloudích kostech nebo střepinách. Byly to chvilkové poznámky, které jsou důkazem, že Muhammad neměl úmyslu vydati je souborně. Ležely kde tu a mnohá se ztratila. Áiša, nejmilejší prorokova žena, si stěžovala, že zjevení, ve kterém Bůh určil, aby byla cizoložná žena ukamenována, bylo napsáno na kousku pergamenu, zastrčeném pod jejím lůžkem. Pergamen se ztratil a súra s ním.

Po Muhammadově smrti sebral jeho písař Zejd, syn Tábetův, rozličné záznamy koránů a svázal je do uzlíku. Jistě, že nebyly všechny. Abu Bekr, nástupce prorokův, znal súru, která byla jeho věrnému druhu Omarovi, synu Chattábovu, úplně nová. Četní věřící, kteří uměli korány, ztratili život v trvalých válkách, i hrozilo nebezpečí, že zjevení určená Arabům upadnou v zapomenutí, proto požádal Omar Abu Bekra, aby je dal sebrati a sepsati. Abu Bekr se vzpíral a konečně povolil. Omar vyzval věřící, aby přinesli své zápisky a odříkávali, co umějí, Zejdovi. Zejd srovnal, co se z pozůstalosti Muhammadovy uchovalo, opsal nečitelné částky a doplnil tím, co si jiní zapamatovali nebo zaznamenali. Tak vznikl první korán, čítanka, sbírka súr. Zůstal u Abu Bekra. Po jeho smrti si jej vzal Omar, jenž jej odkázal své dceři Chafse, vdově po Muhammadovi. Není pochyby, že mnohá zjevení a značné částky jiných byly zapomenuty nebo nesprávně zařazeny. Každému věřícímu bylo dovoleno sbírati súry a sestavovati je v korán. Zanedlouho bylo patrno, že se tyto soukromé korány různí souhláskami, výslovností a úplností. Docházelo k třenicím, i poslal chalífa Otmán r. 650 k Chafse, vyžádal si Zejdovu sbírku a uložil jemu jakož i čtyřem nebo pěti Kurejšům, aby ji znova uspořádali a opsali. Jejich opisy byly uloženy po jednom v Medíně, Kúfě, Basře a Damašku. Všechny ostatní sbírky, prvotní Zejdovu vyjímajíc, byly zakázány. Nesmělo se jich užívati při veřejné modlitbě, ale zůstaly soukromým majetkem.

Zejd, syn Tábetův, a jeho druzi snesli všechny záznamy a sestavili je podle délky a místa, kde vznikly, zda v Mekce nebo Medíně. Nedosáhli jednotné souvislosti každé súry, neboť neurčili přesně pořadí veršů, ba nedbali, ke které súře ten neb onen verš náleží. V koránu není pořádek ani věcný ani časový.

Na prvním místě stojí Fátiha, súra podobná Otčenáši a po ní následují súry podle délky. Jednotlivé súry jsou označeny místem vzniku, přičemž schází naprostá jistota, jak je patrno z pozdějších sporů vykladačů zákona. Názvy jednotlivých súr spočívají na některém jejím význačném slově.

Pro bohoslužebné účely je korán rozdělen na 30 stejných dílů. Chceme-li znáti osobní názor Muhammadův, musíme sáhnouti ke koránu, kde jsou zaznamenána jeho vlastní slova. Korán je tudíž skoro jediným a jedinečným pramenem, avšak obsahuje velmi málo dějinného. Z vrstevníků Muhammadových nevystupuje ani jediný. Mekka a Medína se připomínají třikrát, čtyřikrát. Ani celé Muhammadovo učení není zaznamenáno. O obřízce není zmínky, a přece je povinná. Písemný korán byl tudíž stále doplňován ústním výkladem a kázáními.

Obsah koránu je rozličný. Hlásá jediného Boha, jeho vlastnosti, odsuzuje modlářství, hrozí posledním soudem a líčí nebeské radosti a pekelné trampoty. Prohlašuje náboženské povinnosti, občanský i trestní zákon, stanoví právo manželské, dědické a tresty rozličných vin. Hojně jsou příběhy proroků, o kterých se Muhammad dověděl od židů, křesťanů a pohanů. Bezmála všechny příběhy jsou umístěny severně od Mekky.

Korán zastupuje v muslimské obci naše evangelia. Od konce sedmého století se v celé říši vyučoval, jak by se měl čísti, aby se zachovávalo nářečí Kurejšů neporušeno. Předčítá se zvláštním zpívavým způsobem a každý muslim je povinen naučiti se určitým súrám. Vždyť korán byl základem vyučování a na něm se tříbila a tříbí řeč.

Muhammad sám nerozuměl mnohým částkám koránu a snažil se je vysvětliti svým vrstevníkům. Po jeho smrti se stal výklad koránu vědeckým oborem.

Sunna

Každý Arab, kočovník pouště, je povinen ubírati se cestou ušlapanou jeho předky. Zvyky a obyčeje jsou sunna, vzor, jímž se má říditi. Vzorem věřících byl Muhammad. Jeho výroky a skutky je vedly přímou cestou do onoho života. Pokud dleli v Medíně mezi jeho vrstevníky a pomocníky snadno vytrvali na cestě jím vyšlapané, ačkoliv i v Medíně rostly nesnáze, neboť přibývylo bohatství a ti, kdož pobyli v cizině, přinášeli nové poznatky a požitky. Hůře bylo věřícím, kteří se usadili v Egyptě, Syrii, Persii a jinde. Jejich prostředí ba i životní podmínky byly zcela jiné než v Městě Prorokově. Chtěli-li se ubírati jeho cestou, byli povinni znáti dokonale, jak jednal, jaké jednání určil jiným jakož i činy, které viděl u jiných, aniž by je odsoudil. Od koho se toto všechno bezpečně dověděti? Prorokových vrstevníků ubývalo, umírali, stárli nebo se daleko vystěhovali, zapomínali. Pravověrní soudili, že je jejich povinností, aby zachránili, co se ještě dalo a vyzvěděli výroky a skutky prorokovy, které se uchovaly ústním sdělením, hadít, hodnověrných věřících mužů a žen. Hadít značí novinku, ústní sdělení, sunna ušlapanou cestu, tedy zvyky a obyčeje.

Je možné, že některé výroky Muhammadovy byly zaznamenány za jeho života, avšak nevíme, zda se tyto záznamy zachovaly. Nebylo jich potřebí, pokud vrstevníci žili. Nikoliv psanými záznamy, nýbrž ústním podáním se udržovaly výroky a činy, avšak paměť není věrná. Málokdy vypravují dva úplně stejně, co viděli nebo slyšeli. Prvotně se sbíraly hadíte jen ústně od osob, o nichž bylo známo, že jsou dobrými znalci starého podání. Na ně se odvolával, kdo to neb ono od nich slyšel a na něho opět, komu to neb ono pověděli. Psané hadíte neměli hrubě vážnosti. Když si je někdo bedlivě poznamenal, byl povinen je předčítati učiteli, aby je schválil, opravil nebo doplnil. Učitelův souhlas byl nezbytný. Každý hadít má řetěz osob, spojených s Muhammadem, jakož i obsah. Řetěz sluje isnád, obsah neboli text, matn. Sbírka hadítu je sunna a sunnita pravověrný muslim, který se jí řídí.

Hadít je slovo boží právě jako verš koránu, neboť byl zjeven v podstatě, třebas nikoliv doslova. Již na začátku osmého století měla sunna takovou vážnost jako korán, jenž byl vykládán podle ní. Někteří věřící zasvětili celý život sbírání sunny. Putovali od kmene ke kmeni, od města k městu, od Atlantického oceánu na čínské pomezí a vyzvídali, co si kdo o prorokovi zapamatoval. Od vlastních druhů, vrstevníků Muhammadových se uchovalo velmi málo výroků. Chalífa Omar, syn Chattábův, se vymlouval: „Nebýti strachu, že bych mohl k jeho výrokům a činům něco přidat nebo jim něco ubrat, pověděl bych to.“ Jiný z vrstevníků pravil: „Bojím se, že povím-li jediný výrok, ty zaznamenáš jiných sto, jako by byly ode mne.“ Jiný sběratel píše: „Důvod, proč mnozí z největších druhů zanechali tak málo podání, je, že zemřeli dříve, než bylo potřebí podání sbírat.“ Abu Bekr, Otmán, Talha poskytli mnohem méně hadítů než jiní mladší druhové. Čím mladší byli stoupenci, zvláště ženy, tím více věděli a podali. Mezi ženami vynikla Áíša, matka věřících. S Muhammadem žila jedenáct let. Bylo jí dvacet, když zesnul a sama zemřela ve věku 67 let. Pamatovala si kde co a velmi ráda povídala. Tak zaznamenal sběratel: „A mně vypravoval, že slyšel od B, že mu řekl C, jak mu vykládal D, že se dozvěděl od E, jenž zaslechl F, jak sdělil G: Tázal jsem se Áiše, které pokrmy měl prorok boží rád.“ Odpověděla: „Věru, pojídal rád cukrovinky a med a pochutnával si na melounech.“ Zpravodaji A až G značí řetěz, isnád. Výrok Áišin je obsah, text, matn. Je jisté, že toliko malá část hadítů, údajů o výrocích a způsobu jednání prorokova je pravdivá. Ve velké většině se jeví nábožensko-politický vývoj muslimské obce sedmého a osmého století. Byly rozličné názory, různé strany a každá hleděla dokázati své stanovisko z koránu, a když to nešlo, tož z hadítu, ze sunny. Proto si přečetné hadíte odporují. Nebylo lze jinak; vždyť se opíraly o politické důvody stoupenců prorokova zetě Aliho a jeho soukmenovce Muáuije. Tou dobou uplynulo od smrti prorokovy bezmála třicet let. Z jeho vrstevníků všichni starší zmizeli. Mladší lpěli na té neb oné straně. Muáuija a jeho následovníci z rodu Beni Umejja vládli do r. 750. Nepopírali zásluh Aliho a jeho potomků, avšak přece jen se snažili upevniti svou vládu a správu a ochotně podporovali sběratele podání, ze kterých měli prospěch. Stoupenci Aliho, manžela Muhammadovy dcery Fátimy, mu hleděli v první polovici osmého století vyhraditi božské právo k světské i duchovní vládě. Mnozí hlásali, že je neomylným nejen Muhammad, nýbrž i Ali a jeho potomci. Dovolávali se sunny. Totéž činili přátelé Abbásovců, kteří se dostali na trůn r. 750 a vyhlašovali své předchůdce Beni Umejja za nehodné, ba hříšné. Abbásovský chalífa Majamún (813–833) hrozil trestem smrti každému sběrateli, který zaznamenal nějaký hadít příznivý chalífu Muáuijovi z Beni Umejja.

Vykladači a učitelé zákona v rozličných zemích poznali i rozličný způsob života. Hleděli jej odůvodniti, i tvořili si představy, jak by se k němu měl Muhammad. Své představy vyjadřovali jeho slovy a skutky. Zprávy o nich vkládali do úst jeho vrstevníků, i vznikala podání přizpůsobená té neb oné představě a často si odporující. Muhammad žil a působil u veřejnosti. Jeho zjevení, korány, súry byla za jeho života zaznamenávána. Po jeho smrti byl kdejaký jeho výrok a čin sbírán, zdálo se tudíž, že se o něm nenapíše nic pochybného, tajného, a přece vykladači mu přikládají slova i skutky, které mu byly cizí. Vmyslili se do vlastního názoru, dospěli k přesvědčení, že úplně souhlasí s názorem prorokovým a tvořili mu příslušné hadíte. Nějaký rozvážný vykladač praví: „Zbožní lidé v ničem tak rádi neklamou jako v podání.“

Je zajímavé, že připomínají z prorokova života podrobnosti, které se jeho kajícným stoupencům nelíbily. Z koránu i z podání je patrno, že Muhammad po smrti své manželky Chadídže projevoval velkou smyslnost. Sběratel zaznamenal a řetězem potvrdil, že se prorok přiznal: „Z našeho světa jsou mně nejmilejší ženy a voňavky.“ Voňavky byly milé i největším modličům. Též na krásné šaty si potrpěli. Muhammad, syn Aliho, zplozený s jinou ženou, nikoliv s Fátimou, byl četnými stoupenci uznáván za mahdiho, Bohem vedeného utěšitele, třebas se velmi rád přikrašloval barvičkou. „Proč to děláš?“ „Abych se snáze zalíbil ženám.“ Tato a podobná podání se nezamlouvala myslícím muslimům. Hleděli přizpůsobiti Muhammada a jeho vrstevníky Kristu Pánu, jeho apoštolům nebo starozákonním prorokům, i připisovali jemu a jim výroky obsažené ve Starém nebo Novém zákoně, v apokryfních evangeliích a židovských i řeckých knihách moudrosti.

Hadíte, podání se rozrůstala do nekonečna. Byla zavrhována toliko ona, která se octla v rozporu s uznaným zřízením. Někteří sběratelé šířili prorokovy výroky, že věčný trest zastihne ty, kteří o něm tvrdí, co nepravil nebo neučinil. Tyto hrozby se míjely s účinkem. Klamných podání neubývalo; vždyť bylo potřebí i cizí zvyky a obyčeje vnikající do islámu odůvodniti hadítem.

Zdá se,že ani jeden sběrač přesně nekoumal, zda prorok doopravdy řekl nebo učinil to neb ono. Rozvážní muži, zvláště v devátém století, se vysmívali sběratelům podání. Ukazovali, že si přečetná odporují, že lze z nich všechno dokázati, proto že není možno přikládati víry žádnému. Vykladači zákona určovali, která podání jsou pravdivá, která nikoliv, ale opírali se o slabé důvody. Vždyť mohou být pravdivá i ona podání, která si na pohled odporují nebo která odporují i koránu, neboť prorok sám přiznal, že není důsledným, avšak odvolával se na Alláha, jenž jednou určí to, po druhé ono.

Sběratelé rozlišují hadít na zdravý, sahíh, slušný, hasan, slabý, daíf, podle toho, jaký je úsudek o jeho prvotním zpravodaji.

Všechna podání jsou si slohem úplně podobná, z čehož je patrno, že je sběratelé upravovali.

Od konce osmého století vznikaly sbírky podání do náboženského písemnictví. První odborní sběratelé dbali hlavně obsahu, textu. Jejich nástupci se zajímali o řetěz, zda se jednotliví zpravodajové mohli stýkat nebo se doopravdy stýkali. Upevňovali tudíž isnád a částečně dbali i věrohodnosti toho neb onoho. Význačným z těchto sběratelů je Ahmad ibn Hanbal, zakladatel soujmenné právnické školy. Narodil se v Bagdádě r. 7 80; jeho rodiče pocházeli z Mervu. Za mládí cestoval po Arabii, Syrii a Mesopotamii. Vrátiv se do Bagdádu, založil čtvrtou školu náboženského zákona. Zemřel v Bagdádě r. 855, avšak jeho zásady dotud žijí a oživují. Sám sebral na 30.000 hadítů opírajících se o nějakých 700 prorokových vrstevníků. V jeho sbírce, Musnadu, jsou podání příznivá Beni Umejja.

Rostoucí potřeba církevního práva přiměla sběratele, že roztřiďovali podání podle obsahu. Taková sbírka sluje musannaf. Význačný je Musannaf, zvaný též sahíh, jenž sestavil Abu Abdalláh Muhammad ibn Ismáíl al-Buchári, jenž se narodil v Buchaře r. 810 a tam zemřel r. 870. Procestoval bezmála celý muslimský svět a navštívil kdekterého význačného učitele zákona, aby vyzvěděl, o které hadíte se opírá. Poznal více než 600.000 podání. Zpaměti jich uměl na 200.000, zaznamenal však toliko 7350 a opírá se jenom o 2762, z čehož je patrno, jak málo důvěřoval zprávám o výrocích a činech proroka a jeho vrstevníků. Jiný vynikající sběratel Muslim ibn al-Hedždžádž, jenž zemřel r. 875; vyslechl na 300.000 hadítů, pro právnickou potřebu jich uveřejnil 4800. Tato dvě díla se uznávají za sbírky zdravých podání. Mimo nich se užívá ještě čtyř jiných.

Jak se islám rozšířil

Muhammad hleděl zrušiti pokrevní svazky, které sjednocovaly příbuzenstvo, čeleď a kmen. Hlásal rovnost a bratrství bez ohledu na původ a barvu. Toliko věrnost islámu byla pojítkem jeho obce, jež nebyla světská, nýbrž náboženská. Moc této obce šířil a upevňoval v Medíně, v jejím okolí a v ostatní Arabii. Mínil vésti své stoupence muslimy proti státům s Arabií sousedícím, avšak tohoto úmyslu neprovedl. Zůstal vyhrazen jeho nástupcům.

Arabští věřící neopustili svou vlast, aby šířili náboženství. Jejich úmyslem bylo podrobiti vyznavačům islámu blízké i daleké státy, jejichž obyvatelé mohli zachovat své dotavadní vyznání. Nevyháněli je z měst, neusazovali se mezi nimi, nýbrž si budovali opevněné tábory, ze kterých vládli a spravovali. Tento rozmyslný postup jim získával dobrou vůli obyvatelům a zeslaboval odpor jejich pánů a vládců.

S Arabií sousedily dvě největší říše Orientu, římsko-byzantská a perská. Tyto dvě říše zápasily od mnoha století o nadvládu. Trvalé války je zeslabovaly a silný nápor, jejž na začátku sedmého století vykonávali Peršani na byzantské Řeky, úplně vyčerpal jejich síly, takže po konečném byzantském vítězství r. 627 jejich vláda a správa kolísala. U Byzantinců nebylo lépe a obě říše, které jindy ovládaly středomořský a západoasijský svět, se staly snadnou kořistí kočovníků arabské pouště, kteří pod heslem: „Lá iláh ill-alláh ua muhammad rasúl alláh, není boha mimo Boha a Muhammad je apoštol boží“ pro kořist bojovali.

Arabským muslimům velice pomáhaly odstředivé síly, které se jevily v obou říších. V byzantské rostly z národních církví, v perské z rozporu mezi křesťany a zoroastrovci. Ani jedněm, ani druhým nešlo o stát. Dbali toliko národního nebo církevního prospěchu. Svým dotavadním vládcům a správcům nepřáli, ba je nenáviděli, i ponechávali jedině jim obranu, těšili se z jejich neúspěchu a ochotně, ba radostně se přidávali k arabským útočníkům. S počátku je měli za nájezdníky a domnívali se, že s kořistí odtáhnou, jejich pánům strachu naženou a tím uleví těžké břímě byzantských i perských poddaných. Ani jediné byzantské město nezavřelo své brány na popud obyvatelů a nevzdorovalo o své újmě muslimským kočovníkům. Opak byl pravidlem, obrana výjimkou. Toliko v perském Babylonsku se ten neb onen velký statkář dal do drobné války, avšak netrvala dlouho, poněvadž s ním jeho lidé nešli. Byzantská Syrie s Palestinou se muslimům otvírala od r. 636, Persie od r. 637 a r. 641 byla pokořena. Téhož roku vpadli arabští muslimi do Egypta, následujícího obsadili Tripolis a r. 699 si vybudovali v Túnisku pevný tábor Kajruán. Na začátku osmého století měli Severní Afriku od Atlantického oceánu po Rudé moře.

Úspěchy v Asii byly ještě větší. Z Persie pronikli věřící r. 658 do území Sind v Indii, r. 666 vzali nynější Afgánsko, r. 673 Bucháru, r. 715 Kašgar a dospěli na pomezí Číny. Od těch dob pronikali do Číny ze střední Asie po souši od západu a po moři od východu šířili islám.

V Armenii závislé na Peršanech a Byzantincích určoval muslimský chalífa od r. 693 zemské správce, kteří dohlíželi na samosprávné armenské pány.

Afgánské město Gazni se stalo r. 1100 ohniskem islámu, jenž se z něho šířil zvláště do Indie. V této zemi si muslimi vybudovali hlavní město Delhi a pronikli na východ po ústí řeky Gangy a na jih do pustinného Dekkanu. Mongolský neboli mogulský rod vládl v Indii do r. 1858.

Do Indonesie, na bohaté ostrovy sousedí s Asií na jihovýchodě přinesli islám obchodníci v patnáctém století a získali mnoho stoupenců na Javě. S ní se šířil na Sumatru a jiné Malajské ostrovy, kde jim velice pomáhal odpor proti Portugalcům.

Od devátého století se muslimští Arabi usazovali na ostrově Zanzibaru a protějším africkém pobřeží až skoro k Madagaskaru. Kolem r. 1100 trval muslimský stát okolo Čadského jezera a již r. 1400 byla vnitřní Afrika od Senegalu po horní Nil pokryta tenounkou vrstvou muslimů. Odtud pozvolna, avšak neúnavně pronikají do jižní Afriky, kde jsou rozmnožováni přistěhovalci z Indie a Indonesie.

Ze severní Afriky se muslimi tlačili do Evropy. Do Španělska vtrhli r. 711, r. 720 překročili Pyrenee, r. 878 dobyli Syrakus na Sicilii a podnikali nájezdy na jiné ostrovy jakož i do jižní Italie.

Z byzantské říše se udržela v Asii toliko ona část, které říkali Anatolé, Orient. Na jihu je ohraničena horstvem Taurus, jež značilo národnostní pomezí: na jihu Semiti, na severu pořečtení domorodci roztodivného původu. Ani tato poslední byzantská země v Asii neodolala muslimskému náporu, vyvolanému Turky. Bylo to na škodu nejen islámu, nýbrž celého tehdejšího světa, neboť Turci přinesli náboženskou nesnášenlivost, vášnivost a fanatismus rodí fanatismus.

První Turci, kteří se navalili do Malé Asie, si říkali po svém předku seldžučtí. Armenské hlavní město Ani si vzali r. 1064 a zničili poslední zbytky armenské samostatnosti. V Malé Asii si založili r. 1071 vlastní stát s hlavním městem Konja, Ikonium. Jerusalem zabrali r. 1076, pronásledovali křesťany, zvláště poutníky, čímž zavdali podnět ke křižáckým válkám. Snad by se byli uklidnili a s ostatním muslimským světem splynuli, nebýti jejich pokrevních příbuzných Mongolů neboli Tatarů. Následovali jejich příkladů a vedení Čingiz chánem rušili od r. 1219 vše, co islám a křesťanství vybudovaly, od Číny až hluboko do Ruska. Čingiz chán měl čínské inženýry, užíval střelného prachu a lámal moc jednoho muslimského vládce za druhým. Svým pohanským a muslimským poddaným ukázal cestu do Ruska a východního Polska. Jeho nástupci rozbořili Bagdád r. 1258, čímž zaniklo staleté středisko islámské osvěty. Východní muslimský svět dodnes této ztráty nenahradil.

Mongolské výboje otevřely muslimům všechny brány do Číny. Čínští věřící se přizpůsobovali svým pohanským krajanům a často se bouřili, neboť je jednotliví zemští správci rádi vydírali a pronásledovali. Poturčený Mongol Tímúrlenk, Tamerlan, od r. 1358 znova hubil a současně šířil muslimský svět. Třebas se stal muslimem, jevil k svým souvěrcům největší ukrutnost. Dobyv muslimského města Isfahánu r. 1387, dal při něm zříditi pyramidu ze 70.000 hlav.

Zpustošený islámský svět se stal po dvou stoletích majetkem nových Turků, kteří si říkali po svém velkém vůdci osmanští. Z Malé Asie vnikli r. 1355 trvale na Balkánský poloostrov a usadili se v Cařihradě r. 1453. V první polovici šestnáctého století si přisvojili arabské země v Asii a v Africe až po Maroko, i byl muslimský svět jejich od Maroka do Persie a od Jemenu na pomezí Slovenska. Náboženských záležitostí nedbali. Starali se hlavně o vojenský postup, vytvořili si nejlepší pěchotu a jejich dělostřelectvu se nevyrovnalo žádné na světě.

V Evropě islám nezapustil trvalých kořenů. Dostal se přes Pyrenee do jižní Francie, avšak odtud byli jeho vyznavači r. 755 vypuzeni. Sicilii ztratili r. 1091. Ve Španělsku jim byla zasazena smrtelná rána v bitvě u Las Navas da Tolosa r. 1212. Vykrváceli na ní r. 1492, kdy ztratili Španělsko navždy. V jihovýchodní Evropě zanikl muslimský nápor před Vídní r. 1683. Na Balkáně se zdrželi do r. 1912, kdy byla jejich vláda omezena toliko na východní Thrácii a Cařihrad.

V Africe a v Asii dodnes trvá a roste strom islámu, jehož seménko zasadil Muhammad.

Chalífa

Muhammad tvrdil, že ho Alláh vyvolil svým prorokem, apoštolem a že uzavírá řadu proroků, kteří působili na tomto světě od Adama. Jako Bohem vyvolený prorok ovládal a spravoval rostoucí obec úplně po své vůli, třebas se dotazoval hloučku svých nejvěrnějších stoupenců a přečasto se řídil jejich radou. Měl se za jediného vládce a velitele věřících. Z vlastní vůle a toliko dočasně svěřoval tu neb onu částku své moci, zvláště vojenské velení tomu, koho uznal nejschopnějším. Jako pečeť proroků nemohl mít nástupce, jako vládce a správce se nestaral o své náměstky nebo zástupce. Zemřel r. 632 a obec se octla bez hlavy. Jak si ji opatřiti?

Arabi, nejen kočovníci, nýbrž i usedlíci, uznávají náčelníky a vybírají si za ně z určitých příbuzenstev ony, o kterých se domnívají, že jsou nejvhodnější. Nenajdou-li v příbuzenstvu zesnulého náčelníka schopného muže, podřídí se osvědčenému členu jiného příbuzenstva. Náčelník bývá tedy zvolen zástupci příbuzenstva, čeledi, kmene.

Muhammad konal, co mohl, aby zrušil dotavadní společenskou soustavu, spočívající na pokrevenství a nahradil ji náboženskou příslušností k obci; obec věřících však nebyla scelena, sjednocena. Přední místo si v ní osvojovali nejstarší a nejvěrnější členi, kteří se s Muhammadem z Mekky s Muhammadem vystěhovali, pročež se jim říkalo muhádžirún, vystěhovalci. S nimi soupeřili oni obyvatelé Medíny, kteří se Muhammada a vystěhovalců ujali, zajistili jim živobytí a dopomohli jim prorokovi k moci a vládě. Užívali čestného názvu ansár, pomocníci. K nim se družili občani Mekky, kteří uvěřili, avšak se nevystěhovali, nýbrž zůstali doma. Počtem i majetkem byli nejsilnější obyvatelé Mekky, Medíny a okolí, kteří se přidali k Muhammadovi a uznali islám, když nebyli s to, aby se mu ubránili. Stará pokrevní pojítka nezmizela a věřící se bezděky rozlišovali na příslušníky kmene Kurejš, jenž byl doma v Mekce, a kmenů, kteří měli střediska v Medíně a okolí. Kurejšové si zakládali na svém pokrevenci Muhammadovi. Z nich ho Alláh vybral, k nim prvním ho poslal, čímž dal najevo, že jim přísluší první místo v obci věřících.

V kmeni Kurejšově vynikaly dvě čeledi: syni Umajjovi a syni Hášimovi. Umajjovci se chlubili největším majetkem a vlivem. Hášimovci se jim nevyrovnali hmotnými přednostmi, avšak byli četnější a příbuzenstvo, ve kterém se narodil Muhammad, bylo z nich. Muhammad nezanechal syna, neměl dědice, ale zůstalo po něm několik provdaných dcer. Žádná neprojevila zvláštních schopností. Z jejich mužů se k Muhammadovi přidružil nejúžeji Ali, manžel churavé Fátimy, jenž se svými schopnostmi dostal do hloučku rádců prorokových. Sám si nikterak nezakládal na svém příbuzenském poutu s Muhammadem, nedomáhal se proto žádných výsad a nikdo se na něho nedíval jako na zetě prorokova, nýbrž jako na schopného druha těch, kteří stáli Muhammadovi nejblíže.

Tak to vypadalo v muslimské obci, když Muhammad vydechl na klíně své nejmladší a nejmilejší manželky Áiše, dcery Abu Bekra. Tento, jakož i Omar, syn Chattábův, oba ze synů Hášimových, a Otmán ze synů Umajjových a ostatní členi prorokova hloučku uznali, že je nezbytné dáti obci hlavu co nejrychleji, nemá-li se zachvěti vnitřními spory. Omar uchopil pravici Abu Bekrovu a přisahal mu věrnost jako nástupci, chalífu proroka. Ostatní ho následovali a obec přijala Abu Bekra, jehož si kdekdo vážil, za chalífu a imáma. Světské záležitostí svěřil Omarovi, a když po dvou letech cítil, že odejde z tohoto světa, jmenoval ho svým nástupcem. Volby nebylo potřebí a ukázal se nový způsob určiti nástupce.

Omar se stal chalífou chalífy prorokova, nástupcem nástupce prorokova. Po desíti letech byl těžce zraněn nějakými nespokojenci, a aby zabránil nesváru, ustanovil volební hlouček, jenž vybral za jeho nástupce, chalífu, Otmána z Umajjovců. Hášimovci a jiní mu vytýkali, že příliš nadržuje svým pokrevencům Umajjovcům a dopřává jim nejvýnosnějších úřadů. Bouřili se proti němu a zavraždili ho v Medíně r. 655.

Nastala občanská válka mezi čeledí Umajjovou a Hášimovou a jejich stoupenci. Hášimovci vyhlásili v Medíně chalífou Aliho. Umajjovci ho neuznali, nýbrž se seskupili kolem svého příbuzného Muáuije, jenž byl guvernérem Syrie, a vyhlásil pomstu vrahům svého strýce Otmána. Nepřátelská vojska se utkala v severovýchodní Syrii u osady Siffín na Eufratu r. 657. Muáuija byl v nevýhodě, avšak jako velitel a státník vynikal nad Aliho, jejž přiměl k úmluvě, že předloží spor o chalifát rozhodčímu soudu. Ten nalezl ve prospěch Muáuije. Ali neustoupil a muslimská obec dostala dva chalífy. Ali se usadil ve vojenském táboře Kúfa, Muáuija v Damašku. Medíně se vyhýbali oba, neboť ani jeden, ani druhý nedůvěřovali tamním věřícím. Ali byl zavražděn nedaleko Kúfy r. 661. Četní muslimští odborníci, zvláště stoupenci právnické školy Harúnovy, tvrdí, že jeho smrtí zanikl chalifát.

Hasan, syn Aliho nelpěl na nástupnictví, i byl Muáuija obecně uznán chalífou, avšak věrné stoupence měl toliko v severní Arabii a Syrii, kde v Damašku sídlil. Aby zabránil nové občanské válce, jmenoval r. 676, čtyři léta před svou smrtí, po příkladu Abu Bekrově svého syna Jazída svým nástupcem, chalífou, což hlouček dvořanů, zástupců muslimské obce, potvrdil. Hodnost chalífy se stala dědičnou v příbuzenstvu Beni Umajja.

Muslimská obec dostala nové sídelní město Damašek. Stará Medína žárlila. Čeleď Beni Umajja, jež se nejdéle vzpírala uznati Muhammada prorokem, si přisvojila dědičný chalifát a čeleď Beni Hášim, z níž se Muhammad narodil, měla býti trvale odstrčena. K tomu neměla chuti přivoliti, podpichovala, kde mohla a hledala spojence. Přidružili se k ní nejen vystěhovalci, muhádžírún a jejich potomci, nýbrž i ansárové a ostatní členi kmene Kurejšova a kmenů medínských, kteří pocítili újmu na svých příjmech. Pokud chalífa sídlil v Medíně hrnula se tam bohatá kořist a největších podílů se dostávalo tamním obyvatelům. Postupem času výboje ustávaly, kořisti ubývalo a to málo, co se ukořistilo, jakož i daně a dávky byly posílány do Damašku. Medína se měnila v osadu nespokojených farizeů. Navenek horovali pro plnění náboženských povinností, v srdcích toužili po moci a zisku a v soukromí si neodpírali žádné zábavy, třebas ji odsuzovali a zakazovali. Nikde si tak nevážili milostných písní a jejich básníků, zpěvaček, tanečnic a vína jako v Medíně. Tam umělkyně a umělce cvičili a odtud je za drahé peníze vyváželi.

Muáuija se opíral o Araby a Syřany. Plnil své náboženské povinnosti a řídil veřejné modlitby jako ímám s holí v ruce, avšak tato hůl se ponenáhlu proměňovala v žezlo a chalífa se stával králem, třebas se nijak nevynášel nad své druhy a na veřejnosti vystupoval jako první mezi rovnými. Jeho nástupci se řídili jeho příkladem. Podání o tom, jak žil, jak se choval a jak mluvil Muhammad, nedbali, poněvadž ho neznali, a tím popuzovali proti sobě muslimy v Medíně, kteří učili, že pravý věřící je povinen v soukromém i veřejném životě se říditi příkladem, sunnou, prorokovým. Tyto a podobné názory se šířily z Medíny do jiných muslimských zemí mimo Syrii a nalézali největší zastánce v Peršanech, kteří přestoupili k islámu. Byli si vědomi, že dějinami a osvětou předčí Araby, i nesli těžce, že je jim přístup na čelná místa uzavřen a že jimi Arabi a damašští páni pohrdají. Přidávali se k Medínským, nespokojenců přibývalo a jejich moc rostla.

Beni Hášim vedli nespokojence a usilovali, aby se jim chalifát vrátil a dostalo se ho příbuzenstvu Abu Táliba, z něhož Muhammad pocházel. Do tohoto příbuzenstva náleželi potomci Aliho z Fátimy. Velkou většinou to byli muži skromní, zbožní a učení, avšak scházely jim vlastnosti, kterých potřebuje vůdce vzpoury. Ujali se jich členi příbuzenstva Abbásova, rovněž z Beni Hášim. Sbírali stoupence mezi poislámštěnými Peršany, cvičili je, vyvolali vzpouru, zahubili Beni Umajja, avšak chalifátu nedopřáli potomkům Aliho, nýbrž si jej přisvojili sami. Nevrátili se do Medíny, avšak usadili se r. 750 v Híře a od r. 763 si budovali Bagdád, z něhož ovládali celou muslimskou obec.

Abbásovci, třebas byli arabského původu, nedůvěřovali Arabům, nýbrž nadržovali muslimským Peršanům, arabský stát přestal a Peršani posilováni tureckými členy tělesné stráže se dostávali k moci. Chalífové jim svěřovali sultán, světskou vládu a správu. Jmenovali je emíry, veliteli, guvernéry, avšak do smrti Harúna ar-Rašída r. 809 jakž takž dozírali na vrchní vládu a správu. Nejlepší arabský dějepisec Ibn Chaldún tvrdí, že Harún ar-Rašíd byl poslední opravdový chalífa. Jeho nástupci zvláště od r. 903 neměli ani stínu opravdové moci, neboť ji za ně vykonával vrchní velitel, emír emírů, který jest velitelem tělesné stráže, je sesazoval a dosazoval podle své vůle. Nikdo nedbal požadavků učitelů a vykladačů zákona, aby chalífu volili oprávnění zástupci muslimské obce a aby zvolený vynikal tělesně i duševně a řádně vykonával úřad Alláhem svěřený. Vně svého paláce nesměl chalífa poroučeti. Při slavnostních příležitostech se odíval pláštěm prorokovým a přece se udržovalo obecné domnění, že je hlavou muslimského státu a rozliční vládci, kteří se v té neb oné zemi dostali k moci, ho žádali, aby je potvrdil.

Ještě hlouběji upadl chalífa po roce 1055, kdy Tugril, seldžucký princ, vstoupil do Bagdádu a ujal se ho. Vděčný chalífa mu udělil čestný název sultán západu a východu a Tugrilovi potomci si dali říkat stín Alláhův a nejeden na sebe vložil prorokův plášť, dotud vyhrazený jedině chalífovi. Ubohý chalífa zval na svůj dvůr učitele a vykladače zákona, studoval bohosloví, účastnil se náboženských rozprav a hádek a tonul v perských dvorních zvycích a obyčejích. Vládu a správu vykonávali cizinci. Posledního chalífu zabili r. 1258 pohanští Mongoli, jež vedl Čingiz chánův příbuzný Húlágú. Muslimský svět, jenž skoro dvě stě let málo slyšel o bagdádském chalífovi, si uvědomil, že je potřebí, aby se minul bez něho.

Tou dobou upevňovali v Egyptě svou moc poislámštění otroci, mamlúci. Jejich vůdce Baibárs (1260–1277) se domníval, že by měl z chalífy prospěch, i povolal do Káhiry příbuzného posledního chalífy a ustanovil ho svým úředníkem. Sídlil v pevnosti a nesměl se zúčastniti politického života. Vynikající učitelé zákona neuznávali egyptské chalífy pravými zástupci Muhammadovými, neboť nevykonávali žádné moci a nebylo jim dovoleno pronášeti vlastní mínění. Trvali v Káhiře jako stín do r. 1517. Od r. 1258 do tohoto léta se při slavnostní bohoslužbě v kaabě v Mekce nejmenoval žádný chalífa.

Mimo chalífy v Bagdádu a Káhiře žili chalífové v severozápadní Africe, ba je málo dob, aby muslimská obec nebyla měla více chalífů. Idrís, syn Abdalláhův, potomek Aliho, se vyhlásil v severozápadní Africe chalífou r. 789. Členi příbuzenstva Umajjova, kteří se r. 750 uchránili od smrti útěkem ze Španělska, dostali se tam na trůn a nazývali se syny chalífů. Domnívali se, že četný název chalífa náleží toliko vládci chránícímu svatá města Mekku a Medínu a ten byl z rodu Abássova a sídlil v Bagdádu. Když byli úředníci abbásovského chalífy z Mekky a Medíny vypuzeni, přijal španělský vládce Abdarrahmán III. r. 929 název chalífy a týž název si osvojovali jeho afričtí sousedi.

Myslitelé, kterým se říká echuán as-safa, v druhé polovici desátého století tvrdili, že králové jsou chalífy, náměstky božími na zemi, neboť od Boha mají veškerou moc nad věřícími a zeměmi, aby jim zajišťovali spravedlnost, rovnost, podporovali slabé a prokazovali milosrdenství utištěným. Soudci jsou chalífové, náměstci proroků, kdežto král je strážcem náboženství.

Po zániku abbásovského chalifátu rostl počet vládců, kteří si dávali název chalífa, emír al- muminín nebo imám. Dovolávali se zjevených slov: „My jsme tě učinili chalífou, náměstkem na zemi“ nebo „Alláh vás učinil náměstky na zemi.“ Turecký sultán Bájazíd v listopadu 1395 tvrdil, že je chalífou božím na zemi a sultán Selím I. se nazýval r. 1514 chalífou božím na celém světě. Tento sultán mínil znovu spojiti muslimské národy pod svým žezlem, i vypravil se s velkým vojskem proti egyptským mamlúkům. Jejich vojsko porazil v severní Syrii v srpnu 1516 a zajal egyptského chalífu Mutauakkila. Následujícího roku opanoval Egypt, vzal si rozličné památky po proroku Muhammadovi a chalífu poslal do Cařihradu, kde ho vsadil do vězení v nějakém zámku. Teprve po Selímově smrti r. 1520 se Mutauakkil vrátil do Egypta, kde zemřel r. 1543. Žádný ze současných pramenů neví, že by se byl sultán Selím tak ponížil, aby si byl dal od egyptského chalífy uděliti titul chalífa. Vždyť v listu psaném v prosinci 1517 stojí, že rodina osmanských sultánů byla odedávna sídlem chalifátu.

Sultán Selím I. jako pán Syrie a Egypta mohl snadno vyhladovět Mekku a Medínu, proto se ucházel tamní vrchní šeríf o jeho přízeň. Selím mu jí dopřál a již v lednu 1517 se nazýval sluhou obou posvátných míst. Tento čestný název měl pro něho mnohem větší cenu než chalífa, jak si tehdy říkala četná knížata v Indii a jinde. Zásoboval svatá města Hedžázu potravou a chránil je před možným útokem Portugalců, čímž nabýval velké úcty u muslimských poutníků. Při slavnostních bohoslužbách se připomínal od r. 1517 sultán Selím chán, nikoliv chalífa, a žádný z vykladačů zákona ho nenazýval emír al-muminín nebo chalífa, apoštola božího. Tyto názvy se u nástupců Selímových ujímají teprve v sedmnáctém století přičiněním evropských diplomatů.

Křižáci v první polovici třináctého století zaměňovali chalífu s římskýn papežem a po jejich příkladu arabský zeměpisný spisovatel Jákút nazývá římského papeže chalífou Franků. Tato představa, že je chalífa papežem muslimů, vynikla u evropských diplomatů, zvláště anglických. Vládcové ruští chránili pravověrné církve, francouzští katolickou a sjednocené, i napomáhali britští státníci sultánům ke svrchovanosti nad muslimy. Této svrchovanosti se dovolával sultán Mustafa III. proti Kateřině II., jež žádala r. 1772, aby uznal nezávislost krymských Tatarů, načež on odpověděl, že jemu jako chalífovi náleží náboženský dozor na všechny muslimské obce a nevykonává-li tohoto svého práva v Indii, Bucháře nebo Maroku, kde jsou sunnitští vládci, že to činí jedině z nedostatku prostředků.

V mírové smlouvě v Küčük Kajnardži z r. 1774 se turecký sultán nazývá imámem věřících a chalífou vyznavačů jediného Boha a je mu vyhrazeno právo dozírati na náboženské záležitosti muslimů, kteří byli převtěleni k říši ruské. Tato výhrada byla r. 1783 zrušena, ale sultán se přece jen domáhal, aby tak mohl zasahovat do muslimských záležitostí, jako zasahovala císařovna do záležitostí pravověrné církve. Od těch dob se objevují podobné články v rozličných mírových smlouvách a diplomati se dívali na sultána jako na muslimského papeže. I Mladoturci, kteří se dostali k moci r. 1909, třebas neuznávali středověkých práv chalífových, přece vymohli v mírové smlouvě podepsané v Lousanne r. 1912, že mu Italie přiznala určitou svrchovanost v náboženských záležitostech v Tripolsku nebo Libyi.

Nejvíce dbal práv vyplývajících z čestného názvu chalífa sultán Abdulhamíd II. V ústavě, kterou vyhlásil 24. prosince 1876, praví v článku 3.:“Vznešený otomanský sultanát, jenž vlastní nejvyšší islámský chalifát, náleží nejstaršímu členu vládnoucího rodu.“ Článek 4.: „Jeho Veličenstvo sultán jako chalífa je ochráncem muslimského náboženství.“ Prozíravý Abdulhamíd II. využíval náboženského nadšení zvláště oněch muslimů, kteří žijí pod vládou křesťanských koloniálních velmocí. Zval jejich zástupce do Cařihradu, podporoval je a snažil se, aby se na něho dívali jako na svého ochránce a nejvyšší církevní hlavu. Koloniální velmoci byly povinny zajišťovati si jeho dobrou vůli, chtěly-li zabezpečiti pokoj a pořádek ve svých muslimských državách. Je pravda, podporovaly ony vykladače zákona, kteří tvrdili, že chalífa smí býti volen toliko ze kmene Kurejšova, avšak věřící nedbali těchto názorů. Uznávali jedině nezávislého chalífu a tím byl turecký sultán, jenž chránil posvátná místa. On měl prapor islámu a plášť proroka islámu. Nic na tom nezáleží, že je Tureck, že nepochází od proroka. Jméno osmanského chalífy bylo vyslovováno v pátek při obecné bohoslužbě i v zemích, ve kterých neměl žádné moci.

Turecký chalífa jako emír al-muminín nebyl hlavou muslimského náboženství, nýbrž toliko světským vládcem, ochráncem muslimské obce. Ve věcech víry a mravů se ničím nelišil od obyčejného věřícího a měl plniti všechny povinnosti, které ukládají učitelé zákona. Bránil islám a hubil bludné učení jako císaři svaté římské církve. Vedle něho stál hodnostář zvaný mufti, který podle právnické školy Hanífovy jako šejch al-islám vykládal náboženský zákon, jímž se řídili soudci při rozsudku. Moc šejcha islámu zesílil a jeho význam vytkl sultán Muhammad, jenž r. 1453 opanoval Cařihrad. Chtěl dáti muslimské obci hlavu aspoň poněkud podobné té, kterou dal řecké pravověrné církvi v jejím patriarchovi.

Dny tureckého chalifátu byly sečteny po světové válce. Sultán a chalífa zůstal v Cařihradě a hleděl se domluviti s Dohodou vůbec a Velkou Britannií zvláště. Obrovská většina národa se přidala k Mustafu Kemalovi, obhájci národní svobody a svrchovanosti. Mustafa Kemal ustanovil v Malé Asii v Ankaře vládu, jejíž Velké národní shromáždění 1. listopadu 1922 zvolilo Abdulmedžída, člena vládnoucího rodu chalífou všech muslimů, avšak nepřidělilo mu žádného vlivu na politické a správní záležitosti. Byl oděn pláštěm prorokovým, ale nikdo ho neopásal prorokovým mečem. Nebylo jasné, čím bude ve světové muslimské obci. Živořil do 3. března 1924, kdy Velké národní shromáždění schválilo zákon, jímž byl v Turecku úřad chalifátu zrušen, chalífa Abdulmedžíd sesazen a jemu jakož i všem mužům a ženám bývalého vládnoucího rodu zakázán v Turecku pobyt i majetek a odepřeno jim státní občanství.

Čím byl chalífa?

Muhammad zemřel v Medíně r. 632. Hlouček jeho věrných zvolil jeho nástupce. Voliči se nenadáli, že po stu letech bude Muhammadův nástupce ovládat a spravovat říši prostírající se od Atlantického oceánu na čínské pomezí a od Indïckého hluboko do střední Asie. Na takový rozsah nebyli připraveni a zástupci obce se mu přizpůsobovali, jak mohli. Pojem chalífy vyrůstal a přibývalo mu vlastností potřebných jeho dosahu. V koránu pro něho nebylo pramene, i čerpali z výroků a činů prorokových, ze sunny, podání, jež ponenáhlu získalo týž význam jako korán. Nesčíslná podání jsou vymyšlena, jak toho vyjadřoval rozum a skutečnost, avšak udržela se a o ně se opírala nauka o chalifátu. Za úpadku jeho moci právníci a bohoslovci v první polovici jedenáctého století líčili, čím chalífa měl býti a dávali mu vlastnosti, kterých nikdy neměl a ve skutečném státě míti nemohl.

Pokud se pojem chalifátu tvořil, kolovalo mnoho odchylných názorů, jež se ponenáhlu seskupily do třech. Podle jednoho měl být chalífa svobodně volen, avšak ze kmene Kurejšova. Druhý názor byl pro posloupnost v rodině Muhammadově a třetí pro svobodnou volbu kohokoliv, jenž když se nadšeně stará o islám.

Vykladači zákona byli povinni zastávati náboženskou rovnost všech věřících, avšak přece jen vyvyšovali Araby, poněvadž k nim Bůh poslal Muhammada, i upevňovala se myšlenka, že chalífou se může státi toliko Arab ze kmene, z kterého Muhammad pocházel, tedy z Kurejšů. Jiní, kdož nebyli arabského původu, jevili ochotu uznat chalífou příslušníka kteréhokoliv plemene, národa, třebas i zmrzačeného habešského otroka. Čím mocnější byl vládce, tím více stoupenců získával a ti byli ochotni uznati ho chalífou bez ohledu na jeho původ.

První chalífa byl zvolen podle uznání vynikajících vrstevníků a udržel se se souhlasem muslimské obce. Obecnou se stala nauka, že chalífa byl vždy volen, třebas jeho volbu řídil toliko jeho otec s několika rádci, jak první učinil Muáuije r. 676. Voliči, tedy dvořané, přísahali věrnost určenému nástupci a obec ho uznala. Tím dospěli Umajjovci k dědičnému království, chalifátu, avšak zástupcům věřících zůstalo právo vybrati si z členů panující rodiny toho, který se po jejich soudu nejlépe hodil. Abbásovci se řídili příkladem svých předchůdců a velitelé jejich tělesné stráže dosazovali a sesazovali chalífy podle své vůle, aniž dbali zástupců věřících. Této skutečnosti nedbali právníci a vykladači zákona a stanovili podle souhlasu většiny, že zástupce prorokův a velitel věřících má býti volen. Kdož jsou tohoto názoru, zovou se sunnité, neboť trvají na sunně, příkladu mladé obce. Menší část muslimské obce se odštěpuje vírou, že potomci prorokovi z jeho dcery Fátimy, provdané za Aliho, mají božské právo, aby se stali čelníky, imámy. Stoupenci tohoto názoru se zovou šiíté.

Podle uznaného učení se může státi chalífou, kdo má potřebné vědomosti, je proniknut spravedlností a nadáním, tělesnou bezúhonností a podle některých i příslušností ke kmeni Kurejšovu. Potřebuje vědomostí náboženských i právnických jakož i schopností doplňované odvahou, aby řídil vnitřní správu, válku a zevní záležitosti. Není-li úplně tělesně úplně zdráv nebo ztratí-li zajetím svobodu pohybu, není s to, aby vykonával povinnosti, které mu jeho úřad ukládá.

Muhammad byl hlavou státu a hlavou církve. Řídil vládu, správu a vojsko. Jeho úmrtím zanikla prorocká moc a jeho nástupce se stal náboženskou a světskou hlavou s povinností šířiti a chrániti náboženskou obec. Bylo pro něho potřebí názvu, i dali Abu Bekrovi jméno chalífa rasúlalláh, nástupce apoštola božího. Abu Bekr vykonával vše, co vykonával Muhammad, vyjímajíc jeho prorocký úřad. Omar byl s počátku rovněž nazýván chalífa apoštola božího, zanedlouho toliko chalífa a když jeho vojska pronikla daleko do Asie a do Afriky, říkali mu emír al-muminín, velitel věřících, čím vytýkali jeho světskou moc. Třetí název imám, čelník označuje toho, kdo řídí obecnou bohoslužbu jak činíval Muhammad v Medíně. Názvy chalífa, emír al-muminín a imám označovaly tutéž osobu. Chalífa vyjadřuje vztah k zakladateli islámu, emír al-muminín moc vládce ve válce a občanské správě, imám jeho náboženský úřad.

Abu Bekr, Omar a Otmán vykonávali v Medíně úřad imáma s trůnu neboli učitelské stolice. Prvotně to byla stolice soudcovská, minbar. Imám na ni vystoupil, opíraje se o hůl. Věřící stáli za ním, opakovali jeho slova a napodobovali jeho pohyby. Po modlitbě oznamoval imám své rozkazy, podával zprávy o výsledku vojenských výprav a uznal-li toho potřebí, vysvětloval některou částku koránu, kázal. Všechny tyto jeho řeči se označovaly slovem chutba, proslov. Muáuija vedl modlitby a kázával v mešitě každý pátek. Jeho nástupci ponenáhlu zanedbávali tyto povinnosti a chutba se omezovala na chválu Boha, vzpomínku na proroka, jeho potomky a druhy jakož i panující vládce. Připomínka panujícího vládce vyrostla na hlavní známku chutby.

Guvernér byl rovněž imámem; měl zvláštní vyvýšenou stolici, minbar, aby ho všichni viděli, s ní řídil modlitby, ohlašoval svou vůli, rozkazy a zákazy, k čemuž mnohdy připojoval kratší nebo delší náboženský výklad. Politický a správní rozhovor přecházel i v provinciích v chutbu, kázání a modlitbu, při které byl jmenován vládce.

Za Umajjovců byl chalífa nejmocnějším světským panovníkem, neměl však duchovní moci, poněvadž Muhammad byl poslední z proroků a jeho prorocké vlastnosti nepřešly na jeho nástupce, jenž zůstal toliko politickým úředníkem. Byl povinen jako každý jiný věřící úplně se podříditi muslimskému právu, neboť nebyl Bohem povolán, aby božský zákon měnil. Muáuija vystupoval jako první mezi sobě rovnými. Za Abbásovců se stával chalífa podle perských obřadů skoro nepřístupným a říkalo se mu nástupce boží, chalífat alláh, ač se tomu mnozí učitelé zákona protivili tvrdíce, že toliko mrtvý může mít nástupce, nikoliv živý Alláh. Rozliční vykladači zákona se dívali na chalífy jako na stíny boží a ne nástupce, náměstka, nikoliv nástupce prorokova. Po jejich názoru toliko Bůh ustanovuje vládce, proto je každý panovník jeho zástupcem, náměstkem a nástupcem prorokovým. Chalífa je tudíž vtělením posvátného zákona islámu a má povinnost jej chrániti proti vnějším a vnitřním nepřátelům. Jeho úřad je politický, avšak spočívá na náboženském základě. Z toho plyne, že chalífa nejvíce spoléhá na podporu náboženských vůdců, učitelů a vykladačů zákona. Názvy imám a emír al-muminín se zapomínaly, ale čestný název chalífa boží si přisvojili rozliční vládci.

Spornou je otázka, zda prorok něco ustanovil o svém nástupci či nikoliv. Kdož souhlasí, soustřeďují pozornost na jeho zetě Aliho a tvrdí, že Muhammad nemohl tohoto vhodného příbuzného opominouti. Dovolávají se jeho výroku, podle něhož si vybral Aliho za svého pomocníka za živa a za nástupce po smrti. Toto podání se šířilo, sotva byl Ali r. 661 zavražděn, třebas postup současníků se s ním neshodoval. Vrstevníci usilovali o volbu Aliho nikoliv proto, že byl členem prorokovy rodiny, nýbrž že náležel k čelným nejhodnějším mužům vedle Abu Bekra, Omara a Otmána. Obávali se, že se chalifát dostane příbuzným zavrařděného Otmána, tedy čeledi Beni Umajja, jež se nejdéle Muhammadovi protivila. Značně uškodilo Alimu podezření, že věděl o chystané vzpouře proti Otmánovi, že ho mohl zachrániti, avšak že to vědomě neučinil raduje se, že se trůn uprázdní a on naň dosedne. Nejvíce toto podezření šířila Áiša, prorokova mladá vdova, která z rozličných důvodů Aliho nenáviděla. Nepřekazila jeho volbu, stal se chalífou, avšak zanedlouho se ukázalo, že mu nejde o právo, nýbrž o panství. Neopíral se o Mekku a Medínu, nýbrž o vojenské tábory Basru a Kúfu, v nichž se usadil. Obyvatelé těchto dvou měst, jakož i celého Iráku nemínili uznat svrchovanost Syřanů, kteří se prohlásili pro Beni Umajja. I přidali se jako straníci, šíité, k Alimu. Muslimská obec se štěpila na byzantský západ a perský východ. K straníkům Aliho se přidali členi příbuzenstva Abbásova rovněž z čeledi Hášimovy a kmene Kurejšova, pomohli jim poraziti stoupence Beni Umajja a na konec potomky prorokovy odsunuli, sami dosedli na trůn a krutě pronásledovali straníky Aliho, šíity. Hleděli přesvědčiti obec, že hodnost chalífy je v jejich rodu dědičná, avšak perští muslimi zachovávali věrnost potomkům Aliho.

Není pochyby, že chalifát se opírá o souhlas muslimské obce a nevyvěrá z koránu. Stoupenci Aliho a jeho potomků neboli šíité učí, že Bůh ustanovuje hlavu náboženské obce, které je potřebí, aby byly náboženské zákony zachovávány a aby se obec neuchýlila od zjevené pravdy. Sunniti hlásají, že zástupci věřících vybírají svobodnou volbou hlavu islámu a že je jejich povinností, aby se postarali o trvání chalifátu. Touto povinností se zabývali zástupci světové muslimské obce v Káhiře v polovici května 1926. Měli určiti, co je s chalifátem, jaké vlastnosti má míti chalífa, zda je chalifát nyní potřebný, zda je s to, aby plnil stanovené povinnosti a jak se má muslimská obec chovati., dospějí-li k záporným odpovědem na tyto otázky. Sjezd se skončil bez jednotného názoru. Našel, že je obnova chalifátu možná a že je povinností všech muslimů, aby hledali prostředky a cesty k ní vedoucí. Avšak obnova chalifátu nemá býti důvodem nových rozmíšek, i je nezbytné., aby se sešli zástupci celého muslimského světa a zaručili, že obnoví chalifát, tuto duši a zevní znak islámu. Požadovaný obecný sjezd se nekonal a světová muslimská obec nepřipomíná při slavnostních bohoslužbách žádného chalífu. Cařihradský velký mufti vydal rozkaz, aby se na konci páteční bohoslužby vyprošovala milost boží pro republikánskou vládu a islámskou obec; ani slova o chalífovi.

Stát

První muslimi, kočovníci a usedlíci z arabské pouště neměli zdání o národě a o státu. Náleželi k příbuzenstvu, čeledím a kmenům, které se slučovaly v přátelské a nepřátelské skupiny, avšak neměli vědomí o národní pospolitosti. Bylo to množství rozličných a odlišných prvků, ze kterých Muhammad tvořil náboženskou obci a současně stát a tím rušil pokrevní a příbuzenské svazky a nahrazoval je vyznáním víry. Jeho náboženství, islám bylo základem státu, slučovalo se s ním, proto islám značí obé, muslimské náboženství i muslimský stát. Žádné jiné náboženství nenabylo tak rychle politického významu jako islám, jenž se nerozlučně spojil s islámsko-arabskýn státem. Toto spojení dopomohlo obci budované Muhammadem k rozšíření v arabské říši.

Arabský stát byl vojenský. Nešlo mu o poislámštění, nýbrž o zlomení cizí politické moci. Dobyté kraje nepozbyly svých vlastností, nýbrž dostaly rozsáhlou samosprávu pod vrchním dozorem vojenského velitele-generála, který jich dobyl. Guvernéři byli svéprávnými zástupci chalífy v oblasti přesně vymezené.

Za rozličných dob měl islám neboli islámský stát rozličný rozsah. Prvotně slučoval perský, iranský svět s velkou částí římského neboli byzantského. Prvotní jeho hlavní město Medína a Damašek se dobře nehodila za střediska a ohniska, poněvadž úplně podléhala arabskému živlu. Prohlédaví Abbásovci si vybrali lepší sídlo, Bagdád, na pomezí Arabie a Persie. Odtud mohla ústřední moc snáze zasahovat do oblasti byzantské, arabské a iranské a na ně poutati přilehlé země jiných národů.

Začátky byly velice slibné, poněvadž první Abbásovci získali iranské příbuzenstvo Barmakovo, jehož členi vynikali státnickým a správním důvtipem. Hárún ar-Rašíd je r. 803 zahubil, mezi Araby nenašel, kdo by je nahradil, Arijci ztratili důvěru a chalífům nezbylo, leda aby spoléhali na velitele vojenských skupin. Ponenáhlu vznikly tři: severoarabská, jihoarabská a perská. Chalífa a vrchní velitelé dbali, aby si tyto tři skupiny nepřály, ba aby se vzájemně nenáviděly. Za Abbásovců přibyly dvě další skupiny: berbero-černošská a turecká. Turecká si podřídila v první polovici devátého století všechny ostatní a její vrchní velitel rozhodoval o vládě a správě.

Zle bylo chalífovi a jeho sunnitským poddaným, když se vrchní velitelství dostalo členům příbuzenstva Buuajhid, kteří přáli stoupencům Aliho neboli šíitům. Udrželi se od r. 932 do 1055 a byli vypuzeni seldžuckým Turkem Tugrilem, jenž pronásledoval šíity, obnovoval arabštinu, avšak zeslaboval úřední moc a tím napomáhal rozkladu státu. Jednotlivé země neboli provincie se odštěpovaly a chalífa byl rád, že mu zůstal aspoň Bagdád. I tento poslední zbytek jednotného islámského státu byl r. 1258 zahuben vojskem, které přivedl Čingiz chánův potomek, Mongol Húlágú. Od těch dob nebylo jednotného islámského státu. Pokusil se o něj turecký sultán Selím I. na začátku šestnáctého století, avšak nedospěl k cíli, poněvadž nebyl s to, aby překlenul propast dělící jeho sunnity od perských šíitů.

Chalífa sídlil prvotně v Medíně a odtud řídil vládu a správu jednotného islámského státu, jenž se skládal ze samosprávných zemí neboli provincií. Arabští muslimi se vyznali ve vojenství, avšak úřední činnost jim byla cizí, proto se jí vyhýbali a ponechali vše při starém. Neodstranili ani celní ploty mezi obsazenými provinciemi říše byzantské a perské. Otmán (644–656) hleděl podříditi všechny země svým příbuzným nebo aspoň odloučiti berní správu a tuto svěřiti některému členu Beni Umajja. Tomu se opírali Beni Hášim, Otmána zabili, avšak prozíraví a vytrvalí Beni Umajja si přece jen zajistili trůn.

Umajjovci se opírali o Syrii, zemi chudou a potřebovali mnoho peněz na vojsko. Bylo hej jejich předchůdcům, kteří plnili pokladny kořistí posílanou dobyvateli z Egypta, Syrie, Iráku, Persie. Ubývalo jí, arabští vojáci se dovolávali svých podílů, když jich nedostali, bouřili se a řádná vláda a správa předpokládala pevné a jisté platy úředníků. Muáuija zabezpečoval státní příjmy soustředěním vlády i správy v Damašku. Zaváděl v celém státě jednotnou minci, jmenoval a sesazoval jednotlivé guvernéry neboli zemské správce, avšak svěřoval jim jako svým náměstkům značnou výkonnou moc s povinností, aby mu odváděli určitou částku příjmů. Jednotlivé provincie se jevily nadále jako státy toliko zevně sloučené s ústředím. Z ústředí řídil a spravoval chalífa stát v záležitostech náboženských a politických pomocí úředníků odboru duchovního, soudního a finančního. Tyto tři odbory značily vládu, sultán a tento abstraktní, odtažitý název přešel na přednostu všech těchto odborů, jakož i na vrchního velitele, jenž od r. 934 vykonával vládu. Podle Ibn Chaldúna udělil již Hárún ar-Rašíd čestný název sultán svému důvěrníku a pomocníku Džaafaru synu Jahjovu z iranského příbuzenstva Barmak, jejž dali zavražditi r. 803.

Provincie se ponenáhlu měnily v závislé státy, guvernérství se stávalo dědičným, zemští správci se o slábnoucího chalífy nestarali, dospívali k nezávislosti a na bagdádského chalífu pohlíželi jako na náboženský odkaz. Dávali se od něho potvrzovat a přijímali od něho čestné názvy, aby zvýšili úctu a poslušnost svých poddaných. Islámský stát, dar-al islám, značil ústřední stát, skládající se ze států závislých na chalífovi, jenž aspoň na papíře měl právo jejich vládce dosazovat a sesazovat.

Za Seldžuka Tugrila a jeho nástupců se jevila možnost zachrániti jednotný stát odloučením církevní, náboženské moci od světské, státní. Chalífovi měl býti vyhrazen vrchní dozor na všechny záležitosti, související s náboženským životem. Měl se státi papežem, kdežto Tugril a jeho nástupci měli pečovat o bezpečnost státu jakož i vnitřní správu, pokoj a pořádek. Nesnáze té doby byly silnější, stát upadal, ústřední moc slábla a zanikla r. 1258.

Po názoru muslimských učitelů a vykladačů zákona je svět rozdělen na území islámu a území války, dár al-islám ua dár al-harb. V území islámu vládne chalífa muslimům a majetníkům zjevené knihy. Kde není chalífa svrchovaným pánem, tam nastává území války. Každý věřící je povinen podle možnosti majetkem i krví šířiti území islámu. Tyto vývody nikdy nesouhlasily se skutečností. Beni Umajja i Beni Abbás rádi uzavírali smlouvy se sousedy jiného náboženství. Jejich příkladem se řídili pozdější vládci jednotlivých muslimských zemí a nikda se v dějinách neprojevila snaha muslimů, aby jednotnou vůlí bojovali proti křesťanům úkolem obrátiti je na islám. Svatá válka, džihád, je povinnost, jejíž obsah není dotud přesně vymezen. Muslimská obec, ahmadijje tvrdí, že každý věřící vede svatou válku, džihád., proti svým vlastním vášním. Výraz „svět islámu“, jehož často užíváme je středověký pojem, kdy za křižáckých válek proti němu stál svět křesťanský. Nyní lze srovnat islámský svět s evropským, neboť se oba opírají o osvětu, nikoliv o náboženství.

Řádným členem muslimského státu, tedy občanem se všemi právy a povinnostmi, je ten, kdo buď islám přijme nebo se z muslimského otce narodí. Před zákonem jsou si všichni svobodní muslimi rovni. Není zvláštních stavů, toliko potomci prorokovi, Hasana a Husejna požívají určité přednosti. Kdož nevyznávají islám, dělí se na chráněnce a nepřátele. Chráněnci odvádějí džizju, daň z hlavy, nemají práva se vystěhovat, avšak mají zaručenu náboženskou svobodu a jsou společensky i právně samostatní. Je jim zakázáno urážeti muslimy. Tento zákaz byl nejednou, zvláště za turecké vlády a správy vhodnou záminkou k pronásledování. Chránili se jednak hospodářským blahobytem, jednak snahou, aby si od vlády vymohli rozličné společenské a hospodářské výsady. Po zákonu nesmí býti nikdo nucen k islámu. Přijetí muslimského náboženství bylo úplně dobrovolné, ba s počátku muslimským dobyvatelům hodně nemilé. Nelze dokázati, že byl prvotní islám rozšířen mečem.

Islám nerozlišuje náboženského zákona od státního. Světské splývá s duchovním. Náboženská obec je zároveň obcí politickou a má starost o všechny záležitosti, avšak její vliv byl již za prvních chalífů zeslaben a chalífové jednali jako neomezení samovládci. Pomáhali jim úředníci, z nichž vynikal vezír. Jeho povinností bylo uleviti chalífovi ve státních pracích, aby se mohl věnovat zevní representaci, aby ho uvaroval přímého styku s poddanými a tudíž též odpovědnosti. Docházelo k trvalým potyčkám mezi chalífou a vezírem, jenž ve skutečnosti vykonával největší moc, obsazoval všechny úřady, řídil a spravoval stát. Silnější chalífové se snažili, aby jim vezír ponechal aspoň právo jmenovati zemské správce. Sami si vyhradili správu Babylonska neboli Iráku, jež bylo ze všech zemí nejbohatší. Ústřední moc se jevila v jednotných penězích, avšak ty neměly ve všech zemích stejnou cenu.

K nejvyšším úřadům dospívali nejen bílí, nýbrž i barevní, ba i černoši, muslimi, křesťani i židi.

V islámském státu platí šería, posvátný zákon. Jeho vykladači určují, co je závazné, prohlášením zvaným fetua. Kdo pronáší fetu sluje mufti, právník, který podává formálně domněnku v záležitosti, na kterou se ho ptá úřad nebo soukromník. Nemá styku se správními podrobnostmi, ale často bývá přidělen vrchnímu soudci, jejž vede svou znalostí zákona. Poněvadž vezír nemohl dohlédati na všechny vykladače zákona, ustanovil svým náměstkem šejcha islámu. Za turecké vlády byl pro mufti zřízen zvláštní odbor a Muhammad II. dobyv Cařihradu udělil jejich přednostovi čestný název šejch islámu. Obdařil ho právem jmenovati přednosty náboženské šlechty neboli potomků Hasana a Husejna ustanovovati a povyšovati všechny mufti jakož i náboženské soudce, kádi. Poslouchal sultána, avšak mohl vydati fetuu, aby byl sultán sesazen. Šejch al-islám a velký vezír byli nejvyššími úředníky turecké říše. Jedině je sultán uváděl osobně do úřadu, avšak zůstalo mu právo je sesaditi a poslati do vyhnanství.

Žádný muslimský vládce neukládal poddaným svůj jazyk a nezaváděl násilně státní řeč. Islámské státy ponechávaly úředníky cizích národnostní i lékaře. Muslimi se učili od nich a mísili se s nimi. V zemích se semitským obyvatelstvem se arabština ponenáhlu dostávala do úřadů a její znalost se šířila mezi lidem. Vždyť se jí semitská nářečí blížila a ona zajišťovala rozličné výhody. S počátku se úřadovalo řecky, latinsky nebo persky podle toho, kterého jazyka užívala byzantská nebo perská vláda. Teprv chalífa Abdalmalik /685-705/ zaváděl též arabštinu, avšak dvojí úřední řeč trvala skoro do Abbásovců. Nešlo to jinak. Mladý islám se rozlil po rozsáhlých zemích sahajících od Atlantického oceánu po čínské hranice. Jejich obyvatelé byli osvětově vyspělejší než noví vítězní páni. Nezbylo jim, leda aby ponechali dotavadní správu i úředníky a nabádali je, aby se přiučili arabštině a se s nimi domluvili. V Syrii to šlo hladce. Syrština je sestra arabštiny a Syřani se snadno přizpůsobili. Hůře bylo u Egypťanů a Berberů. Egypťani neboli Kopti jakož i Berbeři se často bouřili a arabština pronikala pomalu.

Do r. 750 byl muslimský stát doopravdy arabský. Nejen rodiny, nýbrž i celí národové byli přičleněni k Arabům. Dostali nad nimi převahu a nabyli vrchu, jak na trůn dosedli Abbásovci. Tito nedůvěřovali čistým Arabům vědouce, že jsou stoupenci buď Umajjovců, nebo potomků Aliho, tedy šíité. Ze strachu o trůn a život se opírali o Peršany a Turky. Peršani dospívali k nejvyšším úřadům, probouzeli perské písemnictví a pohrdali vzdělanými Araby. Arabština nezatlačila perštinu. Byla jí vzdálená a měla velkou osvětu, jež upoutala mnohé islámské státy, že odmítnuvše arabštinu přijali perštinu nejen za úřední řeč, nýbrž i za řeč vzdělanců. Udržela si v Orientě do sedmnáctého století ono místo, které měla v Evropě do konce devatenáctého století francouzština.

Peršani si osvojili arabštinu, avšak lpěli na vlastích představách a ponenáhlu křísili svůj vlastní arijský jazyk. Za mongolské a turecké nadvlády se stala perština vládní řečí od čínských hranic po Středozemní moře. Teprv osmanští Turci ji v osmnáctém století nahrazovali turečtinou. Jazyků svých poddaných nevyhubili, i trvaly jednotlivé národnosti opírající se o náboženství a zachovaly si svůj jazyk. Toliko části Armenů a Řeků přijaly tureckou řeč.

Soudnictví náleží k náboženským výkonům právě jako dozor nad náboženskými úkony, úprava státního majetku a vedení války. Rozsudek má souhlasiti s příkazy božími obsaženými v koránu a v sunně, ústním podání. Nejvyšším soudcem je chalífa, jenž jmenuje a sesazuje své zástupce, kádi. Mnohdy rozhoduje kádí podle zvyků a obyčejů kraje nebo podle vůle vládcovy.

Na veřejnou mravnost dozíral muchtaseb, policejní správce, jenž dbal, aby náboženské zákony a práva člověka nebyly poškozovány. Udržoval dobré mravy a zabraňoval zakázaným skutkům. Tyto neurčité pojmy mu dávaly záminku, aby sém páchal bezpráví. Prostituce byla v muslimském státě neobvyklá, ba v mnohých zemích neznámá. Muslim nebyl zvyklý plniti rozkazy, těžko dospíval k vědomí odpovědnosti, proto se často provinil na státním majetku. Měl jej za obecný, a poněvadž byl jako úředník bídně placen a hladem umříti nechtěl, pomáhal si, jak mohl.

Obec věřících se rozhodla v souhlasu s koránem proti opojným nápojům, avšak toto rozhodnutí je v rozličných zemích rozličným způsobem prováděno. Turci, zvláště vojáci, pili velmi rychle a libují si ve slastech opilství. V mnohých zemích nahrazovali lihové nápoje hašíšem, výtažkem z konopí.

Později islám nedovoloval zobrazovati živé bytosti, zvláště lidské, a přece vyrostlo islámské umění, jež dospělo v ozdobách veliké výše.

O obecné školy pečovali toliko obce a jednotlivci. Kdo se soukromě vzdělal, měl přístup na státní učiliště, kde se vychovávali úředníci. Poddaní, kteří nebyli muslimy, si zřizovali vlastní školství a pěstovali rozličné vědy. Tohoto školství se v devatenáctém století skoro vesměs zmocnili evropští misionáři, čímž napomáhali odstředivým silám.

Vědy jako u nás nebyly nikdy v islámu pěstovány. Vědění vyplývalo z koránu a každý je povinen, aby je soukromě šířil. Důkladné studium koránu bylo nejlepší průpravou k opravdové vědě. Vždyť bylo potřebí probírati mluvnici, jazyk, podrobně se seznamovat s filosofií nejen Aristotelovou, nýbrž i novoplatonskou a zabývati se rozličnými odbory přírodními. Odtud byl jen krok k lékařství a nauce o lécích. Již na začátku devátého století se islámský svět chlubil universitami, vysokými školami vědeckými, nemocnicemi, lékárnami a hvězdárnami.

Šía

Hlouček nejvěrnějších a nejzkušenějších věřících radil Muhammadovi, pomáhal mu a aby zabránil vnitřním rozmíškám, po jeho smrti ze sebe vybral a zvolil jeho nástupce. Takovým způsobem dostala obec první tři chalífy Abu Bekra, Omara a Otmána.

Neviditelný imám

Věřících přibývalo a s nimi rostly osobní choutky. Ve kmeni Kurejš soupeřila čeleď Beni Hášim s čeledí Beni Umajja.Z Beni Hášim se narodil Muhammad. Beni Umajja ho nejdéle odmítali. Beni Hášim nesli těžce, že otmán, člen Beni Umajja, byl zvolen chalífou. Hlouček Muhammadových rádců ho vybral nikoliv pro jeho příslušnost k Beni Umajja, nýbrž proto, že se proti vůli svého příbuzenstva k Muhammadovi přidal a ho radou i skutkem podporoval, kdežto ostatní Beni Umajja ho pronásledovali. Někteří členi Beni Hášim těchto důvodů nedbali a reptali proti němu obviňujíce ho, že všechna význačná místa zadává svým příbuzným. Seskupovali se kolem Aliho, jen rovněž příslušel k hloučku rádců, a usilovali, aby mu zajistili nástupnictví. Ali na oko udržoval dobrou vůli s Otmánem, ve skutečnosti se přátelil s jeho odpůrci, zvláště v Babylonsku neboli Iráku.

V této zemi přestoupilo hojně obyvatelů k islámu, i vznikaly dvě skupiny: starověrci a novověrci. Strověrci, prvotní arabští dobyvatelé a páni, přijímali novověrce do svých čeledí a kmenů jako své chráněnce, mauáli, avšak vyvyšovali se nad ně, neboť je neuznávali za rovné. Novověrci nebyli spokojeni se svou podřadností, spojovali se s nespokojenci v Medíně i jinde a rádi se přidávali k Alimu, o němž věděli, nebo se aspoň domýšleli, že s nimi souhlasí a od něhož očekávali, že jim dopomůže k rovnosti se starověrci. Mezi nimi se šířila myšlenka, že Ali, příbuzný a zeť Muhammadův, a jeho syni mají dědičné právo na chalifát., poněvadž je prorok k tomu zřejmě po vůli boží určil. Tento názor se vykládal již třicet let po Muhammadově smrti v Egyptě a napomáhal úctě osoby Aliho a jeho rodiny.

Otmán byl r. 656 vzbouřenci zavražděn a Ali vyhlášen čtvrtým chalífou, avšak nikoliv ode všech. Věrní stoupenci Muhammadovi, zvláště v Syrii, se klonili k Muáuijovi, Otmanovu příbuznému, jenž jako guvernér spravoval Syrii. Vypukla občanská válka, jež skončila v létě 657 úmluvou, že se oba soupeři podrobí rozhodčímu nálezu. S touto úmluvou nesouhlasili přečetní stoupenci Aliho. Ponenáhlu dospívali k přesvědčení, že mu nejde o právo, nýbrž o panství, že obecný zájem podřizuje osobnímu, zapomínaje na povinnost svého úřadu, jen aby zajistil trůn sobě a svým synům. Odešli z jeho vojska, pročež se jim říká chauáridž, a stali se prvními odštěpenci. Tvrdili, že chalífa má býti volen a že zůstává chalífou toliko potud, pokud plní svědomitě své povinnosti. Proviní-li se proti zákonu, pozbývá svého úřadu.

Ali byl nedaleko Kúfy v lednu 661 smrtelně zasažen dýkou cháridžiho. Téhož roku se jeho prvorozený syn Hasan za peníze vzdal svého práva na trůn ve prospěch Muáuije, jenž byl obecně uznán chalífou. Za čtyřletého chalifátu Aliho byla muslimská obec zmítána vnitřními bouřemi. Nález, ke kterému rozhodčí dospěli, ji nesjednotil. Ali veřejně klnul Muáuijovi a Muáuija Alimu. Rozvážní věřící toužili po shodě a pokoji a bezděky podporovali pevnou a spravedlivou vládu Muáuije a jeho syn a nástupce Jazída, avšak nespokojenost některých členů Beni Hášim trvala a byla živena novověrci, zvláště v perském Babylonsku, Iráku, jenž žárlil na sousední arabskou Syrii. Vzpoury v muslimských táborech Kúfa a Basra skoro neutuchaly. Zvláště Kúfa vynikala nestálostí. Nezachovala věrnost ani Alimu, jenž si ji zvolil za sídelní město a byl mezi jejími občany napaden a smrtelně poraněn, ani jeho druhorozenému synu Husejnovi. Pozvali ho do medíny se slibem, že mu dopomohou k dědictví po prorokovi. Vypravil k nim svého věrného stoupence Muslima, ale nepřidali se k němu a mlčky pohlíželi, když byl zabit. Husejn nevěda o jeho záhubě vytáhl se svou rodinou a věrnými druhy, aby se s ním spojil. Nechránili ho, nýbrž se s ním válečně utkali v Kerbele. Umíraje volal: „Ó Alláh, suď mezi námi a těmi, kteří pozvavše nás se slibem ochrany útočí na nás, aby nás zabili.“ Husejnovi byla useknuta hlava a levá ruka a dostal mnoho ran kopím a šavlí. S ním padlo 47 členů jeho rodiny jakož i oddaných stoupenců v Kerbele 10. října 680.

Krev potomků Aliho, prolitá v Kerbele utvrdila jeho stranu, šíu, neboť jeho stoupenci věřili, že byla vylita za božské právo na nástupnictví po Muhammadovi. Straníků šíitů, přibývalo mezi novověrci perského původu. Přenášeli na Aliho své pohanské názory o božském původu krále. Věřili, že se v Alim a jeho potomcích vtěluje božstvo a současně se utěšovali manichejskou naukou o znovuzrození Aliho nebo jiného, Bohem vyvoleného jeho potomka, který jim jako Mahdi dopomůže k vítězství nad celým světem. Starověrci, praví Arabi, ze strachu o ztrátu svého vlivu zůstávali na vážkách mezi šíity a vládou Beni Umajja. Čím více se šíiti bouřili, tím pevněji stáli zástupci čelných rodů pro pokoj a pořádek. Náboženský rozkol křísil národní. Starověrci ulpívali na svém arabském původu a na arabských Beni Umajja, novověrci, mauáli, jako šíité opouštěli arabskou půdu, bouřili se proti arabským pánům a jako perští muslimi se domáhali ve své vlasti prvenství před Araby.

Šíité, straníci, nedovedli zachovat jednoty, nýbrž se podle svého jména rozpadali. S počátku věřili, že budou toliko čtyři chalífové, neboli jak jim říkali, imáni: Ali a jeho tři syni Hasan, Husejn a Muhammad, narozený z jiné ženy, nikoliv z Fátimy. Tato víra slábla, když se Zejd syn Aliho, zvaného Zejn al-Abedín, Ozdoba prvých ctitelů, vnuk Husejnův vyhlásil v Kúfě ke konci r. 739 imámem. Jeho stoupenci, zejdovci, se odloučili od ostatní šíy a dodnes se udrželi. Většina šíitů se přimknula k jeho bratru Muhammadovi a jeho nástupcům domnívajíc se, že z jeho potomků vzejde imám, který obnoví islám a zřídí vládu a správu po vůli boží. Touha po Mahdim, bohem vedenému imámu rostla.

Potomci Aliho nevedli, nýbrž byli šíou neseni. Chovali se trpně, ba ze strachu o život hleděli získat dobrou vůli vládnoucích Beni Umajja. Tichý, houževnatý odpor udržovali i jejich příbuzní Abbásovci, kteří pocházeli od Abdalmuttaliba jako Muhammad a Ali. Abbásovci horlili pro božské právo potomků Aliho, užívali pomoci jejich straníků, r. 750 vzali trůn Beni Umajja a sami na něj dosedli. Potomky Aliho nepronásledovali, avšak nepřáli jim a hleděli je míti poblíž, aby na ně dozírali.

Skoro současně, když se Abbásovci usadili v Bagdádu, došlo mezi šíity k novému rozkolu. Imám Džaafar Sádik určil svým nástupcem svého prvorozeného syna Ismáíla. Po nějaké době však své rozhodnutí zrušil, neboť se přesvědčil, že se Ismáíl pro opilství a jiné chyby za imáma nehodí. Ismáíl získal hojně stoupenců, kteří zachovali věrnost jemu, a když r. 761 zemřel, jeho potomkům a jako ísmáílovci jsou zšířeni po rozličných zemích islámu.

Abbéovský chalífa Muatasim založil r. 836 severně, asi 85 km od Bagdádu sídelní město Sámarru, aby unikl nesnesitelnému vlivu tureckých velitelů. V Sámařře byli povinni se usaditi potomci Aliho, desátý imám Ali Naki a jedenáctý Hasan Askari. Oba tam zemřeli a byli pochováni. Jejich tajemníkem a důvěrníkem byl Otmán, syn Saídův. Před smrtí za přítomnosti čelných šíitů se tázal Hasana Askariho, koho ustanoví svým nástupcem, vykonavatelem poslední vůle. Vzal do náručí hezounkého chlapečka a odpověděl: „Toto je můj plnomocník. Pokud nedospěje, bude jeho správcem Otmán, syn Saídův.“ Chlapeček syn Askariho se jmenoval Muhammad. Narodil se r. 872 a zmizel 24. července 874 podle některých v Hille, podle většiny však v Sámařře ve sklepení, nad kterým jakož i nad hroby obou imánů nevypíná věž se zevními točitými schody. Po jeho zmizení řídil záležitosti věřících jeho správce, uakíl, napřed Otmán, syn Saídův, potom Otmánův syn Abu Džaafar a konečně Abdulhasan Sámarri. Před smrtí se tohoto doptávali, kdo bude jeho nástupcem. „Bůh zařídí, co uzná za nejlepší.“ Sámarri zemřel r. 940 a od těch dob se dvanáct ý imám neprojevil. Jeho stoupenci, kteří jsou mezi šíity nejčetnější, se jmenují dvanáctníci.

Všichni šíiti věřili, že božské právo nástupnictví je vyhrazeno potomkům Aliho, avšak veliké nesnáze jim působilo určiti, který z těchto potomků má býti imámem. Nedospěli k jednotnému úsudku, nýbrž se rozpadli v četné skupiny. Někteří chtějí míti imámem toho, jenž svou povahou svou mocí zaručuje, že bude svůj úřad řádně vykonávati, nemají však za nezbytné, aby byl synem předchozího imáma. Druhá skupina věří, že imám může býti zplozen toliko imámem bez ohledu, zda je prvorozený nebo se narodil později. Třetí skupina tvrdí, že projev božskosti přechází s imáma jedině na jeho prvorozeného syna. Tato měla největší potíže, poněvadž se mohlo státi, že prvorozený synek, tedy Bohem určený imám, svými mravy a způsobem života dával pohoršení, nebo že byl nemocen, nepříčetný, že žádného syna nezplodil nebo v dětském věku zemřel. Tyto věci zavdávaly příčinu k nejedné různici a mnozí stoupenci Aliho nechtěli uznati jeho prvorozeného syna Hasnan imámem a nositelem božskosti berouce v úvahu pohoršení, které dával svým životem. Zvláště snadné byly rozmíšky, když některý z bratří prvorozeného imáma vynikal rozvahou a vlivem, kdežto imám sám dával každým hnutím najevo, že k svému úřadu nehodí.

Nedostatky imámovy přivedly mnohé šíity k myšlence, že může býti řada imámů přerušena a v této myšlence byli utvrzováni názory křesťanů a zoroastrovců, s nimiž se stýkali. Stoupenci vzorného imáma, nemohouce nebo nechtějíce uznati jeho nehodného nástupce, vžili se v myšlenku, že vzorný imám trvá, třebas neviditelný, i dospěli od viditelného imáma k neviditelnému.

Nositel božskosti

Všichni muslimi touží, aby měli ve své obci něco božského. Sunniti, stoupenci voleného imáma, se spokojili božským původem koránu. Šíitům božskost koránu nestačí. Požadují živého nositele božskosti jako prostředníka mezi sebou a Bohem. Tento projev božstva však nesmí býti omezen na jedinou osobu, nýbrž má přecházeti s člena na člena téže rodiny. Ani ono nedosáhli shody o způsobu a míře projevu božskosti v jednotlivých imámech. Na Aliho se dívali jako na vtělené božstvo a jemu a jeho potomkům přičítali i božské právo na duchovní i světskou vládu. Tento názor se úplně shodoval s představami novověrců perského původu, které byli přesvědčeni, že duchovní i světská moc Muhammadova přechází na jeho potomky jako imámy neboli čelníky. Částečka božského světla sděleného Adamovi nezanikla, nýbrž prošla Alim do imámů. Imám má nadpozemské vlastnosti, poněvadž Muhammad sdělil Alimu rozličná tajná učení, jež přecházela na jeho nástupce, proto je každý imám neomylným vůdcem věřících a jeho nálezy jsou naprosté a konečné.

Šíité toužili nejen po chalífovi, imámovi z rodu Aliho, nýbrž též po daru proroctví, jenž je nezbytným pro bohovládu. Podle Muhammadova učení předcházela ho řada proroků. Každý již za života určil svého nástupce: Mojžíš Josuu, Muhammad Aliho. Tak tvrdili někteří šíité, avšak nikdy neoznačovali Aliho nebo jeho syna slovem prorok, nýbrž uasi, vykonavatel poslední vůle, mahdi, imám.

V čele muslimské obce stojí podle božího úradku imám z rodiny prorokovy. Žádné období není bez viditelného nebo skrytého imáma, jenž je spolu neomylným učitelem náboženství a hlasatelem božské vůle. Světlá součástka vložená Bohem do Muhammada přešla do Aliho a přechází do jeho nástupců, každý imám je tudíž podle těla i ducha náměstek a dědic prorokův. Jedině imám a jeho viditelný zástupce má právo prohlašovati, co je závazné, nikoliv veřejné mínění obce. Veřejné mínění se opírá o jednotlivce. Každý jednotlivec je omylný, i nemůže se státi souhrn jednotlivců neomylným. Toliko imám je pramenem pravdy a práva.

Četná podání tvrdí, že imám je vyšší než prorok. Je to osoba ustanovená Bohem jediným vládcem v náboženství i světských záležitostech. Imám značí šíitům tudíž osobu, která přišla od Boha, aby se stala chalífou neboli náibem, náměstkem Muhammadovým. Praví věřící nenalézali uspokojení ve státech, ve kterých žili. Toužili po obnově ryzího islámu a očekávali příchod Bohem vedeného chalífy neboli imáma, mahdího. Toto přesvědčení bylo zvláště silné u šíitů, avšak nechybělo ani u sunnitů. Vždyť Muhammad utěšil věřící, že na konci věků pošle mahdího, Bohem vedeného. Bůh je jediný. Toliko on vede věřící přímou cestou do ráje a mahdi vedený Bohem vede touže cestou.

Rozvážní vykladači zákona nesouhlasili s rostoucí touhou po mahdim, proto vytýkali, že Muhammad řekl: „Není mahdího vyjímajíc Ježíše, syna Mariina.“ Avšak tohoto výroku nebylo dbáno a touha po mahdim rostla. Vždyť někteří šíiti uctívali již Muhammada, syna Aliho, z jiné ženy jako mahdiho a navštěvovali jeho hrob v Hedžázu na hoře Radua očekávajíce, že se objeví a že je povede proti nevěřícím.

Víra v mahdiho je u šíitů obecná. Učitelé zákona i věřící jsou přesvědčeni, že poslední dvanáctý skrytý imám se vrátí jako mahdi neboli pán doby, Káim az-zamán. Jejich sbírky podání jsou plny hadítů o maxim z potomků Aliho. Sunnitské sbírky jich neznají, avšak i mezi sunnity je víra, že se mahdi objeví, jakmile se Bohu uzdá čas vhodným.

Podle šíitů se na konci věku ukáže v židovském okrsku Isfahánu, Kúfě nebo Chorasánu dadždžál, ošemetný klamatel. Získá četné stoupence a bude množiti své vojsko, s nímž se přiblíží k Jerusalému. Tu sestoupí s nebe Kristus a opíraje se o anděly utká se vítězně s dadždžálem, jejž zabije. Po vítězství se odebere do Jerusalema, postaví se za zjeveného imáma a bude konati modlitby jako on. Ježíš zůstane vládcem po čtyřicet let. Potom umře a muslimi ho pochovají v Medíně vedle Muhammada mezi hroby Abu Bekra a Omara.

Šíiti věří podání, podle něhož Muhammad krátce před svou smrtí řekl: „Kdo uznává mne svým pánem, uzná rovněž Aliho svým pánem. Zůstaňte věrni knize boží. Neztraťte ji a neměňte ji. To je jeden poklad a druhý poklad je posloupnost mých potomků, lidu mého domu.“ Imám z potomků Muhammadových trvá buď viditelný, nebo neviditelný. Je nezbytné, aby viditelný imám ustanovil svého nástupce. To činí po vůli a vnuknutí Boha a apoštola. Imám nemá hříchu, neboť nemůže zhřešiti, proto toliko Bůh vnukne jeho předchůdci, koho má ustanoviti svým nástupcem. Žádný prorok neopustil tento svět, pokud neurčil svého nástupce. Muhammad se řídil jejich příkladem. Bez imáma by se pravý islám neudržel. Imám, třebas skrytý, oblažuje zemi jako slunce po západu.

Imámem, hlavou náboženské obce, má býti osobnost, která zaručuje věřícím pravdivost víry a duševní spásu. Prochází nejen tělem nýbrž i duchem z rodu prorokova, tedy ze svaté rodiny Aliho, která dokazuje svým životem a zvláště utrpením, že na ní spočívá milost boží. Vždyť svět nechápe milost boží, i protiví se jejímu nositeli, způsobuje mu příkoří, soužení a smrt. Vzorem všech imámů je Ali. Šíiti ho vyvyšují nad Muhammada, neboť se na něho dívají jako na vtělené božstvo. Svou víru opírají o útrapy, které Ali zakoušel a o mučednickou smrt jeho syna Husejna. V Alim soustřeďují všechny vlastnosti, které uznávají potřebnými pro svého imáma. Jsou mezi nimi skupiny věřících, že Muhammad byl toliko jeho předchůdcem. Úcta k Alimu a jeho synu Husejnovi je kotvou, která ochraňuje šíity od splynutí s ostatními muslimy, již sice Aliho rovněž uctívají, avšak nevyvyšují ho nad Muhammada a nedívají se na něho jako na vtělené božstvo.

I sunniti věří, že Ali získal od Muhammada obsáhlejší vědomosti než ostatní. Podle šíitů s ním Muhammad sdělil důležitá tajemství zjevená Alláhem, kterých jeho vrstevníci nebyli hodni. Tato tajemství dědí ten, koho předchůdce ustanoví vykonavatel své poslední vůle, uasi. Ali byl uasim Muhammadovým, Hasan uasim Aliho. Tak je tomu podle výslovného rozkazu božího.

Proroci a imáni se nemohli dopustiti hříchu, proto se ho nikdy nedopustili. Alláh je poslal, aby učili lid a lidu uložil za povinnost, aby se řídil jejich slovy a skutky. Jistě si nevyvolil toho, o kom věděl, že ho urazí hříchem, i nemohl dovoliti, aby jeho vyslanec dával špatný příklad. Toto učení probleskuje teprve ke konci prvního tisíciletí a vyvěrá z nauky, že Ali a ostaní imáni jsou obdařeni božskou neomylností.

Všichni šíitští učitelé zákona jsou přesvědčeni, že imám nemá hříchu. Vede věřící ke koránu a korán je vede k Alláhovi. Tato víra plyne ze slov, která podle koránu Bůh pronesl k Abrahámovi: „Učiním tě imámem lidstva.“ Bůh nemůže ustanoviti imámem, svým čelníkem, hříšného člověka, který by svým příkladem nebo slovem vedl do pekla. Imáni nejen svým učením, nýbrž i svým utrpením vedou věřící k Bohu. Všichni imáni, zvláště však Husejn, trpěli za hříchy věřících a hleděli obměkčiti Boha, aby jim otevřel ráj. Na Husejna se šíiti dívají jako na vykupitele, který dobrovolně sebe sama obětoval. Jeho příkladem se řídili zbožní muži a ženy, které šíiti uctívají jako světce a orodovníky.

Neomylný imám je po úradku božím nejen schopen, nýbrž i povinen poučovat a vést obec ve všech náboženských záležitostech. Je nezbytný pro kteroukoliv dobu. Bez něho by věřící nedosáhli věčné blaženosti, je tudíž duchovní a náboženskou hlavou a bezpečným vůdcem na cestě k Bohu. Poslední imám povstane jako mahdi, obnoví spravedlnost a pravé náboženství i pokoj. Na jeho příchod připravuje viditelný náměstek.

Šíité uznávají rovněž korán a hadít, podání, za první dva prameny víry a mravů, avšak nemají první tři chalífy za zákonité, i zamítají veškerá podání, která se jich dovolávají. Jedině co prorok a Ali konali a mluvili, je závazným. Zamítají každé podání, které odporuje jejich učení, třebas pocházelo od nejlepších druhů prorokových. Toliko výroky a skutky šlenů rodiny Aliho a jejich stoupenců jsou prameny šíitské sunny. Obviňují Abu Bekera a Otmána, že úmyslně pozměnili rozličné verše koránu. Bezmála všechna jejich zaznamenaná podání jsou připisována tomu nebo onomu imámu, jsou tudíž pravdivá, neomylná. Nauka o neomylnosti imáma a jeho viditelného zástupce omezuje význam souhlasu věřících.

Podle vykladačů zákona styk s věřícími, kteří nejsou šíity, znečišťuje. Kdo není šíita, nemá dostati almužny a šíita se s ním nesmí pokrevně přízniti. Šíiti jsou větší odpůrci sunnitů než jinověrců. Nejvíce odsuzují vrstevníky Aliho v Medíně, poněvadž se podřídili Abu Bekru a Omarovi na jejich úkor. Zamítají náboženskou snášenlivost a netrpí různých názorů. Jelikož jim hrozilo neustálé nebezpečí smrti, vyvinulo se přesvědčení, že je každý šíita svobodný své vyznání zatajiti. Tímto se řídí šíiti, aby zachránili život nebo majetek v zemích, ve kterých mají sunniti většinu. Ve skutečném životě se od sunnitů hrubě neliší, toliko k vyznání víry přidávají: „… a Ali je přítel boží.“

Rostoucí obec

Muhammad uprchl, vystěhoval se z rodné Mekky do cizího Jatribu, jemuž se po něm říká Město Prorokovo, Medínat an-Nabi, nebo krátce Medína. Doprovázela ho nevelká skupina nejvěrnějších stoupenců, zvaných muhádžir, vystěhovalci. Ti, kdož se ho v Medíně ujali a ho účinně podporovali, měli čestný název ANSI, pomocníci k vítězství. S těmito dvěma skupinami vybudoval v desíti letech nejen náboženskou obec, nýbrž i stát, jenž opíraje se o Medínu zahrnoval Mkku a dobré dvě třetiny Arabie. Nebyl sjednocený, upevněn ani uvnitř, ani zevně. Uvnitř se projevoval rozpor mezi muhádžir a ANSI na jedné straně a pozdějšími muslimy na druhé; spolu měšťany Mekky a obyvateli Medíny; nejvíce však mezi čeděmi Beni Umajja a beni Hášim ze kmene Kurejš.

Vnitřní rozpor

Za života Muhammadova rozpor doutnal, avšak projevil se po jeho smrti. Jednoduchost a srozumitelnost jeho islámu usnadňovala jednotu obce věřících. Toto bylo a je obecně uznáváno. Co způsobilo rozkol, byl státní útvar. Obec věřících je současně stát, avšak nedospěla k souhlasnému názoru o hlavě. Má býti hlava volena nebo je dědičná, závislá na lidech nebo úradku božím? Rozhodnutí vyplývalo z většího nebo menšího významu náboženských nebo politických zájmů.

Druhý chalífa Omar vytvořil z obce věřících královskou říši. O tom, kdo se jí postaví v čelo, obyčejně rozhodoval meč. Že nerozhodoval hned po smrti Muhammadově, bylo zásluhou Omarovou. Byv těžce zraněn pečoval o obec a stát a ukázal bezpečnou cestu k pokojné volbě svého nástupce. Vyšel z ní Otmán, člen Beni Umajja, avšak oddaný stoupenec Muhammadův a spolu jeho zeť, neboť měl za manželku Muhammadovu dcerku Rukejju. Nezamlouval se ani obyvatelům Medíny, ani Beni Hášim z Mekky. Obávali se, že dopomůže k trvalé moci svým příbuzným Beni Umajja, štvali proti němu a zavraždili ho r. 656. Vnitřní nesvornost rostoucí obce propukla a neutuchala. Beni Umajja se dostali v čelo a jejich odpůrců neubývalo, nýbrž přibývalo.

Muhammad ovládal dobré dvě třetiny Arabie, avšak toliko strachem svých osvědčených bojovnéků. Kmenové. Zvláště vzdálenější, hledali záminku, aby se mu opřeli a vkládané jho islámu odhodili. Domnívali se, že co nepodařilo jemu, může se zdařiti i jim, i přidávali se k prorokům, kteří se a tam vyskytovali a po Muhammadově způsobu hlásali nové náboženství.Po jeho smrti nezůstalo v Arabii území, které by bylo zachovalo věrnost islámu. Bylo štěstím, že se Abu Bekr mohl opírati o zkušené velitele nájezdních čet, kteří ostrým kopím a železnou rukou tlumili vzpouru, hubili proroky a znova zaváděli islám. Po dvou letech jakž takž obnovili pokoj a pořádek a v oněch částech Arabie, které slíbili věrnost Muhammadovi, a ocitli se na jejím severovýchodním a severozápadním pomezí, kde jindy trvaly samosprávné státečky arabských křesťanů.

Na severozápadě panovala knížata z příbuzenstva Lachm se sídlem v rozsáhlém městě Híra na pravém břehu Eufratu jižně od Babylonu. Severozápad ovládala knížata z příbuzenstva Gassán, která neměla pevného sídla. Oba tyto státní útvary byly hubeny, gassánský Byzantinci, lachmský Peršany. V obou byla patrna nechuť k dotavadním svrchovaným pánům, proto ani jeden, ani druhý účinně neodporoval nájezdním četám arabských muslimů, když dospěli na jejich pomezí.

Muslimské čety se množily, neboť se k nim přidávali právě pokoření náčelníci se svými soukmenovci, kteří toužili po kořisti, a proto ochotně následovali muslimské velitele a pány, když uslyšeli, že je povedou proti perským a byzantským císařům. Nebylo jejich účelem šířiti islám, z něhož neznali leda heslo: „Není boha mimo Boha a Muhammad je apoštol boží,“ nýbrž dovézti nebo poslati hojně kořisti svým krajanům vyloupeným muslimy. Tímto záměrem se hrubě nelišili od svých velitelů, kteří netáhli do boje, aby zaváděli pravé náboženství, nýbrž aby posílili prorokovu moc, jež je totožná s boží. Bojovali, aby si nevěřící podmanili, nikoliv, aby je obrátili.

Arabů bylo málo, proto chalífa Omar nedovolil, aby se usazovali po různu v dobytých zemích. Byli povinni bydliti ve vojenských táborech a živiti se kořistmi a daněmi. Nezakázal jim přisvojovati si pozemky a kupovati domy, avšak nemohl připustiti, aby opouštěli vojsko a zabývali se soukromými záležitostmi. Ochotně poslouchali; vždyť je držela pohromadě touha po kořisti. Tuto touhu rozplameňoval Muhammad sám, neboť nejednou upozorňoval, že lze kořistiti nejen na tomto světě, nýbrž i na onom.

Prvotní bojovníci posílali do Medíny a Mekky nesmírné zásoby zlata, stříbra, drahokamů a vzácných látek. Z nich dostali veliký díl oni, kteří se raději modlili a své hříchy oplakávali, než aby snášeli válečné útrapy. Omar pořizoval seznamy důvěrníků a pomocníků prorokových a určovali jejich podíly z kořisti. Tehdy se spisovali rodokmeny jednotlivých příbuzenstev a nejeden Arab se snažil, aby se svými předky sblížil s těmi, kteří bývali nejprve podělováni. Ucházeli se o význačnější úřady, aby si zabezpečili větší, častější a bohatší příjmy. Bezděky kladli proroka v čelo, třebas několikráte poukázal, že nepochází z urozeného příbuzenstva. Usedlíci a kočovníci, kteří sotva znali svého praděda, se pojednou chlubili nekonečnou řadou předků.

Za Omara (634–644) nejbohatší země Persie, byzantské Asie a Afriky, byly obsazeny a vypleněny, příval kořisti do Medíny a Mekky ustával a vinu odnášel z velké části Otmán. Po jeho smrti se dostávalo svatým městům toliko nepatrných darů. Co bojovníci ještě ukořistili, plynulo do pokladny Aliho, jenž se usadil v Kúfě, a Muáuije který sídlil v Damašku. V Medíně se nemohli spřáteliti s úbytkem důchodů, proto obviňovali Beni Umajja, že úmyslně ochuzují obyvatele svatých měst a podkopávají islám. Pravda to nebylo. Muáuija a jeho nástupci chápali význam islámu a snažili se, aby na něm a z něho vybudovali pevný arabský stát. Řídili se příkladem gassánských a lachmských knížat, upavovali po svém, co se jim z byzantských a perských zařízení hodilo a dopřávali náboženské svobody muslimům i jinověrcům. Svatý Jan Damascénský a jeho otec byli vysokými státními úředníky a křesťan Achtal byl vyhlášen dvorním básníkem.

Umajjovci plnili své náboženské povinnosti, avšak odsuzovali přepjatost. Vážili si koránu, poněvadž sjednotil Araby a dopomohl jim k velké moci. Měli svou povinnost, aby vládu islámu upevnili a rozšířili. Kdo jim v tom překážel, prohřešoval se po jejich soudu proti náboženství, i bylo potřebí ho potrestati nebo zničiti., třebas bydlil v posvátných městech, byl z příbuzenstva prorokova a vydával se za světce a učitele zákona. Chalífové Beni Umajja nejednou vypravili svá vojska do Medíny a Mekky. S muslimskými vojáky táhli křesťanští s křížem nebo jiným posvátným praporem v čele a učili zarputilé měšťany poslušnosti a pořádku. Beni Umajja zhubili Husejna v Kerbele, poněvadž ohrožoval jednotu muslimského státu. Vždyť zájem státu byl totožný se zájmem islámu. Znajíce doutnající odpor v Medíně, vytýkali význam Jerusalema a podporovali poutníky, kteří toto město navštívili. Chalífa Abdalmalek dal v Jerusalemě vybudovati nádhernou mešitu a mínil do ní přenésti rozličné památky po prorokovi. Za něho se hlásal výrok Muhammadův: „Putujte do mešit v Mekce, v Medíně a Jeruzalémě. Jediná modlitba v Jerusalemě je lepší, než tisíc modliteb jnde, vyjímajíc v Mekce.“

Způsob vlády a správy Umajjovců se nelíbil zkostnatělým vykladačům zákona, popuzovali proti němu a přidávali se k potomkům Aliho, domnívajíce se, že zavedou bohovládu a život, jaký byl za proroka.

Za Muhammada byla mešita shromaždištěm, obecní síní, v níž on, jeho nástupci, ba i Beni Umajja rokovali o všech možných záležitostech. Užívali prvotní soudcovské stolice, minbaru, a pátečního kázání, aby vštěpovali své názory a svou vůli. Ponenáhlu se muslimští vládci vyhýbali své povinnosti, aby jako čelníci, imáni, řídili veřejnou bohoslužbu, dávali se zastupovat, vzdalovali se věřících a vyvyšovali se nad ně. Patrné to bylo za Abbásovců.

Bohatství měnilo zvyky a obyčeje. Světské rozkoše převládaly nejen v Damašku a v Bagdádu, nýbrž i v Medíně a Mekce. Nejeden poctivý muslim se ptal, kam tato nová cesta povede. Neodsuzoval kořist, avšak vymáhal, aby jí bylo užito pro chudé vdovy a sirotky, pro které byly Muhammadem určeny dávky zakát, jakož i k boji proti nevěřícím. Věřící měli shromažďovati toliko poklady pro sebe.

Chráněnci

Ponenáhlá změna náboženského a společenského života věřících vyvolávala nové otřesy v nitru rodící se obce. Omar nikdy nezakazoval arabským bojovníkům vlastniti pozemky. Získávali je – vždyť kvůli zisku bojovali –, avšak nesměli se na nich usazovat a měli je pro ně obdělávat jejich dotavadní držitelé. V byzantských provinciích drželi půdu velcí statkáři. Mimo to měli velké pozemky císař, obce a církve. Tyto byly dědičně pronajaty podnikatelům, kteří konali, co mohli, aby se stali majetníky. Pro všechny pracovali sedláci, koloni. Byli svobodni, ale připoutáni k pozemkům, které obdělávali. Nebylo jim dovoleno je opustiti, majetník však neměl práva je zahnati, pokud konali svou povinnost. Byly-li pozemky prodány, přecházeli sedláci pod dozor nového majetníka.

Prvotně bylo velice mnoho drobných majetníků, sedláků, kteří vlastnili půdu, kterou obdělávali. Aby ušli útiskům nenasytných úředníků, dávali se do ochrany sousedních velkých statkářů nebo podnikatelů, svěřovali jim svou půdu a množili počet kolonů. Podobně tomu bylo v perských provinciích, kde však převládali větší i menší statkáři, drkáni, kteří bydlili na svých statcích a účastnili se orby. Jho tížící kolony v byzantských provinciích a sedláky v perských usnadňovalo postup muslimských Arabů. V Egyptě je sedláci vítali jako osvoboditele. V Syrii v Homsu, zavřeli křesťani brány císaři Herakliovi, když táhl proti muslimům. Velcí statkáři byzantských provincií jakož i velcí podnikatelé uprchli. V perských se po nějakou dobu bránili. Omar vyhlásil dotavadní kolony a sedláky chráněnci muslimské obce a dopřál jim větších výhod, než měli za perské nebo byzantské vlády.

Půda se stala skoro vesměs majetkem muslimské obce, avšak po rozkazu Omarově ji obdělávali dotavadní držitelé. Těm, kdož se nestali muslimy, zaručila obec život, svobodu a částečně majetek. Říká se jim ahl ad-dimma, lidé smlouvy, závazku. V tomto závazku jsou obsaženy nároky na muslimy a povinnost i k muslimům. Členy smlouvy, závazku, se mohou státi toliko lidé zjevené knihy: židi, křesťani, zoroastrovci. Každý dospělý, zdravý muž odvádí daň z hlavy, džinu a nekoná vojenské povinnosti. Jeho domy a pozemky náleží buď muslimskému státu, on jich však užívá, nebo zůstává nadále skutečným majetníkem svých pozemků. V obou případech odvádí pozemkovou daň, charádž. V prvním případu spočívá tato daň na nemovitosti a platí se, i když nemovitost přejde v majetek muslima. V druhém odpadne, stane-li se majetkem muslim. Mimo to je člen smlouvy, dimmi, povinen přispívati na muslimské vojsko.

Člen smlouvy, dimmi, se odlišuje od věřících šatem, nesmí jezditi na koni, nositi zbraň a má jeviti úctu před muslimy. Před soudem se jeho svědectví nerovná muslimskému. Tato a jiná omezení byla rozličně vykládána a zachovávána. Muslimi zaručovali členům smlouvy život, majetek, náboženské úkony. Dovolovali jim opravovati kostely, avšak zakazovali stavěti nové na jiných místech. Při bohoslužbě neměli znepokojovati veřejnost. Nebyli občany muslimského státu, nýbrž značili vlastní obec, samosprávný státeček, jejž spravoval biskup, patriarcha, vrchni rabbi nebo velekněz zoroastrovců. Jedině on udržoval spojení spojení s vládou.

Prvotně nebylo velkého rozdílu mezi pozemkovou daní charádž a daní z hlavy, džizja. Obě slova značila daň těch, kdož nebyli muslimy. Majetek muslima měl být svobodný od každé daně a pozemky, na kterých lpěl charádž, ho byly zbaveny, jakmile přešly do vlastnictví muslima, nebo když se majetník stal muslimem.

Novověrci

V rostoucí obci byly tři skupiny: arabští dobyvatelé a jejich potomci; domorodci, kteří přijali islám; domorodci, kteří islámu nepřáli. Arabští dobyvatelé nechtěli přiznat poislámštěným domorodcům stejných práv. Domorodci, kteří nepřijali islám, nekonali válečnou službu, platili však daň pozemkovou a daň z hlavy. Tyto tři skupiny se měnily hromadným vstupem do muslimské obce.

Muslimská obec spočívá na vyznání víry, druhotně též na pokrevenství a společných zájmech. Na počátku byl každý cizinec, který se stal muslimem, povinen přičleniti se k některému arabskému kmeni, neboť jedině Arabi drželi a šířili obec. Vládli a řídili správu. Kdo nebyl z nich, nebyl jim roven, třebas byl členem smlouvy, dimmi. Tito členi smlouvy, lidí zjevené knihy, tedy židi, křesťani a zoroastrovci, se hleděli přiblížiti svým pánům, dostati se do jejich společnosti, vyrovnati se pravým Arabům, i přestupovali k islámu a stávali se chráněnci, mauáli, jednotlivých arabských čeledí a kmenů. Rostla mocná skupina novověrců, která byla v područí pravých Arabů, starověrců, a vynášela se nad křesťanské a jinověrné domorodce. Černí novověrci zůstali ve svém nitru věrni svým dřívějším názorům, které islámem toliko zahalovali. Jinověrec se stal muslimem, neplatil daň z hlavy a jeho státní pozemky byly rozděleny mezi sousedy – jinověrce, kteří je obdělávali a z nich platili pozemkovou daň. Nový muslim, přičleněný k tomu neb onomu arabskému kmeni, se občejně vystěhval a bydlil v sídle svých ochránců starověrců.

Vzrůstem počtu novověrců ubývalo státních příjmů, proto vláda Beni Umajja zatěžovala i novověrce pozemkovými daněmi. Hadždžádž, jenž spravoval Irák od r. 693 do r. 714, požadoval charádžtéž od Arabů, kteří se stali majetníky pozemků a uložil pozemkovou daň i těm, kdož byli dříve osvobozeni. Kdož přestoupili k islámu, měli zůstati ve své osadě a byli povinni daní. Nesměli se usazovati v arabských městech. Tím popudil nejen starověrce, nýbrž i novověrce, mauáli.

Omar II. (711–720) by byl rád ukonejšil nespokojence a současně odpůrce svého příbuzenstva, proto odpustil daně každému muslimovi, ať arabského, ať jiného původu. Kdo se stal muslimem, byl však povinen vzdáti se svých státních pozemků. Rovněž byl zakázán prodej pozemků, na kterých lpěl charádž, Arabům a muslimům, avšak tyto zákony se neosvědčily a ponenáhlu se vybírala pozemková daň od starověrců, novověrců i jinověrců, členů smlouvy, kteří odváděli též daň z hlavy. Nejbotaší platili 48 dirhem (33,6 zlatých franků), bohatí 24 dirhem (16,8 zlatých franků), obyčejní 12 dirhem (8,4 zl. franky). Mimo to byli v některých krajích povinni hostit po tři dny cestujícího muslima a v dobrém stavu udržovat zavodňovací kanály. Kdož nebyli s to, aby řádně platili daň z hlavy nebo pozemkovou, byli buď úplně, nebo částečně tohoto roku zproštěni.

Na sklonku vlády Beni Umajja se přiostřoval rozpor mezi Araby starověrci a jinověrci – novověrci. Novověrci nebyli zapsáni mezi svobodné arabské bojovníky, třebas se toho vší silou domáhali. Nedostávali od vlády tolik jako starověrci, jimž byli povinni rozličnými službami. Novověrci nesměli za veřejného průvodu jíti vedle starověrců. Nebylo jim dovoleno, aby si s nimi sedli k jednomu stolu. Byl-li některý novověrec pro své stáří, pro své dobré vlastnosti nebo svou učenost oslavován, byl posazen sám pro sebe, aby bylo všem patrno. Že není Arab. Kdo se ucházel o jeho dcerku, byl povinen vyžádati si souhlasu náčelníka čeledi, do které byl zapsán. Starověrci – Arabi měli novověrce za bídné cizince, barbary, ačkoliv tito nad ně daleko vynikali osvětou i počtem. Vždyť vrstva arabských pánů byla řiďounká a zůstávala toliko na povrchu. Novověrci, byli-li příbuzní Arabů, snadno si osvojili arabštinu jako dorozumívací jazyk a vnikali do islámu. Přijavše islám, postupovali v náboženském vývoji cestou, na kterou si zvykli, a tvořili muslimské písemnictví.

Hospodářský a duševní vliv novověrců byl příčinou ponenáhlého zániku moci Arabů. Velký dějepisec a politik Ibn Chaldún tvrdí, že Arabi, třebas v prvním nadšení založili muslimsko – arabský stát, neměli schopností k jeho správě, i byli v něm ovládáni a spravováni cizinci. K tomuto názoru dospěli již první vládci z Beni Umajja. Svěřovali nejdůležitější úřady křesťanům a Peršanům, kteří zůstali věrni svému náboženství. Na to reptali starověrci i novověrci. Omar II. zakázal Pešanům a křesťanům vybírati daně a zastávati nějaký úřad. Tento zákaz zůstal na papíře. Křesťani a Peršané podrželi své úřady, poněvadž nebylo schopných Arabů a tito nepřáli novověrcům. Tímto postupem rostla nenávist novověrců ke křesťanům, židům a zoroastrovcům, z nichž sami pocházeli.

Nespokojení novověrci se přidružovali ke stoupencům potomků Aliho, k šíitům, ochotně pomáhali Abbásovcům a zůstali jim věrni, i když rodinu Aliho odsunuli a sami si trůn vzali. Vděční Abbásovci se úplně přiklonili k novověrcům, zvláště perského původu a uvolnili jim cestu k nejvyšším hodnostem. S perskými novověrci postupovali ve vážnosti i perští zoroastrovci. Za Beni Umajja bylo muslimům dovoleno míti židovskou nebo křesťanskou souložnici, avšak žádný Arab si za ni nesměl vzíti zoroastrovskou Peršanku. Za Abbásovců se starověrci i novověrci příznili pokrevně s perskými zoroastrovci . Jejich zvyky a obyčeje se šířily a zoroastrovské svátky byly zaváděny. Nastával obrat v arabském nazírání na náboženství a stát, jenž však nebyl na prospěch jeho prvních šiřitelů.

Vykladači zákona dospívali k úsudku, že Muhammad byl prvotně poslem Alláhovým nikoliv k veškerému člověčenstvu, nýbrž jedině k Arabům. Vždyť k jiným národům poslal Alláh jiné apoštoly a nebylo národa, aby k němu nezavítal prorok boží. Bůh se zajímá o celé člověčenstvo. To, co chtěl říci oné části člověčenstva, která mluvila arabsky, sdělil prostřednictvím Muhammada. Muhammad naznal, že poselstvo Alláhovo bylo zkomoleno židy i křesťany a je pravdivé toliko v koránu. Po jeho názoru pochází veškeré lidstvo z jediných prarodičů a Bůh je rozdělil na skupiny a kmeny, aby se rozlišovali jedno od druhých. Tyto skupiny značily prvotně skupiny kmenů arabských. Později když islám šířil po rozličných krajích mezi rozličné národy a plemena, byly skupiny vykládány jako národové nebo plemena. Všechny národy obrácené k islámu spojovala arabština v jediný celek, v jednotu. Všichni chtěli náležeti k Arabům, proto se dávali pod ochranu jednotlivých kmenů, přičleňovali se k nim jako mauáli, novověrci.

Arabština se stala řečí světovou, muslimský stát státem arabským, avšak ponenáhlu zatlačovali novověrci starověrce – Araby. Arabi se bránili, neboť cítili, že jim novověrci ubírají zásluh a podkopávají přední místo, na kterém si zakládali. Vykladači zákona proto houževnatě tvrdili, že nástupci Muhammadovi smějí býti toliko ze kmene Kurejšova a učili, že je sňatek arabské ženy s mužem, který není arabského původu, a sňatek ženy z Kurejšů s mužem, který není jejich potomkem nebo ženy z potomků Muhammadových s mužem, který z nich nepochází, zneuctěním, které lze dovoliti toliko výjimečně. Těmto a podobným výkladům odporovali novověrci, mauáli, a dokazovali, že mají v islámu stejná práva jako praví Arabové a zamítali trvající názory o jakési přednosti, o šlechtictví Arabů tvrdíce, že nebyly v islámu obecně uznány. Novověrci zvítězili, opanovali veřejné mímění a s ním islám.

Za Abbásovců dospívali Peršani, Turci, černoši na nejvyšší místa, v Egyptě se stali vládci potomci otroků a cařihradští sultáni byli uznáváni chalífy, aniž se tomu opřeli vynikající vykladači zákona. Sami členi kmene Kurejšova poslouchali turecké chalífy tvrdíce, že nikoliv původ, nýbrž zásluha určuje cenu muže. Ani barva, ani plemeno nezabraňuje v islámu dostati se k nejvyšší hodnosti.

Úpadkem vlivu starověrců-Arabů trpěla též arabština. Šířila se s islámem, ovládla severní Afriku a značnou část jihozápadní Asie., stala se náboženským i spisovným jazykem. Novověrci, kteří se přidružili k té nebo oné arabské čeledi, dostali arabská jména, stavěli si arabské rodokmeny a hleděli se spřízniti s vynikajícími členy rabské obce. Učili se arabštině, kladli základy arabské mluvnice, arabské vědy, arabského písemnictví, jež vyrůstalo v mezinárodní. Na Malajských ostrovech, v Číně, Indii, Persii, Turecku, Rusku se věřící modlili a z velké části dotud modlí arabsky a naslouchají v pátek a na velké svátky arabskému kázání. Učitelé a vykladači zákona se domluví arabsky nejen v Asii a v Africe, nýbrž i v Evropě a Americe. Arabsky psaný korán jako by byl určen všem národům. A přece nelze mluviti o arabské osvětě. Mnohem správnější by bylo rčení: perská osvěta v islámu nebo krátce, islámská osvěta. Je jisté, že spočívá na podkladě Hesensko-křesťanském, že byla obohacena asijskými prvky a že nesmírně utrpěla Turky. Islámská osvěta nebo ještě stručněji, islám, označuje všechny muslimské národy. Islámje spolu muslimským náboženstvím. U muslimů je národnost podřízena myšlence náboženské. Muslim je doma v každé zemi, kde se vyznává islám. Všude se řídí stejnými zákony, všude má stejná práva a stejné povinnosti.

Nynější islám není výbojný. Výbojnost rostoucí náboženské obce dlouho netrvala. Článek víry o džihádu, náboženské válce, nepronikl. Náboženské války se rozproudily teprve Turky. Prvotní vyznavači islámu byli velmi snášenliví. Snášenlivosti ubývalo, když novověrci, mauáli, nabyli převahy nad pravými Araby. Poturčenec horší Turka. Muhammad vyložil v koránu zásady snášenlivosti k vyznavačům zjevených náboženství, křesťanům, židům, zoroastrovcům. Pokud kázal v Mekce, vyzýval své stoupence, aby nevěřícím odpláceli zlé zlým. V Medíně dovolil válčení těm, kdož válčí proto, že jim bylo ublíženo. Kdyby Bůh nezapuzoval jedny lidi druhými, byly by pobořeny kláštery, chrámy, modlitebny a mešity, v nichž se uctívá jméno boží.

Zdraví, svobodní a majetní muži jsou povinni účastniti se války proti nevěřícím, avšak nikoliv jednotlivě, nýbrž jako celek. Vykoná-li dostatečný počet tuto povinnost, jsou ostatní sproštěni, je však potřebí, aby je vedl muslimský vládce nebo imám. Imám šíitů není viditelný, proto nemá šíita závazku účastniti se svaté války, džihádu.

Obyvatelé, proti kterým je svatá válka vyhlášena, mají býti vyzváni, aby přijali islám. Nevyhoví-li, buď se podrobí muslimské vládě jako členi smlouvy, ahl ad-dimma, a budou odváděti džinu a charádž nebo se dají do boje. V prvním případě mají zaručen život i majetek, v druhém ztratí majetek, život nebo aspoň svobodu a prodáni do otroctví. Kdo přijme islám a odpadne, budiž potrestán smrtí.

Napadnou-li nevěřící muslimský stát, vyzve imám všechny věřící k svaté válce. Kdo v ní zahyne, zabezpečí si ráj jako mučedník. Podle některých učitelů zákona každý, kdo není muslim, je nepřítelem islámu a je povinností věřícího, aby si ho podmanil nebo zahubil. Odtud rozdělení světa na dár al-islám a dár al-harb, území islámu a území války. Toto a podobné učení v muslimské obci nikdy neproniklo; zůstalo v knihách horlivých vykladačů.

Bohověda

Muhammad vložil seménko nového náboženství do arabské půdy v Mekce a Medíně. Ujalo se a za tři sta let z něho vyrostl mohutný strom, jemuž se říká islám. Nerostl v arabské půdě. Neboť v ní nebylo potřebných živin. Rostl v sousedství, zúrodněném osvětou, zvanou hellenská. Do čtvrtého století před Kr. žil Východ vlastním životem a Západ rovněž. Ke konci tohoto století Alexander Veliký, opanoval perskou říši, pronikl jí do nynějšího Afgánska a severní Indie a všude zakládal řecké státy s řeckou správou a osvětou, sám se však staral, aby tato cizí prvky splývaly s domácími a tak zajistily zdar a trvání jeho stavby. Z řeckých a perských součástek se vyvíjela osvěta hellenská, jež byla zakrátko společná Orientu a značné části Okcidentu. Po 300 let dával evropský Okcident více, než přijímal. Od počátku našeho letopočtu se postup měnil. V Orientě, zvláště v zemích staré osvěty, byla dávno výroba, bohatství, technická dokonalost, umělecká činnost, vzdělanost a věda a toto všecko ponenáhlu Okcident bral od něho. Kdežto v prvním století před Kr. byl celý římský Orient plný jednotlivých svobodných státečků a měst, peněžníci tam vybírali daně, velcí podnikatelé měly pronajaty rozsáhlé obecní pozemky a ani stálého vojska nebylo, po 300 letech kvetla ústřední vláda a správa státu, v němž vládl panovník, imperátor, svrchovaně uctívaný jako božstvo a s celou posloupností úředníků. Dřívější samosprávná města byla řízena úřednictvem a prvotně svobodné hlavní město celé říše, Řím, bylo zbaveno samosprávy a podřízeno prefektovi.

Řím proslul dokonalým soukromým právem, avšak jeho odborníci je netvořili. Zmohlo se zásluhou právníků narozených v Orientě a působících na právnické škole v Berytu, nynějším Bejrútě. Římani se velmi zajímali i činný život a vyhýbali se pomyslnému. Všichni, kdož budovali filosofické soustavy, byli z Orientu. Římani slepě věděli, věřili orientálním astrologům, mágům, kouzelníkům a učili se z moudrosti starého Babylonska a Egypta. Láska k dějepisectví u nich zanikala a byl to Dio Cassius z Nicaee v Bithynii, tedy z Orientu, který napsal poslední velké dílo o římských dějinách.

Zajímavé je, že za římské vlády a správy v Orientě se znova probouzely národní jazyky, jež dřímaly pod vrstvou hellenskou: v Egyptě koptština, v přední Asii aramejština a asyrština neboli syrština byly živé netoliko v rodinách, nýbrž i v náboženských obcích. Z římské doby vypučely v Orientě zárodky zvláštního umění a stavitelé rození v Orientě jím vyzdobili Řím, Cařihrad a Ravennu. Vrchní stavitel císaře Trajana, Apollodor, se narodil v Damašku.

Nikde nepřijal Západ tolik od Východu jako v náboženství. O tom se dovídáme ze zbytků ztracených náboženských spisů, zvláště však z přečetných nápisů, vykopávaných ve zříceninách kteréhokoliv bývalého římského města nebo tábora. Řím neměl vlastní osvěty, nebyl proto s to, aby hellenskou osvětu živenou řečtinou vytlačil. V Orientě se latině vzepřela nejen řečtina, nýbrž i v ní a pod ní dřímající domácí jazyky, které z bohoslužeb pronikaly do písemnictví křesťanských obcí a nekřesťanských sekt. Toliko v římských táborech a stanicích hlídek byla latina doma. Všude jinde vzdělané a vytříbené kněžstvo, které si hájilo úplné samosprávy, pěstovalo náboženské vědy domácími jazyky.

V Babylonsku měla hellenská osvěta ohnisko v Seleukii, bohatém městě na Tigridu, asi 15 km pod nynějším Bagdádem. V něm se stýkal perský, íránský svět s řeckým a jeho vliv sahal na východě do Indie a Afgánska, na západě hraničil s hellenskými ohnisky v Antiochii a Alexandrii. Peršani vládnoucí v Babylonsku se přidružovali náboženského učení Zoroastrova, avšak křesťanů bylo mnoho a některá města jakož i rozsáhlé kraje byly výlučně křesťanské. Mnozí z jejich sousedů se přidružovali učení Maniho, jenž byl na rozkaz perského šáha popraven r. 277. V jeho nauce se slučovaly zoroastrovské prvky s křesťanskými a hindickými. Náboženská hlava manichejců sídlila po dlouhou dobu v Babylonu nedaleko Seleukie a Ktesifontu, odkud spravoval křesťanský katholikos neboli patriarcha své přečetné osady po perské říši. Do Babylonu a Seleukie přicházeli obchodníci a učenci ze starého města Harránu na řece Belích, ústící po levé straně do středního Eufratu. V Harránu se nejdéle udrželi pohani, jimž se říkalo Sabejci. V babylonsku, kde vedle sebe žili vyznavači Zoroastrovi, manichejci, křesťani, židi a sabejští pohani, byla patrna značná snášenlivost.

Kořeny

Arabští muslimi opanovali Babylonsko, právě jako Syrii a Egypt, země s prastarou osvětou, i bylo nezbytné, aby se mladý islám s ní vyrovnal. Dobyvatelé těchto zemí o něm věděli pramálo. Mnohý neznal, leda muslimské heslo neboli vyznání víry, byl proto ochoten bráti z nových prvků, z nové osvěty, co se mu hodilo. Avšak ani náboženští učitelé, kteří doprovázeli vojsko, se neubránili novému prostředí. Perský vliv se jeví v mnohých představách Muhammadových, zvláště o posledních věcech člověka, a v názoru, že i Peršani, zoroastrovci, mají svaté, zjevené knihy jako křesťani, židi. Učitelé islámu přijali od Peršanů pět denních modliteb místo tří předepsaných Muhammadem, jakož i rozličné výkony spojené s modlitbou.

V Persii, Babylonsku, Syrii byly bohoslovné školy, jejichž učitelé a žáci šířili náboženské nauky. Od nich se učili arabští hlasatelé a jim pomáhali křesťani, zoroastrovci a manichejci, kteří přestoupili k islámu. Vyučovacím jazykem na křesťanských učilištích byla syrština neboli aramejština, jež jako sestra obohacovala arabštinu potřebnými bohovědnými výrazy.

V koránu jsou přečasté zmínky o křesťanství a jeho učení. Bylo potřebí tyto zmínky vysvětlovat, čímž se dostávaly do muslimské bohovědy nové a nové křesťanské pojmy. První opravdoví učitelé muslimů vyšli z křesťanských škol, kořeny muslimské osvěty byly tudíž tytéž jako křesťanské. Působením křesťanství ovládl islám celý život rodinný, společenský i státní. Křesťanství napomáhalo ukázněnosti neznámé arabským usedlíkům a kočovníkům a křesťanství dalo muslimům věrouku neboli dogmatiku a scholastiku. Avšak chudobný a lačný rodící se islám bral též z jiných náboženství. Ze židovství si musliští učitelé oblíbili mesiánskou myšlenku, která nesmírně zmohutněla u šíitů. Nauky Maniho a Zoroastrova, hlásající vládu dobrého a zlého, rozkládaly a sváděly k náboženské lhostejnosti.

Mimo názory náboženské vnikaly do rodícího se islámu též právnické a filosofické. Muslimští Arabi ovládali Syrii a Egypt, země spravované podle římského práva. Křesťanští úředníci a učenci se ponenáhlu stávali muslimy a vnášeli římské právo do islámu. Nebudovali na vratkých sděleních hadítu, podání, nýbrž na pevných právních úvahách. Současně šířili znalost řeckých spisovatelů. Vykládali je a podle nich upravovali náboženskou vědu. Opírali se o Aristotela, avšak zabývali se též platonskou, zvláště novoplatonskou filosofií, jež osvěžovala náboženské city, probouzela hřejivé nadšení a vedla k tajemnému, mystickému spojení s božstvem.

Nábožensky lhostejní Arabi vnikali do křesťanského ovzduší a návodem pomuslimštěných křesťanů zapadali do hellenské osvěty, ve které křesťanství mělo své kořeny. Toto pronikání mladého islámu křesťanstvím bylo zvláště patrno za vlády Beni Umajja, kteří sídlili v Damašku. Umajjovci byli světská knížata. Hrubě se nestarali o náboženské záležitosti a vystupovali proti nim toliko, když ohrožovaly vládu a pořádek. Rádi vítali u dvora křesťany, jimž svěřovali i vysoké úřady. Křesťan Serdžún byl důvěrným rádcem Abdalmalika a jeho syn, sv. Jan Damašský, se stal jeho dvorním básníkem. Křesťani s křížem na prsou navštěvovali se svými muslimskými přáteli mešity a účastnili nemuslimských slavností a bohoslužeb.

V Damašku kvetla vysoká bohoslovecká škola, na níž přednášeli sv. jan Damašský a biskup Theodor Abu Kara. Oba začasté rokovali s muslimskými vykladači zákona a pomáhali jim budovati jejich bohovědu. Sv. jan Damašský a biskup Theodor se ve svých spisech hojně zabývali bytností Boha, jeho vlastnostmi jakož i svobodou vůle a muslimští učitelé se řídili jejich příkladem. Nauka o bytnosti Boha a jeho vlastnostech se stala základem muslimské věrouky a bádání o svobodě vůle bylo pramenem nesčetných hádek. Bylo potřebí dokázati, že vlastnosti boží neohrazují božské jednotnosti a vybřednouti z obojakosti koránu, podle něhož se svobodná vůle dá dokázati i zamítnouti.

Muhammad nepopíral svobodné vůle a odpovědnosti člověka, ba mínil, že se jeho vrstevníci mohou rozhodnouti pro víru nebo nevěru, avšak na jiných místech se nevyjadřoval dosti přesně. Svatý Jan Damašský a jeho žák, biskup Theodor Abu Kara, učili, že vůle je svobodná. Je potřebí věděti, že Bůh všechno předvídá, aniž by to předurčoval. Dobré má svůj původ v Bohu jako světlo ve slunci.

Vládci Beni Umajja zasáhli do sporu o svobodu vůle ve svůj prospěch. Věděli, že obyvatelé Mekky, zvláště však Medíny na ně žárlí, ba je nenávidí, poněvadž usadivše se v Damašku zbavili Medínu velkých důchodů a ještě většího vlivu a že je vyhlašují za pohany, zavilé nepřátele rodiny prorokovy jakož i vrahy rozličných světců hanobitele posvátných míst. Proto se přikloňovali k těm, kdož učili, že se vláda a správa řídí věčným úradkem božím. Připouští-li Bůh nešlechetné Beni Umajja, nezbývá věřícím, leda se podrobiti a ze svých hříchů se káli.

Po způsobu křesťanském bylo ponenáhlu rozhodnuto, že Bůh sice určuje, co se stane, avšak jenom podle toho, jak předvídá, že se člověk rozhodne. Člověku byla ponechána možnost, aby se rozhodl tak nebo onak; vždyť Bůh je všemohoucí. Tvorové jsou na něm závislí, je tvůrcem, avšak i soudcem všehomíra. Soudí-li, uznává svobodné rozhodnutí souzeného. Je spravedlivý, je povinen odměňovati i trestati, avšak je současně nejvýš milosrdný. Z toho plyne, že se člověk může uvarovati božského trestu účinný pokáním a dobrými skutky. Podle toho, co koná za života, si člověk zaslouží odměny nebo trestu, až bude vzkříšen a postaven před Soudce.

I v těchto nesnázích je patrný vliv sv. Jana Damašského. Podle něho je potřebí věděti, že Bůh podle svého prvotního a předchozího úradku chce, aby všichni lidé dosáhli blaha a účasti na jeho království, neboť nás nestvořil, aby nás trestal, nýbrž aby nám svou dobrotou pomohl k účasti na své dobrotě. Trestá hříšníky, poněvadž je spravedlivý. Tyto názory sv. jana Damašského si přisvojila právnická škola Abu Hanífova. Je nejsnášelivější a nejvíce rozšířena.

Křesťani věřili a učili, že na počátku bylo Slovo a Slovo bylo u Boha a Bůh byl Slovo. V koránu není zmínky o Slovu, Logos, a přece se nauka o něm dostala do islámu. Nestvořené, věčné slovo boží je korán, jenž byl od věčnosti u Boha a v čase zjeven Muhammadovi. K tomuto článku víry se muslimi dostali po dlouhých, zarputilých bojích za vlády Abbásovců.

Abbásovci dosedli na trůn islámského státu proti souhlasu většiny svých pomocníků, kteří nebojovali pro ně, nýbrž pro potomky Aliho. Aby si trůn udrželi, prohlubovali bohovládu a hleděli ji právně odůvodniti. Chlubili se, že jsou z téže krve jako potomci Aliho, poněvadž obojí mají společného děda Abu Muttaliba a tudíž není potřebí, aby se opírali o souhlas, o veřejné mínění. Zvali a podporovali všechny, kdo nějakým způsobem vynikali. Rádi hovořili s těmi, kteří se vyznali v řecké filosofii, v nauce Zoroastrově nebo Maniově, v náboženství pohanských Sabejců, židů, křesťanů, ba nejednou naslouchali i jejich hádkám. Svým hostům a milcům dopřávali svobody myšlení a zahrávali si na rozumáře, pokrokáře.

Muatazila

Za prvního století vlády Abbásovců ustupovala konservativní bohověda pokrokářské svobodomyslnosti, jejíž stoupenci se zvali muatazila. Rostli popíráním předurčení. Sílili povrchní znalostí řecké filosofie. Zajímali se o vše a všemu lépe rozuměli než konzervativci. Založili vědeckou bohovědu, kalám a jako mutakallimún chtěli podepřít věrouku rozumovými důvody. Neulpívali na koránu a sunně jako konservativci. Sunně vytýkali lehkověrnost sběratelů, rozpory jednotlivých podání, jakož i lidské představy Boha. Obviňovali ze lži osoby, od kterých konservativci rozličná podání odvozovali tvrdíce, že je potřebí je srovnat s koránem a s rozumem. Uznávali, že v koránu je obsažené zjevené slovo boží, avšak popírali věčnost Koránu A odsuzovali úctu, kterou zvláště novověrci prokazovali jednotlivým jeho opisům.

Učení muatazilů roste z pěti kořenů, náboženských pravd. Vytýkají naprostou jednotnost Boha a potírají jakoukoliv podobnost Boha a tvora. Osobní Bůh je tvůrcem všeho. Uznávají zjevení dané prorokovi, avšak rozlišují mezi přirozenou a zjevenou bohovědou. Bůh je spravedlivý. Vše, co koná, koná na prospěch svého stvoření. Nechce zlého, nikdy neporoučí a nemá žádného styku se špatnými skutky lidí. Všechny lidské činy vyplývají ze svobodné vůle. Dobré jsou odměňovány, zlé trestány. Víra se skládá ze všech projevů poslušnosti závazných nebo dobrovolných. Hříchy jsou velké a malé. Tyto může Bůh svou milostí odpustiti. Kdo není muslim, poslouchá Boha, koná-li to, co je poručeno v koránu. Chalifát Abu Bekerův byl oprávněn, třebas nespočíval na božském zjevení. Abu Bekr vynikal nad Omara, Omar nad Otmána, Otmán nad Aliho. Je nezbytné šířiti víru jazykem rukou a mečem.

Učení muatailů bylo vyhlášeno státní věroukou a po sto let byli pronásledováni všichni, kdož se jí nedrželi. V druhé polovici desátého století odňali Abbásovci svou přízeň muatazilům a vydali je na pospas jejich konzervativním odpůrcům. Tito přezdívali jim a jim podobným bludařů, zindíků, a podezřívali je, že jsou ve skutečnosti manichejci, kteří měli tou dobou své středisko v Basře – a v tomto městě působili první muatazili.

Konservativci studovali vědecký postup muatazilů a na něm, avšak proti nim budovali novou věrouku. Vybudovali ji Ašari a Gazáli.

Ašari Abdulhasan Ali, se narodil v městě Basra r. 873. Do čtyřicíti let byl muatazilou. Potom se ujal pravověrného bohosloví na základě scholastiky, kalámu, a jsa důkladně vzdělán v řecké filosofii a dialektice jal se dokazovati věrouku a tvořil islámskou scholastickou soustavu. S počátku ho konservativci odsuzovali a pronásledovali, ponenáhlu se s ním smiřovali a jeho věrouka se dostala do všech sunnitských škol. Zemřel v Bagdádě r. 935.

Výklady Ašariho upokojovali rozum, nikoliv však srdce. Bylo potřebí působiti na cit po příkladu křesťanských kajícníků a mnichů odlučovati se od světa a blížiti se k Bohu. K tomu napomáhá hřejivá milost boží a je nezbytné, aby člověk živil jiskřičku světla, kterou Bůh v jeho nitru zanítí. Touto cestou věřící muslimi přišli k tajemné mystice, která islám úplně pronikla, prohloubila a udržela.

Jinou cestou než mystici se dali upřímní bratři, euchán assafa, kteří projevili svou činnost v Basře kolem r. 938. Vystupovali jako spolek vzdělanců s četnými odbočkami a hleděli přivoditi změnu náboženského a vědeckého nazírání. Slučovali novoplatonskou mystiku a s přírodními znalostmi spisů Aristotelových a bohovědou muatazilů. K tomu přidali pythagorejskou úctu číslic, avšak nic neprohlubovali a nové základy nebudovali. Svým učením a společenským postupem se hodně blížili misionářům šíitské nauky ismáílovců, zvláště Assasinů.

Abbásovci, třebas si za prvního století zahrávali na volnomyšlenkáře, byli přece jen hodně nesnášenliví. Každý kazatel byl povinen klnouti Umajjovcům při páteční modlitbě. Velice dbali náboženského smýšlení, neboť tvrdili, že je Bůh opásal dvěma meči: jedním aby hájili a šířili hranice islámu, druhým aby zabezpečili pravou nauku a ničili nevěru a kacířství. Umajjovci se nejednou smáli sunně. Abbásovci nutili každého, aby se jí řídil. Kdo jí nedbal, zasluhoval trestu. Měli za svou povinnost, hubiti kacíře, proto zaváděli inkvisici. Vždyť podle jejich přesvědčení jsou vláda a náboženství, mulk uadín, dvojčata. Po perském názoru, který si přisvojili, dospívá náboženství k nejvyšší vážnosti vládou. Dokonalá vláda postupuje v souhlasu s vyznáním. Je s ním spřízněna, úplně spojena, lze tudíž říci, že vláda a náboženství jsou totožné a náboženství že je lidová vláda.

Abbásovci pili víno, měli rádi rozkoše a světské zábavy, avšak chránili vykladače a učitele zákona, podporovali je a často s nimi rokovali. Za velkých slavností se odívali prorokovým pláštěm, a čím více jim ubývalo výkonné moci, tím raději se zabývali náboženskými záležitostmi. Za prvního století zaváděli na svém dvoru náboženské rozpravy a sami se jich účastnili. S jejich pomocí byla překládána křesťanská, řecká a syrská díla a podle nich byla vybudována muslimská scholastická bohověda, ilm al-kalám, věda slova. Scholastický theolog byl mutakallim.

Spekulativní bohověda kostnatěla, usínala, neboť abbásovská inkvisice nedovolovala nové bádání. Bylo potřebí velkého ducha, který by věrouku oživil, aby nezanikla vzmáhající se činnost mystiků, kteří honosící se vnitřním spojením s Bohem nedbali ani náboženských pravd, ani náboženských zákonů, neboť se chlubili, že jsou nad ně povznešeni a že je jim dovoleno vše, co jim Bůh za nadšení vnukne.

Gazáli

Rozpory mezi konzervativními učiteli zákona a mystiky neboli súfijci hleděl vyrovnati Gazálí, Bbu Hámid. Narodil se v Zúsu v Persii r. 1058. Ztrativ v mladých létech otce, byl vychován příbuzným mystikem, súfim. Studoval bohovědu a náboženské právo, jak sám přiznává, aby si zabezpečil výživu a vliv. Zdráhal se slepě uznávati to, co profesoři přednášeli, a kde mohl, zdokonaloval se soukromě též v dialektice, filosofii, přírodních vědách a mystice. Zakládal si na svých schopnostech a pohrdal nejen spolužáky, nýbrž i profesory, o kterých se domníval, že nad ně vyniká. V Najsábúru, kde dokončil studia, vyučoval bohovědě podle spisů Ašariho do konce r. 1085, Hledaje zaměstnání získal přízeň všemocného velkého vezíra Nizámalmúlk, jenž ho ustanovil profesorem na akademii. Nizámijje, již založil v Bagdádě r. 1097. Znamenitě se mu dařilo, neboť měl mnoho posluchačů a ze všech stran k němu přicházely dotazy jako k odborníku a znalci práva.

Pojednou zadrhoval Gazálí v řeči, ztratil chuť k jídlu a jeho zažívací ústrojí ochabovalo. Lékaři usoudili, že je to duševní choroba, kterou léčili naprostým klidem. Opustil Bagdád r. 1095 a vydal se napřed na pouť do Mekky a potom do jiných zemí. Jeho soudruzi a posluchači si vysvětlovali jeho náhlý odchod z akademie pomateností, avšak Gazálí získal nesmírně, neboť se prohloubil v nazírání na sebe, na své okolí a na potřeby islámu.

Ponenáhlu třídil theology ve čtyři skupiny: scholastiky, kteří se ničím nelišili od konservativních předchůdců a současníků muslimských a křesťanských; šíitské ismáílovce, kteří tvrdili, že pravdu najde toliko ten, který se slepě řídí příkladem svého učitele, filosofy, kteří nevěřili leda logickým a rozumovým důkazům; konečně mystiky, súfijce, přesvědčené, že Boha pochopí v náboženském vytržení, extasi, oni, které vyvolil. Tyto čtyři skupiny znal, stýkal se s nimi, avšak žádná ho neuspokojila.

Nejvíce radosti měl z upřímné víry za dětství, avšak poznával, že není možné, aby si osvojil tehdejší dětské nazírání. Znova probíral jednotlivé odborné skupiny. Uznal-li, co scholastici předpokládali, mohl s nimi rokovati, zamítl-li však jejich předpoklady, úplně se s nimi rozešel. Filosofie nebyla s to, aby mu poskytla všeho, čeho potřeboval. Nejmenší zálibu našel v nauce ismáílovců., neboť poznal, že ulpívají na jediném úkolu, jejž odříkávají jako papoušci, aniž by věděli, co je v něm obsaženo. Pohřížil se knih názorů a jednání mystiků, súfijců. Značně ho zajímaly, avšak zalekl se propasti nevěry, ke které vedly.

Vrátil se k prvotním kořenům své víry a živil je, aby zmohutněly. Pevně věřil v Boha, dar proroctví a poslední soud. Spolu se odpoutal od tohoto světa, světského života, pozemských rozkoší a běd a vrátil se k jedinému Bohu, aby si zachoval jeho milosti na onom světě. Všeho se zřekl, všechno opustil a putoval jako chudobný mystik do Syrie, kde pobyl čtyři leta. Potom se vydal napřed na pouť do Jerusalema, potom k hrobu Abrahamovu do Hebronu, do Mekky a do Medíny. Vrátiv se do Bagdádu, mínil, že dokončí svůj život jako kajícník, avšak jeho dítky prosily, aby je neopouštěl a přátelé a známí naléhali, aby dokonal svůj životní úkol a obohatil islám svými zkušenostmi. Zápasil sám se sebou a se svým okolím, přičemž jasněji a jasněji chápal, že se má nejlépe a je nejspokojenější jako mystik, kajícník, súfi. Ani vzdělanost, ani vědy a umění nenahradí vnitřního blaha vyplývajícího z pokorného odevzdání se Bohu. Súfi se ubírá cestou, po které Muhammad dospěl k svému proroctví. Kdo se vzdá všeho světského, zajistí si božské světélko, které ozáří jeho životní cestu. Deset let trvaly jeho rozpory a po této době vyhověl svým dětem a přátelům a znovu nastoupil svůj úřad jako profesor v Bagdádu a Najsábúru r. 1105. Po několika letech se vrátil do svého rodného města Túsu a žil mezi posluchači na bohovědném učilišti, madrase, spojeném se súfickým klášterem. Tam zemřel 19. prosince 1112 hledaje pravdu v podání, sunně, prorokově, jako činil jeho předchůdce Ašari.

Ve svých vývodech se Gazáli opírá jako ostatní dialektici, mutakallimún o vůli. Od umrtvujících scholastických bádání vede k živému styku, studiu a výkladu slova a podání. Do mravouky znova uvedl pojem bázně před spravedlivým soudem. Mystice, nauce súfijců, zajistil pevné místo v islámu. Zbavil filosofii a filosofickou bohovědu tajemné roušky a otevřel ji každému bohoslovci. Hledí, aby kdekdo poznal nástrahy rozumám a uvaroval se jich. Je nesmrtelnou zásluhou Gazáliho, že vrátil islám k jeho základním historickým pravdám a obohatil jej hřejivou mystikou.

Knihy Gazáliho byly za jeho života i po jeho smrti páleny. Učitelé a vykladači zákona se mu protivili a posmívali, avšak jeho stoupenců přibývalo., veškerá muslimská obec ho přijala, uznává ho největším theologem a nazývá ho muhji ad-dín, obživitel náboženství.

Gazáli neodstranil všech sporů. Trvaly mezi dvěma skupinami. Jedna se přidružovala výhradně podání, druhá dbala též rozumu. Kdož se přidržovali sunny, vykládali korán úplně podle slova, bez obrazů, bez alegorií a všude se dovolávali podání, nezkoumaje, zdaje pravé nebo umělé. Druhá skupina se rovněž přesně držela koránu, avšak vysvětlovala jej podle oněch částek podání, které uznávala pravými, původními. Obě skupiny se rozcházely v odpovědi na zásadní otázky: lidské činy dobré nebo zlé byly předurčeny nebo je člověku volno, aby jednal podle své vůle? Jak je potřebí uvažovat o přirozenosti Boha a o jeho vlastnostech? Korán, slovo boží byl v čase stvořen nebo vyplynul z Boha a je od věků? Po dlouhých bojích se obě skupiny vyrovnaly: Člověk je z nějaké částky vlastníkem všech svých činů, třebas byly působeny Bohem. Toto osobní vlastnictví mu dává odpovědnost za činy dobré i zlé. Vlastnosti jsou odvěkou součástkou božské bytnosti a nejsou totožny s Bohem, ale také nejsou od něho odlišné. Korán je slovo boží, nebyl tudíž stvořen.

Pravověrné školy

Budovatelé islámu dbali nejvíce mravouky, jak je potřebí žíti, co konati a čeho se varovati. Byli k tomu vedeni denními potřebami soukromého, rodinného a společenského života, ba i státu. Každý čin má náboženský význam a náboženství o něm rozhoduje. Pojem zákona byl cizí. Žádný arabský kmen, ani usedlíků, ani kočovníků neznal ústavu, která by zavazovala každého člena. Jednotliví členi žili úplně svéprávně. Mohli býti vyloučeni ze kmene, avšak nikoliv trestáni. Ani na přísahu nebylo spolehu. Křivou přísahu stihal toliko Bůh. Zvyky a obyčeje zavazovaly. Potomek byl povinen ubírati se cestou vyšlapanou předky, avšak opustil-li ji, odpovídal sobě samému a žil po svém, třebas byl z čeledi, ze kmene vyloučen.

Muhammad dbal zvyků a obyčejů, avšak jedině, když souhlasily s jeho záměrem. Byl přesvědčen, že ho Bůh vyvolil svým prorokem, apoštolem a proto mu udělil svrchovanou moc. Co nařizoval a zakazoval, bylo zákonem a on byl prvním a posledním duchovním zákonodárcem islámu. Naznal-li, že se mu cesta předepsaná dotavadními zvyky a obyčeji nehodí. Opustil ji a pronášel zjevené zákony, které byly zaznamenány v koránu. Po jeho smrti se rozhodovalo v té neb oné záležitosti podle koránu. Souhlasila-li úplně s tamním zákonem, byla záležitost vyřízena. Nesouhlasila-li, hledali podobnou, o které prorok rozhodl. Když se jeho vrstevníci, asháb, na podobnou záležitost nepamatovali, bylo na soudci, aby upravil odůvodněný rozsudek. Opíral se o zvyky a obyčeje v Medíně. Když ani v nich nenašel, čeho potřeboval, rozhodl po právu a slušnosti. V pozdější době nabyly nálezy prvních čtyř chalífů a souhlas vrstevníků prorokových důležitosti skoro rovné rozhodnutím prorokovým.

Ponenáhlu se šířil a prohluboval názor, že souhlas znalců práva je rovněž pramenem práva. Tyto prameny byly korán, podání neboli hadít, souhlas, idžmáa, úsudek, rja, obdoba neboli analogie, kijás, místní zvyk, urf, a výhodnost, istihsán.

Chalífa, ochránce muslimské ústavy, nezastupuje Boha. Je věřící jako ostatní. Má-li potřebné vlohy a vědomosti, může čerpati z pramenů, avšak není oprávněn ukládati svůj nález jako náboženskou povinnost. Korán, slovo boží, hadít, slovo a činy prorokovy, jsou prameny článků víry a povinností k bohu a společnosti, tedy zákonodárství náboženského, rodinného, politického, společenského. Vzájemně se doplňují, avšak není v nich náboženské soustavy a zákonodárné nauky. Obec věřících vykládá tyto prameny svými učiteli, kteří budují články víry a zákona a dospívají k obecnému souhlasu, idžmáa, třetímu prameni.

Někteří hlásal: „Co nařizuje kniha boží, je závazné. Není-li v ní žádného příslušného nařízení, budeme se říditi sunnou, hadítem. Nestačí-li, rozhodneme podle vlastního úsudku rja.“ Muhammad potvrdil tento čtvrtý pramen, neboť podle podání se ptal muslima, kterého určil za správce Jemenu: „Jak budeš rozhodovat právní záležitosti?“ „Podle ustanovení koránu.“ „Nenajdeš-li v koránu žádného?“ „Podle tvých rozhodnutí.“ „Když se však dotud podobný případ neudál?“ „podle svého nejlepšího uznání, rasj.“ Muhammad ho pochválil a propustil se slovy: „Bohudíky, áe mně poskytl muže, se kterým mohu býti spokojen.“

Pátým pramenem je analogický, obdobný nález, kijás. O něčem má sunna předpis, na příklad o lichvě se zlatem, ječmenem, datlemi, ale není předpisu o lichvě s luštěninami, medem apod. Lze stanoviti nález obdobný, kijás.

Dva poslední prameny, místní zvyk a výhodnost, se vyvinuly postupně.

Prorocký úřad přestal smrtí prorokovou. Duchovní pravomoc prorokova nepřešla na jeho nástupce, proto žádný chalífa nečinil nároku na duchovní moc, kterou vykonával prorok. Chalífa jako vládce věřících měl neomezenou moc výkonnou, omezenou moc soudní, ale žádnou moc zákonodárnou, jelikož po názoru muslimů právní řád muslimské obce musí souhlasiti se zákonem božím, obsaženým v koránu a hadítu a ten nevkládá chalífa, nýbrž ulama. V náboženských záležitostech má chalífa toliko právo a povinnost ochraňovati víru od vnitřních zevních nepřátel a dbá, aby obecné bohoslužby, zvláště společné páteční modlitby se řádně konaly.

Ulama je množné číslo od jednotného alím nebo álem a zančí theology, učence, učitele a vykladače zákona. Ulama rozhodovali o důležitějších záležitostech, poněvadž náboženství pronikalo veškerý soukromý, společenský i státní život. Žádné vládě se nepodařilo, aby si je úplně podřídila. Ustanovovala je úředníky, dávala služné, avšak lid se odvracel od placených a přikloňoval se k soukromým, chudákům. Álim, znalec náboženství, theolog, je odlišný od árifa , jak se někdy říká mystikovi. Ulama se opírali o lid a chalífu. Abbásovcům nezbylo, leda aby si je nadcházeli a jim prvních míst dopřávali.

Mimo álima dospíval v prvních stoletích islámu k velké vážnosti fakíh, znalec práva. I tento pojem vzali muslimi od Římanů. V Syrii i v Egyptě poznávali římské právo, iuris prudentia. Prudentia, přeložili slovem fikh; iuris prudens fakíh, množné číslo fukaha. Fakíh usuzoval podle psaných zákonů na nepsané, odůvodňoval své domněnky a názory a tato jeho činnost slula fikh, znalost práva, návod, jak plniti povinnosti vyplývající z islámu.

Korán a hadít jsou prameny nauky o povinnostech muslimů, ilm al-fikh. Prvotně hledal každý muslim v koránu a hadítu své povinnosti jako mudžtahed. Později se věřící spokojili výsledky bádání jiných, kteří budovali náboženskou mravouku neboli fikh. Kdo se jí zabývá, je fakíh, álem, v perštině molla. Učitel mravouky je současně učitel zákona. Nedovolává se ani koránu, ani hadítu, nýbrž vysvětluje knihy kanonické školy, které náleží. Takové školy jsou čtyři.

Zakladatelem první školy, madhabu, je Abu Hanífa, právník perského původu. Jeho děd, perský otrok, dostal v Kúfě svobodu, přijal islám a stal se chráněncem, maula, arabského kmene Tajmalláh. Jeho vnuk, Abu Hanífa, se narodil v Kúfě asi r. 699. Obchodoval se suknem, dobře se mu dařilo, i zabýval se současně náboženským právem. Přednášel soukromě. Sotva co napsal. Zemřel v Kúfě r. 767. Jeho posluchači čířili jeho přednášky. Mezi nimi vynikl Abu Júsuf, jenž zemřel r. 798 jako právní poradce a vrchní soudce chalífy Hárúna ar-Rašída. Jeho přičiněním se udržela škola Abu Hanífova a nabyla závažnosti v tureckých zemích, ve střední Asii a v Indii.

V Medíně zemřel r. 795 zakladatel druhé školy Málik, syn Anasův.V Medíně působilprorok, v ní žili a byli pohřbeni četní jeho vrstevníci. Ejí zvyky a obyčeje byly jimi uznány, i bylo snadné jejím právníkům sestavovati nálezy. Prvním pramenem Málikovým, právě jako Abu Hanífovým byl korán, druhým chování se prorokovo, sunna. Tyto dva prameny splývaly se zvyky jeho vrstevníků a nástupců, tudíž se zvyky a obyčeji Medíny.

Málik byl zkušený právník a výkonný soudce. Denně zasedal a denně rozhodoval o důležitých záležitostech činného života. Nenalezl-li vhodný rozsudek v koránu, hadítu, v souhlase medínské obce a jejích vykladčů zákona, řídil se vlastním úsudkem, raj, a obec jej přijala. Hloubavý podklad školy Málikovi, vyjímajíc Medínu jako místo jejího vzniku, byl týž jako školy Abu Hanífovy. Málik častěji opíral o hadít než o svůj úsudek, raj, avšak současně dbal obecného prospěchu. Domníval-li se, že by některé pravidlo zavinilo obecnou škodu, zavrhl je, třebas bylo obdobné, analogické a jako zákoně oprávněné. Podobnou cestou se ubíral též Abu Hanífa.

Málik a jeho škola posílili pramen souhlasu, idžmáa. Měli na mysli souhlas v Medíně, avšak čeho dopřáli tomuto Městu Prorokovu, nemohli odepřít jiným městům a krajům. Málik sestavil na 1700 hadítů, o kterých se domníval, že jsou právnicky důležité, podle obsahu a opatřil poznámkami, jak se jich v Medíně užívá. Kde není s to, aby se opíral o korán, podání nebo zvyk, rozhoduje podle svého úsudku a má své rozhodnutí za závazné. Škola Málikova má stoupence v některých částech Egypta a v severní Africe, kam se dostala přičiněním jeho vrstevníka Idrísa, syna Abdalláhova syna Hsanova., jenž po r. 786 z Medíny utekl do Maroka a tam založil stát Idrísů.

Muslimskou obcí zachvívaly půtky, spory pravého křídla a levým. Za těchto bojů vynikli tři znalci práva: Šáfii, jenž zemřel r. 820, Ahmad ibn Hanbal, zemřel r. 855 a Dáúd Záhiri, zemřel r. 883. Jediný Šáfii se ubíral prostřední cestou. Nevyniká původností jako Abu Hanífa, avšak je klidný, rozvážný a nepronáší nálezu, pokud se úplně nepřesvědčí. Říkával: „Najdeš-li, že hadít prorokův praví toto a mé rozhodnutí ono, přidrž se hadítu.“ Úplně bezpečnému hadítu prorokovu přiznával božskou závaznost jako koránu. Odporoval-li takový hadít některé stati koránu a byl pozdějšího původu, dával mu přednost před koránem, o němž tvrdil, že byl Bohem pozměněn.

Značné překážky působili Šáfiimu místní zvyky a obyčeje. Nemoha je odstraniti a zakázati, uznával je oprávněny obecným souhlasem, idžmáa. Zavrhoval vlastní úsudek, raj, a nepřál ani výhodnosti ani obecnému prospěchu, jež se však udržely obecným souhlasem. Často užíval obdobného nálezu, kijás, opíral-li se o korán a zaručený hadít. Základem každé právnické školy Šáfiovy je nauka o obecném souhlasu, idžmáa. Bez něho není závazného nařízení.

Ti, kdož lpěli jedině na podání, zavrhovali obdobný nález, analogii, kijás jakož i souhlas, neboť je uspokojoval pouze čistý zákon boží a prorokův. Měli velmi mnoho stoupenců mezi obecným lidem, jenž slepě věřil každému i podvrženému hadítu a povídkám, které z něho vyrostly. Škola Šafiova je uznávána v některých částech Egypta, v jižní Arabii a v oblasti Indického oceánu.

Dáúd Záhiri rostl jako stoupenec školy Šáfiovy, avšak odloučil se od ní, zavrhl kijás, omezil souhlas toliko na vrstevníky Muhammadovy a výlučně budoval na koránu a sunně. Požadoval, aby každý vykladač, álem, si tvořil vlastní názor a neodvolával se na svého mistra, jak bylo zvykem u školy Šáfiovy. Mimo to trval, že je potřebí vykládati každé slovo koránu a hadítu podle smyslu, který má nejčastěji v životě. Škola Záhiriho nebyla obecně uznána. Sama se potírala svou výlučností.

Podobnou cestou jako Dáúd Záhiri se ubíral Ahmad ibn Hanbal. Bohoslovnými a právnickými vědomostmi vynikal nad své současníky. Sebral na 30 000 hadítů, avšak neupravil je pro právnickou potřebu. Velice trpěl za svobodomyslného chalífy Ma’úna (813–833), který nadržoval pokrokářským muatazilům. Neměl v úmyslu založiti právnickou školu a nebylo jí, když zemřel r. 855, avšak jeho žáci se seskupili a jejich úsilím vznikla čtvrtá právnická škola Hnabalova, jež je uznávána ve střední Arabii a částečně v Mesopotamii, Syrii a Palestině. Zlehčuje obecný souhlas a obdobný úsudek, kijás, neboť dává přednost doslovnému výkladu.

Za života Ahmadova nejednou tekla krev v bagdádských ulicích, když se utkali jeho žáci a stoupenci s muatazily. Potírali rozumový úsudek ba i konservativní scholastickou bohovědu a mystiku a nic nepřipouštěli vyjímajíc ony částky věrouky, které byly známy vrstevníkům prorokovým. Ahmad ibn Hanbal tvrdil, že žádný člověk nedospěje rozumem k bohoslovecké pravdě. Jedině cesta, po které se ubírali první čtyři chalífové a jejich druzi je dovolena. Čím urputněji byl pronásledován a týrán, tím vřeleji byl obdivován obyčejným lidem. Měli ho za mučedníka, který trpí pro čest slova božího. Jeho odpůrci muatazi zanikli, avšak jeho škola trvá a je obecně uznávána za pravověrnou.

Podstatně se tyto školy neliší. Rozcházejí se jedině v podrobnostech, na př. ve způsobu pohybu při modlitbě. Některé dovolují ženám, aby se modlily s muži, jiné to odsuzuji. Všechny požadují, aby se modlitby konaly arabsky, avšak škola Abu Hanífy, původem Peršana, připouští modliti se první súru, Fátihu, i jiným jazykem. Neshodují se v určení zvířat, jejichž maso se smí jísti. Nejčetnější jsou nesrovnalosti ve výpočtu povinností, které jsou závazné, které svobodné, které trpěné. Pití vína je v koránu odsuzováno a přece si věřící hojně dopřávali nejen v Damašku a Bagdádu, nýbrž i v Medíně a Mekce. Právnické školy jim to ulevovaly rozličnými názvy a výpočty odrůd.

Obecný souhlas a novoty

Muslimské právo bylo vybudováno na podkladě křesťanském, římském. Vykladači to věděli, i hleděli je vybaviti podáním. Nebylo to snadné, poněvadž každá muslimská země, každý muslimský národ měl své zvláštní zvyky a obyčeje a světský zákon se jim přizpůsoboval. Vykladač byl povinen prohlásiti, že ústní podání, které s právním životem nesouhlasí, není pravé nebo pozbylo platnosti anebo přiznati, že veřejné mínění je silnější než hadít. Tento názor se stal obecným a opíral se o zdánlivý prorokův výrok: „Můj lid nikdy neprojeví souhlasu s omylem“. V žádném jiném náboženství nemá veřejné mínění tak hluboký význam jako v v islámu. Výklad koránu a sunny je toliko tehdy správný, když se jím řídí věřící. K obecnému souhlasu se nejednou dospělo po tuhých bojích a byly uznány povinnosti a zvyky, které se příčí koránu i sunně. Veřejné mínění drtí strohost učitelů zákona, kteří nebyli s to, aby změnili soukromý a veřejný život muslimské obce. Prorok prý jednou pravil: „Rozdílná mínění v mé obci jsou důkazem božského milosrdenství“.

Více než všechny školy platí v islámu veřejné mínění, souhlas, idžmáa. Je to podklad a právní důvod veškerých zařízení muslimské obce. Jak si obec vykládá korán a sunnu, tak žije a má pravdu. Nynější věrouka je ovocem souhlasu. Co má celá obec za dobré, je souhlas a kdo se tomu protiví a doporučuje něco, co bylo v obci závazným před tisíci lety, je kacíř.

Duchovní autorita v muslimské obci spočívá u znalců zákona, kteří se chlubí podáním, podle něhož je prorok nazval nástupci nebo dědici proroků. Svědomitý věřící je jim slepě oddán. Strachuje se, zda zachovává vše, co je předepsáno, proto se co chvíle dotazuje toho neb onoho učitele zákona, álema, po jeho názoru, i dovídá se, co je povinen plniti a co může opominouti. Skutky jsou zařaděny do pěti skupin: do první náležejí povinné. Kdo je vykoná, je odměněn, kdo je zanedbá, potrestán. Do druhé doporučené. Kdo je vykoná, zaslouží si odměny, kdo je opomine, není trestán. Do třetí dovolené, zákonitě lhostejné. Do čtvrté nepěkné, zákonem zamítnuté, avšak nikoliv trestné. Do páté zakázané, stíhané tresty.

Kanonické právo, šaría, zahrnuje všechny povinnosti muslima, tedy nejen náboženské, nýbrž i politické, společenské, rodinné a soukromé. Je-li věřící v rozpacích, co činiti a čeho se uvarovati, táže se učitele zákona, jenž pronese nález, fetuu. Má-li takový nález úřední význam, sluje vykladač mufti. Kdo prakticky usuzuje, zda ten neb onen čin byl dobrý nebo zlý, zove se kádi, soudce.

Islám nemá prostředníků mezi věřícím a Bohem, nemá svátostí, nemá kněží, avšak vykladači zákona si přisvojili rozličné náboženské úkony, jako sňatky, pohřby, a přesně určují, kdy se mají konat denní modlitby. Při slavnostech a pátečních bohoslužbách zavedli kázání a s ním spojili přímluvu za chalífu nebo vládce. Ulama jsou nejvyšší náboženskou autoritou a vyhrazují si právo uznati a sesaditi chalífu nebo panovníka. Jsou ctěni proto, že se zabývají slovem božím a cestou vedoucí do ráje. Četní slouží jako čelníci, imáni, v mešitách, aby se jejich slovy a pohyby řídili věřící. Imám se ničím neliší od svých souvěrců, nevkládají na něho ruce, nesvětí ho, neboť není knězem. Křesťanství má kněze, poněvadž má oběť. Islám je bez oběti, bez kněží, avšak vykladači a učitelé zákona vykonávají nesmírný vliv, neboť v čem souhlasí, stává se závazným, třebas to odporovalo koránu.

Vyznavači islámu vniknuvše do rozličných zemí, byli povinni podrobiti se tamnímu podnebí a tamním potřebám, i dostávali se bezděky k novotám. Novota přestávala býti novotou, když se obecně vžívala. Veřejné mínění ji napřed trpělo, potom schvalovalo a vykladačům zákona nezbylo, leda aby ji podepřeli koránem a hadítem. A přece nic se v islámu tak neodsuzuje jako novota, bidaa, jež odporuje prvotní sunně a poškozuje náboženství.

Kdo dbá vyznání víry, třebas popíral některé pravověrné učení, není kacíř, nýbrž toliko hříšník. Jenom stoupenci školy Hanbalovy prohlašovali kacíři ty, kdož se odchýlili od prvotní sunny. Zvláště horlili proti vykladačům dbajícím rozumu a mutazilům. Učili, že se dopouští hříchu, kdo je pozdraví nebo na jejich pozdrav odpoví. Gazáli je káral poukazem na snášenlivost prorokovu a na jeho učení o milosrdenství božím. Kacířem se stane toliko ten, kdo vědomě odporuje veřejnému mínění neboli souhlasu muslimské obce jakož i kdo trvá na pohanských zbytcích, které se udržely v některých státních útvarech.

Obecným souhlasem, veřejným míněním se dostaly do islámu články víry neznámé koránu i vrstevníkům prorokovým. Vrstevníci neměli Muhammada za neomylného, ba mnohé mu vytýkali. Po jeho smrti byla četná jeho nařízení zrušena nebo opomíjena jako chybná. Vždyť sám zaznamenal v koránu, že je pouze člověk, může zapomenout a zapomene-li, je potřebí, aby byl upozorněn. Z koránu je dále patrno, že Muhammad nevykonal žádný zázrak, poněvadž mu Alláh neuštědřil zázračné moci. Ze spisů sv. Jana Damašského, jenž zemřel r. 754, poznáváme, že za jeho doby muslimi nepřikládali Muhammadovi žádný zázrak, nedovolávali se proroctví, která prý jsou o něm zaznamenána v Novém zákoně. Muhammad sám tvrdil, že není s to, aby vykonal nějaký zázrak. Tuto moc dostali jenom proroci, on sám byl omilostněn toliko knihou koránu. Toto střízlivé nazírání na Muhammada jako na omylného člověka se nelíbilo věřícím, i zdobili Muhammada nadpřirozenými dary, které jejich křesťanští a židovští sousedé přikládali prorokům nebo Kristu Pánu. V koránu mluví Bůh a jeho slova byla po názoru Muhammadově a jeho druhů neomylná. Muhammad přiznává, že mnohdy nerozuměl některým zjevením. Veřejné mínění ho obdařuje neomylností a zázračnou mocí, rovnou Spasitelově.

Působením veřejného mínění bylo vytvořeno podání, podle něhož Bůh stvořil na počátku všech věcí světlo Adamovo. Z jeho částečky upravil svůj trůn, z jiné částečky spodní světy, z jiné tabulku, na které jsou napsány osudy každého člověka, a konečně z jiné částečky povstal prorok sám. Podle jiného podání prý řekl Hospodin Muhammadovi: „Nebýti tebe, nebyl bych stvořil svět.“ Jindy prý Muhammad vyznal: „Byl jsem prorokem, když Bůh teprv připravoval hlínu a vodu, aby z nich stvořil Adama.“ Muhammad je první, který byl stvořen a poslední, který bude vzkříšen. Je světlo ze světla Alláhova. Nikdy se nedopustil hříchu a je neomylný.

Vrstevníci Muhammadovi neoslavovali jeho narozeniny. Vždyť ani přesně nevěděli, kterého dne a roku se narodil. Věřící zaváděli tento svátek. Učitelé zákona se mu v osmém století protivili, a přece se rozšířil po celé muslimské obci.

Veřejné mínění nedbá mnohdy ani koránu, ani sunna, ani výkladu učitelů zákona a zvyká si na novoty, které jsou s počátku odsuzovány, později trpěny a konečně jako pravověrné obhajovány. Takovým způsobem se dostala do islámu úcta svatých. Obecný souhlas, idžmáa, se se neprojevuje na sněmech nebo veřejných poradách, nýbrž naukou učitelů zákona, vykladačů náboženství v jednotlivých zemích.

Proti rozličným novotám, které se jako pravověrné zahnízdily bezmála v celém islámu, ke konci třináctého století vystoupil Ibn Tajmijja, Takiaddín. Narodil se nedaleko Damašku r. 1263 z příbuzenstva, jež se řídilo školou Hanbalovou. Sám studoval jeho nauku a přednášel na jeho vysokém učilišti v damašku. Rozhodl se, že učení svého mistra rozšíří a prohloubí. Opíral se jedině o Muhammada a souhlas jeho vrstevníků. Zamítal nálezy svých předchůdců, vyhrazoval si právo, aby jako mudžtahed sám vybíral z pramenů, co uzná vhodným. Odsuzoval souhlas muslimské obce a obviňoval jej, že jeho přičiněním se zahnízdily nesčetné pověry, náhledy a služby v islámu, třebas odporují koránu, hadítu a souhlasu vrstevníků prorokových.

Obecný lid si ho vážil, avšak neuchránil ho od pronásledování a útrap. Sám si je přiváděl, neboť uveřejňoval své nálezy, fetuy, kdykoliv s někým nebo s něčím nesouhlasil. Tvrdil, že je to jeho právo jako učitele zákona a povinnost jako věřícího, aby odhalil vše, co se příčí islámu. Napadal theology, kteří se zabývali spekulativní scholastikou a nazýval je pohanskými dědici filosofů, modloslužebníků a mágů. Stěžovali si na něho, byl zbaven profesorského úřadu, avšak nezalekl se. Zakrátko uveřejnil fetuu, v níž odsuzoval nestoudnou úpravu rozluky. Propustí-li muž třikrát svou ženu anebo vysloví-li trojnásobné propuštění, nesmí se s ní oženiti, nepojme-li ji za manželku někdo jiný a nepropustí-li ji, jakmile dokonal manželství. Mnohý muž vysloví větu rozluky ve zlosti, lituje svého unáhlení a touží po propuštěné. Aby její návrat urychlil. Navede někoho jiného, mnohdy svého otroka, aby se s ní oženil. Nazítří po svatbě jí daruje tohoto svého otroka. Otrok smí zákonitě pojati za manželku nezávislou ženu, avšak stane-li se jejím majetkem, přestává sňatek, neboť otrok nemůže býti manželem své majitelky. Ibn Tajmijja nazval tento postup ohavností zpuštění a tím rozmnožil počet svých odpůrců.

Nejhůře se ml Ibn Tajmijja od mystiků, súfijců, jež pronásledoval jako jeho mistr Ahmad ibn Hanbal muatazily. Třebas mu přál a ho ochraňoval mamlúcký sultán Násir (1298–1340), přece jen úpěl po mnoho let ve vězení, neboť pobouřil egyptské věřící psaným nálezem, fetuou, jíž vyhlásil kacířskými bohoslužby všech muslimských řádů, kvetoucích v Egyptě. Bezmála v každém řádě ctívali mrtvé i živé světce, putovali k jejich hrobům či bytům a dožadovali se jejich pomoci. Vždyť to byli přátelé prorokovi a miláčci boží.

Ibn Tajmijja neomezoval své výtky toliko na Egypt, nýbrž je rozšířil i na Hedžáz, na svatá města Mekku a Medímu, na hroby tamních světců, zvláště však na hrob samého proroka a vytkl, že poutníci, kteří uctivše kaabu v Mekce spěchají do medíny k hrobu prorokovu se dopouštějí modloslužby.

Sůfijci měli za sebou bezmála veškerý lid, jenž žádal od sultána, aby potrestal kacířského Ibn Tajmijju. Vsadil ho znova do žaláře a nevyšel z něho, leda po své smrti v damašku 27. září 1328. Dostalo se mu úcty, kterou po celý život zavrhoval, neboť ho věřící doprovázeli ke hrobu jako světce a uctívali jeho ostatky. Súfické mystické sklony věřících trvají.

Súfijci, mystikové

Muhammad, než v Mekce veřejně vystoupil, zacházíval na blízkou horu Híra a v nějaké jeskyni rozjímal o náboženských záhadách, utkvíval na strašném dění posledního soudu, kál se ze svých hříchů a současně se umrtvoval. Není pochyb, že řídil příkladem křesťanských poustevníků a mnichů, s nimiž se na svých obchodních cestách nejednou setkal a o nichž se v koránu zmiňuje. Za rozhovorů s nimi si tvořil představy dobrých a zlých skutků, odměny a trestu, jakož i spásy a zavržení při posledním soudu. Za rozjímání v jeskyni se dověděl od mluvčího Alláhova, že je vyvolen za proroka a apoštola božího, i zahájil svou činnost. Není pochyby, že i později zacházíval na horu Híra, aby se kajícností utvrdil v náboženském přesvědčení a nabyl nové síly k plnění nesnadného úkolu. Z Medíny neodcházel, neboť se dostal na odlišnou cestu a byl zahrnut starostmi o rostoucí obec, stát.

Prvotním příkladem Muhammadovým se řídil ten neb onen z jeho nejstarších stoupenců a raději se kál, umrtvoval a rozjímal o posledních věcech člověka, než se účastnil bojů, nájezdů, které v Medíně upoutávaly nejen proroka, nýbrž i jeho věrné. Po Muhammadově smrti se prohluboval názor, že věřící jsou povinni šířiti islám a podrobovati mu sousední země. Mnoho, velmi mnoho věřících odcházelo z Mekky, Medíny, Arabie. Bojovali, kořistili, přivykali blahobytu a novým zvykům a obyčejům. Do svatých míst se hrnula kořist. Prostý život mizel a věřící užívali rozkoší, o kterých se jejich předkům nezdálo a které se nesrovnávaly s jádrem Muhammadova učení; vždyť věřící má ovládati tento svět a každý jeho čin má býti posuzován s náboženského hlediska, jaký má význam pro onen svět, Co prospěje věřícímu v den posledního soudu, kajícnost nebo rozmařilost?

Kajícníků přibývalo a jejich stoupenci si zařizovali život tak, aby se líbili Bohu a konali pokání již na tomto světě. Správně usuzovali, že se ubírají rovnou cestou, na kterou se Muhammad dal v Mekce. Jim odporovali věřící, kteří se k nim přidali v Medíně a dívali se na něho nikoliv jako na kajícníka a varovatele, nýbrž jako na bojovníka na cestě boží a samovládce muslimské obce.

V dobytých zemích se muslimi denně stýkali s křesťanskými kajícníky a světskými i duchovními učiteli. U nich se seznamovali s řeckou filosofií nejen Aristetolovou, nýbrž i Platonovou, ba i novějšími platoniky. Myšlenky novoplatonické se staly podkladem zvláštního studia a z nich vnikaly do islámu nové představy, nové náboženské názory. Ze zdravé kajícnosti a varování se světa ponenáhlu dospívali k přesvědčení, že je potřebí vzdáti se sebe sama, ničiti osobní vědomí, hledati bezpečnou cestu k poznání Boha a zajištění spásy na onom světě. Kdo takto soudili, zabývali se hloubavou věroukou domnívajíce se, že jim ozáří temnoty, ve kterých tápají. Neozářila, neuspokojila, právě jako neuspokojovala ani rodící se mravouka, která se opírala o rozkazy a zákazy a spravedlivého Boha oddalovala. Pod právním nátěrem mravouky kostnatěl činný náboženský život. To trápilo myslící věřící, kteří toužili po živém projevu víry. Odchylovali se od světa, odívaly se hrubým, bílým vlněným šatem, jemuž se říkalo súf, i dostalo se jim názvu súfi. Neúčastnili se rozličných světských zábav, zabývali se sami sebou a snažili se splynouti s Bohem. Ponenáhlu odsuzovali rozličné obecně výklady bohovědy a napadali čelné učitele. Vytýkali nezbytnost vnitřní obrody života podle vůle boží a užitečnost, ba nezbytnost kajícnosti. V mnohém se shodovali s prostými věřícími, i stěžovali si, že byla obec Muhammadova svedena s přímé cesty mířící do nebe a oklamána kořistí a mocí plynoucí z nekonečných výbojů. Po křesťanském návodu učili, že je člověk na tomto světě toliko hostem, že je povinen pamatovati na smrt; za života litovati svých hříchů a prositi o dar slz. Připomínali staré heslo: „Innana lilláhi innana lilláhi rádžiún, věru jsme boží, věru k Bohu se vracíme“. Prchali od světa, vzdalovali se přepychu a pohodlí, postili se, zříkali se masitých pokrmů, rozdávali svůj majetek., zavrhovali i hedvábné i bavlněné látky, nosili jednoduchý hrubý oděv z vlny, čímž se přizpůsobovali též zevně křesťanským mnichům. Spolu přidávali nové a nové modlitby a ustavičně vyslovovali ten neb onen přívlastek boží. Opírali se o rozličné výroky Spasitelovy, které vkládali do úst Muhammadovi.

Křesťanský vliv je patrný z nejstarších knih kajícníků, neboť jsou v nich přečetné ozvěny evangelií jakož i výzvy, aby kajícník neboli mastik dbali svatosti, čistoty, pravdy, chudoby a varoval se žen. Po křesťanském způsobu spoléhali i na prozřetelnost boží a úplně se vzdávali svobodné vůle. Nepečovali o zítřek, o budoucnost, nýbrž toliko o přítomnost. Zavrhovali majetek a honosili se chudobou. Napodobovali chudáka, fakír, který neměl ni na lepší šaty, ani na lepší pokrm. Vším tím se chtěli zalíbiti Bohu. Takovým způsobem se chudák, fakír, stával synem chvilky. Nedíval se ani dozadu na to, co minulo, ani dopředu na to co bude. Aby upoutal své myšlenky na Boha, ustavičně opakoval buď veršíky z koránu nebo jméno boží nebo jeho přívlastky. Rozjímal a nabádal druhé, aby ho následovali.

Kajícníci se nazývali korrá, předčitatelé, hlasatelé koránu; plačící, bakkáún; vypravěči, kazatelé, kussás o posledních věcech člověka. Ponenáhlu se stávali oddanými stoupenci Boha a učili se, že se člověk má nejen zevně, nýbrž i vnitřně odpoutat od všeho hmotného a osniti se věčnou krásou a dobrotou boží, tak aby se úplně sloučil s Bohem. Těm, kdož se o takové sloučení snažili, se říkalo rovněž súfi, poněvadž vyrůstali z prvotních kajícníků, oděných vlněným rouchem, třebas někteří odvozovali název súfi od safa, čistota, safe aval, přední řada před Bohem, nebo od řeckého sophos, moudrý. Prohlubováním znalosti řecké filosofie a budováním muslimského bohosloví současně s hloubavou scholastikou vyrůstalo zvláštní odvětví účinné lásky k Bohu neboli mystiky. Milovati Boha, splynouti s ním, sjednotiti se s ním je úkolem pravého muslima, jenž si chce zajistiti věčnou spásu.

Kajícníci se seskupovali a bydlili ve zvláštních domech již kolem r. 770. Kdo se ucházel o přijetí, byl oděn význačným rouchem, chirka, a nosil růženec, jenž byl obecně zaveden v devátém století, třebas se mu vykladači zákona protivili. Kajícníci se rozmáhali zejména v Iráku a přibývalo jich za Abbásovců, kteří si přisvojili dvorní zvyky a obyčeje Peršanů. Ponenáhlu se mezi kajícníky dostávali též prvky indické, neboť přístavní město Basra bylo ve stálém obchodním spojení s Indií, odkud přicházeli buddhisti i hindi do Iráku a do Persie.

V polovici devátého století se šířily potyčky mezi súfijci a bohoslovci, znalci práva, najmě v Bagdádu, kde měli mystikové ohnisko. Žili v ústraní, rozjímali o koránu, o vlastní vině a hříchu, káli se a vyprošovali si odpuštění a očištění. Znalci práva a hloubaví bohoslovci je obviňovali, že zanedbávají zevnější úkony a náboženské povinnosti. Největší jejich odpůrci byli chuáridž a šíiti neboli stoupenci potomků Aliho. Obě strany se dovolávali příkladu prorokova a obě se opíraly o hadíte pravé i podvržené. Obě strany přiznávaly, že je potřebí káti se nejen za sebe, nýbrž i za ostatní a pokáním odvrátiti záhubu. Odpůrci mystiků horovali pro umírněnost, odluzovali každou přemrštěnost a dovolávali výroku prorokova: „Tvé tělo má na tebe právo, tvá žena má na tebe právo, tvůj host má na tebe právo.“ Spolu vykládali podání, podle něhož věřící jednou vychvalovali druha, který se na nějakém nájezdu ustavičně modlil a za odpočinku pokračoval v pobožnosti. Prorok se ptal: „Kdo nakrmil jeho velblouda a kdo mu donesl pokrm?“ „My všichni jsme o to pečovali.“ „Tož každý z vás je lepší než on.“ Zvláště horovali proti klášternímu životu a vytýkali prorokův výrok: „V islámu není mnišství, poustevnictví, Mnišstvím islámu je náboženská válka.“ Posty odsuzovali, poněvadž zeslabují tělo a bojovník potřebuje síly. Připomínali, že prorok pravil: „Za každé sousto, které vkládá věřící do úst, bude odměněn Bohem.“

Súfijci, kteří žili v klášterech, měli zakázáno se ženiti, i byli povinni zachovávati celibát. Odpůrci prohlašovali bezženství za službu satanovu a právem se dovolávali koránu, v němž je obec vyzývána, aby oženila ty, kdož jsou ještě svobodní, jakož i podání: „Dům bez dětí nechová v sobě požehnání. Duch syna je duch ráje. Opatří-li muž na svou ženu a ona na něho, zahledí se Bůh pln milosti na ně oba.“ Nebo: „Dvě modlitby ženatého mají větší výsledek než sedmdesát neženatého.“

Kajícníci nemohouce odporovati, opírali se o rozličné hadíte prorokovy namířené proti ženě: „Mějte strach ze světa a z žen. Tvojí nejhorší nepřátelé jsou tvá žena, která vedle tebe odpočívá, a tvá souložnice. Nejméně je mezi obyvateli ráje žen.“ Nebo jiný hadít: „Ženy to je palivo pekla. Zbožné ženy jsou tak řídké jako havrani s červenýma nebo bílýma nohama nebo s červeným zobákem.“ Též výrok: „Bez ženy by se každý muž dostal do ráje.“ se přičítá prorokovi.

Bohatí učitelé a vykladači zákona nejen že se ze svého majetku radovali, nýbrž jevili též snahu, aby jej rozmnožili. Proto odsuzovali súfijce, kteří se ho vzdávali ve prospěch chudobných a žili jako chudáci vytýkajíce hadít: „Není ctností vzdáti se majetku a jiné žebrotou obtěžovati. Almužnu uděluje toliko ten, kdo má nadbytek a i on je povinen dbáti své rodiny.“

Nelze dokázati, že by byl prorok podobné výroky učinil. Obecně se vykládalo, že měl rád chutná jídla, ženy a voňavky. Za jeho života nebylo potřebí brojiti proti bohatství, poněvadž nestávalo v rozporu mezi rozmařilostí a chudobou, Sám si dopřával všeho, avšak je pravda, že přečasto doporučoval snahu osvojiti si lásku a po této lásce dychtili súfijci. Domnívali se, že přímo pojímají božské myšlenky, že žijí v nejužším spojení s božstvem, ba že s ním úplně splývají. Tyto myšlenky a snahy zavrhovali konservativci a odsuzovali súfijce jako náboženské pokrytce. Ibn Hanbal je obviňuje, že schválně prodlužují rozjímání, aby unikli předepsaným modlitbám a že se dopouštějí hříchu tvrdíce, že láskou splývají s Bohem. Toto jim hlavně vytýkali pokrokoví muatazila upozorňujíce na jejich hrubou, hmotnou představu Boha. Súfijci se bránili poukazem, že zbožné vykonávání bohoslužby zaněcuje v duši milosti, které obohacují srdce zvláštním poznáním vedoucím na rovnou cestu k Bohu. Tento duševní stav vyjadřovali básněmi, v nichž velebili opojní víno a nekonečnou lásku boží. Některé básně jsou tak smyslné, že lze těžko stanoviti hranice opojné vášně a náboženského nadšení.

Súfijci hleděli dospěti k vytržení mysli a splynutí s Bohem. Uznávali, že jim k tomu nejsnáze dopomůže láska, neboť ona otevírá božskou bránu dokořán. Po jejich soudu korán i sunna nabádají k lásce, vykládaji-li se řádným způsobem a jsou důkazy, že Muhammad byl s Bohem zajedno. Není pochyby, že byl osvícen božským světlem a je buď celé nebo značnou jeho částku okázal Alimu. Z Aliho přechází nejen na jeho potomky, nýbrž i na jeho a jejich věrné ctitele a stoupence. Člověk ozářený vnitřním světlem vnímá náboženské poznatky, které nevznikají ani v podání ani v rozumu, Z nich vyvěrá mystický život.

Bratrstva neboli řády

Mezi súfijci rostla skupina, která se vyvyšovala nad obyčejné věřící, pohrdala náboženskými zákony a tvrdila, že je jí vše dovoleno, poněvadž každý její člen splývá s božstvem. Tento postup byl nebezpečný islámu a bylo mu zabrzděno zřízením náboženských bratrstev neboli řádů. Prvotně měl každý velký kajícník, mystik, súfi, značný počet stoupenců a žáků. Bydlili v jeho nejbližším okolí, navštěvovali ho, poslouchali jeho přednášky, účastnili se jeho náboženských úkonů, doprovázeli ho z města do města, avšak rozprchli se, jakmile zemřel, neboť trvale je s ním nic nespojilo a nástupce, náměstka neustanovil. Velký bohoslovec a mystik Gazáli měl nepřehledné řady oddaných žáků. Po jeho smrti nezbylo po nich památky. Každý byl volným, aby se ubíral vlastním chodníkem, taríkou, ke splynutí s Bohem, proto se množili ti, kdož se vyvyšovali nad jiné a vymykali se z povinností článků víry a mravů závazných v islámu. Takové a podobné bylo potřebí trvale připoutati a udržeti na správném chodníku. Tohoto účelu bylo dosaženo řádnými stanovami. Žádný člen neřídil sebe sama, nýbrž byl povinen poslouchati svého představeného, šejcha, persky píra, jakož i znáti a plniti stanovy.

První, kdo takové stanovy vydal a řád založil byl Abdalkáder Kíláni, jenž zemřel a byl pochován v Bagdádu r. 1166. Původem byl Peršan z jihozápadního pobřeží Kaspického moře. S pomocí dobrodinců vybudoval u Bagdádu náboženské učiliště, medresu, a při něm klášter, ribát. Prvotně slovo ribát značilo náboženský dům, jehož obyvatelé, murábitún, jsou povinni válkou proti nevěřícím. Tento význam mizel a slova ribát se užívá stejně jako záuija pro řádový dům.

Abdalkáder přijímal členy sám odevzdáním řádového šatu, chirka. Novic, muríd, má býti poslušen svého představeného, šejcha neboli mukkadima, jenž bývá ustanovován velmistrem. Abdalkáder měl více než čtyřicet synů, kteří šířili a spravovali jeho řád zvaný káderijje. Jeho potomek dotud sídlí v hlavním klášteře v Bagdádě a dozírá na kláštery v Iráku, Mesopotámii, jakož i v Indii. Jiné země mají vlastní velmistry.

Rovněž v Iráku založil druhý řád, zvaný rifáijje, Ahmad ibn Ali Rifái, jenž zemřel a byl pochován nedaleko Uásitu r. 1183. V severní Africe se rozšířil šádelijje, jejichž zakladatel Abdulnasan Ali Šádili působil v Maroku a zemřel v poušti za návratu z Mekky r. 1258. Mezi Turky nabyli velkého vlivu mevlevijje, jejichž zakladatel Dželáladdín Rúmi zemřel v Konji r. 1273. Ve střední Asii jsou rozšířeny naksbandijje, kteří uctívají jako zakladatele Muhammada Nakšbandiho, pochovaného u Bucháry r. 1389.

Každý hlavní řád se podobá kořenům stromu, z něhož vyrůstají četné větve. Odbočky. Někteří členi žijí v klášterech, jiní ve vlastních bytech nebo domech. Kdo bydlí v klášteře, je pravý fakír, derviš nebo ach. Odloučí se od světa, nežebrá, nýbrž koná dobré skutky. Šíří islám a prohlubuje výklad koránu i sunny. Jiní slíbí, že budou konati určité modlitby, plniti určité povinnosti a živí se ve světě jak mohou. Do kláštera docházejí toliko ke zvláštním náboženským cvičením, při kterých hledí dospěti k nadšení a vytržení mysli. Děje se to způsobem zvláštním v každém řádu, jenž sluje likr, vzpomínka na Boha. Skládá se z modlitbiček, jako: „Prosí Boha za odpuštění. Vyznávám, že není Boha mimo Alláha,“ nebo toliko zvolání: „Bože, Alláhu!“ Vyslovují je určitým způsobem, za určitých odstínů hlasu a přízvuku, jakož i za přesně stanovených pohybů celého těla nebo jednotlivých údů. Při dikru dospívají takového vytržení, že necítí bolesti. Členi některých řádů si zasazují rány, zabodávají rozžhavené hřebíky, polykají skelné střepiny, žhavé uhlí, jedovaté hady apod. Kdo chce dosíci takového nadšení, je povinen úplně se duševně ovládati a dlouho a dlouho se cvičiti.

Skoro všichni bratří nosí růženec. Celý má sto zrnek, z nichž každé připomíná jeden nejkrásnější přívlastek boží. Obyčejně bývá rozdělen na tři díly po 33 zrnkách. Bratr nebo jiný muslim posunuje zrnko za zrnkem, přičemž odříkává patřičné přívlastky. Neumí-li jich, jmenuje při každém zrnku Alláha.

Z řádového života byl jen krok k úctě svatých, jíž se rostoucí islám protivil, třebas měla kořeny v koránu. Korán zná proroky, mučedníky a přátele, kteří jsou všichni velmi blízcí Bohu. Přítel Boží, uali, množné číslo ualija, nemá důvodu, aby se obával, aby byl smuten. Korán zakazuje úctu svatých jako modloslužbu, avšak věřící nedbali tohoto zákazu. Strohá věrouka a mravouka, podléhající přesným zákonům, velice oddalovala muslima od Boha. Kdo nebyl s to, aby se s ním sblížil vnitřním nadšením lásky, utíkal se o přispění k tomu neb onomu zakladateli řádu, velmistru, šejchu, bratru a dožadoval se jeho přímluvy a pomoci. Věřil, že zakladatel, který upravil stanovy, byl poslán Bohem a je obdařen zvláštním požehnáním, jež prospívá všem, kdož se s ním stýkají a jeho vedení se podrobí. Bratrstvo nekončí smrtí zakladatelovou, proto je potřebí, aby Bůh vyvolil jeho nástupce a přenesl na něho požehnání mrtvého zakladatele. Nástupce s ním může býti spřízněn po krvi, avšak nemusí, jen když náleží k jeho bratrstvu a dozírá, aby se členi ubírali cestou zakladatelem vytčenou. Osoby, ny které požehnání přechází, znají všichni členi a nazývají je články řetězu, přicházejícího od Boha.

Zvláštní vážnosti požívají v islámu skuteční nebo zdánliví potomci Muhammadovi dcery Fátimy a jejího manžela Aliho. Říkají jim šerífové a mají střediska ve svatých městech. Kdo je z nich, snadno dokáže, že zdědil po svém předku nebeskou sílu, která z něho vyzařuje za života i po smrti. Světec, uali, sloučený s bohem požívá proto již za života větší vážnosti než kterýkoliv přední učitel nebo vykladač zákona. Snadno koná zázraky, čímž si zajišťuje vážnost a bohatství. Putují k němu za živa i za smrti a zahrnují dary jeho příbuzné a ochránce jeho hrobu. V islámu není zákonitého prohlášení za světce. Osobní povaha mu dopomáhá k úctě u sousedů a úcta se šíří přesvědčením, že se těší přízni boží a daru činiti zázraky. Obcování svatých se rozšířilo po celém muslimském světě, třebas je proti koránu a proti sunně. Toliko právnická škola Hanbalova je odsuzovala a odsuzuje.

Povinnosti

Na konci devátého století, 250 let po Muhammadově smrti, dorůstalo jím zapuštěné zrnko v mohutný strm bohovědný. Základy byly položeny a islám na nich skoro dobudován, nikoliv určitými zásadami, nýbrž závaznými přikázáními, jež se opírala o Boha a proroka a řídila soukromý, společenský, politický i státní život.

Muslim ví, že je povinen uctívati Boha, dbáti nařízené čistoty, zvláštních pohybů při modlitbách, postiti se, putovat do Mekky, dávati almužnu, náležitě zabíjeti ptáky a dobytek a zdržovati se zapovězených pokrmů. Předpisy o těchto povinnostech jsou promíchány částkami práva rodinného, dědického, soudního, trestního, vojenského a společenského, což všechno je obsahem právní vědy, fikh, zastoupené čtyřmi uznanými školami.

Vyznání víry je stručné a jasné: Lá iláha ill-alláh ua Muhamed rasúl alláh, není boha mimo Boha a Muhammad je posel boží. Slovo vláh vyjadřuje pojem bůh; se členem al-iláh, čteno alláh, se stává vlastním jménem jediného, živého Boha. Alláh je tudíž totožný s naším Bůh. Rasúl, posel, je jistě křesťanského původu a označuje apoštola.

Člověk a Bůh

Islám je náboženství, ve kterém se člověk odevzdává do ochrany boží, aby po celý život putoval před jeho tváří. Kočovník, který si vyžádá ochranu toho nebo onoho čelného muže, je povinen pověděti mu důvod své prosby za ochranu nebo nedbá-li jeho rady a jedná po svém, ztěžuje, ba znemožňuje žádanou ochranu, působí svému ochránci zbytečné nesnáze, špiní jeho tvář a zaslouží, aby byl za svou neposlušnost, vzpouru, potrestán. Toto všechno je patrno v základních povinnostech věřícího. Bohu říká nejraději rabb, velitel, mistr, pán. Sebe nazývá abd, ctitel, sluha. Rabb může značiti též majetníka, abd otroka, avšak obsah těchto významů se v Arabii nekryje s jejich obsahem u nás. V Arabii žijí tisíce bílých i černých lidí, kteří se nazývají bíd, otroci. Ani jediný abd není majetkem, mamlúkem, svého pána, raba. Nikdy ho neosloví: „Já rabbi, můj pane,“ nýbrž „Já mami, můj strýčku s otcovy strany.“ Z tohoto oslovení vyplývá nesmírný rozdíl mezi abdem v Arabii a u nás. Osobní jména Abdalláh, Abdalmalik, Abdalhamíd, Abdalgaffár a podobná nelze překládati Otrok Alláhův, Otrok králův, Otrok Velebeného, Otrok Odpustitele, nýbrž Ctitel, Sluha Věčného Krále, Nejvýš Velebeného, Nejvýš Milosrdného Boha. Pravý ctitel, služebník boží se řídí vůlí, pokyny, rozkazy Alláhovými, čímž dává najevo svou poslušnost. Odtud základní název pro ctnost sluje táa, poslušnost. Nedbá-li Alláhových pokynů, dopouští se vzpoury, neřesti, hříchu, i vyznačuje se hřích slovem maasija, vzpoura. Na jedné straně je ctnost, poslušnost, na druhé vzpoura, hřích. Dorůstající syn se má říditi příkladem, pokyny svého otce. Nečiní-li to, projevuje svou vzpouru a zasluhuje trest nikoliv holí, kterou dostával, pokud byl malý, nýbrž dýkou, šavlí, koulí jako vzbouřenec. Dobrý spravedlivý otec ho neušetří ze strachu, aby nezbloudil s přímé, předky vyšlapané cesty.

Vztah člověka k Bohu se u kočovníků hodně podobá vztahu syna k otci, u usedlíků vztahu služebníka, abda, j pánu, strýčku. V Syrii, Egyptě a jiných muslimských zemích není tento vztah vyhraněn. Strohý konzervativní učitel zákona se neodváží pozdvihnout duševního zraku k Alláhovi, spravedlivému, avšak přísnému pánu posledního soudu, kdežto mystický súfi se s ním u vytržení sbližuje nadšenou láskou. Obyčejný člověk vsunuje mezi sebe a spravedlivého Alláha toho neb onoho světce a je přesvědčen, že je mu mrtvá nebo živý patron vymůže, čeho potřebuje.

Muhammad vystoupil jako prostředník mezi tvorem a Tvůrcem, jenž ho určil svým poslem, apoštolem. Jako takový plnil vůli Alláhovu, čímž projevoval ctnost, poslušnost, a věřící je povinen říditi se jeho příkladem. Soukromý i veřejný život Muhammadův je patrný z koránu. Nikdy nedává najevo, že je světec a nikdy se za takového nevydává. Ani jediná lidská vášeň mu není cizí. Zvláště to bylo patrné v Medíně, kde se stal prorokem boje a války a sliboval těm, kdož hubili nevěřící, božskou odměnu na tomto světě i na onom. A přece pronesl v Medíně překrásná slova: „Mé modlitby a má služba, můj život a má smrt náleží Bohu, pánu světů.“ Dobré jádro zůstalo a pravý věřící ho má dbáti.

Podle koránu je ctnost souhrn dobrých vlastností, hříšnost, co znepokojuje duši a o čem si nepřeješ, aby to o tobě jiní lidé věděli. Někdo povídá: „Jednou jsem přišel k prorokovi, jenž pochopiv důvod mé návštěvy řekl: ,Vyžádej si rozhodnutí od svého srdce. Ctnost je, při čem se tvá duše upokojí a při čem je tvé srdce klidné; hřích, co vzbuzuje v duši neklid a buší v tvých prsou. Nejsi-li jist, máš-li něco konat nebo nikoliv, vlož ruku na svá prsa a otaž se svého srdce. Co vlévá nepokoj do tvého srdce, toho se varuj.‘“

Návod k ctnostnému životu se nejednou opírá o slova Spasitelova, vzatá z evangelií. Tak připisuje hadít prorokovi výrok: „Přední ctností je, abys navštívil toho, kdo tě odpuzuje, abys obdaroval toho, jenž tě tupí, abys odpustil tomu, který tě utiskuje,“ Má prokazovati dobré svému bližnímu – rovněž věřícímu. Kdo se řídí těmito a podobnými slovy, je doopravdy zbožný a zbožnost, nikoliv původ, je přední známkou šlechetného člověka.

V den Posledního soudu budou čteny seznamy dobrých i špatných skutků. Podle nejstarších koránů pučí dobrý skutek z úmyslu. Bez milosrdenství a bez lásky k bližnímu nemá žádný náboženský úkon patřičné ceny. Bůh jedná s každým v souhlase s jeho činy. Nikdo ho neoklame, neboť on maří záškodné úmysly odpůrců a své věrné uchrání od zákeřnictví. Vše, co muslim činí, má býti prodchnuto myšlenkou na Boha, proto se má každý před jídlem a po jídle modliti a jísti tak, jak jídával prorok.

Bohoslužby a půst

Modlitba je bohoslužba muslimů. Koná se pětkrát za den podle určitých předpisů týkajících se místa, jež musí být čisté, patřičné očisty, jednotlivých modliteb a pohybů celým tělem a údy. Věřící plní modlitbu v určitou dobu stejným způsobem, stejnými slovy. Modlí se krátce před východem slunce, hned po poledni, v půli odpoledne, po západu slunce a po soumraku. Poněvadž je soumrak velice krátký, splývá čtvrtá modlitba s pátou.

Před každou modlitbou je potřebí se umývati buď malou nebo velkou očistou. Malou očistu zahajuje slovy: „Ve jménu milosrdného Boha se chci očistiti před svou modlitbou.“ Nabrav hrst vody pravou rukou, třikrát ji přelije z jedné do druhé, načež si umývá ruce dbaje, aby voda pronikla i pod prsten. Hrstí vody třikrát kloktá a jinou hrstí třikrát pročistí nos. Třikrát nabere oběma rukama vody a umyje si obličej jakož i uši. Potom čistí třikrát obě ruce jednu po druhé až po lokty. Vsunuv do vody obě ruce, jejichž špičky prstů se dotýkají, nadzvihne je k čelu, načež je oddělí, přenese přes hlavu a znovu spojí v zátylí. Každou zvlášť vytírá zadní část krku a ucho. Konečně umývá nohy po kotníky počínaje pravou. Velkou péči věnuje, aby vytřel veškerou nečistotu mezi prsty. Opláchnuv ještě jednou ruce je hotov s malou očistou.

Při velké očistě vylévá vodu třikrát na hlavu a třikrát na každé rameno, načež s nejvyšší pozorností umývá každou částku svého těla. Při malé i velké očistě říká rozličné modlitby.

Není-li vody, vloží věřící své ruce na hladkou skálu nebo na čistý písek a potom se dotýká jednotlivých částí těla s úmyslem, že chce vykonati předepsanou očistu.

Kdo se modlí, má býti obřadně čistý, dívati se k Mekce a vzbuditi dobrý úmysl. Začíná stoje, zdvihá a spouští ruce, padá na kolena, na tvář a podle předpisů pohybuje jednotlivými údy.

V městech a větších osadách vybízí hlasatel, mueddin, k modlitbě s věže neboli minaretu mešity. Drží ukazováček každé ruky v uchu a volá: Čtyřikrát: „Alláh je veliký;“ dvakrát: „Dosvědčuji, že není boha mimo Boha;“ dvakrát: Dosvědčuji, že Muhammad je apoštol boží;“ dvakrát „Vzhůru k modlitbě!“ Dvakrát: „Vzhůru ke spáse!“ Dvakrát: „Bůh je veliký.“ Dvakrát: „Není boha mimo Boha,“ Přede dnem sotva se vyhoupne jitřenka nad obzor, vsunuje za výzvu: „Vzhůru ke spáse!“ „Modlitba je lepší než spánek.“

Věřící se může modliti v domě, na ulici, na poli, na cestě, avšak nezáslužnější je společná modlitba v mešitě. Závaznou je v pátek v poledne, kdy se konají obecné bohoslužby s kázáním. Proto sluje pátek den shromáždění, není však závažným svátkem. Pracovati se nemá, pokud trvají bohoslužby. Věřící není povinen se postit a spěchá v nejlepších šatech do mešity ke společné modlitbě.

Prvotně se modlitby konaly v prorokově dvoře. On jako čelník, imám, je řídil s povýšeného místa. Aby ho všichni viděli a jeho pohyby napodobili. Toto povýšené místo slulo minbar, stolice, na níž prorok a jeho nástupci sedávali v radě nebo při slavnostech. Obyčejně držívali v ruce hůl. Muáuija chtěl prorokův stolec a jeho hůl přenésti do Damašku, neboť je považoval za odznak panovnické moci. Proto vezl z Damašku na pouť do Mekky svůj vlastní minbar. Když Abbásovci ztratili výkonnou moc, byl původní význam minbaru nahrazen představou kazatelny.

Chalífa neboli imám byl čelníkem při společných modlitbách, ponenáhlu se však dával zastupovat zvláštním zřízencem nejen jako čelník, nýbrž i jako kazatel. Nyní bývá při každé větší mešitě ustanoven zvláštní imám, jenž předčítá částky koránu a proslovuje řeč s vyvýšené kazatelny, minbaru.

Věřící mají při modlitbě dbáti směru Mekky. Směr, kibla, býval označován kopím, barvou, kamenem nebo kamennou deskou. Beni Umajja, napodobujíce křesťanské kněžiště, zdobili prostou modlitebnu lepým výklenkem, mihrábem, jenž se v rozličných podobách dodnes udržel.

Úvodní sůra koránu, již se modlívají jako my Otčenáš, zní:

Surát al-fátiha

Bismi-lláhi ar-rahmán ar-rahím

Al-hamdu lilláhi rabbi-l-álamín * ar-rahmán ar-rahím *

máliki jaum ad-dín * ijjáka naabudu auijjáka nastaín *

ehdina-s-siráta-lmustakím *sirát-alladína anamta alejhim *

gajr al-magdúbi alejhim ualá ad-dálín – Amín

Súra Otvírající

Ve jménu Boha milosrdného, soucitného!

Chvála Bohu, pánu světů * milosrdnému, soucitnému *

Vládci soudného dne * Tobě sloužíme a Tebe o pomoc prosíme *

Veď nás rovnou cestou * cestou těch, kterým jsi uštědřil milost *

Nikoliv těch, na které se hněváš a těch, kteří bloudí – Amen

Není pochyby, že Muhammad zavedl povinný půst po příkladu křesťanských sousedů. Ze 40 dnů jej zkrátil na 28 a vyhradil mu celý měsíc ramadán. K postu je povinen úplně příčetný věřící, muž a žena, která netrpí menstruací nebo není v šestinedělích. Dítě může být naváděno k postu od desátého roku. Kdo se postí, nesmí poškoditi svého zdraví a má vzbuditi úmysl, že chce vykonati svědomitě postní povinnost. Je zakázáno požívati pokrm nebo nápoj, vdechovati tabák a pohlavně se stýkati. Trpí-li nesmírně žízní, smí si vypláchnouti ústa vodou. Po západu slunce vezme postící se lehkou stravu a po půlnoci se dokonale nají. Ani ve dne, ani v noci nemá neslušně mluviti, pomlouvati, lháti, urážeti, ale varovati se všech činů, které podněcují jeho vášeň. Trest zaslouží, kdo v měsíci ramadánu úmyslně zanedbává půst. Kdo z náležitého důvodu přeruší půst, má přerušené dny co nejdříve nahraditi. Muži, kteří dovršili 40 let jakož i i starší ženy a všichni, kdož přestáli nějakou chorobu těžkou nebo těhotné ženy a kojící ženy mají právo za postu si ulehčiti a náhradou poskytnouti podpory nějakému chudákovi. Těžká nemoc jakož i dlouhý pochod nastoupený před východem slunce zbavují povinnosti postu nebo ji aspoň oddalují. Povinnost postu nastává od rozbřesku, kdy lze rozeznati bílou nit od černé, a trvá do noci.

Pouť do Mekky a jiné povinnosti

Chtěje se zavděčit svým soukmenovcům, nařídil Muhammad povinnou pouť ke kaabě skoro se všemi obřady, které byly před jeho vystoupením. Poutí je zavázán, každý dospělý muslim a každá muslimka doprovázená manželem nebo příbuzným aspoň jednou za života. Kdo nemá na pouť, nemůže si najmout jízdní zvíře nebo se obává, že bude cestou oloupen, zraněn, zabit, splní svou poutní povinnost dobrým úmyslem. Škola Šáfiova ukládá věřícímu, který za života do Mekky neputoval, aby poslední vůlí odkázal ze svého majetku tolik peněz, kolik je potřebí, aby ji vykonal někdo jiný.

Měsíc pouti, du al-hadždž, není sluneční, nýbrž měsíční. Ve 33 letech proběhne každým ročním počasím. Připadne-li na léto, bývá pouť nesmírně obtížná.

O poutníky se v Mekce starají a je poučují, jak mají konati modlitby a obřady mužové a ženy, z nichž se každému říká mutauuif. Poutníci jsou rozděleni podle krajů, ze kterých pocházejí a každý kraj má mutauuifa z určitého rodu. Mutauuif je závislý na předsedovi, jehož jméno si má každý poutník vštípiti, aby věděl, ke které skupině náleží. Poutníci z Persie na příklad jsou rozděleni podle krajů na šest skupin, z nichž má každá svého předsedu a několik mutauuifů, jejichž hodnost je dědičná. Není-li v příbuzenstvu dospělých synků, nastupuje nejstarší dcera. Mutauuifové vodí poutníky, konají s nimi modlitby a poučují je, jak se mají chovat. Předseda je odpovědný za svou skupinu vládě, jež stanoví poplatky. On najímá obydlí, velbloudy a vybírá od každého poutníka určitou odměnu, již hledí pod rozličnými záminkami zvýšiti.

Asi 20 km od Mekky je každý poutník povinen přiodíti se po náležité očistě ihrámem. Ostříhá si nehty, oholí hlavu, umeje se a ovine jedno úzké, dlouhé plátno kolem beder a druhé si přehodí přes ramena. Přitom se modlí a vzbuzuje úmysl, že vykoná pouť, jak je předepsáno. Uvaruje se pohlavních styků, honby, rybářství, lži, křivé přísahy, ozdob, zbraní atd.

V Mekce jde rovnou ke svatyni, harámu, aby vykonal umru, obchůzku kaaby.

Kaaba stojí skoro uprostřed Mekky na nádvoří harámu, jež je asi 180 m dlouhé a 150 m široké, ohrazené sloupovím, nesoucím na 500 kopulů a 7 minaretů. Do nádvoří vede 20 bran. Z každé se jde po širokém, dlážděném chodníku ke kaabě. Kolem ní je půda snížena, vydlážděna a rozdělena zábradlím na dvě části. Ve vnitřní naproti severozápadní straně kaaby uctívají kámen Ismáílův, naproti severovýchodní stěně makám Ibráhímův, vedle něhož se vypíná kazatelna, minbar. Na zábradlí jsou zavěšeny lampy. Za nimi na vedlejší ploše jsou tři lepé domky, u nichž konají pobožnost zástupci tří právnických škol. Šáfiova nemá vlastního domku; uchyluje se k domku vybudovaném nad posvátnou studnou Zemzem, hlubokou asi 42 m.

Poutníci vcházejí do nádvoří kaaby branou Salám bosi nebo v lehkých trepkách a spěchají k místu posvěcenému pobytem Ibráhíma, Abrahama. Mutauuif je upozorňuje na příklad Abrahámův a vybízí k obnově slibu, že ničím neporuší svou pouť. Když obnovili slib, jdou ke kaabě. Je to kamenná, nepravidelná kostka, 15 m vysoká. Její severovýchodní stěna, ve které jsou otevřené dveře, jakož i protější je každá 12 m dlouhá, ostaní dvě asi 10 m široké. Do severovýchodní stěny je u východního rohu zazděn posvátný černý kámen, vlastně tři větší a několik menších, všechny dohromady v průměru 30 cm. Bokem od kamene se vystupuje po dřevěných, 2 m vysokých schodech ke dřevěným dveřím kaaby, zdobeným stříbrným, pozlaceným plechem. Dveře v jihozápadní stěně jsou ustavičně zavřeny.

Poutníci se postaví tak, aby viděli černý kámen, který mají vlevo, a dají s na obchůzku, přičemž opakují modlitbu, kterou mutauuif předříkává. Obchůzka se opakuje sedmkrát a každý poutník se snaží, aby přiblíživ se k černému kameni jej políbil nebo se ho aspoň prstem dotkl. Není to snadné, jelikož je kámen zazděn 1,5 m vysoko.

Kaaba bývá zevně stále zastřena vzácnou pokrývkou, kterou přiváží egyptské procesí. Nad černým kamenem je poodhrnuta. Egyptský velitel odevzdává novou pokrývku zástupci příbuzenstva Beni Šejbi, jehož členi prvního dne svátku obětí, kurbán, pokrývku kaaby vyměňují. O starou se rozdělí s velkým šerífem neboli zástupcem potomků Aliho jakož i jinými služebníky kaaby. Ústřižky posílají vlivným a bohatým příznivcům, které chtějí uctíti. Uvnitř je kaaba ověšena červenou hedvábnou látkou, již daroval každý turecký sultán, když nastoupil na trůn.

Po obchůzce uctí poutníci krátkou modlitbou Abrahama a odcházejí z nádvoří branou Safa. Kousek od ní se vypíná na nevysoké podezdívce soujmenné sloupoví, od něhož vede úzká, 500 m dlouhá cesta k podobnému zvanému Merua. Poutníci se ubírají třikrát od safy sem a tam a jednou zpět, napřed pomalu, potom rychleji, až se dají do trysku, hodně sebou hýbají a opakují arabskou modlitbu, kterou mutauuif předříkává. Po obou stranách cesty jsou krámky, kříží ji nákladní velbloudi, proto nejeden poutník spadne, bývá poraněn, zmrzačen, zabit.

Dokonavše umru a běh mezi safou a Meruou, odějí se poutníci do obyčejných šatů a chystají se na návštěvu údolí Mina, do něhož se vydají osmého dne poutního měsíce. Obléknou opět ihrám a opustí Mekku obyčejně před západem slunce. Noclehují v údolí Mina, vzdáleném dvě hodiny a před východem slunce spěchají do Arafát, kam je rovněž dvě hodiny.

Arafát je široké údolí při kopečku stejného jména, pokrytém menšími a většími skalisky. Pod kopečkem je mesdžed Ibráhím modlitebna Abrahamova, kde konají polední bohoslužby. Po nich vystupují na kopeček, s něhož vyvolávají jména těch, které doporučují přízni Alláhově. Šíité stojí pod kopečkem, kreslí v půdě kroužky a při každém jmenují osobu, která se jim odporučila. V údolí Arafát teče v úzkém kanálu voda z pramene Zobejde. Mnozí poutníci se v ní koupají, perou šaty a současně vodu pijí domnívajíce se, že je uzdraví z tělesných i duševních neduhů.

Při západu slunce se poutníci ubírají do svatyně vybudované asi uprostřed mezi Minou a Arafátem. Kdo může, nese pochodeň a zůstane u svatyně do jitřenky. Každý poutník si nasbírá 70 křemelek, aby jimi časně ráno desátého dne poutního měsíce kamenoval čertovy skály. První stojí na cestě do údolí Mina a poutník má na ni hoditi ze vzdálenosti 5 m 7 křemelek a přitom odříkávati určité modlitby. Není to snadné, poněvadž se kdekdo tlačí, velbloudi se plaší a šlapou po pěších.

Kdo koná pouť, obětuje skopce nebo ovci v údolí Mina. Beránek nesmí být mladší 6 měsíců, skopec než rok a musí být bezvadný. Zvířata kupují v údolí Mina, kam je domorodci v tisících přihánějí. Poutník obětuje své zvíře sám u velkých příkopů. Do nichž se podřezaná zvířata hned hodí a zahrabou, aby nikdo nepožil jejich masa. Kdo nemá peněz na zvíře, nahradí je desetidenním postem, z nichž dva připadají na sedmý a osmý den poutního měsíce a ostatní, kdy se mu hodí.

V údolí Mina prodlévají poutníci po dvě noci, tedy tři dni a každého dne kamenují tři ďáblovy skály, každou 7 křemelkami. Poslední čertovu skálu kamenují za návratu do Mekky. U ní zahyne mnoho poutníků, neboť mekkští obchodníci mají u ní rozličné krámky a tlačenice je velká. K večeru třetího dne se poutníci vracejí do Mekky. Na rozloučenou konají ještě obchůzku kolem kaaby a políbivše černý kámen, dveře a pokrývku vzdalují se pozpátku, tak aby s ní oči nespustili.

Pouti sbližují muslimy, Araby s Tatary, Berbery s Malajci, Indy s Afričany a Američany. Každý poutník vidí, že není rozdílu mezi chudobným a bohatým, že každý nosí týž šat, koná stejné modlitby a obřady. Pán i sluha jsou si rovni. Všichni se podrobují stejným předpisům. Poutníci procházejí rozličnými zeměmi, poznávají rozličné názory, jejich rozhled se šíří a vědomí pospolitosti se probouzí.

Kdo obdaří ze svého majetku nuzného, očistí se a nabývá milosti od Boha, nejvyššího soudce, pána nebes i země. Muhammad zvláště v Mekce vytýkal povinnost bohatých, aby pečovali o chudobné a vyzýval dobročinnost ctností, o níž má každý věřící usilovati. V Medíně, kde pečoval o chudobné druhy, kteří se s ním vystěhovali, zaváděl povinnou daň neboli dávku z majetku, které se říkalo zakát nebo sadaka. Nebyla určena toliko pro potřebné, nýbrž i pro účastníky nájezdů a vládní a správní výlohy.

Právnické školy určují přesně, kolik a z kterého majetku se má ročně odváděti almužnou. Ve skutečnosti nebyly tyto předpisy zachovávány, poněvadž na věřící doléhaly nové a nové. Muhammadovi neznámé daně, zvláště charádž a desátek, avšak každý muslim si je vědom povinnosti pečovati o chudobné.

Islám není ničím bez víry, jež značí míti za pravdu, co Bůh zjevil. Vyžaduje se víra v Alláha, anděly, svatou knihu, proroky, zmrtvých vstání a poslední soud. Zejména se vytýká milosrdenství boží, jež má velký význam ve skutečném životě. Andělé jsou tvorové jako lidé. Alláh všechny stvořil a Adamem počínaje stále a stále lidem zjevoval svou vůli proroky a apoštoly, jichž vypravil na tento svět velmi mnoho. Nevýznačnější posli boží jsou: Adam, Noe, Abraham, Mojžíš, a Ježíš, nebo´t všichni tito dali lidstvu psaná zjevení. Koránem jsou všechna zjevení, svaté knihy, zastíněna, ba odvolána, také proto, že je někteří vyznavači ve svých psaných knihách pozměnili.

Skutky lidské jsou sice dílo boží, ale člověk určuje v soukromí jejich mravní povahu a bude za ně odměněn nebo potrestán. Hned po smrti ho vyslýchají dva andělé; v den posledního soudu budou veřejně dobré a zlé skutky zváženy a člověk půjde po uzoučkém mostě, s něhož spadne do pekla nebo do ráje.

Za vzniku islámu trvaly v byzantské církvi hádky o obrazech. Islám se přidal k židům a po nějaké době zamítl obrazy a sochy.

Muslim smí mít čtyři zákonité manželky, které jsou povinny nositi závoj. Otrokům mělo býti dopřáno možnosti, aby se po nějaké době vykoupili; dáti jim svobodu, propustiti je náleží ke skutkům milosrdenství. Některé pokrmy, zvláště krev, vepřové maso jakož i maso ze zvířat, která nebyla podřezána, jsou zakázány.

Hlavní svátky jsou? Svátek oběti, kubrán neboli adha, desátého dne poutního měsíce. Je to největší svátek, neboť jedině v ten den poutníci přinášejí oběť v údolí Mina. Malý svátek, fitr, označuje ukončení postu prvního dne měsíce šauuálu, jenž následuje po ramadánu. Smrt Husejnova v Kerbele se připomíná v den ašúra, 9. muharram. Teprve ve dvanáctém století byla zavedena památka narození prorokova v noci 11. dne prvního měsíce rabía. I jiné památky se oslavují ve světové muslimské obci a jednotlivé země mají vlastní svátky.

Kdo se chce státi muslimem, vykonává svědomitě velkou očistu, aby se zbavil vnitřní špíny, a prosloví před svědky vyznání víry. Odpadnouti nesmí. Po zákonu mu hrozí smrt.

Od počátku jedenáctého století se šířila domněnka, že je bádání o církevním právu ukončeno a že stačí vykládat a upravovat knihy jednotlivých právnických škol.

Brzo po prorokově smrti nastal rozpor mezi znalci náboženského práva a správními úředníky, i vyvíjelo se dvojí právo: náboženské neboli církevní a vládní neboli světské. Nyní ustupuje církevní právo světskému.

Křesťani

Muhammad nehubil křesťany, jako vyhlazoval židy. Žádná větší křesťanská obec se mu nepostavila na odpor, a kterým se přiblížil. Vysílaly k němu zástupce a uzavíraly s ním přátelské smlouvy. Zůstala jim vyhrazena svobodná bohoslužba a samospráva ve všech záležitostech s podmínkou, že budou odvádět určitou daň, uvarují se lichvy, budou živiti měsíc prorokovy zástupce a poskytnou mu pomocné vojenské čety, bude-li jí potřebovat.

Prorokovým příkladem se řídili velitelé jeho nástupců, když pronikali do sousedních zemí. Jednotlivá města v Syrii a Mesopotamii neboli Iráku ujednávala s muslimy smlouvy. Správa zůstala, jak byla, obyvatelé odváděli povinné dávky. Bylo jim lhostejno, komu; vždyť za staletých válek Byzantinců s Peršany jim vládli hned ti, hned oni. Muslimi si někdy přisvojili chrám nebo jeho část, avšak po pravidlu ponechávali kostely a kláštery dotavadním držitelům stejně jako pozemky a movitý majetek. Sedláci, koloni, obdělávali ve prospěch muslimských pánů a nikoliv byzantských a perských velkých statkářů, podnikatelů a peněžníků.

Ponenáhlu pronikal názor, že Arabie má býti vyhrazena jedině stoupencům apoštola božího, vypraveného k Arabům. Žádný křesťan nebyl nucen, aby se k němu přidal, proto chalífa Omar vybídl křesťanské obce, aby se vystěhovaly do Iráku nebo do Syrie a usadili se v osadách, jejichž obyvatelé utekli do byzantského státu. Jednotliví křesťani zůstali nadále v Arabii i v Medině. Četní čelní muslimi měli křesťanské tajemníky a Omar sám si velice zakládal na křesťanském otroku, jejž při smrti propustil. Svému nástupci doporučoval, aby pečoval o křesťanské chráněnce, dimmi, poněvadž se rodiny věřících o ně opírají. Rovněž vydal rozkaz, aby byli z dobročinných dávek, sadakát, podporováni též ubozí a nemocní křesťané.

Prvotní snášenlivosti ubývalo přestupem jinověrců k islámu, neboť zaváděli v muslimském státu, co bylo zvykem a zákonem v křesťanském a zoroastrovském. Římani i Peršani byli snášenliví. Dovolovali úctu rozličných bohů, pokud nebyla ohrazována veřejná mravnost a byla projevována povinná úcta zbožnému císaři. Vždyť v Orientě věřili v božství císařovo, kdežto v Okcidentě, zvláště v Italii, vzdávali poctu toliko jeho geniovi, jemuž zapalovali kadidlo. Křesťani se vzpírali této úctě, proto byli pronásledováni jako nepřátelé státu.

Obránci křesťanského náboženství se nejednou dovolávali náboženské snášenlivosti. Tertullian tvrdil, že lidským právem a přirozenou svobodou je každý oprávněn uctívati to božstvo, ve které věří. Není účelem náboženství vynutiti náboženské přesvědčení, k němuž lze dospěti toliko svobodnou vůlí, proto se klame, kdo se domnívá, že je násilím zavede nebo vyhubí.

Sotva bylo křesťanství vyhlášeno státním náboženstvím, ujímal se názor, že po božském právu mají býti trestáni ti, kdož ruší v církvi jednotu a učí, co jejímu učení odporuje. Císaři Theodosius a Justinian vyloučili učitele takových klamných nauk z veřejných úřadů, zakázali jim kupovat a prodávat a neuznali jejich závěti a odkazy.

V křesťanských zemích, sousedících s Arabií, se náboženská nesnášenlivost projevovala měrou vrchovatou, neboť byzantští císaři krutě stíhali každého, kdo se něčím odlišoval od učení, jazyka a obyčejů státní církve. Město za městem otvíralo brány jeho bojovníkům a patriarcha nebo biskup je vítal jako osvoboditele. Nikoho nevybízeli, aby se k nim přidal, neboť věřili, že islám byl určen toliko Arabům a z koránu věděli, že víru nelze vynutiti. Teprve Omar II. (717–720), řídě se byzantským a perským právem rozkázal, aby byli všichni křesťani a zoroastrovci, dimmi, z úřadů propuštěni, poněvadž však za ně nebylo náhrady, byl povinen je ihned znovu ustanoviti. Podle jeho rozkazu prý měli křesťani nositi pás určité barvy.

Nesnášenlivost prohlubovali křesťani a zoroastrovci, kteří přestoupili k islámu. Vidouce, že nejsou uznáváni rovnými arabským starověrcům, zchlazovali si žáhu na svých bývalých souvěrcích. Postup nesnášenlivosti je patrný ve výrocích připisovaných prorokovi. Nejvíce jich zaznamenali stoupenci školy Hanbalovy, kteří odsuzovali jakýkoliv přátelský styk s vyznavači jiného náboženství, avšak i v jejich je hadít, výrok prorokův: „Kdo působí bolest chráněnci, dimmimu, jako by ji působil mně.“

Na počátku devátého století se šířila mezera mezi muslimy a křesťany, kteří značně trpěli náladou chalífy a vznětlivostí podrážděných novověrců. Bylo jim zakázáno stavěti a opravovati chrámy v muslimských městech. Nádherná katedrála v městě Sanna v Jemenu byla pobořena, aby se muslimi zmocnili drahých památek, které v ní byly uchovávány. Křesťanům bylo nařízeno, aby se šatili odlišně od muslimů a nejezdili ve stejných sedlech na koni. Všechny tyto zákony trvaly na papíře. Skutečný život se jevil jinak.

Náboženská snášenlivost spočívá na zjeveném koránu, podle něhož jsou věřící povinni potírati ony, kteří obdrželi knihu a nevěří v Boha a v poslední soud, nedbají zákazů Boha a jeho proroka a nevyznávají pravé náboženství, pokud nezaplatí džizju a nebudou poníženi. Podle vykladačů zákona jsou ti, kdož obdrželi knihu, zjevené náboženství, křesťani, židi, zoroastrovci, sabejci a Samaritáni. Tito všichni jsou nejen trpěni, nýbrž i chráněni. Daň z hlavy, džizju, odvádějí jedině dospělí, tělesně a duševně zdraví muži, kteří ji mohou platiti. Ženy, dítky, starci jsou vyjmuti; rovněž chudáci, žebráci a mniši. Prvotně odváděli po 1 dináru ročně, později bohatí až po čtyřech dinárech a zámožné kláštery rovněž. Dodatek, že mají platiti džizju v poníženosti přiměl rozličné vykladače zákona k požadavku, aby se křesťani a ostaní chráněnci na veřejnosti patrně odlišovali od muslimů, i bylo v té neb oné zemi křesťanům nakázáno, míti na rameně přišit kousek modré barvy; nositi zvláštní opasek, nejezditi na koních, nestavěti vyšších domů než jejich muslimští sousedi, ustoupiti každému muslimu, nesvědčiti proti němu, veřejně nezvoniti, nepíti ve veřejnosti vína a nejísti vepřového masa jakož i netupiti proroka nebo korán. Kde nebylo kostelů, nesměli stavěti nové. Jinak měli rovné právo s ostatními, mohli se zabývati obchodem. Míti majetek a uzavírati smlouvy. Uznanou zásadou bylo: „Obrátí-li se křesťan k islámu, je dobře. Neučiní-li to, zůstane při svém náboženství. Islám je široký.“

Největší újmu utrpěli křesťani výlukou ze svědectví při soudu, nebo´t jí ztráceli právní rovnost a možnost užíti soudu ve svůj prospěch. Muslimu nebylo dovoleno, aby svému křesťanskému otroku zakázal píti víno, jísti vepřové maso, choditi do kostela, avšak ani těchto pozdějších strohých nařízení nebylo všude a vždy dbáno.

Arabští křesťani náleželi mezi šlechtu v byzantských i perských zemích. V byzantských se počítali k vládnoucímu příbuzenstvu gassán, v perských k Lachm nebo k mocným kmenům Bakr, Tagleb, Beni hanífa, kteří byli po celé Arabii uznáváni za čelné a šlechetné. Nejlepší a nejvěrnější druzi a bojovníci chalífů z rodu Beni Umajja byli křesťané, kteří se hrubě nestarali o islám. Nejeden statný voják zvonil v kostele, aby se jeho souvěrci shromáždili k bohoslužbě. Křesťani sloužili ve vojsku úhradou za povinné daně. V opevněných táborech určených toliko pro muslimy směli křesťani stavěti kostely a chalífa se přičinil, aby v Edesse opravili zemětřesením pobořený chrám. Důvěrný rádce a tajemník chalífy Muáuije, jménem Serdžún, byl křesťan a jeho syn, sv. Jan Damascenský, zastával týž úřad. Křesťan Atanáš spravoval finance za egyptského guvernéra Abdalazíza, člena beni Umajja. Zemský správce, sídlící v Medíně, byl obklopen křesťany z Ajly, kteří zabezpečovali pokoj a pořádek. Společenské styky muslimů s křesťany byly přátelské. Křesťan Achtal byl dvorním básníkem. Po léta konali muslimi a křesťani bohoslužby v téže budově. Ponenáhlu se muslimští novověrci vyvyšovali nad křesťany nikoliv kvůli náboženství, nýbrž že byli pány; poroučeli, kdežto oni poslouchali.

První chalífové Beni Abbás nepřitěžovali křesťanům. Majmún (813 – 833) pořádal ve svém paláci náboženské rozhovory, kterých se zúčastnil katholikos, vůdce Sabejců, velekněz zoroastrovců a muslimští bohovědci. Na popud novověrců nařídil jeho nástupce Mutauakkil r. 850, aby křesťani nosili čepice a opasky žluté barvy a křesťanky na ulicích žlutý přehoz. Ani tyto zákony nebyly plněny. Vrchní velitel osobní stráže a přednostové nejvyšších odborů ustanovovali křesťany, kam se hodili. Ještě v jedenáctém století se konali v Bagdádě pohřební průvody úplně veřejně. V Egyptě byly křesťanské svátky oslavovány i muslimy. Křesťanské obce značily státečky v muslimském státě pod svrchovaností patriarchy a biskupů, kteří řídili samosprávu a v kostele vybírali daně.

Křesťani prosluli jako lékaři a lékárníci. Rovněž se zabývali obchodem a peněžnictvím, poněvadž islám islám zavrhoval úroky. Skoro všichni zlatníci a klenotníci byli křes´tané. Nejednou byl popraven muslim, který zavraždil křesťana. Kdo byl násilím přiveden k islámu, nebyl povinen vytrvat a mohl se vrátiti ke křesťanství. Avšak křesťani nebyli úplnými občany. Bylo jim snášeti příkoří a před soudem těžce postupovali, poněvadž soudce nechtěl připustiti křesťanské svědky. Společenské styky s muslimy byly ponenáhlu omezovány. Nadvláda muslimských vítězů se nejednou projevovala krutými ústrky. Islám odsuzoval násilí, avšak jednotliví věřící často nedbali zákona a poddávali se vášni a hrabivosti. Rovněž je pravda, že křesťanské církve nebyly s to, aby udržely mezi svými členy kázeň a bázeň. Nejeden patriarcha a biskup zradili svou víru, aby si přisvojili církevní majetek a zajistili postup. Za rozvratu ústřední moci nikoliv vládci, nýbrž obyvatelé utiskovali křesťany. Obyčejně byli podrážděni přehmaty vysokých křesťanských nebo židovských úředníků, i mstili se jejich souvěrcům. Je smutnou pravdou, že k islámu nejrychleji přestupovaly nejvyšší křesťanské vrstvy. Jinak tomu bylo v křesťanství, kde nejnižší pohanské vrstvy se stávaly křesťany.

Za turecké vlády

Turci rozličných kmenů hubili křesťanské obce, kde mohli a učili se snášenlivosti teprve, když pronikali Balkánem do Evropy. Osmanští sultáni ovládali a spravovali značné křesťanské menšiny, proto dbali, aby byly spokojeny. Ženami a vysokými úředníky byli spřízněni s vlivnými křesťanskými rodinami. Rádi dopřávali ochrany jejich souvěrcům. Sultán Muhmmad II., opanovav r. 1453 Cařihrad, zval křesťany, aby se v něm usadili, neboť věřil, že oni zajistí blahobyt nového sídelního města. Řeckému patriarchu Gennadiovi udělil rozličné výsady a učinil ho hlavou křesťanské obce neboli křesťanského státečku. Usadil se v okrese Fanar a jeho křesťanští sousedi vykonávali velký vliv na diplomatické a peněžní záležitosti.

Jednotlivé náboženské obce byly označovány slovem millet, národ, a jevily se jako národy, zvláště, když s probudily. V čele každého náboženského národa stál patriarcha. Daně vybírali biskupi a pokud je řádně odváděli, byli jejich členi obce úplně rovnoprávní. Církevní úřady vykonávaly i soudnictví. Podobně jako sultáni postupovala rozličná muslimská knížata v Indii, třebas byla v rozporu s učením vykladačů zákona, kteří podle koránu tvrdili, že hindi nedostali zjevenou knihu, i mají býti jako pohani pohubeni. V Turecku sbírali čas od času křesťanské chlapce, zvláště sirotky, vychovávali je v muslimských školách, cvičili a zařaďovali do rozličných služeb, nejraději do vojska mezi janičary. Přečetní dospívali k nejvyšším úřadům, i domáhali se muslimští rodiče, aby též jejich děti byly přijímány, k čemuž sultán nepovolil. Mezi vykladači zákona a úředníky ustanovenými z jejich řad se zahnízdila neřest potupných názvů nejen křesťanských poddaných, nýbrž i kostelů a klášterů. Chrám Božího hrobu, zvaný arabsky Kijáma, chrám Zmrtvých vstání, slul u muslimských vášnivců kumáma nebo kamáma, hnojiště.

Cařihradská vláda se nemíchala do vnitřních náboženských a světských záležitostí křesťanů nejen domácích, nýbrž i cizích, zvláště katolických misionářů, kteří od šestnáctého století prohlubovali svou působnost. Jako první se jich ujímala svatá Stolice a římský kardinál. Ochránce měl svého náměstka, vikáře, v Cařihradě, jenž pečoval o katolickou osadu v okrese Pera, jakož i o jiné křesťany, když ho požádali. Druhým ochráncem katolíků byl již před rokem 1535 francouzský král, jehož starost se s počátku soustřeďovala na Jerusalem. Nejednou se ucházely o jeho pomoc i křesťanské obce, které nebyly sloučeny s Římem, a sultán uznal r. 1673 francouzského krále ochráncem všech katolíků.

Ruský car Ivan veliký (1530–1584) se vydával za nástupce byzantských císařů a zajišťoval svou pomoc nesjednoceným. Sultán přivolil k ruské ochraně podmínkami mírové smlouvy podepsané v Küčük Kajnardži r. 1774. Francouzská a ruská ochrana podporovala vrůst národního uvědomění jednotlivých křesťanských obcí neboli národů a působila časté zmatky ve vnitřní správě. Ústřední vláda slábla, jednotliví úředníci a statkáři si osobovali novou a novou moc, utiskovali křesťany, čímž zavdávali chránícím velmocem vítané záminky vnitřního i zevního nátlaku. Na popud cizích i domácích rozvážných mužů vyhlásil sultán r. 1839, že všichni poddaní, muslimi i křesťani, mají stejná práva před zákonem. S tím se velmoci nespokojily, i vymohly, že byl r. 1843 zrušen trest smrti na muslimské odpadlíky. Zákonem z 10. května 1855 byli křesťani zbaveni daně z hlavy, džizje a charádže odváděli tolik, kolik jejich muslimští sousedi. Ponenáhlu byly uveřejněny stanovy jednotlivých křesťanských obcí neboli národů, jejichž účelem bylo vyrovnati náboženské rozdíly a zaručiti křesťanům úplnou rovnost v náboženských i správních záležitostech.

Turecká ústava z r. 1876 vyhlásila islám státním náboženstvím, spolu však zajistila osobní a náboženskou svobodu křesťanům, Výpověď křes´tana jako svědka před soudem byla v plné míře uznána r. 1878. Že trpěli Armeni, Řeci a jiní nebylo zaviněno náboženstvím, nýbrž národními snahami. Křesťanské obce spoléhajíce na jednotlivé velmoci nebyly spokojeny s náboženskou svobodou a rovnoprávností, i domáhaly se národní samosprávy, národní domoviny nebo přivtělením k sousednímu státu. Náboženské záležitosti se proměnily v politické a docházelo k ostrým výbuchům.

Ústava z r. 1876 byla znova vyhlášena r. 1909. Křesťani vysílali volené zástupce do sněmovny a z těchto zástupců byli vybíráni ministři. Mladoturci je hleděli proměniti ve věrné Osmany, avšak odstředivé síly byly mocnější a projevily se za světové války. Bohužel, velmoci neplnily dané sliby a křesťanské obce bojující za národní domovinu nebo nezávislost podlehly turecké přesile. Řecká menšina se vystěhovala do Řecka výměnou za tamní muslimskou; arménská a nestoriánská byly skoro úplně vyhubeny. Toliko v Cařihradě se uchovaly větší křesťanské skupiny. Mírová smlouva podepsaná v Lausanne r. 1923 jim zajišťovala určitou samosprávu, avšak vzdali se jí, jakmile byl v Turecku zaveden světský zákoník a 5. duna 1928 islám jako státní náboženství zrušen.

Muslimi a křesťanství

Muslim, i vzdělaný, je přesvědčen, že křesťan nechápe a nikdy nepochopí islámu. Nestkal jsem se s muslimem, vykladače a učitele zákona nevyjímaje, který měl, třebas povrchní, ale správnou představu o křesťanství. Ani se o to nepokoušejí ze strachu, aby nepodryli svou víru. Bezděky napodobují svého proroka.

Muhammad učil, že Bůh posílal proroky, z nichž Abraham, Mojžíš, David a Ježíš písmem zaznamenali zjevené pravdy. Své knihy odevzdali těm, kdož jim uvěřili a ti slují v koránu lidé knihy neboli lidé správně vedení. Není pochyb, že Muhammad nečetl ani jednu knihu Starého nebo Nového zákona. Naslouchal náboženským povídkám, legendám a sem tam zachytil při bohoslužbách některý verš zpěvu, žalmu, Písma svatého. Tyto úryvky si pos vém šířil a z nich budoval zjevení o prorocích a náboženských pravdách. V koránu vkládá Pánu Ježíši slova: „Synové Izraelští, já zajisté jsem apoštolem božím k vám. Potvrzuji, co přijde po mně, jehož jméno bude Ahmad.“ Je to obdoba nebo alespoň přímá narážka na zaslíbený příchod utěšitele, ducha pravdy, avšak není jasné, proč Muhammad nazval zaslíbeného proroka Ahmad a nikoliv Muhammad, třebas jsou si obě jména významem velice blízká.

S počátku se Muhammad dovolával svědectví židů a křesťanů o pravdě svého poslání a učení. Bylť přesvědčen, že co je psáno v bibli, úplně souhlasí s jeho zjevením. Když tomu židovští a křesťanští sousedi odporovali, obviňoval je, že schválně překrucují zjevená slova a vydávají za obsah Písma svatého rčení, která v nich nejsou. Nikdy nezkoumal skutečný obsah bible a po nějaké době utěšoval věřící, aby nedbali ani židovských ani křesťanských knih, poněvadž jich nepotřebují, neboť jim Bůh zjevil čistou pravdu v koránu.

Věřící se řídili slovy Muhammadovými, avšak po jeho smrti pocítili, že je nezbytné, aby důkladněji poznali život a skutky jednotlivých proroků zaznamenaných v koránu. Nahlédli do Písma svatého a našli v něm zcela jiné lícně. Jak je to možné? Prorok tvrdil, že křesťané toliko překrucují jednotlivá slova nebo věty napsané pravdy, ale oni tuto pravdu v bibli nenašli. Dotazovali se novověrců, křesťanů, kteří přestoupili k islámu. Vysvětlili jim, oč jde, poučili je o svých nesnázích a novověrci pochopili, že by ztratili jejich dobrou vůli, kdyby odporovali jejich doměnkám. Přijali za své a líčili jim obsah bible ve shodě s povídkami v koránu. Starověrci měli větší důvěru k odpadlíkům než ke křesťanům, kteří setrvali ve své víře.

Zajímavé je, že sami vykladači a učitelé zákona nejednou svědčili, že četli bibli a uváděli zaručené příklady jejího obsahu s odkazem na evangelia tvrdili, že 80 mezků neslo klíče pokladnice Kárúnovy, biblického Koracha, třebas žádný klíč nebyl delší než prst a každý klíč otvíral zvláštní poklad. Gazáli, největší muslimský bohovědec, píše: „Mojžíš praví v zákoně: ,Rotrhněte svá srdce, nikoliv své šaty,‘“ a křesťané i musliby by marně hledali tuto větu v některé z pěti kni Mojžíšových. Jinde vykládá: „Mojžíš měl vrstevníka, černého otce Barcha. Když v zemi synů Izraelských po sedm let nepršelo, vybídl Bůh Mojžíše, aby poprosil Barcha za přímluvu o déšť. Barch vyhověl a ihned se dalo do deště. Později vysvětloval Bůh Mojžíšovi: ,Vždy splním oč mne Barch požádá. Vždyť on mne rozesměje třikrát denně.‘“ Žili a žijí vykladači zákona, kteří tvrdili a tvrdí, znají zákon Mojžíšův a evangelia na paměť, a přece je nikdy nečtli.

V novém věku, zvláště v devatenáctém a dvacátém století, se ulama doovolávají spsů křesťanských mnichů, kteří odpadli a hanobili pravou víru, jakož i evropských a amerických nevěrců, kteří tupí Písmo svaté, vytýkají, že si odporuje a líčí nestoudnosti a příběhy, které nelze připisovat Bohu. Takové knihy překládají s velkou radostí a budují na jejich obsahu nauku, že nynější křesťani mají zcela jiné Písmo svaté, než které měli vrstevníci prorokovi a kterého se prorok dovolával.

V koránu jsou přečetné zmínky o Kristu Pánu, avšak je hodně nesnadné sestaviti je v příslušný obraz. Hadít je mnohdy potvrzuje, jindy jim odporuje a vykladači jsou plni rozporu. Po názoru Muhammadově byl Ježíš úplně odlišný od ostatních lidí. Narodil se z Marie Panny a byl počat bez otce přímo z Boha jeho poslem Gabrielem. Ležel v kolébce a již hlásal zjevenou moudrost. Žádný z proroků nevykonal tolik a tak velkých zázraků jako on. Obecná je víra, že na jeho slovo vstanou mrtví. Islám je přesvědčen, že Ježíš je jediný z proroků, který nepoznal hříchu, neboť se nedopustil naprosto žádného. Korán ho nazývá Duchem božím, Slovem Alláhovým, Slovem pocházejícím z Alláha. Nemohl umříti na kříži a také neumřel, neboť židi ukřižovali někoho jiného, jemu podobného. Bůh se dotkl Ježíše, že zahynul, avšak ihned ho vzkřísil a vzal do nebe, odkud sestoupí, až se přiblíží poslední den a bude vládnout celému světu 45 let. Není obecného souhlasu, že by Ježíš předsedal poslednímu soudu. Bůh sám bude souditi.

Šíitské větve

Zejdovci

Ali, zvaný Zejn al-Abedín, syn Husejnův, měl syny Zejda a Muhammada Bákira. Zejd byl velice zadlužen, i dožadoval se peněžní pomoci chalífy Hišáma, jejž navštívil v Resáfě. Hišám skrblil, proto se dal Zejd navnaditi některými odpůrci Umajjovců a ve stáří čtyřiceti let se jako první po smrti svého děda domáhal imamátu s mečem v ruce v Kúfě. Jeho stoupenců bylo málo, nejevili nadšení a Zejd zahynul asi na jaře r. 740. Mnohých se ho zželelo, dívali se na něho jako na nového mučedníka, velebili ho a mrtvému přibývalo více stoupenců než živému. Většina stoupenců uznala imámem jeho syna Jahju, jenž zahynul v perském Chorasánu ke konci r. 743. Tam, jakož i v okolí kaspického moře bylo nejvíce Zejdovců. Volili nové imámy, kteří navštěvovali své věrné po celém islámském světě, aby je posílili u víře a získali od nich, čeho potřebovali na živobytí. Jedenáctý imám Kásim Rassi, jenž zemřel r. 860, vypracoval jejich nauku.

Imáma určuje Bůh, On vnukl po smrti prorokově volbu, avšak toliko z potomků Fátimy. Volený imám nemá práva jmenovati nástupce. Má pocházeti z potomků Fátimy zplozených s Alim bez ohledu, zda od Hasana nebo Husejna, avšak je potřebí, aby byl dospělý, silný bojovník a vynikal vědomostmi. Po vůli Alláhově může býti současně několik imámů, ale také žádný. Není závady, proč by imám nesměl býti z náležitých důvodů sesazen a znovu dosazen. Nikdo u Zejdovců netvrdí, že je imám vtělené božstvo nebo že žije v úkrytu. Je to vládce, který se ničím neliší od svých vrstevníků; je povinen učiti se vědám a účastniti se vlády a správy i společenského života. Imám Zejdovců je viditelný papež a císař v jedné osobě.

Báboženské řády nejsou dovoleny a zakázáno je smíšené manželství jakož i dočasné manželství, mutaa. Sunniti se dívají na Zejdovce jako na pátou pravověrnou školu, madhab.

Zejdovci měli státečky při jižním břehu Kaspického moře jakož i jinde v severné Persii. V Jemenu, jihozápadním koutě Arabie, se uchytili v polovici desátého století a za sídlo si zvolili horskou pevnost Saadu, kde je pochován jejich první vládce Hási, syn Jahjův, jenž zemřel v létě 911. V devatenáctém století vynikl Jahja, syn Hamzův, který vládl v Saadě od r. 1879 do r. 1890 jakož i jeho syn Mansúr Muhammad. Jeho syn a nástupce Mutauakkil Jahja se ujal vlády 4. června 1904.

Působením imámů se upevnily vědy v Saana, jemuž se říká město knih. Nejeden imám se proslavil jako básník a spisovatel.

Ismáílovci

Šestý imám, Džaafar Sádik určil svým nástupcem svého nejstaršího syna Ismáíla. Ismáíl nedbal povinností svého božského úřadu. Opíjel se, hověl též jiným choutkám, i odvolal Džaafar své rozhodnutí a vyhlásil vykonavatelem své poslední vůle, uasim, svého syna, Músu Kázima. Izmáíl zemřel pět let před svým otcem v medíně r. 761, avšak kdož mu zůstali věrni, popírali jeho smrt a tvrdili, že Bohem určenému imámovi, je všechno i opilství dovoleno, poněvadž se nemůže dopustiti hříchu. Jeho syni utekli z Medíny a nejstarší Muhammad Maktúm byl posledním viditelným imámem, avšak všichni podrželi název ismáilovci, ismáíilijje, nebo sedmíci, sabaijje. Četní se uchýlili do Chorasánu, Afghánska, ba někteří se vystěhovali i do Indie.

Ismáílské obci dopomohl k velkému významu perský lékař Majmún. Pobyl nějaký čas v Jerusalemě, kde se stýkal s křesťany i židy, seznámil se s novoplatonskou filosofií a se svým synem Abdalláhem budoval novou náboženskou nauku, jež by uspokojila všechny lidi. Podle Abdalláha poslal věčný duch světa šest proroků, aby připravili cestu sedmému největšímu. Bali to Adam, Noe, Abraham, Mojžíš, Ježíš, Muhammad, kdežto sedmý byl Ismáílův syn Muhammad. Každý prorok měl pomocníka. Viditelným pomocníkem nejvyššího a posledního byl podle Majmúna jeho syn Abdalláh.

Vždy mezi dvěma proroky působilo na světě šest imámů, takže není doby, ve které by byl svět zůstal bez imáma. Imámové nepřinášeli nové zjevné pravdy, nýbrž hlásali a upevňovali, čemu proroci učili. Každý následující prorok zjevoval důležitější pravdu, stál na vyšším stupni, a jenom po těchto stupnícj dospějí věřící k nejvyšší zjevené pravdě, k vtělenému božskému světlu, k devětačtyřicátému imámovi a sedmému proroku, mahdimu.

Abdalláh, podporován svým otcem Majmúnem, připravoval v polovici devátého století cestu po třech posledních stupních. Zeslaboval úctu k jakýmkoliv článkům víry, k předpisům právním i obřadním, poukazoval na rozpor v prorockých zjeveních a nahrazoval náboženské názory filosofickými. Úplně opustil islám, neboť zrušil článek víry, že Muhammad byl prorok, jenž dokonal a uzavřel, co jeho předchůdci chystali, a přinesl lidstvu poslední zjevení. Očekávaný mahdi pravověrných muslimů obnoví obec Muhammadovu a rozšíří ji po celém světě. Zasvěcení ismáílovci nedbají ani Muhammada, ani jeho učení a slučují se s božstvem způsobem, který se jim uzdá nejlepším.

Abdalláh získal žáky, cvičil je, zasvěcoval a rozesílal jako misionáře široko daleko. Měli působiti nejenmezi muslimy, nýbrž i mezi židy a křestany a připravovati všechny na příchod toho, kterého očekávali. Ve všech upevňovali přesvědčení, že se věčné světlo, duch světa, vtělil v potomku Aliho, jenž se objeví židům jako zaslíbený mesiáš, křesťanům jako utěšitel a hindům jako hlasatel jediné pravdy. Doba byla vhodná; nepokoje a války nabádali lid, aby očekával od budoucnosti, co odpírala přítomnost. Ismáílovská obec rostla, avšak přibývalo odpůrců. Mocní tohoto světa zakročili zvláště v Persii a v Iráku, kde Abdalláh působil v městě Basra, a přinutili ho k útěku do osady Salamje severovýchodně od Palmyry, kde r. 874 zemřel. V činnosti pokračoval jeho syn nebo vnuk Ahmad a šířil nauku dávající zjevenému slovu hlubší vnitřní smysl, pročež se říkalo jejím vyznavačům beanijje, lidé dívající se do nitra.

Fátimovci

Misionáři Ahmadovi působili mezi Berbery v okolí nynější Constantine v Alžírsku. Jeden se vydával za předchůdce zaslíbeného mahdiho a vybízel je, aby zapudili své vládce a přichystali mu trůn. Vzbouřili se r. 902 a zanedlouho se mezi nimi objevil zaslíbený mahdi. Byl to Saíd, Ahmadův syn, jenž však o sobě tvrdil, že se jmenuje Obejdalláh, že je potomkem Muhammada, syna Ismaílova dítkem fátimy, dcery prorokovy a spolu vytouženým mahdim. Berbeři uvěřili a v lednu r. 910 mu slíbili věrnost jako viditelnému imámovi a svému veliteli. Založil vládnoucí rod Fátimovců, jenž opanoval Egypt i Syrii a udržel se do r. 1171, kdy podlehl Saladinovi.

Drúzové

Fátimovský chalífa Hákimbiamralláh neboli Hákim (996 až 1021) vyhlásil v třicátých letech svého věku sebe sama za vtělené božstvo a jeho pomocník Hamza Hádi získával věřící. Největší nadšení pro nového mahdiho jevil Peršan Muhammad, syn Ismáílův, zvaný Darazi. Vypracoval katechismus a přečítal jej na náboženské universitě Azhar, založené v Káhiře r. 970 za fátimovského vládce Muizza. Zanedlouho si vyjel Hákim na obvyklou procházku na kopec Mukattam. Nevrátil se ani večer ani v noci, a ráno přiběhl jeho osel bez něho. Jeho sestra, jíž usiloval o život, ho asi dala zavraždit. Noví věřící tvrdili, že nezahynul, nýbrž že se ukryl a že přijde na konci věků jako Bohem vedený utěšitel, mahdi, aby dopomohl svým věrným k vládě a správě celého světa.

Darazi se z Egypta vystěhoval do Syrie, kde se usadil u Hermonu a založil náboženskou obec. Jejích členů přibývalo v jižním Libanonu i v okolí Damašku. Sami si říkali muahhedín, vyznavači jediného Boha, kdežto sousedé jim přezdívali drúzů, následovníků kacíře Daraziho. Tuto přezdívku mají za urážku.

K nejvyšší moci drúzové dospěli za tureckého sultána Selíma I., jenž r. 1516 opanoval Syrii. Jejich velký náčelník z rodu Eben Maan poroučel od Středozemního moře po Eufrat a od Haleba k pohoří Haurán. Na začátku osmnáctého století docházelo k občanským válkám mezi drúzy a jejich sousedy muslimy i křesťany. Nadvládu ztratili r. 1712 a někteří jejich bojovníci se uchýlili s rodinami do horstva hauránu, kde si založili samosprávný státeček. Od počátku devatenáctého století podléhali vlivu britskému a jejich souvěrci v Libanonu se několikrát utkali s křesťanskými maronity, podporovanými Francouzi. Kruté boje zuřili mezi těmito dvěma náboženskými obcemi vláště r. 1860. Tehdy vyslal Napolen III. s tichým britským souhlasem 5 000 mužů naronitům na pomoc. Zatlačili drúzy do Hauránu neboli pohoří drúzů, aniž se odvážili je tam napadnouti.

Drúzské náboženství je učená soustava, známá toliko zasvěceným, neboli jak se říká, ukkálům. Zasvěcení se účastní náboženských shromáždění, která se konají v prázdné místnosti ze čtvrtka na pátek. Štěpí se na skupiny o padesáti členech, Každá si vybírá za představeného muže, ke kterému má největší důvěru. Představení uznávají nábožensjou hlavou člena rodiny Hadžariho, sídlícího v Janauát. Dlouho trvá, zesvěcení někoho mezi sebe přijmou. Po léta ho pozorují, zkoumají jeho život a víru a teprve, když se přesvědčí, že dovede mlčet, ovinou kolem jeho černé čepice dlouhý bílý šátek a vyslechnou jeho slib, že zachová prostotu, uvaruje se přísahy, lihových nápojů, tabáku a světských řečí.

Věří v jediného Boha, jenž se rozličným způsobem projevuje a naposledy se vtělil v Hákimovi. Každý věřící přijímá sedm povinností: mluviti pravdu, chrániti souvěrce a pomáhati jim, varovati se nevěry, ďábla a jeho skutků, vyznávati božství Hákimovo, skloniti se před jeho činy a podrobiti se jeho vůli jakož i tajným a veřejným zákonům.

Assasini

Hassan ibn Sabbáh, Peršan z okolí Rai, se odebral r. 1078 do Egypta, aby se zdokonalil ve vědomostech. Tehdy vládl fátimovský chalífa Mustansir (1036 až 1094), jenž váhal, kterého ze svých synů by měl vyhlásiti nástupcem. Hasan se přidružil k věřícím, již se seskupovali kolem staršího Nizára, avšak Mustansir se rozhodl pro jeho mladšího bratra Mustaaliho. Nizár zahynul v Egyptě, ale někteří z jeho potomků se uchýlili k Hasanovi, jenž se po půldruhém roce vrátil do Persie, zmocnil se r. 1090 horské tvrze Alamút jižně od Kaspického moře a jménem imáma Nizára a jeho nástupců spravoval hrad, jenž vzdoroval Seldžukům a udržel se jako středisko nizárovců do r. 1256, kdy jej Mongoli, které vedl Húlágú, zničili.

Nizárovi ismáílovci hubili své odpůrce vraždou i jedem. Těchto prostředků užívali šíité od dávných dob. Zdokonalili je a svou ukrutností prosluli assasini neboli haššášín, pijáci hašiše, výtažku z konopí, cannabis indica. Dostali se do severní Syrie, kam je volal seldžucký pán Haleba Ruduán. Uchytili se v horském přímoří, kde měli od r. 1140 středisko v pecnosti Masjáf, neboli Masjád. Svému náčelníku říkali šejch al-džebel, což křižáci překládali starý z hor. Využívajíce muslimské roztříštěnosti a křižáckých útoků šířili nejen svou moc, nýbrž i svou hrůzu, neboť pronásledovali nepřátele též tajnými úklady. Koho velitel určil, ten byl povinen odpůrce zahubiti způsobem, který uznal za nejvhodnější. Masjáf se dostal dočasně Mongolům r. 1220 a mamlúcký sultán Bajbars r. 1272 vyhubil assasiny, avšak ismáílovci bydlí dotud v jeho okolí.

Ismáílovci v Indii

Začátkem devatenáctého století byl hlavou perských ismáílovců Chalílalláh Šáh, jehož sídlem bylo Mahallát ve správním kraji Kumm mezi Isfahánem a Teheránem. Byl zavražděn r. 1817 za návštěvy v Jezdu. Jeho syna a nástupce Agu Khana uznal perský šáh správcem kummského kraje. Vzbouřil se r. 1838 proti vládě a po dvou letech se uchýlil do kraje Sind v Indii, kde ho tamní souvěrci přijali a s jásotem jako imáma. Za sídlo si zvolil r. 1845 Bombay.

Indičtí ismáílové se dělí na chodže a bohory. Chodžové se přidržují Nizára, bohorové Mustaaliho, synů fátimovského chalífy Mustansira (1036–1094). Aga Khan se vyhlašoval za hlavu všech chodžů. Někteří odporovali, nastaly soudy a britská vláda r. 1866 rozhodla, že je přímým potomkem vnuka Nizárova a že jsou všichni chodžové povinni odevzdávati mu poplatky, které mu přísluší podle jejich náboženských zákonů. Zemřel r. 1881 a jeho syn a nástupceaga Ali Šáh získával bohatství i na vážnosti. Za manželku si vzal vznešenou Peršanku, která mu povila r. 1877 synka, jemuž dal jméno Sultan Mohammed Šáh. Bylo mu deset let, když mu otec zemřel. Matka mu dopřála nejlepšího vzdělání. Jako Aga Khan se účastnil obrodného hnutí muslimského a předsedal r. 1906 na prvním valném shromáždění Všeindické muslimské ligy. Rád cestuje, navštívil všechny země evropské, Persii, Zanzibar a sídlí v Bombayi, Londýně, Paříži. V Indii poslouchá Agu Khana na 150.000 věřících. Mnozí v něm vidí zástupce prorokova, vtělené božstvo.

Své náboženství zachovávají v tajnosti. Místo koránu uctívají jako základ vyznání perskou knihu Kalam-i-pir, Slova vůdcova, již smějí ukázati pouze souvěrci. Mnohá přikázání připomínají křesťanství, jako na př.: Raději si usekni ruku, než bys vzal cizí majetek. Oslep se, abys druhému nezáviděl.“ K jediné pouti jsou povinni: jíti naproti imámovi.

Chodžové se zabývají skoro vesměs obchodem. Mají odbočky po všech větších městech Indie, v jihovýchodní Asii, Číně, Japonsku, při Perském zálivu, v Africe, Americe a Australii. Mladé synky posílají na učení do vzdálených domů, poznávají svět a chápou důležitost vzdělání. Žádná obec muslimská nemá školství nejen chlapecké, nýbrž i dívčí tak dobře vybudováno jako chodžové. Manželka Agy Khana založila v Bombayi spolek, jenž pečuje o vzdělání dívek.

Poslední dobou se množí počet odpůrců Aga Khanových. Vytýkají mu, že se oženil ve starých letech s Evropankou, že plýtvá dary věřících na dostizích a že dává špatný příklad rozmařilosti. V září 1927 mu poslali důvěrníci chodžů otevřený list, v němž ho žádají, aby pečoval o věřící, od kterých vybírá peníze. Má se vzdáti posvátných názvů, budovati po muslimských obcích mešity a podporovati školství najmě obecné. Ať zakáže sbírky peněžité i věcné dary a zruší rady, které je nařizují a jeho jménem věřící zatěžují. Odpůrci jsou zvláště silní v Punjabu a tamní chodžové se od něho odloučili.

Bohorové, stoupenci fátimovského chalífy Mzstaaliho (1094–1101), bydlí hlavně v Bombayi a v Barodě. Je jich na 200.000, skoro vesměs domorodců, kteří přijali islám. Zabývají se obchodem, jak jejich jméno vohorvu ukazuje. Nejsou sjednoceni, neboť se od r. 1588 štěpí na skupinu Dáúdi a Sulejmáni. Obec Daúdova poslouchá vrchního vykladače zákona, jemuž říkají vzorný misionář, dár ad dua a odvádějí mu pravidelné desátky. Je jím Táher Sejfaddín. Spravuje náboženské nadace, jak si stěžují, nejednou ve svůj prospěch. Sídlí v Bombayie a čelných osadách má zástupce. Bohorové si váží vykladačů zákona, kteří nosí ovinek. Všichni se varují šatů z hedvábných látek, zlatých ozdob, nekouří a neholí si vousů. Vyšší náboženskou školu mají v Bombayi od r. 1809. Hindům se vyhýbají a nepřijmou od nich ani pokrmu, ani vody. Od ostatních muslimů se rovněž odlučují a mají vlastní modlitebny a hřbitovy.

Dvanáctníci

Stoupencům dvanáctého imáma se říká dvanáctníci, imámovci nebo džaafarovci, po šestém imámu Džaafaru Sádikovi, jenž jejich učení upravil a r. 765 zemřel. Dvanáctý imám Muhammad Abdulkásim Mahdi zanik v Sámařře 24. července 874. Měl hojně stoupenců mezi muslimskými Peršany, zvláště v krajích jižně od Kaspického moře v nynějším Gílánu a Mázandáránu. Mezi nimi vynikli obyvatelé provincie Dajlam jež vedlo příbuzenstvo Búja. Abbássovští chalífové je najímali spolu s Turky do své tělesné stráže, kde jim k moci dopomohl Abu Šudžaa Búja. Jeho syn Ahmad dočasně vyprostil r. 945 chalífu Mustakfiho z útisků Turků, začž byl jmenován velitelem velitelů, emír al-umra, s čestným názvem muizzaddoule, posilovatel vládnoucího rodu. Ahmad nadržoval šíitům, zavedl veřejný smutek na památku smrti Husejnovy, zdeptal Turky, avšak zeslaboval, kde mohl, i sunnitské chalífy a úředníky, dopřávaje velké moci šíitským stoupencům.

Za vlády Bújidů, jež trvala do r. 1055, se rozmohl počet šíitů a šíitských vykladačů a učitelů zákona. Seldžučtí Turci, vedení Tugrilem, vypudili r. 1055 Bújidy, avšak šíitů nevyhubili. Trvali zvláště při jihozápadním pobřeží Kaspického moře, kde měli středisko v městě Ardabilu. Tam se r. 1252 narodil Sajfiaddín, prý z potomků Aliho ve dvanáctém pokolení od sedmého imáma Músy Kázima. Vynikl jako mystický kajícník a založil řád safijců. Jeho členi nosili rudbu vlněnou čapku, sešitou z dvanácti klínů na památku dvanácti imámů. Safiaddín zemřel v Ardabilu 12. září 1334 a byl tam pochován. Jeho hrob se stal náboženským i politickým střediskem. Hajdar neboli Džunejd, jeho čtvrtý potomek, se proslavil jako bojovník a světec. Za manželku měl Martu, dceru Uzun Hasana, dlouhého Hasana, turkmenského krále Armenie (1467 až 1477). S ní zplodil Ismáíla, jenž se zmocnil v mladých letech Tavrizu. Opíral se nejen o členy bratrstva safauijje, nýbrž též o bojovníky sedmi sousedních tureckých kmenů, kteří všichni nosili rudé čapky, pročež se jim říkalo kizilbaši, červenohlávci. Do boje šli se slovy: „Alláh alláh ua ali uali alláh, Bůh Bůh a Ali přítel boží.“ Byv uznán šáhem r. 1499 vyhlásil učení dvanáctníků náboženstvím státu, jejž zakládal. Zemřel v Ardabilu 24. května 1525. Se všech stran putovali šíité k jeho hrobu jako světcovu.

Z jeho nástupců vynikl šáh Abbás I. (1585–1628), jenž si zaslouží názvu veliký. Po něm stát hynul vnitřními spor a zanikl smrtí nemluvněte Abbása III. 26 února 1737. Vlády se zmocnili turečtí Kádžárové, jež r. 1925 vypudil císař Reza chán Pahlavi.

Náboženský život

V Persii neboli Íránu je neviditekný imám státní i církevní hlavou, šáh toliko dočasným vykonavatelem jeho vůle a strážcem veřejného pořádku. Vůli imámovu znají jenom zbožní a učení vykladači zákona, kteří ji projevují, když jsou požádáni. Říká se jim mudžtahedové. Přední z nich působí v Kerbele a Nedžfu. Vydávají závazné nálezy, nejsou na šáhu závislí a nepotřebují státního uznání. Dozírají na výchovu učitelů zákona. Bohoslovec, táleb, se stává po dokončení studií mullou, jenž řídí bohoslužbu a káže v malých osadách nebo na předměstích. Bývá přítomen při sňatcích, pohřbech, urovnává dědické spory, píše věřícím úřední listiny a smlouvy a poučuje je o náboženství. Další studium bohoslovné otvírá cestu k úřadu soudcovskému. Kádi rozhoduje o záležitostech vyhrazených náboženskému zákonu.

Islám nezná duchovenstva neboli kněží. Muslimové mají toliko učitele a vykladače zákona vykladače zákona, kteří se vzdělávají v náboženských kolejích, medresách. Šíité odcházejí na vyšší studia do Nedžefu nebo Kerbely. Osvojí-li si po několikaleté práci důkladnou znalost muslimského zákona a vynikají-li učeností a zbožným životem, bývají prohlášeni za mudžtahedy. Mudžtaheda, který se po celý život zabývá studiem zákona a vyniká opravdovou zbožností, volí ostatní mudžtahedové za předsedu a za viditelného zástupce imáma, neviditelné hlavy muslimské obce. Má čestný název náib al-islám. Sídlí v Nedžefu nebo Kerbele a Kázimén a odtud řídí mudžtahedy celé šíitské obce. Šáhovi nepodléhá.

Vláda ustanovuje nejvyššího soudce, zvaného šejch al-islám, jakož i představené předních mešit ve velkých městech. Mudžtahedové a představení spravují náboženské nadace, jež jsou velmi hojné. Hrobu imáma Rizy v Mašhadu náleží tolik pozemků, že má čistých příjmů na 500.000 zlatých franků a dostává 10.000 měr obilí ročně.

Peršané se nesdružovali v bratrstva. Teprv Niamatalláh, jenž zemřel r. 1451, založil řád, jehož velmistr sídlí v Teheránu. Mezi sunnitskými Kurdy a Turky jsou rozšířeni členové řádu nakšbandijje jehož zakladatel zemřel na začátku patnáctého století v Buchaře. Řádovým členům se říká obecně dervíš, chudák, žebrák. Mají dlouhé vlasy a brady, nosí plátěné čepice a dlouhé hole, na nichž visí na řetízcích lepá miska, do níž věřící ukládají dárky. Poslední dobou jich ubývá, poněvadž vláda omezuje žebrotu.

Dervíši jako ostatní Peršané rádi konají pouti. Každé město má posvátný náhrobek, u něhož se scházejí lidé z dalekého okolí. Význačné svatyně jsou v Mašhadu, Kumu jakož i hrob Šáha Abdalazíma, vnuka Hasana, syna Aliho, pochovaného u Teheránu. Nejdůležitější náboženské svatyně leží při západním pobřeží středního Iráku v Nedžefu, Kerbele a Kázimén nad Bagdádem. Na poutích se scházejí souvěrci z Iráku a Indie, rozšiřují obzor a vzájemně si dodávají odvahy proti cizincům. Do Kerbely a nedžefu chodívají v zimě a odvážejí na velbloudech mrtvoly, aby tam byly pochovány.

Význačnou vlastností šíitů jsou divadelní hry, jimiž uctívají památku čelných mučedníků, zvláště Husejna. Jeho smrt si připomínají v prvních desíti dnech měsíce muharramu. Připravují na ni kazatelské utrpení, jimiž jsou učitelé zákona po městech a dervíši po venkově. Jedntlivé rodiny vyvěsí na svůj dům prapor na znamení, že se v něm koná památka některého mučedníka. Shromažďují se v nádvoří mešity, ověšeném černou látkou, a pozorně naslouchají. Kazatel utrpení vypravuje, jak Husejn nebo jiný světec zahynul. Když jsou posluchači připraveni, vystoupí učitel zákona, přečte některé verše koránu a vykládá je připomínaje, co se událo při smrti mučedníka, kterého oslavují.

V měsíci muharramu se chystají na svátek ašúru, jenž je desátého dne. Kdejaký cech a obyvatelé kdekteré čtvrti vycházejí s prapory a seřaďují se v průvod na slavnostní místo. Mužové, zvláště kteří se chtějí kát za hříchy spáchané v uplynulém roce, jsou bosi, po pás obnaženi a vyvolávají jména „Husejn“ nebo „Hasan, Husejn.“ Týrají se rozličným způsobem: sekají se meči do hlavy nebo se bijí pěstmi do prsou a křečovitě kroutí tělem. Mají právo žádat, aby byl některý vězeň propuštěn. Po kajícném průvodu se scházejí ve velké místnosti, kde se předvádí smrt toho neb onoho světce.

V Teheránu cvičí muž, zvaný pomocník slz, nejlepší zpěváky a hudebníky ve sboru, jenž čítá aspoň dvě stě osob. Odpoledne každého z prvních desíti dnů muharramu s nimi koná představení. Herec drží v ruce list, na němž má úlohu napsánu. Pomocník slz je s nimi, řídí je a jednotlivým napovídá. Nádherný oděv, koně, mezky a velbloudy dodává šáh, jenž spolu hostí herce i diváky. Po ukončení svátků muharramu se herecký sbor rozdělí na skupiny po pěti nebo desíti, které cestují po městech a v každém pořádají představení.

Povinné modlitby jsou: denní; páteční; na svátky fitr a kurbán; za zemřelého, zvláště otce; záslibné. Před modlitbou je potřebí vzbuditi dobrý úmysl: „Chci konati svou modlitbu, abych se přiblížil Bohu.“ Spolu vyzývá věřící sama sebe volaje: čtyřikrát: „Bůh je velký;“ dvakrát: „Vyznávám, že není boha mimo Boha;“ dvakrát: „Vyznávám, že Muhammad je apoštol boží.“ dvakrát: „Pojďte k modlitbě!“ Dvakrát: „Pojďte k blahu!“ Dvakrát: „Pojďte k dobrým činům!“ Dvakrát: „Bůh je velký.“ Dvakrát: „Není boha mimo Boha.“ Je záslužné dodati: „Ali je velitel věřících.“

Dokončiv výzvu k modlitbě říká některé částky koránu, načež velebí Boha slovy: „Chvála budiž Bohu! Díky buďtež Bohu! Není boha mimo Boha. Bůh je velký.“ Tyto modlitby říká stoje. Potom se nakloní, položí obě ruce na kolena a dí: „Chvála budiž vznešenému Pánu a díky buďtež jemu!“ třikrát, načež povstav říká: „Bůh slyší toho, kdo ho velebí.“ Položí se vodorovně dotýkaje se země sedmi body svého těla, t. j. čelem, dlaněmi obou rukou, oběma koleny, oběma palci u nohou a praví: „Chvála budiž vznešenému Pánu a díky buďtež vzdány jemu!“ třikrát. Posadí se na paty a znova se položí na zem. Postaviv se dodává: „Vyznávám, že není boha mimo Boha. Je jediný, nemá společníka a vyznávám, že Muhammed je jeho sluha a jeho apoštol. Kéž je Bůh milostiv Muhammadu a rodině Muhammadově. Mocí boží a jeho silou já stojím a sedím.“ Pohlížeje vpravo a vlevo šeptá“ „Pokoj nám, věrným ctitelům Boha!“

Páteční modlitba v mešitě je povinná, je-li přítomen zástupce imáma se čtyřmi osobami; prosloví-li učitel aspoň dvě krátká kázání; vzdávají-li se díky Bohu; není-li mešita vzdálena 6 km. Modlitby v mešitě se konají odpoledne, až je stín shodný s délkou předmětu.

Ve svátky fitr a kurbán jdou veřejné modlitby povinny, je-li zástupce imáma přítomen. Odbývají se od východu slunce do poledne. Po modlitbách se dvakrát káže.

Umírajícího položí naznak s nohama k Mekce. Mrtvé tělo umyjí napřed vodou, do níž byly vytlačeny listy sidrové, potom vodou smíšenou s kafrem, konečně čistou vodou. Po umytí kafrem oněch sedmi částek těla, které se dotýkají při modlitbě země, načež plátnem ovinou mrtvého kolem kyčlí, obléknou ho do košile a otočí pruhem bílého plátna od hlavy do nohou. Každý muslim starší než šest let je povinen se modliti za zemřelého, jenž je položen směrem k Mekce, přičemž stoji vlevo od jeho hlavy. Obyčejně říká: „Bůh je velký. Dosvědčuji, že není boha mimo Boha. On je jediný. Nemá společníka. Svědčím, že Muhammad je jeho sluha a jeho apoštol. Bůh je velký. Ó bože dopřej odpuštění tomuto. Bůh je velký.“ V hrobě uloží tělo nohama k východu; hlava spočívá na pravé dlani a dívá se k Mekce.

Šíiti jako ostatní muslimi uznávají, že dobré skutky prospívají zemřelým, pakli tito za života takové skutky nařídí. Proto rádi odkazují nemovitý majetek na modlitby za zemřelé a na almužny pro chudé. Brzo se vyvinula úcta k místům, na kterých byli pochováni vynikající muži, zvláště vykladači zákona. Též odpustky znají. Kdo navštíví v určité svátky Husejnův hrob v Kerbele a zůstane u něho v pláči jeden den, získá odměnu jako by vykonal dva tisíce poutí do Mekky nebo dva tisíce válečných výprav. Kdo v tyto svátky nemůže putovati do Kerbely, a´t si stoupne na skálu nebo na střechu svého domu a vysloví pozdrav směrem k Kerbele.

Mudžtahedi jsou přesvědčeni, že od r. 1737, kdy byla zničena říše Safiovců, nemá Persie zákonitého vládce. Šáh je toliko správcem imámovým a povinen jemu ustoupiti, jakmile se ukáže. Vrchní mudžtahed, jenž neviditelného imáma zastupuje, hlásá jeho vůli bez ohledu na šáha a jeho vládu. Ústava z r. 1906 dbala tohoto názoru a dopřála vykladačům zákona velké účasti v zákonodárství. Tato ústava ponenáhlu ochabuje, národnost zatlačuje náboženství a péče o stát nutí mudžtahedy, aby vynášeli nálezy obecně prospěšné. Bohovládný základ ústavy se přeměňuje v demokratický a vykladači se podrobují zákonům, které, před světovou válkou potírali. Vymáhají, aby parlament upravil náboženský šat, aby jejich odznaků nenosili, kdož nemají vzdělání a klamou lid. Na konci září 1935 vláda nařídila, aby každý učitel zákona předložil doklad, že má právo na náboženské roucho. Pro mudžtahedy je výhodou, že se Peršané dívají na náboženství jako na poklad národního bytí. Bez šíitského vyznání by byli utonuli pod Araby. Odtud plyne značný význam učitelů a vykladačů zákona. Vynikající mudžtahedové se scházívali, když bylo třeba, v Mašhadu nebo Kumu a radí se o náboženských záležitostech; vrchní mudžtahed vynáší nález, jemuž se všichni podrobují, vládce nevyjímaje. Sám Reza šáh byl povinen r. 1928 vyhlásiti, že není třeba, aby vykladači zákona nosili předepsaný jednotný kroj a že zůstanou nadále osvobozeni od vojenské služby. A přece je patrna snaha omeziti působnost mudžtahedům na záležitosti náboženské.

Vyznavači Aliho

Šíité říkají, že se muslimská obec dělí na 72 stran a straniček, a snad je jich ještě více; všechny vznikly buď v Persii, nebo při jejích hranicích. Rozšířily se po celém muslimském světě, kdežto v místě svého původu byly v posledních dvou stoletích bezmála úplně vyhubeny. Toliko vyznavači Aliho, Ali Iláhi, se udrželi. Je mezi nimi skupina ctitelů pravdy, ahl-i hakk, kteří tvrdí, že jejich učení sestavil Safiaddín, jenž zemřel r. 1334. Jeho základem je víra v postupné vtělování se božstva. Dotud se vtělilo sedmkrát, naposledy v Alim, jenž se ukazuje v podobě slunce. Vysílají k němu modlitby a slunce jim pomáhá. Nepopírají dvanáct imámů, avšak soustřeďují veškerou úctu na jejich původci Alim. Nechodí do mešit, neuznávají obřadní nečistoty, jedí vepřové maso, pijí víno a mívají toliko jednu ženu, kterou nepropouštějí. Bydlí mezi Kirmánšáhem a jezerem a jezerem Urmia nebo, jak se nyní říká, Rezajským. Je prý jich na 20.000.

Šejchijje

Arijští Peršané přijali Muhammada a jeho islám, avšak nechtěli uznat církevní nadvládu arabských chalífů, proto ulpěli na víře v imámy. Každý imám je prorok, jenž dále rošiřoval a prohluboval Muhammadovo učení. Základem islámu je přesvědčení, že Bůh zůstává Bohem, člověk člověkem a že není možné, aby se Bůh vtělil. Tato strohá nauka hloubavým Peršanům nevyhovovala. Toužili po spojení s Bohem a dozvěděvše se od hindických sousedů, že je možné, pátrali po cestě vedoucí k cíli. Ponořili se do božské moudrosti, odloučili se od světa, odívali se prostým vlněným rouchem a získávali si obdiv krajanů, jimž říkali súfijci.

Styky s křesťany, jichž od konce osmnáctého století přibývalo, ukazovaly potřebu obnovu islámu a věřící lid dychtil po mahdim, Bohem vedeném utěšiteli. Zjevil se pod jménem Báb, brána vedoucí k Bohu, a jmenoval se šejch Ahmad al-Hasi, poněvadž pocházel z kraje Hasa na arabském pobřeží Perského zálivu. Působil v Kerbele a Nedžefu a usadil se v Jezdu v Persii, kde zemřel r. 1826. Učil: Ali a ostatních jedenáct imámů byli božské bytosti; je nezbytné, aby někdo udržoval nadpřirozené spojení se skrytým imámema byl pojítkem milosti mezi ním a jeho věřícími; není těla z mrtvých vzkříšení. Nelze věřiti každému podání. Bůh, jenž stvořil tento svět k vůli dvanácti imámům, může býti pochopen toliko působením nebo výkladem skrytého imáma. Člověk má dvojí tělo, časné, viditelné a věčné, neviditelné. Toto se dostane do ráje nebo do pekla. Vědění je podstatné a stvořené, k němuž se dospívá imámem jako branou, báb. Jeho stoupenci vynikali zbožným životem, umrtvováním a rozjímáním.

Šejch Ahmad jakož i jeho nástupce, sajjed Kázim z Reštu, byl uznáván Bábem, Branou, jako čtyři vykonavatelé závěti dvanáctého imáma. Stoupenci sajjeda Kázima se po jeho smrti rozštěpili. Někteří uznali jeho nástupcem hadždždiho Karíma chána z Kirmánu a zvali se šejchijje, jiní – a byla jich většina – se přidružili k Alimu Muhammadovi, jenž se zval Báb.

Bábovci

Ali Muhammad se narodil v Šírázu 9. října 1820. Živil se obchodem, navštívil posvátná místa v Babylonsku a Kerbele se seznámil se sajjedem Kázimem z Reštu, strostou šejchů. Přidal se k němu a Šírázu se 23. května 1844 vyhlásil Bábem, Branou, spojující věřící se skrytým imámem. Šejchijje ho slovem a písmem pronásledovali. Jeho stoupenci ho uctívali jako toužebně očekávaného mahdiho. Putoval do Mekky a po návratu do Šírázu žádal své stoupence, aby jeho jménem konali v pátek modlitby. Jako mahdi měl ovládnouti celý svět, proto ti, kdož mu věřili, se bouřili proti vládě a zbraní potírali odpůrce. Obecně hlásali, že se znova ukázal dvanáctý imám. Podle šíitské nauky šáh vládne toliko, pokud Pán věků je skrytý. Ukáže-li se, sám dosedne na šáhův trůn. Aby tomu bylo zabráněno, dostal guvernér Isfahánu r. 1847 rozkaz, aby poslal Bába do Teheránu. Cestou ho oslavovali jeho stoupenci, mezi nimiž vynikal Husejn Ali z Núru v Mazandáránu, později zvaný Bahaalláh, Odlesk Boží. Šáh nedovolil, aby Báb vstoupil do Teheránu, nýbrž ho dal uvězniti v Mákú na severozápadních hranicích. Po šesti měsících byl dopraven do do Čihríku u jezera Urmija. Sotva tam dospěl, prohlásil, že je káim, jak se rovněž nazývá skrytý imám nebo mahdi. Vláda dala zkoumat jeho zdraví. Mezi lékaři byl Dr. Cormick, Angličan. V úřední zprávě pochyboval o jeho příčetnosti. Báb odvolal nebo popřel všechno své učení a litoval, že se unáhlil. V Tavrízu byl souzen, lékaři pozorován a poslán znovu do Čihríku. Stoupenců přibývalo, mezi nimi se ozývaly ženy. Nechovaly se správně ani politicky, ani mravně, neboť tvrdili, že je jim vše dovoleno, poněvadž příchodem mahdiho nastává vláda svatých.

Tou dobou zemřel šáh Muhammad a jeho nástupce Násiraddín dal pokyn, aby byli někteří z vůdců vzbouřených bábovců popraveni. Nejsilnější byli v Mazandáránu, Zandžánu a v okolí Teheránu. Vláda se domnívala, že je zkrotí, odstraní-li Bába, proto ho dala odvézti do Tavrízu, kde byl 8. července 1850 zastřelen. Bábovci koupili jeho tělo, pochovali je a později přenesli do Hajfy, kde byly kosti uloženy v nádherném pomníku.

Báb napsal svá zjevení v knize Baján, Výklad, jež se vyznačuje naprostou nesrozumitelností. Stoupence nezískal ani zjeveními, ani svou osobností. Vždyť ho málokterý z věřících uviděl. Hrnuli se k němu jako mahdimu. Byl přesvědčen, že je největším projevem božstva.

Nauka Bábova měla nahradit Muhammada i korán. V knize Baján stojí: „Báb je větší než Muhammad a jeho kniha Baján důležitější než korán. „Sám o sobě tvrdí: „Já jsem bůh a není jiného boha mimo mne, pána věků. Není rozdílu mezi sunnity a šíity. Všichni se dostanou vírou ve mne do ráje.“ Uznával rovnost ženy, schvaloval jednoženství, zakazoval lihové nápoje, tabák, opium i žebrotu a doporučoval výchovu dětí a péči o zvířata. Otřásl mocí vykladačů zákona a pomáhal národnímu probuzení. Žádné zjevení není konečné, bude pozměněno, zdokonaleno tím, koho Bůh pošle po 1511 nebo 2001 roku zaslíbeným mahdim. Mnoho jeho myšlenek je z Nového zákona, jejž persky četl ve vězení.

Bahaovci

Po smrti Bábově věřící uznali svrchovanou hlavou Jahju, zvaného Subh-i-Azal, jitro Věčnosti, jejž Báb ustanovil svým zástupcem. Narodil se v Teheránu kolem r. 1830 z druhé ženy zámožného občana Buzurga z okresu Núr v Mazandáránu. O jeho výchovu se staral jeho nevlastní bratr Husejn Ali, o třináct let starší. Mnozí byli přesvědčeni, Subh-i-Azal je ten, koho Bůh projeví; jiní že je to vtělení Bábovo.

Subh-i-Azal neměl rád politiku a boje a hleděl po dobrém získati stoupence. Péči o světské záležitosti svěřil svému nevlastnímu bratru. Šáh Násiraddín byl na lovu nedaleko Teheránu 15. srpna 1852 napaden třemi bábovci a těžce zraněn, nikoliv však smrtelně. Několik bábovců bylo popraveno. Subh-i-Azal i jeho bratr byli zatčeni, vyslýcháni a vypovězeni ke konci roku 1852. Uchýlili se do Bagdádu, kde zůstali do r. 1863. Husej Ali, zvaný Bahaalláh, získával přízeň věřících. Bábovci zůstali nepokojní a perský vyslanec žádal, aby byli z Bagdádu odstraněni. Na jaře 1869 Bahaaláh a Subh-i-Azal byli odvezeni do Cařihradu a odtud v prosinci 1863 do Edrinu. Po třech letech, ke konci r. 1866, oznámil Bahaalláh, že on je ten, koho Bůh projeví.

Veliký rozruch nastal mezi bábovci, nebo´t Baha hlásal, Báb byl toliko jeho předchůdcem, jako sv. Jan křtitel předcházel Krista. Subh-i-Azal a jeho přívrženci popíraki, že by Bábovo zjevení zůstalo platné jenom 22 let. Baha ho vyhlásil nevěřícím a vybízel nebo souhlasil, aby každý jeho odpůrce byl odstraněn. Na 20 jich zahynulo v Edrinu a později v Akce. Baha vykládal, že je to nezbytné, poněvadž i lékař je povinen vyžíznouti nezdravý úd. Zamýšlel otráviti Subh-i-Azala, jenž se, jak sám tvrdil, stěží uchránil od jeho jedu.

Vnitřní rozpory přiměly tureckou vládu, že dala odvézti Subh-i-Azala, jeho dvě ženy, děti a nejvěrnější druhy do Famagusty na Kypru, Bahu s jeho skupinou do Akky, což se stalo v srpnu 1868.

Baha a jeho nejstarší syn Abbás, zvaný Abdalbaha, Ctitel Odlesku, přepisovali a měnili původní prameny o Bábovi podle svého přání a hleděli zničiti každý zápisek, který jim byl protivný. Po dvaceti letech bylo lze jediné s největšími dosíci nějakého spisu bábova a jeho druhů. Toliko Baján, dokončený Bahou, zůstal a to proto, že mu málokdo rozuměl. Prvotní dějiny Bába sepsal mirza Džáni, jeho oddaný žák, jenž byl popraven v Teheránu r. 1852.

Subh-i-Azal měl postupně 11 nebo 12 žen. Dostával hojnou podporu od Angličanů, kteří v létě 1878 obsadili Kypr. Před smrtí 29. dubna 1912 ustanovil jednoho ze svých synů nástupcem. Jiný jeho syn se stal křesťanem. V Persii se čítá na 1500 jeho stoupenců, azalovců.

Bahaalláh pochopil v Akce, že násilím nezíská vládu, proto měnil nauku Bábovu a vymýtil šíitské součástky. Tvrdil, že je víc než Báb, tvůrcem veškerenstva a zároveń správcem božím. Božstvo se podle jeho učení zjevilo v Ježíši, Muhammadovi, Zoroastrovi a konečně v nejvyšší plnosti v něm. Bahaalláh je poslán k židům, křesťanům, muslimům, zoroastrovcům i brahmánům aby dovršil, co jejich zakladatelé započali a předpovídali. Vybízel panovníky a papeže, aby mu uvěřili. Zvláště si nadcházel šáha a poppíral jakoukoliv účast na útoku, který na něho byl podniknut; vždyť při vyšetřování zapřel, že je stoupencem Bábovým. Ve svých spisech užívá význačných znamení a čísel. Posvátná je devatenáctka, Jeho věřící mají rok o devatenácti měsících po devatenácti dnech. Styky s evropskou osvětou ho přiměly, že schvaloval vzdělanost, cestování, výchovu a společný jazyk. Velebí obecný mír a obecnou shodu. Bohovládu zaměnil s ústavní monarchií a místními poradními sbory.

Do Akky se Bahaalláh nastěhoval 30. srpna 1868 se 70 stoupenci. Byli ubytováni v kasárnách. Pod dvou letech dostali pohodlný dům, v němž zůstali devět let. Tři azalovce zabili 22. ledny 1872. V listu papeži tvrdí Baha, že on, Baba, je Bůh-Otec. Utěšitel zaslaný křesťanům, přišel jako Kristus, proto jsou povinni, aby se k němu přidali. Stěžoval si, že žije jako žebrácký vězeň, kdežto ve skutečnosti si najal za peníze, které dostával od věřících, r. 1877 palác Abdalláha paši s velkou zahradou asi hodinu a půl severně od Akky. Později si koupil palác Údi Chammár v zahradě Bahdži, asi půl hodiny severně od Akky a v něm žil se třemi syny. Zřídka se ukazoval a návštěvníky přijal toliko, když byli dokonale připraveni, aby je oslnil.

Aka byla přístupnější než Kypr, i přibývalo Bahaovi stoupenců i peněz. Misionáři hlásali, že kdo mu pošle sumu, kterou by utratil návštěvou u něho, získá všechny zásluhy návštěvy. Zemřel 28. května 1892 a byl pochován v domě svého zetě Aliho v zahradě Bahdži.

Baha váhal, zda má ustanoviti svým nástupcem nejstršího syna Abbása nebo Muhammada Aliho, kterého mu povila druhá žena. Abbás zatajil některé částky otcovy závěti a vyhlásil sebe sama nejen nástupcem, nýbrž i novým projevem božstva, ba Bohem, Otcem jako byl Baha. Muhammad Ali tomu odporoval a vinil Abbása, že ruší úmluvu a spisy Bahaovi. Abbás neboli Abdalbaha potíral Muhammada Aliho i jeho přívržence a odepřel mu a ostaním bratřím jakoukoliv peněžitou podporu. Starý přítel a písař Bahaův se pokoušel o smír, avšak Abbás se na něho vrhnul, ztloukl ho, zavřel ve stáji, odvzdal ho úřadům a přisvojil si všechny památky, které po otci zůstaly. Krutě pronásledoval i jiné své odpůrce. Jeden zahynul násilnou smrtí v Džeddě v říjnu 1898.

Dr. Chajralláh, syrský křesťan, jenž se přidal k Bahaovi, odbral se r. 1893 do Chcaga, aby hlásal jeho zjevení. Učil, že Baha byl vtělený bůh, jeho syn Abbás je Ježíš Kristus, syn boží. Propustil r. 1895 svou manželku, která zůstala v Egyptě a oženil se s Angličankou. Po třech letech podnikl s věřícími pouť do Akky, kde zůstal půl roku. Nabyv nových zkušeností nesouhlasil ani s učením, ani s chováním Abdalbahaovým a po návratu do Ameriky se přidal ke skupině Muhammada Aliho. Abdalbaha k němu vypravil posly a nabízel peníze, aby ho získal. Rozpory mezi oběma bratry přiměly tureckou vládu, že vyzvala Abbása r. 1901, aby neopouštěl svého domu v Akce. Toto mírné věznění přestalo po turecké revoluci r. 1908 a Abdalbaha hostil vyšší úředníky, přijímal bohaté poutníky, ale střehl se žebráků. Jeho misionáři v Americe učili, že je Kristus, on sám se choval jako pravověrný sunnita. Navštěvoval mešity, zachovával půst a nutil ženy, aby nosily závoj. Sunnitský kádi potvrzoval sňatky v jeho obci. Abdalbaha se r, 1911 vydal na cestu do Paříže, Londýna a odtud do Ameriky, kde zůstal po sedm měsíců. Kázal, že je znovu poslán jako Kristus na svět, aby zahájil nezávislé zkoumání pravdy, vytkl jednotnost lidského pokolení, jež má jediného Boha za otce, mezinárodní pokoj, souhlas náboženství s vědou a rozumem, odstranil náboženská břemena, politické a vlastenecké ploty, zajistil rovnost mužů a žen, naučil všechny společenské třídy lásce a svornosti. Valné shromáždění zástupců celého svěza urovná mezinárodní spory, zavede obecnou výchovu a jediný společný jazyk. Četl noviny a osvojil si kdekteré heslo. Svého otce, synka nižšího úředníka, který se v kirmánu obohatil, vydával za potomka starých perských vládců. Mínil, ýe křes´tan, žid, a buddhista může na venek zůstati. Čím se narodil, duchem však býti jeho stoupencem. Věřícím v Orientě tvrdil, že jen ten si zajistí blaho, kdo se bez dotazu podřídí jeho vůli jako Boha Otce. Po návratu se zakoupil v Hajfě a londýnská vláda mu vymohla 27. dubna 1920 čestný název sir. Zemřel 27. listopadu 1921. Byl pochován vedle Bába na Karmelu v nádherném náhrobku, jejž si sám dal vybudovat. Winston Churchill, viscount Allenby a jiní vyslovili soustrast jeho rodině.

Abbás neboli Abdajbaha měl jedinou ženu, která ho obdařila čtyřmi dcerami. Podle závěti Bahaovy se měl státi nástupcem Abbásovým jeho mladší bratr Muhammad Ali, avšak Abbás ustanovil svým nástupcem Šaukiho (jenž se podepisoval Shoghi Rabbam) nejstaršího syna své nejstarší dcery a Hádiho Šíráziho,jemuž bylo 25 let. Šauki studoval na americké univerzitě v Bejrútě a s bídou prošel. Potom pobyl nějakou dobu v Oxfordu, aniž vynikl. Anglicky mluvil lépe než persky. Pomáhalo mu devět čelných věřících, kteří byli přesvědčeni, že je naprostý majetník veškerého lidstva. Král králů, pán pánů, president presidentů, papež papežů. Nezabýval se naukou, nýbrž správou věřících, jež rozděloval na skupiny s vlastními jednateli. Cestoval po Evropě a poznal, že skutečných stoupenců nepřibývá.

Muhammad Ali se nevzdal svých nároků a někteří věřící ho uznávali hlavou bahájské obce. Zemřel 11. prosince 1937 a jeho syn, státní úředník Músa je jeho nástupcem.

Právním členem bahaojské je, kdo dosáhne 21, roku, chápe význam předchůdce Bába, stvořitele Bahaalláha, skutečného utěšitele, Abdalbaha a projeví, že věří a uznává vše, co Abdalbaha vyznával a požadoval a co Báb a Baha učili. Ani jediný není s to, aby splnil tyto požadavky, poněvadž nedostane prvotních spisů a nerozumí těm, které jsou dovoleny. Po způsobu koránu jsou psány mnohdy chybnou arabštinou nebo nesrozumitelnou perštinou.

Učitelé zákona v Egyptě vyhlásili r. 1925 bahaovce kacíři a odepřeli jim jakoukoliv účast v muslimské obci. Tento nález potvrdil v březnu 1939 Abdalmadžíd Selím, mufti Egypta.

Obecnou je nauka, že každý bahaovec má skrývati své přesvědčení a na venek zůstati v té náboženské obci, ve které se narodil. Skutečných bahaovců v celé Persii není ani 10.000 a ubývá jich. Mnozí židi, kteří se k nim přidali, po návštěvě Akky a Hajfy se vrátili k prvotní víře. Misionáři, kteří po mnoho let šířili nauku Bahaovu, opustili Šaukiho, poněvadž poznali nevědomost a nadutost jeho otce i jeho podvody, kterých se dopustili novou úpravou skutečných dějin jakož i lakotu a zdobení se křesťanskými myšlenkami. Obecně obviňovali Abdalbahu, že se koří mocným a bohatým, jen aby se obohatil.

Věřící nevynikají ani poctivostí, ani mravností, ani náboženským přesvědčením. Vzájemně se obviňují z nestoudných skutků, kouří opium a svádí jiné. Zeti Abbásovi přišli nejednou k bohoslužbě.

Bahaovci hlásají své vyznání nejen slovem, nýbrž i písmem a mají stoupence v Asii, Evropě a Americe.

Hurúfové

Zakladatelem hurúfů je Fazlaláh, Peršan z Asterabadu, jenž zemřel r. 1394. Ali al-Aala, jeden z jeho žáků, šířil jeho názory v Turecku a vstoupil do řádu bektašů, jehož členy získal pro svého velmistra. Členové bratrstva bektašů byli náboženskými správci jeni čery, nové čety, z níž sultán Orchan budoval od r. 1326 řádnou armádu. Džávidán, Věčný, hlavní dílo Fazlalláhovo, psané částečně persky, částečně nářečím asterábádským, má mnoho zvláštních značek a zkratek, aby se nezasvěcený nedověděl pravého obsahu. Abeceda perská nebo arabská je podkladem nové nauky. Alláh zjevil svou vůli, jež je obsažena v koránu. Korán vznikl rozmanitým seskupením 28 písmen, hurúfů. Všechno se ve světě točí a božstvo se stýká s člověkem rovněž točitým pohybem ve třech kruzích: v prvním působí Bůh na člověka proroctvím, ve druhém svatostí, v třetím božstvím. První okruh trval od Adama do Muhammada, druhý od Aliho do jedenáctého imáma Hasana Askariho, třetí nastává Fazlalláhem, jenž není leda vtěleným božstvem.

Bůh se stává navenek patrným podobenstvím člověka. Člověk se liší od druhého slovem. Slovo se přepisuje 28 písmeny. Svět se skládá z malinkých částeček a každá částečka je projevem božstva.

Hurúfové nemají veřejných bohoslužeb. Navštěvují časně ráno dům náboženského vůdce, jemuž říkají bába, otec. Po modlitbě podává každému číši vína, kousek chleba s kouskem sýru. Kdož jsou trápeni výčitkami svědomí, zpovídají se. Střediskem hurúfů je Kiršehir mezi Ankarou a Kajseri. Je tam pochován Bektáš a k jeho hrobu putují členové nejen z Malé Asie, nýbrž i z Persie. Počet členů odhadují na milion. Nejlepší stoupence mají mezi západními Kurdy.

Kizilbaši

Kizilbaši, rudohlávci, bydlí na náhorní rovině mezi Ankarou a Tokatem. Sami si říkají Eski Türk, Staří Turci. Přistěhovali se z Persie ke konci osmnáctého století. Zabývají se obchodem, léčením, právním zastupováním a zemědělstvím. Věří v jediného Boha, jenž nemá ani syna, ani společníků, a uznávají dvanáct imámů. Postí se k jejich úctě aspoň dvanáct dní. V noci na 1. ledna se scházejí v domě představeného, jemuž říkají sajjed, pán z příbuzenstva Husejnova, vnuka prorokona. /p modlitbách žehná sajjed chléb a rozděluje jej mezi věřící, kteří přistupují po dvou. Nepodá ho tomu, o kterém některý soused vyhlásí, že se dopustil něčeho nečestného.

Nusejrové

Pohoří Alauijje, sousedící se severním Libanonem, je obydleno nusejry a zčásti zbytky imáílovců. V Libanonu je nusejrů málo. Zato se usadili v pahorkatině Ala severovýchodně od Hamy a v Antákiji, staré Antiochii. V pohoří Alauijje se živí zemědělstvím. Obdělávají půdu, jež je majetkem muslimů i křesťanů, usedlých po rozličných městech. V Antákiji jakož i v Ládikijji jsou obchodníky a řemeslníky.

Pohanství se dlouho udrželo v syrských horách, zvláště v západních, prostírajících se mezí Orontem a pobřežím. Křesťanství do nich pronikalo teprve v šestém a sedmém století.

Francouzští křižáci obsadili bezmála celé pohoří Alauijje, v němž vybudovali několik mohutných pevností. Podrobili si nusejry, již se však v červenci 1188 ochotně připojili k vojsku Saladinovu a pomáhali mu vypuzovati své dotavadní pány.

Na začátku dvanáctého století se zmocnili ismáílovci, kteří měli středisko v Salamji, některých pevností pohoří Alauijje. Jejich vrchní náčelník, podle křižáků Stařec z hor, sídlil v Masjádu. S počátku se jim nusejrové protivili, ponenáhlu se s nimi spojovali a přijali za své četné jejich náboženské názory.

Ismáílovce, usedlé v pohoří Alauijje, zkrušil v třináctém století ebyptský vládce Bajbars, kdežto Mongolové skoro touže dobou hubili jejich souvěrce v Persii. Bajbars, hleděl nusejry obrátiti k islámu, dal po větších osadách budovati mešity.

Nusejrové jsou domorodci. Strpěli pány rozličného původu, zůstali doma a zachovali si své zvyky a obyčeje. Štěpí se na kmeny, z nichž nejvíce vynikali Rasláni a Chamsíni. Bezmála trvale zápasili o prvenství, z něhož nejvíce těžil imáílský náčelník, sídlící v Masjádu.

Egyptský vladař Mehned Ali zařídil v pohoří Alauijje svou správu, jež trvala od r. 1832 do r. 1840. Zeslabila Raslány i Chamsíny a k moci se dostal Ismáíl, náčelník kmene Matáuara z Lokbe západně od Hamy. Turecká vláda ho uznala r. 1854 vrchním správcem celého pohoří, avšak po čtyřech letech jej sesadila, své vojsko rozložila po pohoří a upevňovala vlastní správu.

Nusejrové mluvili prvotně syrsky, ale ve dvanáctém století zaměnili syrštinu za arabštinu, hlavně působením ismáílovců.

Jméno nusejrů odvozují od Ibn Nusejra, občana Basry. Jenž se vydával za bába, bránu desátého a jedenáctého imáma Aliho Naki a jeho syna Muhammada Askariho. Nusejrův žák Muhammad Džannán šířil jeho učení v severní Syrii a zemřel v Halebu kolem r. 957.

Základní náboženskou knihou je Kitáb al-madžmúa, Souhrn náboženství.

Rozdělují dějiny na sedm období. V každém se projevilo božstvo novým náboženstvím. Nejdůležitější je projev Aliho, o němž věří, že je jediný bůh. Nusejrové byli pohané. Něco málo převzali z křesťanství a svou nauku doplnili šíitskou vírou v imámy. Ali je vtělení duše všehomíra, projev božstva, neboli, jak hlásají: „Ali je bůh, Ali je nejvyšší.“ Říkají si ctitelé nejvyššího, alauijje: odtud název pohoří, ve kterém bydlí.

Víru vyznávají rčením: „Dosvědčuji, že není boha mimo Aliho, syna Abu Tálebova.“ Z Aliho vyplynul Muhammad a Salmán. Muhammad - halasatel islámu a Sálmán - pojem světce Chidra, uctívaného po Orientě, Muhammad je závojem a Salmán branou Aliho. Začáteční písmena slov Ali, Muhammad a Salmán jsou důležitou součástkou vyznání. Sami si říkají ctitelé jediného Boha, ahl at-tauhíd.

Nusejrem se může stát toliko chlapec nebo děvče, jejichž rodiče byli nusejry. Otec se dožaduje, aby byl jeho syn přijat do náboženské obce. Zajde za vynikajícími souvěrci, jenž pátrá jako kmotr nebo strýc uchazečův po věrohodných svědcích, kteří by podali přesnou zprávu o synkově povaze a vzdělání. Učiní to před šejchem, učitelem náboženství. Je-li spokojen, pozve strýce-kmotra, synkovi příbuzné a jiné čelné muže. Synek na důkaz pokory vkládá jejich střevíce na svou hlavu. Strýc-kmotr ho učí rčení: „Bi-sirr ajn-mím-sín, tajemství Aliho, Muhammada a Salmána.“ Nakonec mu podá pohár vína, z něhož se napije, neboť víno značí božství, jímž má býti proniknut. Po dvou dalších stupních dospěje do obce. Chce-li zůstati obyčejným věřícím, nepotřebuje nového poučování. Touží-li po hodnosti učitele, šejcha, odebéře se k některému vynikajícímu učiteli, pobude u něho půl roku a podrobí se veřejné zkoušce. Jako učitel má právo konati bohoslužebné obřady.

Věří v putování duší. Spravedlivé pošle Ali na hvězdy, hříšné vrátí zpět na svět jako židy, sunnitské muslimy nebo křesťany. Kteří se velmi provinili, klesnou na zvířata, aby lítostí, utrpením a dobrými skutky postupovali výše a dospěli opět do nusejrské obce. Slaví rozličné svátky nejen muslimské, nýbrž i křesťanské. Zvláště vánoc, kdy hlásají, že se Ježíš narodil panně, zasnoubené Lazarovi.

Sunnitské větve

Na jaře a v létě 657 ležela u Suffínu na středním Eufratu vojska vedená soupeři Alim a Muáuijou. Mnoho krve vyteklo, než se rozvážným mužům na obou stranách uzdálo, aby spor rozřešili rozhodčí. S tím nesouhlasila značná část stoupenců Aliho. Odešli od něho, odkud se jim říká chauáridž.

Po názoru, který se ponenáhlu vyvinul, jsou stoupenci boží povinni nejen konat dobré a varovat se zlého, nýbrž též dobré poroučet a zlé zakazovat, mají tudíž pomáhati Bohu a vládě a správě tohoto světa. Vláda nad lidmi náleží toliko Bohu. Lidské království je v rozporu s Bohem, zvláště stane-li se dědičným. Vrchnost je potud oprávněna, pokud vládne ve jménu božím podle jeho vůle a zůstává úplně podřízena náboženství. Bůh je vlastním zakladatelem náboženské obce. On jí postavil v čelo proroka jako imáma, potom zástupce prorokova neboli chalífu. Prorok nebo chalífa, imám, zplnomocněný zástupce boží, svěřuje částku své moci úředníkům, které jmenuje. Jakmile se imám třebas maličko proviní proti zákonu božímu, hlásanému náboženstvím, ztrácí právo na svůj úřad a praví věřící jsou povinni se postaviti proti němu. Toliko kdož byli proniknuti vírou, že Bůh je jediným svrchovaným pánem a vládcem, jsou opravdoví věřící a jejich hlava je emír al-muminín neboli imám.

Tak usuzovali chauáridž, kteří zavrhnuvše Otmána, Aliho a Muáuiju dospívali k přesvědčení, že pravý imám zachovává svůj úřad netoliko na tomto světě, nýbrž i na onom a pozbude své hodnosti, stane se nevěřícím, jakmile přesně neplní své náboženské povinnosti. Imámem může být zvolen kterýkoliv věřící, třebas otrok jinorodého původu. Za určitých okolností není potřebí imáma, náboženská obec se obejde bez něho. Tyto a podobné názory byly příčinou stálého štěpení se chauáridžů.

Ibádovci

Umírněný Abdalláh, syn Ibádův, kolem r. 700 upravil vyznání chuáridž a kdož se ho přidrželi, zovou se Ibádovci nebo Abádovci. Podle něho spočívá náboženská nauka na koránu a hadítu, avšak toliko proroka a prvních dvou chalífů. Imámem se může stát i černý otrok, má-li potřebné vědomosti a mravní vlastnosti. Zákon islámu se opírá nejen o víru, nýbrž i o skutky a čistotu svědomí. Zamítají některé verše koránu jako podvržené, zakazují tanec, zpěv, hudbu, bubnování, hru v šachy a všechno co opájí, nikoliv jen víno, nýbrž i jiné lihoviny. Pouť do Mekky je závazná pro každého, kdo ji může vykonati.

Chuáridž se uchýlili do nezdravých krajů na jihu kaspického moře, avšak stěhovali se též do jiných zemí islámu. Přečetné jejich strany a straničky využily své náboženské přesvědčení a splynuly s ostatní obcí. Toliko ibádovci se drželi. Mají dvě střediska, jedno v Ománu, druhé v Alžírsku. Obyvatelé Ománu se v osmnáctém století vzbouřili proti Peršanům, kteří drželi přímoří. Za bojů vynikl správce města Sohár Ahmad syn Saídův a jeho souvěrci ho uznali imámem. Do té doby sídlil imám ibádovců v Nazua, Ahmad však si zvolil r. 1741 za sídlo Maskat, přístavní město založené a opevněné Portugalci. Po smrti jeho syna se maskatský vládce dával nazývati sultán nebo král. Jeho potomci vládnou až dotud v maskatu i na Zanzibaru.

V druhé polovici devatenáctého století se obyvatelé vnitrozemí vzbouřili proti maskatskému vládci a vykladači zákona uznali imámem Azzána syna Kajsova, jenž pochází rovněž z příbuzenstva Saídova. Vzpoura byla obecná, vzbouřenci obsadili Maskat a sultán utekl do Indie. Imám Azzán byl zavražděn v Matrahu, jak se říká maskatskému přístavu. Po jeho smrti se sultán vrátil. Nové bouře se rozpoutaly r. 1913 a nespokojenci si zvolili imámem Sálema, syna Rášeda Charúsiho. Po jeho smrti se ujal úřadu nynější imám Abu Abdalláh Muhammad, syn Abdalláha Chalíliho Charúsiho.

Imáma volí náčelníci ibádovské obce, držící Džebel Achdar. Maskat náleží sultánovi.

Do Afriky se šířili chauáridž v sedmém a osmém století. V prvních letech devátého století založili jejich stoupenci vládnoucí rod Idrísovců v městě Fásu a v některých dobách drželi rozsáhlé kraje. Mimo na Zanzibaru a sousedním africkém pobřeží se ibádovci udrželi v Džebel Nefúsa neboli Infúsen v Libyi, na ostrově Džerba v Túnisku a v Mzábu v Alžírsku.

V severní Africe našli ibádovci neboli abádovci četné stoupence mezi Berbery, zvláště mezi odchovanci křesťanských bouřlivců, vedených biskupem Donatem. Již v polovici osmého století měli imáma. Dostali se zakrátko k vládě v rozličných krajích a působili chalífům, sídlícím v Bagdádě, velké potíže. V jižním Alžírsku se jim říká Beni Mzáb. Bydlí skoro 600 km jižně od Alžíru na pomezí pouště. Střediskem je oasa Gardája, k níž se druží ještě šest bohatých osad s úrodnými oasami.

Gardája je hradbami rozdělena na tři okrsky. V největším, středním bydlí Beni Mzáb, ve východním židi, v západním Arabové. Veškeré palmové háje a zelinářské zahrady jsou majetkem Mzábů. Získali tureckou ochranu a vymohli, že alžírský bej uznal jejich naprostou samosprávu za roční poplatek 12 černochů a 12 černošek. S francouzskou vládou se setkali r. 1853 a uzavřeli s ní rovněž úmluvu, kterou si zajistili francouzský protektorát za roční dávku 45.000 franků.

Francouzské vojsko obsadilo Gardáju r. 1882. Vláda výnosem ze 7. května 1884 uznala Mzáby za evropské cizince, čímž je odloučila od muslimské obce a ve všech sporech podřídila francouzským soudům. Považovala je za svou nejpevnější domorodou oporu a dopřávala jim úplné samosprávy. Obecní rada skládající se z 12 volených členů pečuje o všechny potřeby duševní i hmotné. Neposlušné členy smí vypuditi z osady i z kmene. Mravnost je u nich přísná. Náboženských bratrstev nemají a se sunnity se neradi stýkají. Říkají jim jinověrci, kdežto sami sebe jmenují pravověrní. Zabývají se obchodem, zvláště peněžním, při čemž se židům a křesťanům nejen vyrovnají, nýbrž je i předčí. Mají dobré školy a náboženské názory šíří slovem i tiskem. Tiskové středisko si vytvořili v Káhiře, odkud zasílají potřebné spisy do Ománu, na Zanzibar, do Libye a Túniska. Hlavou uznávají imáma sídlícího v Ománu. Nynější se jmenuje Abu Abdalláh Muhammad ibn Abdalláh al-Chalíli al-Charúsi.

V rozporu s francouzskou vládou se ibádovci ocitli po r. 1912, kdy zaváděla povinnou vojenskou službu. Vzpírali se jí ze strachu, aby se jejich krajani sloužící ve Francii mravně i tělesně nenakazili a zděděným zvykům neodcizili. Státní rada 15. května 1925 jejich stížnost zamítla a generální guvernér Violette zrušil protektorát jakož i samosprávu a utvořil z území Beni Mzáb smíšenou osadu.

Uahhábovci

Muhammad, zakladatel uahhábovců, se narodil r. 1703 v osadě Ajjéne jako syn vykladače zákona Slejmána z rodu Eben Abdaluahháb, jenž se řídil školou Ibn Hanbalovou. Příjmení Eben Abdaluahháb bylo chybně zaměněno se jménem Muhammadova otce. Mladý Muhammad se vydal na pouť do Mekky a Medíny a s poutníky se odebral Syrií do Iráku i Persie, kde žil delší dobu v rozličných městech, zvláště v Basře.

Zatím se stal jeho otec soudcem v osadě Hrejmla ve vnitřní Arabii, kam se Muhammad vrátil z Iráku pobřežním pásmem Hasa. Po smrti otcově r. 1740 jal se veřejně kárati náboženské zlořády. Uznával souhlas vrstevníků prorokových, nikoliv veřejné mínění pozdější obce, a učil, že je povinností každého, aby z koránu a sunny čerpal své přesvědčení a nedbal učení uznávaných škol. Proto zavrhoval vše, co bylo do islámu přijato po devátém století. Zvláště horlil proti úctě svatých, stavbě náhrobků a užívání jich za mešity. Kdo navštěvuje posvátné náhrobky, Muhammadův nevyjímajíc, vplétá do modlitby jména proroků, svatých nebo andělů, žádá je za přímluvu u Boha, skládá jim sliby, je pohan, mušrik, nikoliv vyznavač jediného Boha, muahhid. Nevěru projevuje, kdo se neopírá o sunnu nebo oprávněný rozumový důvod jakož i kdo popírá předurčení. Každý je povinnen účastniti se veřejných modliteb, vzdáti se kouření, neholiti si bradu a zdržovati se nadávek. Kdo se proviní, budiž potrestán. Dobročinná dávka zakát se odvádí ze zisku, který lze zatajiti. Nestačí pouhé vyznání víry, je potřebí dbáti též povahy. Tyto a podobné názory se nelíbily konservativním věřícím, i vypudili Muhammada z Hrejmly.

Utekl se k svému rodu Eben Abdaluahháb ze kmene Beni Tamín do osady Ajjéne, kde našel nejen útočiště, nýbrž i četné přívržence. Zakrátko byly svaté hroby odstraněny, posvátné stromy pokáceny a odpůrci nového učení vypuzeni. Leč odpůrci našli ochranu u pána pobřežního pásma Hasa, Slejmána eben Muhammad z vládnoucího rodu Eben Arejer. Obávaje se jeho nájezdu, uprchl Muhammad do opevněné osady Derijje, jejímž pánem byl Muhammad eben Saúd eben Muhammad z rodu Mežren z čeledi Mesálích, náležející ke kmeni Ueld Ali ze skupiny Aneze. Podnikavý Saúd opevnil svou osadu, podrobil si menší oasy okolní, zeslabil vliv Eben Muammera, pána osady Ajjéne a položil základ k moci svého rodu, jemuž dal i příjmení Eben Saúd. Zemřel r. 1724, zanechav čtyři syny: Tnejjána, Muhammada, Farhána a Mešáriho, od nichž se odvozují čtyři větve rodu Eben Saúdova.

Imám Eben Saúd

Synové Saúdovi se snažili, aby rozmnožili dědictví po otci. Nejstarší Tnejján byl rozený velitel, neboli jak beduové říkají, kníže sedlového tlumoku, kdežto jeho bratr Muhammad řídil věci politické. Oba záhy poznali význam učení Muhammada eben Abdaluahháb, jenž u nich hledal ochranu. Prosil pána Derijje, aby se stal čelníkem, imámem, nové obce a šířil víru v jediného Boha. Všichni věřící mu měli za to platiti pětinu ze svých příjmů a odváděti daň zakát. Muhammad svolil, ale byl teprve r. 1747 po smrti svého bratra Tnejjána, jenž oslepl, obecně uznán za imáma, církevní i světskou hlavu muahhedínů, vyznavačů jediného Boha neboli uahhábovců.

Kníže Muhammad eben Saúd zemřel začátkem března 1765 a nástupcem byl uznán jeho syn Abdalazíz. Ten se staral, aby nové učení a s ním i svou moc rozšířil na sever. Dařilo se mu, i přibývalo přívrženců a učitelů nové nauky. Sami se zvali muahhedín, vyznavači jediného Boha, kdežto jejich odpůrci jim přezdívali po jejich zakladateli uhhábijjín, uahhábovci.

Bojovníci Eben Saúdovi, vedení jeho synem Cháledem, podnikali nájezdy do území kmenů, kteří se vzpírali přijmout nové učení a s ním i nadvládu Eben Saúdovu. Mezi vypleněnými byly i některé čeledi poplatné velkému šerífovi z Mekky. Stěžovali si u něho na Eben Saúda a velký šeríf Gáleb prohlásil, že žádný poutník, jenž by se ubíral územím Eben Saúdovým, nesmí vkročiti do Mekky. Tím utrpěl Eben Saúd velice, neboť od r. 1769 procházely všechny poutnické karavany od Perského zálivu a z Iráku jeho územím a přinášely velký užitek jeho poddaným. Svůj zákaz zdůvodňoval velký šeríf poukazem, že poddaní Eben Saúdovi nejsou praví muslimové a že poutníci musí být uchráněni od jakéhokoliv styku s kacíři, káfirín. Eben Saúd vyslal do Mekky váženého učitele zákona, jenž s sebou nesl podrobný výklad nové nauky, jejž napsal zakladatel Muhammad eben Abdaluahháb, aby tam obecně hlásal nové učení. Leč velký šeríf mu zakázal každý veřejný projev, prohlásil uahhábovce za nepřátele pravé víry a vyhlásil proti nim svatou válku, jež však skončila vítězstvím Eben saúdovým a tím i nového učení.

Než Muhammad eben Slejmán eben Abdaluahháb v červnu 1791 zemřel, bylo jeho učení pomocí bojovníků imáma Eben Saúda obecně přijato po celém poloostrově Arabském. Četní učedníci přicházeli z dalekých končin arabských do Derijje, aby tam poznali novou nauku. Pokud Muhammad žil, požíval větší úcty než kníže neboli imám, ale po jeho smrti všechen náboženský a církevní vliv přešel na knížete, jenž byl obecně uznán duchovní i světskou hlavou uahhábovců. Synové Muhammadovi Hsejn, Abdalláh, Ali a Ibráhím působili jako vykladači zákona v rozličných osadách, značnější vážnosti však neměli.

Moc Eben Saúdova rostl. Velký šeríf Gáleb mu nabídl mír, dovolil karavanám, ubírajícím se do Mekky, aby procházely jeho územím a byl ochoten uznati uahhábovce za prvé věřící. Byl k tomu donucen, neboť Eben Saúd dozíral na všechny poutnické cesty, vyjímajíc z přístavu Džeddy, a tím i na blahobyt svatého města. Saúd syn knížete, doprovázel r. 1799 první velký průvod poutnický do Mekky a za rok druhý.

První velká karavana perských poutníků chráněná bojovníky Eben Saúdovými byla na zpáteční cestě od poddaných zemského správce bagdádského přepadena a vyloupena. Eben Saúd podnikl v odvetu nájezdy na jednotlivé osady západně od Eufratu a plenil je. Kerbelu, svaté město šíitů, přepadl 20. dubna 1801 a ukořistil poklady za staletí ve svatyni Husejnově nastřádané.

Kníže Abdalazíz eben saúd byl zavražděn 4. listopadu 1803 od přemrštěného šíity v mešitě v Derijji. Jeho syn Saúd, jenž po mnoho let vodil vojsko, se stal nástupcem. Velení menších čet svěřil svému synu Abdalláhovi, který si brzo podrobil kmeny tábořící na sever od Mekky a pronikal hluboko do Syrie.

Mekka a Medína obsazena

Velký šeríf z Mekky se chystal k boji, nikoliv z důvodů náboženských, nýbrž ze světských. Podle názoru učitelů není žádný muslim oprávněn vykládati o své újmě korán a sbírky podání o Muhammadovi. Je povinnen dbáti výkladů a předpisů jedné ze čtyř pravověrných škol. Zástupci těchto škol rozšiřují učení jejich zakladatelů vkládajíce do jednotlivých článků zjevení a podání, co se časem v muslimské obci uhostilo. Vzpírají se každé novotě, ale když se její stoupenci množí, nezbývá zástupcům pravověrných škol, než aby novotu uznali za přípustnou a prohlásili ji za pravou a některým článkem koránu nebo podání odůvodněnou, jakmile se veřejné mínění pro ni rozhodne. Ani korán, ani prvotní podání neznaly nádhery, rozmařilosti a úcty svatých a jednotlivé pravověrné školy se těmto novotám dlouho a dlouho vzpíraly, než je novými výklady koránu a podání odůvodnily. Nejdéle se protivila škola Ibn Hanbalova, která tato a podobná zařízení jenom trpí, za oprávněné je však neuznává.

Ze zástupců školy Ibn Hanbalovy nejvíce svým odporem k novotám vynikl Ibn Tajmijja (1263–1328). Doporučoval prostý způsob života, prosté šaty, demokratické zřízení společnosti a hlavně návrat k prvotnímu islámu bez úcty svatých a bez náboženských řádů. Jeho výklady jsou uznávány za pravověrné a Muhammad eben Abdaluahháb se jich dovolával, když byl pro nauku, kterou hlásal, obviňován jako kacíř. Ibn Tajmijja ho spojoval s Ibn Hanbalem, zakladatelem čtvrté školy, která měla své zástupce i v Mekce a ti mohli vyznání uahhábovců prohlásiti když ne za oprávněné, tož aspoň za trpěné, jak později skutečně učinili. Velký šeríf Gáleb to věděl, proto důvodům náboženským k válce s Eben Saúdem velké váhy nepřikládal; pro něho byly důležitější důvody světské.

Uahhábovci zamítají jakékoliv novoty, třebas schválené vykladači zákona. Neuznávají obcování svatých, proto boří posvátné náhrobky. O Muhammadovi učí, že se stane jejich orodovníkem teprve v den posledního soudu, že je tudíž zbytečné již nyní ho vzývati. Slaví toliko čtyři svátky, nemají minaretů, nenosí růženec, zakazují zlaté a stříbrné ozdoby, hedvábné látky, tabák i hudbu. Věří, že náboženská válka, džihád, je dosud nutná proti všem, kdož se jejich vyznání protiví.

Eben Saúd vystupoval jako ochránce nauky uahhábovské, jejíž vyznavači chtěli vyčistiti svatá města islámu, Mekku a Medínu. Velký šeríf se považoval za ochránce nejen těchto svatých míst, nýbrž i celého Hedžázu a neměl chuti Eben Saúdovi ustoupiti. Do Medíny a částečně i do Mekky putovali věřící, aby uctili posvátné hroby Muhammada a jeho prvních stoupenců. Uahhábovci zamýšleli tyto hroby buď zbořiti, nebo jejich úctu zameziti. To by do Medíny nebyl putoval skoro nikdo a v Mekce by byli ztratili obživu všichni opatrovníci tamních posvátných náhrobků. Výdělek z poutníků a bohaté dary, které přinášeli z celého islámského světa, zavdaly obyvatelům Mekky a medíny podnět k nádheře a rozmařilosti. Rádi se strojili a zdobili a rádi se bavili hudbou a dopřávali si nejen tabáku, nýbrž i opojných nápojů. To vše chtěli uahhábovci odstraniti a občany Mekky a Medíny skromnosti a prostotě naučiti. Se ztrátou příjmů hrozila tudíž obyvatelům svatých měst i ztráta pohodlného živobytí a úcty, s jakou na ně poutníci patřili. K takovému pokoření přivoliti nemohli, proto se chystali k válce, aby své světské požitky zachránili. Jenže byla válka s uahhábovci velice nesnadná.

Usedlíci a kočovníci hedžázští nemělo od svých pánů z Mekky a Medíny mnoho dobrého a nechápali, proč by měli za ně cediti svou krev a ztráceti svůj majetek. Pokud měli svého pána, velikého šerífa Gáleba, za silnějšího než Eben Saúda, účastnili se vojenských výprav proti uahhábovcům; jakmile však vycítili, že velký šeríf neodolá, přijímali nauku uahhábovskou a uznávali nadvládu Eben Saúdovu. Velký šeríf Gáleb ztrácel oasu za oasou, kmen za kmenem a pomoci se nedovolal ani v Syrii a Iráku, ani v Cařihradě, kde sídlil turecký sultán, jenž se honosil názvem ochránce posvátných měst Mekky a medíny. Gáleb poznal, že je odkázán jedině k sobě a uchýlil se do přístavu Džedda, svěřiv svému bratru Abdalmuínovi , aby vyjednával s uahhábovci.

Občané Mekky boj nechtěli. Poslali k Rben Saúdovi své zástupce, aby mu město nabídli, a když koncem dubna 1803 první čety jeho vojska do Mekky vtáhly, pomáhali jim bořiti posvátné náhrobky a přijali ochotně nauku, ze které si po tolik let tropili smích. Jenže dobrá vůle dlouho netrvala. Saúd, syn knížete Abdalazíze, jenž řídil válečné činy v Hedžázu, napadl několikráte Džeddu, ale byv s velkými ztrátami odražen, ustanovil v Hedžázu svého zástupce a vrátil se k otci do Derijje. Jeho nepřítomnosti využil velký šeríf Gáleb a domluviv se s několika důvěrníky v Mekce, přitáhl z Džeddy k tomuto městu a začátkem července s pomocí jeho občanů vypudil posádku uahhábovskou.

Když byl začátkem zimy 1803 kníže Abdalazíz zavražděn, domníval se Gáleb, že je nebezpečí uahhábovské zažehnáno. Než mýlil se. Zakrátko mu zůstal jediný přístav Džedda a u něho nemohl dodati zásob do vzdálené Medíny, kde se proto jevil nedostatek a rostla touha domluviti se s uahhábovci. Gáleb vypravoval posla za poslem do Syrii, aby tamní zemský správce dopravil, čeho potřebí do Medíny, leč zemský správce otálel a koncem r. 1804 Medína otevřela své brány zástupci knížete Saúda, imáma uahhábovského.

Začátkem srpna 1805 se hedžázští uahhábovci, zesíleni několika četami z Nedždu, soustředili kolem Mekky a přerušili spojení s Džeddou. Gáleb se pokusil vyjednávati, avšak uahhábovci mu nevěřili. Poukazovali na zradu, jíž se dopustili občané mekkští r. 1803 a hrozili pomstou. Gáleb bránil města seč byl, leč obránci kde mohli přecházeli k nepříteli, zvláště když nastal v městě hlad a vypukly sdílné nemoci. Vida bídu svých krajanů, odevzadal v únoru 1806 město uahhábovcům, kteří po několik dní zle řádili nejen v Mekce, nýbrž i v Medíně. Ale kníže Saúd obnovil pořádek a ponechal správu Gálebovi, jenž uznal jeho svrchovanost a vydal mu i přístav Džedda.

Mekka a Medína ztracena

Uahhábovské vyznání víry se stalo v Hedžázu Závazným pro domorodce i pro poutníky: Náhrobky byly buď pobořeny, nebo zavřeny, pouti k nim přerušeny, zlaté, stříbrné a hedvábné ozdoby a šaty zapovězeny, hudba umlčena a káva a tabákem zakázána. Nádherná nosítka mahmal, posílaná ročně s hudbou ze Sýrie i z Egypta, nesměla do Hedžázu, jednak že zavdávala pověrečným poutníkům podnět k modloslužbě, jednak že hedžázkým domorodcům připomínala svrchovanost sultána cařihradského. Nikoliv cařihradský sultán, nýbrž Eben Saúd byl pánem Mekky a Medíny a po právu skutečným služebníkem, ochráncem svatých měst, chádem al-haramejn, a tudíž i nejvyšší hlavou všech muslimů; vždyť právní nárok na obě svatá města jakož i možnost je chrániti značí po názoru některých vykladačů jednu z prvních podmínek, aby byl někdo uznán za chalífu, nástupce Muhammadova. Ani kníže Saúd, ani jeho otec neb děd netoužili po této hodnosti, ale jejich odpůrci je obviňovali, že chtějí býti nejen imámy obce uahhábovské, nýbrž i chalífy celé obce muslimské, poněvadž veřejně hlásají, že je jejich úkolem rozšířiti nauku uahhábovskou nikoliv pouze po Arabii, nýbrž po celém světě. Toto obviňování, zesilovaná nájezdy do Iráku a Syrie jakož i brojením proti novotám v islámu po různých zemích naháněla strachům sunnitům i šíitům, kteří vyzývali sultána cařihradského, ochránce obou posvátných měst, aby svatá města od kacířů vyčistil a cesty k nim zajistil. Po smutných zkušenostech zemských správců v Iráku a Syrii s výpravami proti uahhábovcům neměl sultán cařihradský velké chuti, aby se dal do nákladné války v Arabii se svým vlastním vojskem. Mehmed Ali, jeho zemský správce v Egyptě, se nabízel, že uahhábovce z hedžázu vyžene a jejich moc zlomí, ale sultán nedůvěřoval a dlouho váhal, než nátlaku muslimského světa povolil a projevil svůj souhlas s výpravou Mehmeda Aliho do Hedžázu.

Kníže saúd byl na vrcholu své moci. Co se nepodařilo proroku Muhammadovi ani jeho nástupcům, provedl odvážný kníže z Derijje: Ovládl bezmála celý poloostrov nejen podle jména, nýbrž i ve skutečnosti. Jeho říše byla od severu k jihu přes 2500 km dlouhá a přes 150 km široká; byla vybudována velikým úsilím, leč ještě většího úsilí vyžadovala její správa. Stoupenci bývalých vládnoucích rodů toužili po ztracené moci a velcí kmenové chovatelů velbloudů by byli opustili prapor Eben Saúdův, kdyby jim byl jiný prapor poskytl větších výhod a lepší naděje na kořist. Eben Saúd nemohl dozírati na jednotlivé kraje Arabie; neměl spolehlivých čet, aby je vložil jako posádky do jednotlivých osad, uděloval proto samosprávu velkým oasám, což jenom zvyšovalo vrozenou touhu Arabů po samostatnosti. Náraz dostatečně silný a podporovaný obezřetnými slovy a bohatými dary mohl krátké době přivoditi pád obrovské říše Eben Saúdovy.

Osudnou ránu zasadil guvernér Egypta Mehmed Ali. Na podzim 1811 postupovalo 800 tureckých jezdců zesílených dobrovolníky ze kmene Huétát ze Suésu po souši na Akabu a po východním pobřeží Rudého moře do přístavu Janbo. Zmocnili se ho v polovici října pomocí pěšáků dopravených tam po lodích za vedení Túsúna, syna Mehmeda Aliho, a postupovali do vnitra se střídavým štěstím. Z Egypta byly neustále vysílány pomocné čety, až byli uahhábovci postupně vypuzeni z Medíny /v listopadu 1812/, z Mekky (v lednu 1813) i ze všech měst na pobřeží a nejdůležitější příchody do vnitřní Arabie byly obsazeny. Ibráhím, nevlastní syn Mehmeda Aliho, vtáhl 9. září 1818 do Derijje. Ztratil před ní tisíce svých nejlepších bojovníků, ale středisko uahhábovců bylo v moci tureckých čet a Abdalláh, syn a nástupce knížete Saúda, jenž usiloval zbaviti tureckého sultána hodnosti chalífy, měl jíti do Cařihradu, aby uslyšel z úst tohoto tureckého sultána svůj rozsudek. Byl odsouzen k smrti a popraven v Cařihradě 17. prosince 1818.

Nový rozkvět. Eucháni

Za egyptské vlády a správy, jež trvala do léta 1840, se potomci Eben Saúdovi uchytili v Rijádu a hleděli získati ztracenou moc. To se podařilo Abdalazízu, synu Abdarrahmánovu, jenž se v polovici ledna 1902 zmocnil Rijádu a křísil nadšení uahhábovců.

Chtěje znemožniti nepředvídaný útok z Iráku nebo z území Šammarů, založil Rben Saúd r. 1908 v území kmene Mtejr pevnůstku u vody Artauijje. Velký náčelník Mtejrů Fejsal eben Dauíš nepřál hrubě knížeti. Aby vliv Eben Saúdův zeslabil, dal kolem pevnůstky stavěti domky pro sebe a své soukmenovce, i vznikla r. 1912 opevněná osada. Její obyvatelé se od začátku bránili útokům nepřátelských kmenů a považovali tyto boje za záslužné, neboť jimi hájili a šířili pravou víru. Říkali si eucháni, bratři, a slíbili, že budou věrně plniti náboženské povinnosti a potírati všechny nepřátele muahhedínů, vyznavačů víry v jediného Boha, jak se uahhábovci nazývají. Uznávají koráb a sbírky náboženských podání, ale dávají přednost sbírce, kterou sestavil Buchári, jakož i jejímu vykladači Ibn Tajmijjovi, příslušníku školy Ibn Hanbalovy a jeho stoupenci Muhammadu eben Abdaluahháb, zakladateli vyznání. Eucháni se učí koránu, vykonávají předepsané modlitby, nekouří, nepijí opojných nápojů, nenosí hedvábných šatů a zlatých a stříbrných ozdob, neholí si brady, dbají neporušitelnosti manželství, varují se styků s Evropany, zvláště jinověrci a nenakupují evropských výrobků. Každého, kdo není z nich, mají za nevěřícího; nepozdraví ho a jeho pozdrav neopětují. Sami se pozdravují slovy: „Pokoj Alláhův spočiniž na vás, o bratří. Kéž zachová Alláh muslimy!“ Za boje volají: „Já jsem bratr těch, kdož poslouchají Alláha. Já jsem jezdec vyznávající jediného Boha. Ukaž svou hlavu, ó nepříteli boží.“

Abdalazíz eben Saúd schvaloval činy euchánů, dával je za vzor jiným a zanedlouho je vysílal k nejvzpurnějším kmenům, zvláště na jih a jihozápad. Velký šeríf Husejn odmítl r. 1911 přístuú do Mekky poutnickým i obchodním karavanám z území Eben Saúdova. Tím trpěl Eben Saúd nejen hmotně, nýbrž i mravně a jeho poddaní byli podněcováni ke vzpouře.

Čím více se šířil a upevňoval vliv Eben Saúdův, tím více potřeboval nerušených obchodních styků s ostatním světem. Jeho souvěrci postrádali pro své domácí výrobky, jako vlnu, kůže, tuk, sedlové pokrývky, pláště, síru, ovce, kozy, velbloudy, tržiště, kde by za ně koupili nebo vyměnili zbraně, náboje, šatstvo a jiné. Když jim byly trhy v Hedžázu uzavřeny, byli povinni hledati náhradu v Iráku při Perském zálivu. Ale Irák a sousední pobřeží Perského zálivu byly v moci tureckých úředníků, kteří s nelibostí pozorovali vzrůst moci Eben Saúdovi a působili mu potíže, kde jen mohli.

Koncem r. 1912 vyslal Eben Saúd pod vedením svého syna Turkiho velkou obchodní karavanu do Kuejtu. Ačkoliv jí turecké úřady zajistily volný průchod, byla napadena a vyloupena u kasáren posádky v Hufhúfu. V odvetu se vrhl kníže v polovici dubna 1913 v čele svých bojovníků na Hufhúf, obyvatelé rozličných osad se k němu přidali a tureckým posádkám nezbylo, než aby se vzdaly. Byly dopraveny do přístavu Akejr a odtud na lodích do Basry.

Tímto způsobem se zmocnil Eben Saúd pobřeží Perského zálivu v délce přes 400 km a dostal se do přímého styku se zástupci britské vlády, jež na Perský záliv dohlíží. Aby si zajistil dovoz a vývoz, uzavřel s ní 26. prosince 1915 smlouvu, kterou uznal britský protektorát.

Za světové války zůstal Eben Saúd neutrálním, začež ho Velká Britannie podporovala nejen hmotně, nýbrž i mravně. Když byl na poradách v květnu 1921 od velkých náčelníků usedlíků i kočovníků prohlášen sultánem, oznámil mu sir Percy Cox, britský vysoký komisař v Iráku, že jej Anglie uznává samostatným sultánem Nedždu a krajů závislých, že si však přeje, aby projevil souhlas s volbou Husejnova syna Fajsala za krále Iráku.

Mravní i hmotná pomoc Velké Britannie, zvláště za války, poskytla Eben Saúdovi prostředků, aby svou moc rozšířil a prohloubil, ale zároveň mu vzbudila četné odpůrce a zesílila jeho nedůvěru k cizincům, hlavně jinověrcům. Chápal, že podporujíc ho sleduje Anglie své vlastní cíle a obával se těchto cílů tím více, čím jasněji po válce vystupovaly. Britské přátelství k rodině velkého šerífa Husejna bylo pro něho kamenem úrazu a snahy, aby usadila členy této rodiny ve státech obepínajících jeho zemi na západě, severu a severovýchodě ho pobádaly, aby aspoň některý stát zničil, spíše než všechny zesílí a jediný řetěz utvoří.

Časté styky s cizinci - vždyť do Rijádu přicházeli nejen Angličané, nýbrž i Američané – popuzovaly proti Eben Saúdovi a jeho vládě zaostalé domorodce, hlasatele nauky uahhábovské a její nejoddanější stoupence. Abdalazíz se s nimi střetl již v prvních letech své vlády a byl by jim zajisté podlehl, kdyby se mu nebylo podařilo svěřiti jim nové pole působnosti. Na jaře 1918 svolal do Rijádu všechny nadšené misionáře víry v jediného Boha, pochválil je za dosavadní činnost a požádal, aby vznešenou nauku čistého islámu šířili nejen od oasy k oase, od tábora k táboru, nýbrž aby ji a její vyznavače svou krví chránili proti nájezdům nevěřících sousedů. Jeho výzva byla přijata s nadšením a řádu bratří, euchánů, uloženo, aby ji prováděl. Eucháni měli víru v jediného Boha nejen hlásati, nýbrž pro ni měli i bojovati.

Eucháni tvořili bratrstva, která si zřizovala pevná sídliska jednak mezi kmeny a osadami Eben Saúdovi poddanými, ale nespolehlivými, jednak na oněch hranicích jeho rozsáhlé říše, které byly od sousedů nejčastěji znepokojovány. V řádu euchánů, jehož duchovní hlavou byl Abdalazízův stařičký otec Adarrahmán, nacházeli zaměstnání všichni nespokojenci, neboť Abdalazíz a jeho vláda se snažili, aby největší a tudíž nejnebezpečnější odpůrce pokroku poslali do sídlisk vzdálenějších a nejvíce ohrožených.

Bylo velkým štěstím pro Abdalazíze, že se světského neboli lépe vojenského vedení euchánů ujal Fejsal eben Dauíš, velký náčelník kmene Mtejr, již jsou považováni za nejudatnější, ale také nejvzpurnější obyvatele Nedždu. Egyptské vojsko Mehmeda Aliho by nebylo pokořilo uahhábovců, kdyby se k němu nebyly přidaly četné čeledi velkého náčelníka Mtejrů: To věděl Abdalazíz z dějin svého rodu, proto podnikal od samého začátku vše, aby nedůvěřivého Fejsala upoutal. Podařilo se mu to konečně pomocí euchánů, jenže zanedlouho byl Fejsal eben Dauíš s euchány mocnější než Eben Saúd sám, takže se mohl Abdalazíz vším právem vymlouvati, že za ten nebo onen čin podniknutý v rozporu s některou úmluvou s Angličany není odpověden, poněvadž byl čin proveden bez jeho vědomí nebo aspoň bez jeho schválení. Byla to výmluva vhodná a Eben Saúd jí často užíval, třebas ukazoval svou slabost a nebezpečí, jaké jemu a jeho rodu, kdyby se měl po přání Velké Britannie ubírati cestou, se kterou Fejsal a jeho eucháni nesouhlasili.

Eben Saúd nemohl a trochu ani nechtěl splniti závazky vyplývající z úmluvy s Velkou Britannií. Jeho poddaní, zvláště eucháni, ho beztoho obviňovali, že podléhá cizincům, i byli by proti němu povstali, kdyby se byl vzdal práv mu náležejících jako imámovi. Jako imám, církevní i světská hlava muahhedínů neboli uahhábovců, byl povinen šířiti své vyznání slovem i zbraní a vymáhati daň zakát ode všech svých stoupenců. Mimo to měl podle obecného názoru právo na ochrannou daň, cháua, jak ji vybírali od kmenů tábořících na pravém břehu Eufratu jeho předkové. Nemohl a podle přesvědčení euchánů ani nesměl ustoupiti částečky území svých kmenů a nejmenšího svého práva nevěřícím. Sám rovněž k tomu chuti neměl. Vždyť nenáviděl iráckého krále Fejsala a nenáviděl jeho vládu, která dopřávala bezpečného útulku četným nespokojencům, bojujícím v Nedždu proti němu. Leč klidná rozvaha bezpečně králi Abdalazízovi ukazovala, že velká Britannie Irák neopustí a jemu že nezbude, než aby jí vyhověl, sic že ztratí dědictví svých otců. Vyhověti Velké Britannii v Iráku znamenalo vyvolati občanskou válku v Nedždu. Abdalazíz se na ni připravoval. Potřeboval času a hleděl ho získati průtahem a vytáčkami.

Mekka a Medína znova obsazena

Začátkem června 1924 pozval Eben Saúd čelné muže ze svých držav v Hedžázu do Rijádu, aby s nimi porokoval o rozhodném postupu proti králi Husejnovi a jeho synu Abdalláhovi, emíru Zájordání. Všichni se vyslovili jednomyslně pro válku. Připraveni byli dost dobře, poněvadž Eben Saúd nahromadil hojně zbraní, nábojů a potravin a nešetřil peněz, jimiž byl od Velké Britannie zásoben.

Rozhodný boj proti králi Husejnovi byl nutný. Eben Saúd, znaje nevraživost Velké Britannie na Husejna pro jeho nekonečné vymáhání, se domníval, že hrubě nepohněvá a bezpečnost svých přístavů neohrozí, leč přec jen váhal a důkladně se chystal. Vždyť neúspěch znamenal rozklad jeho říše. Eucháni chtěli boj proti velkému šerifovi Husejnovi, jenž zakazoval přístup do Mekky nejen jim, nýbrž i jiným muslimům ubírajícím se jejich územím, prohlašoval je za nevěřící a spojoval se proti nim, s kým mohl. Jejich imám Abdalazíz eben Saúd cítil s nimi věda, že nemá zarytějšího odpůrce nad krále Husejna a jeho syny. K boji proti Husejnovi byl nabádán nejen od svých poddaných a spojenců, nýbrž i od zástupců skoro celého muslimského světa. Proto se rozhodl, že přání své, svých poddaných a celé muslimské obce splní a krále Husejna i s jeho rodinou z Hedžázu vyžene.

Listem z června 1924 zaslaným indickým muslimům slibuje Fejsal, Abdalazízův syn, jménem svého otce, že podnikne vše, aby vypudil z Arabie veškerý vliv cizinců a splnil takto přání muslimského světa. Bylo to prvé oznámení rozhodného boje proti Husejnovi. Začátkem srpna se daly předvoje na pochod. Skládaly se velkou většinou z usedlíků a kmenů hedžázských, kteří stavše se uahhábovci hledali ochranu u Eben Saúda. Vedl je šeríf Cháled eben Leui, náčelník oasy Charma, jakož i Sultán eben Bedžád, velký náčelník skupiny Baráka ze kmene Atejbe, po Fejsalovi eben Dauíš nejmocnější velitel echuánů. Koncem srpna napadl Cháled hidžázskou osadu Kulejch, ale setkav se silným odporem, obešel ji a přiblížil se k městu Tajíf. Emír Ali Husejnův syn spěchal na pomoc s 1.200 bojovníky a položil se táborem před tajčem. Zdá se, že svým vlastním vojákům nedůvěřoval, proto nejen že na uahhábovce neútočil, nýbrž ani města nebránil, takže nepřátelé vnikli do ulic v noci 10. Září. Mstíce se na osobních nepřátelích, mnoho obyvatelů pobili, jejich majetek vyloupili a četné posvátné náhrobky pobořili. Teprv Sultán eben Bedžád, jenž nazítří při táhl, obnovil pořádek. Emír Ali ustoupil k Džeddě.

Do Mekky vtáhly první čety Eben Saúdovy večer 13. října 1924. Skládaly se skoro výhradně z domorodců hidžázských a šly rovnou do nádvoří kaaby, aby vykonaly pobožnost. Nikde nezabíjely, nikdo neloupil.

Zpráva o obsazení Mekky přišla do Rijádu přes Bahrejn. Eben saúd svolal na 300 čelných mužů své říše, mezi nimi tři Syřany, dva Egyťany a pět Iráčanů, aby s nimi porokoval o správě Mekky, kde byl 5. prosince uvítán od veškerého obyvatelstva, jež mu přisahalo věrnost. Vždyť vykladači zákona již před jeho příchodem prohlásili, že učení uahhábovců neboli muahhedínů souhlasí s knihou Alláhovou. Do Mekky zval Abdalazíz všechny čelné muže hidžázské, aby se s nimi domluvil o způsobu vlády. List Umm al-Kura, jehož první číslo vyšlo13.prosince 1924, oznamoval všem jeho záměry a činy.

Eben Saúd se s počátku domníval, že obránce Džeddy překvapí a Aliho, jenž nastoupil po Husejnovi, s posledními zbytky jeho věrných vyžene. Ale ztráty, s jakými byli jeho vojáci odraženi, ho přesvědčily, že se zklamal a že by bylo hříchem, aby plýtval krví svých věrných. Rozhodl se vyčkávati a vyjednávati. Již začátkem dubna k němu přišli zástupci krále Aliho se žádostí o mír, leč vrátili se s nepořízenou, neboť Abdalazíz prohlásil, že je ochoten uzavřiti mír, avšak s podmínkou, že poslední člen rodiny Husejnovy opustí Hedžáz. Když vlhké přímoří jevilo neblahé účinky na jeho vojsko, ustoupil v noci z 19. Na 20. června směrem k Mekce ponechav na dohled od Džeddy jen malou četu, která pohyby nepřátel pozorovala, a snažil se, aby si úplně naklonil nejen kočovníky, nýbrž i usedlíky a poutníky.

S pomocí hedžázských usedlíků a kočovníků, kteří se stali uahhábovci, se Eben Saúd ponenáhlu zmocnil celého pobřeží mimo Džeddu a Janbo a vyslal v létě silnou četu euchánů k Meddíně. Velel jí Fejsal eben Dauíš, jenž měl jednak město pozorovati, jednak s jeho obyvateli vyjednávati. Eucháni pobořili četné náhrobky za hradbami medínskými, ale útoku nepodnikli domnívajíce se, že město hladem k povolnosti přimějí. Nemýlili se. Již koncem října vypravili občané medínští své zástupce k Fejsalovi, aby se s ním dohodli o podmínkách, za jakých by se vzdali. Fejsal je odkázán na Eben Saúda, jenž právě se sirem Gilbertem Claytonem ve svém táboře v Bahra vyjednával. Žádali, aby s nimi do Medíny vyslal člena svého rodu, udělil obecnou milost a zajistil život a majetek úředníků i obyvatelů. Eben Saúd obávaje se, aby eucháni nepodnikli útoku a nedopustili se ukrutností, vyzval Fejsala eben Dauíš, aby se k němu s euchány vrátil. U Medíny zůstala toliko částka vojska utvořeného z usedlíků, která byla zesílena družinou Abdalazízova syna Muhammada, jenž se odebral do Medíny s velkou nákladní karavanou nesoucí potravu obyvatelům druhého posvátného města islámu. Otevřeli mu brány 5. prosince, obyvatelé medínského přístavu Janbo pak 21. prosince.

Zpráva, že uahhábovci vtáhli bez boje do Medíny, způsobila v Džeddě zděšení a zbavila krále Aliho poslední naděje, že se udrží. Nuceným odchodem svého otce kráje Husejna z Akaby pozbyl přílivu námezdních vojáků z Palestiny a Syrie, jakož i peněžitých darů a jiných příspěvků, které mu Husejn posílal. Námezdníci palestinští a syrští požadovali veliké služné, opouštěli Džeddu a byli nyhrazováni lacinějšími námezdníky z Jemenu a Asíru, kteří se však kázní, ani vojenskou znalostí nevyrovnali. Příznivý výsledek vyjednávání mezi sirem Gilbertem Claytonem a Abdalazízem byl patrným důkazem, že se Velká Britannie naklonila sultánu Nedždu a že se přičiní, aby mu dopomohla k celému Hedžázu. Ani v tom se král Ali nemýlil. Zástupce britského konsula v Džeddě poslal 16. Prosince Eben Saúdovi návrh, aby s ním jednal, jak by Džeddu obsadil. Eben Saúd hned odpověděl, a již nazítří podepsal prohlášení, že dovolí, aby Ali se svým majetkem odjel, že zabezpečuje důstojníkům a vojákům úhradu jízdného, aby se mohli vrátiti do vlasti a že udělí milost nejen obecně, nýbrž určitým osobám i podle jména. Britský zástupce oznámil výsledek králi Alimu, jemuž nezbylo, než aby hledal útulek na anglické lodici kotvící před Džeddou. V sobotu 19. prosince vtáhla vybraná četa uahhábovců do Džeddy a 24.prosince tam přišel Abdalazíz sám. Hostil zástupce velmocí a proslovil řeč, ve které projevil svou pevnou vůli plniti povinnosti. Které má k cizím vládám dbáti mezinárodního práva, chrániti život a majetek cizích státních příslušníků navštěvujících Mekku a Medínu, ale spolu připomněl, že cizí státy mají rovněž povinnosti k němu, jeho souvěrcům muslimům a jeho bratřím Arabům.

Muslimskému světu splnil Eben Saúd dávnou touhu nejen svého rodu, nýbrž i svých souvěrců, zajistil si vydatný pramen poutnických příjmů a zbavil Velkou Britannii nepohodlného chráněnce, krále Husejna. Mohl se právem honositi, že dovršil své životní dílo a zajistil dědictví svých otců potomkům. A přece mu Hedžáz působil a působí svízele, které ohrožují jeho stát. Hedžáz se nedá uzavříti jako Nedžd. Náleží celé muslimské obci, je navštěvován poutníky ze všech muslimských zemí a hostí v Džeddě zástupce států, které mají muslimské poddané. Znaje duši svých souvěrců nechtěl Abdalazíz připustiti, aby se v Rijádu usadil britský zástupce a uzavíral hranice Nedždu každému, koho nutně nepotřeboval, muslimu i křesťanu. Džedda a jiné hedžazské přístavy jsou otevřeny všem cizincům a do Mekky a Medíny chodí i muslimové, kteří považují uahhábovce za kacíře; roznášejí po světě zprávy o každém jejich pokusu šířiti svou nauku na úkor obecného učení a dožadují se ochrany svých vládců nejen pro sebe, nýbrž i pro utiskované věřící v Hedžázu. Takových a podobných stížností užívala a užívá Velká Britannie, aby Eben Saúda učila povolnosti. Pokud byl toliko pánem Nedždu, vzpíral se, jak jen mohl každému cizímu zásahu do vnitřních věcí, avšak v hedžázu to nebylo možné. Vnitřní uahhábovské útisky se dostávaly na mezinárodní pole a Velká Britannie zakročovala, aby jiným státům ukázala, že Eben Saúd je její chráněnec a že by nerada viděla, kdyby se mezi ni a něho vsunoval někdo jiný. Plně v Hedžádu přání a pokyny britské, mírnil, ba zdržoval a káral Eben Saúd své stoupence, zvláště euchány, čímž budil obecnou nelibost, která mu snadno mohla býti osudnou. Aby odvrátil pozornost nespokojenců od Hedžázu, ponechal jim vůli, aby prováděli svou proti Iráku a Kuejtu, čímž opět narazil na Velkou Britannii. Zakrátko měl proti sobě nejen hedžázké pravověrné muslimy, kteří v něm viděli kacíře, nýbrž i své souvěrce, kteří ho podezřívali ze zrady, by i členy svého rodu, kteří se obávali, aby je svým obojetným jednáním nepřipravil o dědictví po otcích. Nebezpečí, jaké mu hrozilo se všech stran, nutilo Abdalazíze, aby hledal oporu, ba záštitu u Velké Britannie a takto se vzdal jádra nezávislosti, po které přece nejvíce toužil. Velká Britannie hledí mu těžký přerod usnadniti, postupovala velice obezřetně, avšak přece jen důsledně směřovala k svému cíli: vštípiti Eben Saúdovi přesvědčení, že třebas byl nezávislý, ztratil by říši, kdyby si postavil svou hlavu.

Na popud krále Husejna roznášeli nepřátelé Eben Saúdovi, že je placeným náhončím a chráněncem Velké Britannie a všude uveřejňovali úmluvu s Velkou Britannií, kterou podepsal 26. prosince 1915. Eben Saúd naléhal, aby byla pozměněna. Bylo to nutnéa Velká Britannie vyhověla, když přivolil k prozatímní úpravě hranic Zájordání a Iráku. Nová úmluva měla jednati nejen o Nedždu, nýbrž i o Hedžázu, i bylo třeba vymeziti vztahy těchto dvou států. Stalo se to na popud Abdalazízův 28. ledna 1927 v Rijádu. Sešli se tam čelní mužové z Nedždu a území závislých. Abdalazíz projevil souhlas, přičlenil Hedžáz k Nedždu a stanovil, aby se mu úředně říkalo: král Hedžázu i Nedždu a území závislých Tímto způsobem ztratil Hedžáz nejen nezávislost, nýbrž i samosprávu a stal se částkou Nedždu, kdežto na úkor Nedždu Mekka zvolena za hlavní město nové říše. Zaostalý a nepřístupný Rijád se za sídelní město Arabie nehodil, ale volbou Mekky král Abdalazíz pravověrných Hedžázských nezískal a své souvěrce uahhábovce rozhořčil. Hedžázští poznali, že dostanou do úplného područí zaostalých uahhábovských kacířů, kdežto eucháni vycítili, že král nedovolí, aby se v jeho sídle zařídili po svém.

Úpravou vztahů mezi Hedžázem a Nedždem byla půda pro novou úmluvu s Velkou Britannií přichystána. Byla podepsána v Džeddě 20. Května 1927. Velká Britannie prohlásila protektorát nad Nedždem stanovený smlouvou z 26. prosince 1915, za zrušený, uznala úplnou a absolutní nezávislost držav Jeho Veličenstva krále Hedžázu i Nedždu a závislých území. Eben Saúd zaručuje, že zachová přátelské S Kuvejtem, Bahrejn, jakož i náčelníky Kataru a ománského pobřeží. Tato smlouva potrvá sedm let a bude se na dalších sedm let prodlužovati, nepodá-li žádná strana návrhu pozměňovacího půl roku před uplynutím této lhůty.

Záruka Eben Saúdova, že zachová přátelské styky s Kuejtem, Bahrejn jakož i s náčelníky poloostrova Katar a území ománského, potvrzuje, že byla jeho úplná a absolutní nezávislost hodně omezena. Nemohlo býti jinak. Velká Britannie zrušila protektorát, avšak podržela veškerý dozor vnější i vnitřní politiku Eben Saúdovu, přičemž jí účinně pomáhali indičtí muslimové, nepokojení, že Eben Saúd proti svým slibům přivtělil Hedžáz k Nedždu a vymýtil každou účast neislámského sjezdu na správě posvátného Hedžázu.

Proti euchánům

Úmluvou z Džeddy z 20. května 1927 se stáhl britský řetěz obepínající říši Eben Saúdovu a uzavřel pole činnosti euchánů. Nesměli šířiti svou nauku na pobřeží ománském, v Kataru, Bahrejn a Kuejtu, kdežto úmluva s Bahry jim zamezila cestu do Iráku, úmluva z Haddy pak do Zájordání. Jediný Jemen zůstal po přání Velké Britannie otevřen, avšak ten eucháni napadnout nechtěli, poněvadž vedl válku s Velkou Britannií a oni přece nemohli pomáhati cizincům, kterých se nejvíce obávali. Různé čeledi pohraničních kmenů zajordánských a iráckých se dožadovaly jejich ochrany a Eben Saúd bránil. Využil náboženského nadšení euchánů, aby vytvořil svou říši a pokořil vzpurné kmeny, a pojednou nutil své nejvěrnější pomocníky, aby ve svých činech ustali a s nevěřícími sousedy v míru žili. To se protivilo jejich přísaze a náboženskému přesvědčení. Byli se svým imámem nespokojeni. Nespokojeni s ním byli i někteří jeho pokrevní příbuzní. Nechápali, jak mohl zaměniti staré sídlo svých předků s modloslužebnou Mekkou. Obyvatelé Rijádu se přidali k nespokojencům a začátkem léta 1927 se chystala obecná vzpoura nejen v Nedždu, nýbrž i v Hedžázu. Nevypukla, poněvadž se usedlíci nemohli dohodnouti s kočovníky. Král se o ní dověděl, některé čelné odpůrce dal popraviti, jiné zastrašil a jiné získal zlatem a sliby. Obyvatelé Rijádu opustili město a vrátili se teprv, když se imám zavázal, že bude přesně plniti vyznání svých otců a nebude poslouchati cizinců.

Závazný slib Abdalazízův byl snadný, jeho plnění však těžké. Imám ustupoval králi a král hledal bezpečné východisko. Otvírali se mu dvoje dveře k úspěchu: odvěký rozpor mezi usedlíky, zvláště z velkých osad kasímských a hedžazských, se poměrně hojně stýkali s cizinou, zvyklí pohodlí, ba rozmařilosti a těžce nesli ostrý dozor vášnivých hlasatelů prostoty. Opevněná sídliska, nebo jak se jim říká hedžry euchánů ve svém území měli za nepřátelské tábory, kterých by se byli rádi zbavili. Podobně se na euchánské hedžry dívali někteří náčelníci kmenů, kterým Eben Saúd nedůvěřoval. Sotva vycítili, že je Eben Saúd s euchány nespokojen, usedlíci i pokoření kočovníci projevili ochotu jíti s králem proti nim. Král to věděl a pozvolna se připravoval.

Sultán

V čele euchánů stáli Sultán eben Bedžád a Fejsal eben Dauíš, syn Bedžádův z rodu Eben Hmejd byl velkým náčelníkem oddílu Baraka mocného kmene Atejbe, tábořícího v západní polovici Nedždu a částečně i ve východním Hedžázu. Považuje Husejna za zrádce, přidal se k euchánům, založil hedžru v oase Gatgat a získával stoupence nejen v prozápadním Nedždu, nýbrž i ve východním Hedžázu. On to byl, kdo s cháledem eben Leui v této zemi pro Eben Saúda připravil a jí dobyl.

Fejsal, syn Sultánův, z rodu Eben Dauíš byl velkým náčelníkem kmene Mtejr, sousedícího na západě s Atejby. Aby uchránil své území od nájezdních čet, budoval od r. 1908 u napajedla Artauijje opevněný tábor, ve kterém se směli usaditi toliko oni, kteří přísahali, že budou žíti, jak vyznavači jediného Boha, muahhedín, žíti mají a že budou své přesvědčení šířiti slovem i zbraní. Obyvatelé pevného tábora Artauijje si říkali bratří, euchán. Fejsala měli za svého vůdce a Abdarrahmána, otce Abdalazízova, za svého imáma, náboženskou a světskou hlavu. Z Artauijje se eucháni stěhovali do jiných úzamí a svým novým táborům říkali hedžra, dům vystěhovalců. Abdalazíz byl rád pevnému táboru v Artauijji, poněvadž v něm viděl ohnisko nejen obrany, nýbrž i výboje. S Fejsalem měl přátelské styky do r. 1911, kdy se Fejsal přesvědčil, že Abdalazíz přijímá dary od Velké Britannie. Smířil se s ním opět v létě 1913, kdy vyhnal nevěřící Turky z pobřežní oblasti Hasa a obecně prohlásil, že nedovolí, aby si cizinci přisvojili třebas jen kousíček Nedždu. Bylo to v téže době, kdy se Eben Saúd rozhodl, že užije euchánů, aby svou říši upevnil a rozšířil a kdy dal zakládati hedžry po všech ohrožených končinách. Fejsal se stal jeho nejvěrnějším pomocníkem a dostal čestný název „Ostrý meč Eben Saúdův.“

Eucháni si hleděli zbraní vynutiti volnou cestu do Iráku a Kuejtu, jsouce přesvědčeni, že plní svou náboženskou povinnost. Král Abdalazíz je hrubě nezdržoval. Na oko káral Fejsala, ve skutečnosti však s ním koncem r. 1927 přátelsky vyjednával. Z úředního listu Umm al-Kura vycházejícího v Mekce je patrno, že ještězačátkem r. 1928 král souhlasil s činy Fejsalovými. Považoval podniky euchánů za náboženské, poněvadž šířili pravou nauku a střehli hranic. Vládu iráckou obviňoval, že porušuje jak islám, tak úmluvu z Bahry, poněvadž zakazuje šířiti pravou víru, buduje tvrze při hranicích a nabádá své kmeny k nájezdům, vytýkajíc euchánům každý pokus o odvetu. Leč Velká Britannie soudila jinak a hrozila, že uzavře přístvy a tržiště, ze kterých se Eben Saúdovi poddaní zásobovali. To by bylobývalo povelem k rozvratu.

Král byl nucen obrátiti a postaviti se veřejně proti euchánům. Učinil to v Rijádu na poradách, k nimž svolal čelné muže své říše začátkem února 1928. Fejsala nepozval. Král se ptal shromážděných, co soudí o muži, který se protiví svému králi a vrhá jeho říši na pokraj záhuby. Věděli, koho míní, a mlčeli. Nemlčel Sultán eben Bedžád a výmluvnými slovy dokázal, že Fejsal plní přísahu, kterou nesložil králi, nýbrž imámovi. Tou přísahou se zavázal, že bude s euchány potírati nevěřící bez ohledu, zda jsou Arabové, Peršané nebo Frankové, Evropané. Za svědomité plnění své přísahy zaslouží odměnu, nikoliv trest. Většina souhlasila se Sultánem a obecné mínění obyvatelů Rijádu ji podporovalo. Tu se král uchýlil do Kasímu, jehož obyvatelé jsou nepokročilejší. Obyvatelé města Anejza, jemuž se říká nedžská Paříž, nenáviděla euchány vůbec a Fejsala a Sultána zvláště, poněvadž jim překáželi v životě společenském i ve stycích obchodních. Abdalláh, syn Cháleda z rodu Eben Selím, pán Anejzy, se ihned prohlásil za krále a přiměl sousední osady, že následovaly jeho příkladu. Král se nemohl spolčiti s rozmařilými obyvateli Anejzy, rád však přijal jejich pomoc a odebral se do města Brejda, v němž vytvořili potomci Muhammada eben Abduluahháb náboženskou školu, která byla považována za první v celém Nedždu. Učitelé zákona sídlící v Brejdě se hodně přizpůsobili svým sousedům a zmírnili mnohé strhénařízení svého mistra. Král se s nimi mohl snadno domluviti. Stalo se to 8. dubna ve veřejném shromáždění. Vykladači zákona dali králi za pravdu, čímž zesílili jeho postup proti euchánům.důvody náboženskými.Rucháni namítali, že Brejda leží v Kasímu a Kasím že je ohniskem nevěřících, proti kterým má každý vyznavač jediného Boha vésti svatou válku.

Král byl rád, že si zajistil válečnou pomoc zalidněného a bohatého Kasímu, jakož i souhlas tamních vykladačů zákona a připravoval půdu jinde. Zvláště mu záleželo na Rijádu, o jeho nespolehlivosti se loni přesvědčil. Po značné námaze se mu podařilo shromážditi v Rijádu přes osm set čelných mužů z tohoto města a krajů jihozápadních, leč při poradách 5. listopadu 1928 poznal, že má většinu proti sobě. Strhl je Sultán eben Bedžád, jenž mluvil jménem nepřítomného Fejsala. Obávaje se nového neúspěchu král vymohl, že si přítomní zvolili výbor padesáti členů, kteří s ním měli pojednati o vnitřních věcech. Avšak ani tento výbor neměl chuti postaviti se za krále. Teprv když král zaručil, že neodstoupí ani částečky Nedždu cizincům, nedovolí stavěti sruby při hranicích iráckých a zájordánských nebude překážeti hlásání čisté nauky, slíbili zástupci euchánů, že ustanou v nájezdech proti iráckým a zájordánským kmenům. Diplomatičtí zástupci královi oznámili světu slib euchánů, zamlčeli však závazek svého pána a když eucháni přepadli irácké pohraniční tvrze, obviňovali je ze zradya hrozili jim trestem. Král nelenil a cítě, že má velkou většinu usedlíků a značnou část kočovníků za sebou, odhodlal se k činu. Sultána a Fejsala sesadil pro jejich viny, avšak nechtěje poškoditi vládnoucích rodů, potvrdil syny sesazených za velké náčelníky. Domníval se, že tímto způsobem zaseje rozkol a snáze je zmůže. Jenže žádný syn nabízenou hodnost nepřijal a všichni zůstali věrni svým otcům. Tu chtěl král euchány překvapiti a podařilo se mu to. Velká Britannie ho podporovala, vláda indická ho vším zásobila, vyzbrojil své nejlepší pluky a poslal je s obrněnými auty a kulomety proti oase Gatgat, kde měl Sultán eben Bedžad svou hlavní hedžru. Eucháni nemohli odolati neočekávanému útoku, dali se na útěk, vojsko královo napadalo tábory Atejbů a velký náčelník Sultán ustupoval se svými čeleděmi k Zilfi, kde se položil válečným táborem. Občané Zilfi se přidali k němu. Královští, kteří se byli značně rozptýlili, se sbírali. Sultán spěchal do Artauijje k Fejsalovi a prosil, aby mu poskytl sousedské ochrany. Fejsal vyhověl, vypravil se se svými bojovníky k Zilfi a odvedl ohrožené čeledi do svého území.

Sultán soptil. Obviňoval krále ze zrady, poněvadž ho přepadl, nevypověděv mu války, a vybízel Fejsala k pomstě. Rozvážný Fejsal nechtěl o vzpouře slyšeti poukazuje, že kdyby se k nim přidali všichni eucháni, Eben Saúda by přece nezdolali, poněvadž si opatřil nejlepší zbraně a auta. Radil ke smíru, Sultán uznal jeho vývody a prosil, aby mu zajistil život. Fejsal slíbil, že se přičiní o smír a vypravil se s několika náčelníky svého kmene do Rijádu ke králi. Král odepřel a aby Sultána zeslabil, hleděl získati Fejsala. Fejsal přivolil na oko věda, že by se jinak z Rijádu nedostal. Po návratu varoval Sultána a radil mu, aby se na čas z Nedždu vystěhoval; odmítl a připravoval se k obraně.

Králi první úspěch značně pomohl. Nerozhodní stoupenci euchánů se zalekli a Abdalazíz se chystal k nové ráně, silnější.

Koncem února 1929 přitáhl král se svou stráží, auty a kulomety do Kasímu, kde sbíral usedlíky, jež chtěl sám vésti proti Fejsalovi. Jeho nejstarší syn Saúd měl s jízdou pozorovati Sultána a zabrániti, aby se spojil s Fejsalem, což se mu však nepodařilo, Fejsal a Sultán se svými spojenci se položili válečným táborem v Sibbila, kde se s nimi král utkal 30.března. Prvního dne vedl král proti euchánům jízdu; byla odražena a rozprášena. Druhého dne útočila pěchota z Kasímu a jiných oas. Třikrát napadla tábor euchánů a třikrát se vrátila se ztrátou. Při čtvrtém útoku přispěchal králův syn Saúd se svou jízdou a vpadl euchánům v týl. Byli vysíleni, neodolali přesile. Bender, syn Fejsalův, padl. Pod Fejsalem zastřelen kůň a jemu roztříštěna holeň. Sultánovi zahynuli dva syni – on sám s některými náčelníky prchal na západ. Jezdci Saúdovi ho pronásledovali. Vida, že neunikne, zastavil se se svými druhy v oase Šakra, kde se vzdali. Byli spoutáni řetězy a odvezeni do Rijádu, kde byli voděni po ulicích na odstrašující přiklad všem, kdož by proti králi něco kuli. Na rozkaz králův prý byl Sultán ve vězení popraven.

Fejsala našly ženy pod koněm a donesly ho krví zbroceného před krále. Král se na něho obořil, leč Fejsal, ztrátou krve zeslabený, klidně poukázal, že se vrací k Alláhovi, jemuž celý život hleděl sloužiti. Tu se nad ním král ustrnul a pokynul ženám, aby ho odvezly do Artauijje a tam ho léčily.

Vítězství u Sibbila nebylo konečné. Nejen eucháni, nýbrž i královští utrpěli velké ztráty, proto se obojí rádi vrátili do svých osad a táborů. Králi bylo velice na prospěch, že vyjednávaje s Fejsalem zabránil, aby vyhlásil svatou válku a vyzval všechny euchány k následování. Obecnou vzpouru by byl král stěží potlačil, poněvadž by se jí byli účastnili nejen eucháni, nýbrž i domorodci z Hedžázu a jiných zemí. Svým obezřelým postupem zbavil euchány nejlepších vůdců a zlomil sílu dvou nejnebezpečnějších kmenů. Využívaje svého úspěchu, hleděl král zničiti jednotlivé hedžry euchánů. První krok učinil rozkazem, aby se správní záležitosti přesně oddělily od náboženských. Správní vyhradil svým úředníkům, náboženské pak uznávaným vykladačům zákona. Dosud soustřeďovali eucháni ve svých rukou jak správu, tak soudnictví a náboženské vyučování. Aby se neuradili o společném odporu, zakázal král všechny schůze a dal zatknouti každého člena euchánů, který opustil svou hedžru. Eucháni a jejich stoupenci byli bez rady, bez vůdce, avšak ke králi se nepřidali. Vytýkali mu, že si sám odporuje. Slibuje, že nemíní zaváděti novot a poslouchati cizinců, když přece po léta bral a snad dosud bere cizí peníze a užívá novot, zvláště zbraní, aby pokořil své odpůrce. S cizími penězi, kulomety a auty bojuje proti pravověrným muslimům, kteří vybudovali jeho říši.

Hledě si zajistiti Hedžáz a Asír, sliboval Abdalazíz oběma úplnou náboženskou i občanskou samosprávu. V Mekce ujišťoval, že čtyři pravověrné školy vykladačů zákona podrží svá práva a že na ně nebude dozírati žádný člen obce uahhábovské, poněvadž Muhammad eben Abdaluahháb žádnou novou školu nezaložil a jeho stoupenci jsou a budou povinni poslouchati výkladu škol jiných, zvláště Ibn Hanbalovy. Občany vybízel, aby se připravili k volbě vlastenecké rady, která bude dozírat na správu, takže Hedžáz konečně dostane, po čem toužil: vnitřní samostatnost. Hedžázští připomínali podobné sliby z let předchozích jakož i ujednání neislámského sjezdu, z nichž se nic nesplnilo a neprovedlo a poukazovali, že král ustanovil za předního vykladače zákona v Mekce člena svého vyznání, čímž mu podřídil všechny příslušníky škol pravověrných. K obecné vzpouře se neodhodlali. Měli v živé paměti kruté tresty jež stihly nedávno četné jejich spoluobčany a obávali se, že by se dostali po vítězství euchánů z bláta do louže. Král se zajistil, vzal s sebou některé čelné muže jako rukojmí a pohrozil, že dá na buřiče metati bomby z letadel, která si právě ve Velké Britannii na dluh koupil.

Cestou z Mekky do Rijádu se král zastavil začátkem října v oase Šaara, kam svolal všechny své čelné stoupence. Rozdával zbraně i peníze připravoval přítomné pro svůj záměr: zničiti euchány. Práci měl poměrně snadnou. Světští i církevní hodnostáři byli navnaděni odlukou věcí správních od náboženských; jedni se těšili, že budou ustanoveni za úředníky správní, druzí za církevní. Nadšení pro euchány uhaslo, když král slíbil jejich majetek těm, kdož je učiní neškodnými. Naděje na kořist byla a je nejsilnější vzpruhou v Arabii a král se řídil příkladem proroka Muhammada a jiných, když jí použil. S obecným souhlasem byl schválen rozkaz: „Všem, kdož jsou podezřelí, buďtež odňati velbloudi, zbraně a zásoby. Každé sídlisko, hedžra, euchánů budiž prozkoumáno od bojovníků spolehlivých. Ve které hedře jsou pro vzbouřence, buďtež rozptýleni a dáni pod dozor věrných kočovníků. Veškerou kořist si ponechají ti, kteří tento rozkaz provedou.“ Ozbrojená auta doprovázela čety bojovníků, kteří měli splniti vůli královu do konce října. K většímu odporu se na západě nevzchopil nikdo.

Ze Šaary spěchal král do Brejdy v Kasímu, kam stahoval své vojsko, aby zasadil smrtelnou ránu Fejsalovi a jeho druhům. Rozvážný Fejsal se vyhýbal vzpouře, avšak náčelníci jeho kmene a zvláště jeho syn Azíz byli rozhořčeni nevděkem královým a volali po pomstě. Popichovali ho poukazem, že se král hledí zbaviti všech, kdo mu k mosi dopomohli, jen aby z Arabů nadělal rabů poslušných cizinců. Sultána eben Bedžad a četné jiné vynikající muže že uvěznl a zahubil, bratrstvo euchánů zničil a jistojistě i Fejsala zatkne a zabije. Fejsal uzdraviv se se vypravil ke králi posly s prosbou, aby mu zabezpečil život. Král schválně vyjednávání protahoval. I vystěhoval se Fejsal se svými přívrženci do území kuejtského a utábořil se u Sbejhijje. Hned potom nařídil král, aby lidé Fejsalovi nebyli připuštěni do žádné osady, aby jim nikdo nic neprodával a od nich nic nebral. Bez potřebných zásob by byli soukmenovci Fejsalovi pomřeli hladem. Aby jim zajistil nejnutnější, prosil Fejsal emíra kuejtského za úvěr a volný obchod. Emír ochotně vyhověl a Fejsala pozval na návštěvu. U emíra se Fejsal setkal s britským politickým úředníkem kuejtským a s oběma důkladně prorokoval o věcech v Nedždu. Odcházel s vědomím, že má v Kuejtu pomoc zajištěnu. Nyní teprv se veřejně přidal k nespokojencům, kteří se hýbali na všech stranách. Chyba bylo, že to neučinil před rokem. Mezitím král úplně udusil vzpouru Atejbů, zajistil si Hedžáz, zničil nejsilnější hedžry euchánů, ztrestal jejich stoupence, a chystal se s plnou silou na Fejsal.

Ustanoviv svého nejstaršího syna Saúda svým zástupcem v Rijádu s plnou mocí, aby na hrdle potrestal každého, kdo by se v některé oase pro euchány prohlásil, dal 13. listopadu rozkaz k pochodu. Věda, že jsou vzbouřenci podporováni z Kuejtu a Iráku, nařídil, aby se Háfiz Uahhba, jeho zástupce v Egyptě, v letadle vydal do Iráku a získal britského vysokého komisaře slibem, že Eben Saúd přivolí ke všemu, čemu se zpěčoval. Tato poddajnost králova se stala Fejsalovi osudnou. Vysoký komisař sir Francis Humphrys se přiklonil k Eben Saúdovi a jeho úředníci se postavili proti vzbouřencům. Ukázali králi, že je závislý na dobré vůli Velké Britannie a král pochopil.

Nevěda o pohybech králova vojska prosil Fejsal J. B. Glubba, britského důstojníka dozírajícího na pohraniční stráž, aby mu dovolil hledati útočiště v Iráku. Mr. Glubb mu vzkázal a písemně ujistil, že mu útulku poskytne. Fejsal se stěhoval do Iráku se všemi svými příbuznými. Když se blížili k hranicím, byli napadeni vojskem královým, které již hranic střehlo. Bylo lépe ozbrojeno, mělo kulomety a obrněná auta. Mezi Fejsalovými lidmi vznikl nepořádek. Ženy odháněly velbloudy s dětmi, stany a zásobami; pastýři hleděli zachrániti stáda – a bojovníci se postavili proti nepříteli. Po krátkém odporu se dali na útěk. Vojáci královi ukořistili stáda i nákladní velbloudy a ženy, starci a poranění je prosili o nápoj a jídlo.

Uprchlíci s Fejsalem spěchali k osadě Džehra u Kuejtu, dožadujíce se útulku. Fejsal spoléhaje na dřívější sliby emíra a britského politického úředníka byl jist, že jim bude útočiště poskytnuto. Zakrátko britská obrněná auta obklíčila druhy Fejsalovy a britský důstojník hrozil, že na ně budou vrhány s letadel bomby, nevzdají-li se na milost a nemilost. Fejsal vztyčil 8ledna bílou vlajku. Byl od britských vojáků zatčen, posazen do letadla a odnesen do letecké stanice Šuejba u Basry. Tamtéž byli dopraveni jeho vynikající stoupenci. Ze Šuejby je odvezli na britskou válečnou loď a 27. ledna vydali králi Abdalazízovi.

Král Abdalazíz se vracel od hranic irácko-kuejtských jako vítěz. Zničil - aspoň dočasně – euchány, kteří jeho říši vytvořili a kteří měli po prvozním názoru jeho a mnoha jiných držeti. Dobytí Hedžázu a z něho vyplývající rostoucí styky se světem mimoarabským přinutili krále, že změnil svůj prvotní názor a hleděl vyhubiti ty, kdož mu v zahraniční politice nejvíce překáželi. Záhubou euchánů si zabezpečil volnost ve vnějších věcech, ale zbavil se pevné opory ve vnitřních. Jeho poddaní nechápou ani chápati nemohou, proč zničil ty, kdož byli ochotni pro něho jako imáma, náboženskou a světskou hlavu, obětovati veškerý majetek a vycediti poslední kapku krve. Považují jeho počínání za zradu uahhábovské svaté věci a zrádce si neváží, třebas se ho báli. Placení náhončí královi, hlavně z muslimských sousedních zemí, střehou všech krajů širé jeho říše a podávají zprávu o každém neprozřetelném hnutí Ústřední jiskrové stanice byly zbudovány v Mekce a Rijádu, obyčejné v každé větší oase a osadě. Automobilové spojení je upraveno mezi všemi správními středisky a obrněná auta projíždějí zemí trestajíce každého, kdo se králi znelíbí.

Vynucený pokoj a pořádek je na prospěch hospodářského rozkvětu. Kočovníci se vracejí do oas, ze kterých se za úpadku moci Eben Saúdovi vystěhovali, usedlíci opouštějí přelidněná města a zakládají nové osady, stáda koz a ovcí se množí, domácí průmysl a obchod roste. Usedlíci dostávají převahu nad kočovníky a náboženské nadšení chladne.

Vyznání ustupuje politice

Potomci Muhammada eben Slejmán eben Abdaluahháb, zakladatele sekty uahhábovců, jsou spřízněni s vládnoucím rodem, neboť synové Eben Saúdovi si často berou za manželky jejich dcery. Vynikající členové rodu Abdaluahhábova žijí v Rijádu, v Brejdě, v Hufhúfu, Mekce a Medíně a řídí soudnictví. O ně se opírají znalci náboženského zákona, zvaní mutauua, kteří káží a vychovávají učitele.

Na rozkaz Abdalazízův byly ve všech osadách zřízeny obecné školy. Přejeť si, aby aspoň mužští usedlíci uměli čísti a psáti.

Plní svědomitě své náboženské povinnosti, avšak přílišná horlivost prvních stoupenců uahhábovců je mu cizí, což se nelíbí nadšeným učitelům zákona. Podle jeho názoru náboženství obohacuje a uspokojuje duši člověka, není však nástrojem zištných přání.

Úřední název: král Hedžázu, Nedždu a území na Nedždu závislých změnil Abdalazíz eben Saúd r. 1932 na král Saúdské Arabie.

Pohnutku k vybudování státu rodu Eben Saúdova dala myšlenka náboženská. Úspěšnou ji učinila naděje na kořist s ní spojená. Arabský domorodec, kočovník i usedlík, považuje válku za lov. Těší ho způsob, jakým k úlovku, ke kořisti dospěje, nikoliv kořist sama. Vzdá se jí, jakmile jí dosáhne a spěje za novou. Vyhlídka na kořist shromažďovala arabské domorodce pod praporem imáma uahhábovské obce, právě jako pod praporem zakladatele a imáma obce islámské. Náboženskou válkou stát rodu Eben Saúdova byl vybudován a udržován. Vnější svět se o náboženské války vnitroarabské nestaral. Teprve dobytím Hedžázu začátkem devatenáctého století a stálými nájezdy na Irák popudili uahhábovci veřejné mínění světové muslimské obce a její nejvyšší hlava cařihradský sultán a chalífa, dal popud k zákroku. Tento vnější zákrok zbavil stát Eben Saúdův nebezpečného Hedžázu, čímž jej podstatně posílil. Že se rozpadl, zavinily spory mezi členy vládnoucího rodu.

Král Abdalazíz řídil příkladem svých předků. Stavěl na pohnutce náboženské. Věřící uahhábovci měli domoci k vládě svému vypuzenému imámovi Abdarrahmánu, otci Abdalazízovu. Byla to jejich povinnost náboženská a ponoukala je naděje na kořist. Abdalazíz, zástupce imámův, užil rozbrojů, zmocnil se Rijádu a uvedl do něho vypuzeného imáma. Myšlenka náboženská spojená s nadějí na kořist mu pomohla říši založiti a měla mu ji též udržovati. Opevněná sídliska, hedžry, euchánů, byla ohniska vojenských zákroků a střediska vykonavatelů vůle imáma a jeho zástupce. Z euchánských hedžer by nebyla náboženská válka ustávala; vždy by byla nalezena záminka. Jenže byly tyto hedžry zřízeny též na hranicích a v Hedžázu. Činy euchánů dráždily muslimskou pravověrnou obec a přinutily Abdalazíze, aby zakročil, spíše než to učiní Velká Britannie.

Nynější uahhábovský imám zahubil úderné čety náboženské a zakázal náboženskou válku; pokusil se tudíž odstraniti pohnutku vybudování svého státu a zbořiti sloupy, které tento stát udržovaly. Stát vybudovaný náboženskou vášní má býti upevňován a zajišťován náboženskou snášenlivostí; svatá válka má ustoupiti lidskosti a bratrství, středověký imám – modernímu králi. Jsou to pojmy v Arabii neznámé. Právě tak neznámý je tam pojem vlasti nebo moderního státu.

Arabské domorodce nespojuje ani krev, ani životní zájmy, ani láska k vlasti. Ke společnému činu je nadchne naděje na kořist. Nadšení uhasne, jakmile naděje zmizí. Není pochyby, že tyto názory stykem s cizinou budou měniti, jenže to potrvá hodně dlouho, a z ciziny se mohou do vnitra Arabie dostati podněty k rozvratným činům. Abdalazíz to ví, proto svou říši uzavírá těsněji než kdy jindy.

Při každé příležitosti vytýká, že základem jeho státu a pojítkem jeho poddaných je náboženská myšlenka, islám. Často a často opakuje: „Napřed jsem muslim, teprv potom Arab.“ Avšak jeho poddaní upozorňují, že je islám jejich krále jiný v dolině Sirhánské, jiný v Hedžázu, jiný v Asíru, jiný v Hase a jiný v Nedždu.

Bez Hedžázu by měl Abdalazíz správu snadnější, ale příjmy menší. A peněz potřebuje, aby udržel nynější způsob své vlády a správy. Eucháni mu sloužili zadarmo, námezdné posádky, kterými je nahradil, aby platil, živil a zbrojil, nemají-li vykořisťovati svého okolí. Nedostatek peněz ho nutí, aby vojsko zmenšoval a jednotlivým krajům dopřával větší samosprávy. Toho využívají členové rodů, kterým rozličné kraje jednou náležely; sbírají stoupence a čekají na popud zvenčí nebo na rozbroje ve vládnoucím rodě. Obé může vyvolati nebo urychliti paní celého pohraničí státu Eben Saúdova – Velká Britannie.

Říše Eben Saúdova je budova neobyčejně rychle zřázena a na pískovém základu kořisti a udržovaná silným zakladatelem a vládcem Abdalazízem eben Saúd za pomoci Velké Britannie, paní jak přímoří, tak sousedních obdělaných krajů. Bez Britské pomoci by nebyl Abdalazíz tuto říši vybudoval a bez britské by ji neudržel. Než i za britské podpory rostou potíže se správou rozsáhlých krajů, poněvadž není společného pojítka a násilím se takové pojítko nedá nahraditi.

Ahmadovci

Podle muslimského podání vzbudí Bůh na počátku každého století k posílení víry muže, který dopomůže islámu k novému rozkvětu. Za takového muže se na začátku čtrnáctého století hedžry vyhlásil Gulám Ahmad chán. Narodil se 18. června 1839 v osadě Gádian v okresu Gardaspur v Pandžábu. Gádian je hlavní město státečku islámpurského, v němž jeho otec vládl. Jako věrný britský stoupenec dopřál svému chlapci vzdělání potřebného pro úředníka a přiměl ho, že vstoupil do státní služby. Nelíbilo se mu v ní, po čtyřech ji opustil a zahloubal se do náboženství. S křesťanstvím ho seznámili skotští misionáři, hindické náboženství studoval z jejich knih, prohluboval se v islámu a r. 1880 vydal jeho výklad, jenž byl jako kacířský odsouzen všemi muslimy. Nezalekl se neúspěchu a 4. března 1889 veřejně prohlásil, že mu Alláh dovolil přijmout přísahu poslušnosti žáků. Po dvou letch jim oznámil, že je zaslíbeným židovským mesiášem, křesťanským utěšitelem a Bohem vedeným maxim muslimským. Pravdu svých slov dokazoval ve třech knihách a nesčetných proslovech a kázáních.

Velké boje mu nastaly s pravověrnými muslimy, hindy i křesťany. Muslimská obec ho vyobcovala, hindická a křesťanská před ním varovaly. Nepovolil a od r. 1892 šířil svou nauku měsíčníkem The Review of Religions, jenž odtud v Qádiánu vychází.

Zdraví byl chatrného, od malička trpěl chudokrevností a závratí a spory i hádky mu ubíraly sil. V prosinci 1905 uveřejnil závěť, často předpovídal svou smrt a nenadál se jí, když ho stihla 26. května 1908 v Lahore, kam se odebral, aby vykonal přednášku o poselství pokoje. Pochovali ho v Qádiánu.

Jeho obec čítala na 20.000 členů. Podle závětí ji měl říditi volený sbor s předsedou, za kterého vybral svého prvního stoupence Hákima Núraddína. Plně vůli zakladatelovu varoval každého člena, aby se nemíchal do politických věcí, a přece se do nich dostali r. 1913, kdy vláda chtěla zbořiti část mešity v Cawnpore, aby upravila silnici. Četní se připojili k ostatním muslimům a v jejich čelo se postavil Kemáladdín, druhý redaktor revue The Review of Religions, vyslaný jako misionář do Londýna. Cestou do Anglie se stýkal s čelnými muslimy, poznal jejich nechuť, ba odpor k odstředivému hnutí Ahmadovu, hleděl se s nimi sblížiti a mnozí se k němu přidali.

Konservativci se seskupili za Bašíaddínem Ahmadem, nejstarším zakladatelovým synem z druhé ženy, a zvolili ho po úmrtí Nuraddínově za chalífu. Byla to novota, poněvadž Ahmad výslovně nástupce, chalífu vyloučil, považuje sebe sam za posledního proroka a viditelná imáma. Protivníci chalifátu se připojili ke skupině Kemáladdínově a utvořili si nové středisko v Lahore. Založili Společnost šíření islámu jakož i semináře a rozcházejí se jako misionáři po muslimském i křesťanském světě.

Ahmadovci se rozštěpili na skupinu qádiánskou a lahoreskou. Qádiánští tvrdí, že Ahmad byl skutečným prorokem a kdož ho neuznali, že jsou nevěřící. Lakoreští vykládají, že Ahmad nepožadoval víry v sebe jako nového proroka, poněvadž se měl jedině za zosobněného Muhammada a oprávce, obnovitele jeho náboženství. Nikdy že neodsuzoval ostatních muslimů jako nevěřících.

Chalífa Bašíraddín se vydává za dokonavatele božského poslání svého otce. Přednáší na vysoké anglické škole v Qádiánu a řídí pokrokovou muslimskou společnost, již založil a jež má odbočky po Indii, Anglii a Americe. V prosinci každého roku putují ahmadovci do Qádiánu, aby rokovali o náboženských věcech a uctili zakladatelův hrob. Věří, že je korán slovo Alláhovo, zjevené Muhammadovi, jehož vlastní slova a činy se zachovaly podáním. Zjevení neskončilo Muhammadem. Alláh poslal Ahmada jako zaslíbeného mesiáše, aby dovršil dílo Muhammadovo. Ahmad přišel v duchu a v pravdě Kristově jako druhý projev Muhammadův. Bašíraddín Ahmad je zaslíbený syn zaslíbeného utěšitele. V jeho čase bude zjevení dokončeno.

Lahoreská skupina, vedená odborně vzdělaným Kemáladdínem, splývá pozvolna, avšak soustavně se světovou sunnitskou obcí. Mnozí ji mají za větev uahhábovců, jimž dnes náleží skoro celá Arabie. Má misionáře ve všech hlavních městech a vybudovala s pomocí indických dobrodinců mešity v Londýně, Berlinu, New Yorku a jinde. Užívá zvláště tisku pro své účely. Od r. 1934 vydává i v Hajfě měsíčník A-Bušra, Dobrá zpráva. Útočí na křesťanství překlady spisů evropských nevěrců. Počet členů odhaduje na čtvrt milionu; přesných čísel není.

Úpadek a probuzení

Islám se rozšířil ve třech obdobích. Arabští starověrci mu podmanili od r. 632 do r. 750 území od Španělska a Maroka do střední Asie a na tomto údělu trval a rostl bezmála půl třetího sta let. Berberští, perští a turečtí novověrci rozšířili vládu islámu od r. 1000 do r. 1100 hluboko po západní Africe, Malé a střední Asii a severní Indii. I v těchto zemích se islám ujal a trvá. Noví muslimi původu mongolského, tatarského, tureckého a indoevropského zabírali od r. 1300 do r. 1400 Balkán, jižní Rusko, značné části Sibiře a Indie a hrnuli se do Indonesie neboli na Malajské ostrovy. Z Evropy a jižní Sibiře byl islám vytlačen, ale v ostatních zemích Asie a Afriky se drží a šíří.

Prvotní islámský stát byl jednotný, avšak již v desátém, zvláště však v jedenáctém století se rozdělil na dvě oblasti: perskou vedenou Turky a arabskou. V perské, jež obsahovala větší polovinu Asie, převládala perština, perské názory, perská osvěta. V arabské oblasti, k níž náležel jihozápadní kout Asie a severní Afrika, se udržovala arabština se sesterskou muslimskou osvětou. Na začátku šestnáctého století se v Persii rozšířila šía jako státní vyznání a tím se Persie odštěpila od muslimských obcí v severovýchodní Asii, Indii a Indonesii jakož i od tureckých držav v Přední Asii a severní Africe. Vždyť turecká říše obsahovala celou arabskou oblast, Maroko vyjímajíc. V novém věku byl tudíž islám rozdělen na Maroko, osmánskou říši, šíitskou Persii, mogulovu Indii a rozličné státy v Indonesii.

V sedmém a osmém století jediný chalífa ovládal a spravoval celou muslimskou obec. Jeho moc ponenáhlu upadala, neboť se opíral o žoldnéře, kteří vyrůstali v panovníky udržující poddané násilím v poslušnosti. Dovolávali se nauky, že veškerá moc pochází od Boha. Věřící se podrobovali, na chalífu zapomínali a když byl poslední abbásovský chalífa r. 1258 Mongoly zabit soudili, že byl jeho úkol ukončen a že se islám obejde bez chalífy. Po pět set nebylo opravdového chalífy. Teprve ke konci osmnáctého století prozíraví turečtí politici křísili podání o chalifátu. Líčili, že se abbásovský chalifát udržel v Egyptě do r. 1517 a tehdejší chalífa že svěřil svůj úkol sultánu Selímu I.

Turecký chalífát nabýval politického významu v celé muslimské obci, třebas nebyla jednotná a třebas se snaha vybudovat osmánský chalifát setkávala s odporem v Maroku, Persii, Indii a Indonesii. Nové názory a nové politické potřeby nakládaly islámskou obec k ústupkům. Tyto ústupky se projevily v mírové smlouvě podepsané v Küčük Kajnardži 21. června 1774. Vysoká porta jménem tureckého sultána-chalífy prolomila muslimský zákon zaručivši, že nezabrání opravě starých chrámu a stavbě nových napřed v Cařihradě, potom i jinde. Rusko náhradou uznalo sultána svrchovaným chalífou mohamedánského náboženství s právem chrániti muslimské zájmy a vydávati pro věřící zákony, jak toho vyžaduje islám. Bezděky dali křesťanští diplomati islámskému světu ohnisko nového vývoje.

Arabští bojovníci nešířili islám ohněm a mečem, neboť si hleděli podmaniti země a o náboženství podmaněných se nestarali. Nechtěli, aby přijali islám a stali se jim rovnými. Ponechávali jim náboženskou svobodu a vyvyšovali se nad ně jako dobyvatelé, vládci, vyznavači jediné pravé víry. Muslimský stát nikdy neprojevil snahy, aby si přizpůsobil náboženské menšiny. Toto zavinilo úpadek turecké říše.

Ve středověku byl islám křesťanství mnohem bližší než nyní. Náboženská věda byla budována na společném základě Aristotelově. Křesťani i muslimy hlásali víru v jediného živého Boha. Tyto spojky se jevily zvláště za křižáckých válek. Obchodní i politické styky byly velmi hojné a přátelské. Muslimi ovládali námořní i pevninové cesty do Indie a Číny, byli prostředníky evropského dovozu i vývozu, měli vlastní obrovský průmysl i obchod a rozvratem ústřední vlády trpěl blahobyt a klesal průmysl, dovoz i vývoz. Jednotliví muslimští panovníci uvalovali vysoké daně na evropské dovozce i vývozce. Evropané nemohouce koupiti od muslimů, čeho potřebovali, budovali vlastní průmysl a hledali nové obchodní cesty. Ponenáhlu se usadili na celém atlantickém pobřeží Afriky, obepluli ji a Vasco da Gama přistál 20. května 1498 v Calicutu v Indii. Kryštof Kolumbus vstoupil 12. října 1492 na americký ostrov, jeho krajani zanedlouho překročili Panamskou šíji a španělské lodi se setkali s portugalskými v Číně. Zdroje největšího bohatství asijských muslimských vládců se otevřely Evropanům. Nepotřebovali prostředníků, čerpali sami nejen ve východní a jižní Asii, nýbrž i ve východní Africe a v nové Americe. Muslimský svět pozbyl dopravní důležitosti a Evropa si zajistila vše, čeho potřebovala pro svůj rozvoj. Pracovala, kvetla, bohatla, kdežto islám odpočíval a tím se opozdíval a rozbahňoval.

Konec patnáctého století značí konec muslimského blahobytu. V šestnáctém století, kdy osmánští Turci, perští šáhové a velcí mogulové v Indii s pomocí křesťanským podnikatelů, peněžníků a žoldnéřů vítězně mezi sebou válčili, nebyl úpadek islámského světa ještě patrný. Evropské společnosti se spokojovaly dovozem a vývozem, avšak v sedmnáctém století se již pevně usuzovaly, podporovaly občanské války v muslimských státech, soustavně podkopávaly domácí průmysl a obchod, nabádaly k pěstování surovin, skupovaly je a ve svých závodech z nich vyráběly, co v Asii a v Africe draho prodávaly. Muslimský svět upadal hospodářsky a politicky. Jeho slabost lákala silné a od Bonapartova zájezdu do Egypta r. 1798 se v Evropě jevila snaha přisvojiti si jednotlivé muslimské země.

Prvotní islám měl mnoho společného s východním křesťanstvím. Vyznavači obou byli buď téhož téhož arabského jazyka, nebo mluvili příbuznou řečí, syrštinou. V Arabech viděli osvoboditele od byzantského a perského jha. Jinak tomu bylo v Indii. Hindi nepovažovali muslimské dobyvatele za osvoboditele. Stavěli se proti nim a když byli podmaněni a násilím obráceni nebo když se k nim dobrovolně přidali, zůstali ve svých společenských skupinách, kastách. Indický a indoneský islám udržoval pravidelné styky s Přední Asií i severní Afrikou a tím též se západem a se západní křesťanskou osvětou. Třebas sousedil s Persií, nepřijal šíitské vyznání a věřící zůstali sunnity. Tento sunnitský základ se upevňoval od začátku osmnáctého století pomocí evropských koloniálních států.

Evropský tlak

V devatenáctém století se muslimský svět dostal do úplného područí Evropy. Velká Britannie si vzala Indii a Egypt. Rusko proniklo hluboko do střední Asie. Francie zabrala severozápadní Afriku, turecký sultán-chalífa stonal a muslimi se právem obávali, že evropští diplomati urychlí jeho zánik. Vznikala myšlenka, že křesťanské státy usilují o záhubu muslimských. Tato myšlenka nebyla nová, neboť věřící od samého začátku viděli úhlavního soupeře v byzantském císaři. Po staletí podnikali byzantští křesťani a muslimi vzájemné nájezdy. Noví křesťanští odpůrci je vypuzovali ze Španělska. Za křižáckých válek se obecně vykládalo, že evropští panovníci jsou nepřáteli islámu. Toto vědomí se probouzelo od osmnáctého století a prohloubilo se ke konci devatenáctého, když se zdálo, že křesťanská Evropa zabere kdekterý muslimský stát.

Nikdy a nikde se všichni muslimi nesjednotili k odporu proti křesťanům. Od mnoha staletí poslouchali cizích vetřelců a dobyvatelů, proto se u nich ustálilo přesvědčení, že jsou povinni podrobiti se vládci poslanému Alláhem. Jednotlivá knížata necítila změny. Dbali vlastního prospěchu, hleděli se vyrovnati se silnějšími dobyvateli, zvláště evropskými, křesťanskými. Lidu bylo lhostejno, komu odvádí daně a dostalo-li se mu úlevy od evropských vládců a správců, neměl důvodu ke vzpouře. Političtí vůdci vyrovnávali rokli, dělící potomky bývalých vládnoucích skupin od obecného obyvatelstva a sjednocovali je za společným cílem na podkladě náboženském.

Islám není náboženství, nýbrž úplná osvěta. Sdružuje se v něm mnoho rozličných plemen a jazyků, avšak všichni uznávají jediný náboženský zákon a jediné náboženské podání. Díváme se na islám jako na orientální vyznání, a přece je ve skutečnosti východním výběžkem evropské osvěty. Muhammad a jeho vrstevníci dali islámu základní pravidla a na nich budovali vyznavači křesťanství, židovstva a zoroastrismu muslimskou věrouku, mravouku, osvětu. Proto je islám mnohem bližší evropskému nazírání než náboženství hindické nebo čínské.

Po celou dobu svého šíření se islám nestkal se soustředěným náporem jiných osvět. Teprve v devatenáctém století se po něm rozlévala osvěta evropská, křesťanská a zabírala, co dotud vytvořil a ovládal. Islám značí jedinou náboženskou společnost, s jedinou muslimskou vzdělaností a osvětou. Zásluhu na tom nemají ani obyvatelé ani vládci, nýbrž učitelé zákona a poutníci. V Mekce se stýkali vyznavači z celého světa a šířili stejné poznatky. K nim se přidružovali členi mystických bratrstev, súfijci. Třebas se lišili zevními úkony, přece rostli z téhož kořene, hlásili se k sobě, kdekoliv se ve světě setkali.

Usnadněním a urychlením dopravy rostly styky muslimů. Odcházeli nejen na pouti, nýbrž i na proslulá učiliště. Všude nalézali souvěrce, i vznikal pojem jediné náboženské rodiny islámského světa, dár al-islám. Arabie prorokova byla ohniskem, arabské písmo pojítkem, arabština posvátným jazykem. Jediná Persie se odlučovala od začátku šestnáctého století, když se octla evropským náporem ve stavu, do kterého křesťanství přivedla renaissance a reformace.

Mladý islám zabral državy hellenistické neboli řecko-perské osvěty. V nich rostl a podle Aristotela budoval svou věrouku a mravouku. Kolem r. 1000 byla vnitřní stavba hotova. Tehdy nebyl již islám náboženským vyznáním, nýbrž náboženskou společností. Přinesl evropské součástky do Indie i Indonesie a mezi hindy i pohany dbal nauky jediného Boha. Úplně ovládal nové vyznavače, takže se vzdali nejen svého náboženství a svého jazyka, nýbrž i svých dějin. V polovici devatenáctého století se probouzeli a vraceli sami k sobě a k své dějinní minulosti.

Od polovice devatenáctého století vzrostl počet evropských škol ve světě islámu na mnoho tisíc. Je pravda, sledovaly vlastní účely, rozšířiti hospodářský a politický vliv zemí, ze kterých byly podporovány, avšak řece jen budily muslimy a nabádaly je k napodobování. Odchovanci evropských škol ponenáhlu přizpůsobovali své myšlenky evropským názorům. Neměli-li otřásti svou společností, bylo nezbytné, aby se podřídili vedení rozumného muže, který by vyrovnával evropskou osvětu s muslimskou. Náboženská universita Azhar v Káhiře lákala posluchače z celého muslimského světa. Čtli noviny vydávané podnikavými Syřany v Egyptě, seznamovali se s evropskými názory a probírali se nábožensky i společensky Zůstali věrni islámu, toužili však po změnách.

Srdce islámu bylo v Egyptě a Přední Asii. Nejsilněji tlouklo v Egyptě, kde chediv Ismáíl (1863 až 1879) otevřel dokořán bránu evropskému pokroku. V Egyptě i v Turecku rostlo nové písemnictví, šířilo se novinářství, což vše napomáhalo účasti na politickém životě. Rozvážní muslimi chápali, že je potřebí hlubokých oprav vnitřních, nikoliv vnějších, nemá-li islám podlehnouti křesťanství. Toužili, aby byla zdokonalena výroba surovin, vzkříšen domácí průmysl a obchod, aby muslimské země dospěly k hospodářskému blahobytu. Kde k tomu byla nezbytná lepší školní výchova a prohloubení náboženských názorů. V Egyptě i v Turecku se o to pokoušeli od r. 1839 do r. 1878.

Zaostalí konservativci se obávali, že takové podstatné změny rozvrátí islám a skončí nevěrou. Protivili se a sultán Abdulhamid II. potíral obrodné politické politické snahy, a přece nebyl s to aby je zastavil. Ukázala se nezbytnost škol s evropskou osnovou, ze kterých by vycházeli výkonní důstojníci a úředníci. Zakládaly se v Egyptě i v Turecku. Nebylo domorodých profesorů. Povolávali je z Evropy a oni povinně vlévali do studentů evropské názory. Na tisíce muslimů chodilo do misionářských škol a odtud si odnášeli vědomí potřeby obrody náboženské, společenské i národní. Dorost zůstával věren islámu, avšak díval se naň jinak než zaostalí konservativci nebo opatrní liberáli.

Náboženští vášnivci se domnívali, že zlomí křesťanský nípor, pobijí-li jeho křesťanské nositele. Výbuchy náboženské vášně se projevovaly od první polovice devatenáctého století, avšak toliko místně. Vykladač zákona Abdalkáder vedl r. 1835 muslimy proti křesťanům v Alžírsku, velmistr bratrstva nakšbandijje Šámil r. 1834 v Kavkazu. Berberští muslimi neboli Kabylové v Alžírsku, mahdi v Súdánu, čínský muslim Jaakúb bek v Yünnanu v Číně, ruští Tataři v okolí Kazaně nutili své soukmenovce, kteří se dali pokřtíti, aby se vrátili k víře svých předků, avšak všechny tyto a podobné vzpoury, třebas zahubily mnoho životů a majetku, neměly vytouženého výsledku. Vyznavači islámu poznali, že hrubé zbraně nepřemohou křesťany, že je tudíž nezbytné, aby se věřící spojili a navzájem podporovali a probudili nábožensky, společensky i politicky. Ke všemu tomu že jim dopomůže islám, budou-li čerpat z jeho původních hlubokých pramenů. Vůdcem tohoto nového hnutí se bezděky stal turecký sultán-chalífa.

Muslimský protitlak

Osmánské Turecko jevilo od začátku devatenáctého století snahu opravy a obrody, nedbalo však přirozeného vývoje a zavádělo ve vojsku a správě, k čemu Evropa dospěla po mnoha staletích. Turci ztratili mnoho zemí. I ve svém hlavním městě byli povinni poslouchat cizinců, proto si ponenáhlu všímali svých souvěrců rozdělených na rozličná plemena, jazyky, skupiny, ale nazývajících se stejných jménem muslimi a majících stejnou knihu korán. Mnozí nadšenci toužili po návratu zlatých třiceti let islámu.

Rusko si ve střední Asii přivtělilo muslimský stát Chokand. Jeho vypuzený vládce Chudájár se uchýlil do samostatné Bucháry r. 1870 a jal se vybízeti ke sjednocení všech muslimů proti Rusům. Putoval po Arabii a jiných zemích a všude nabádal muslimy k jednotě proti hrabivým, nenasytným křesťanům. Evropské listy psaly o jeho činech a nazývaly jeho snahy neislámskými. Hnutí jím vyvolané rostlo, neboť se ho ujali členové rozličných řádů, zvláště senúsijje a tidžánijje a získávali islámu přečetné stoupence. Sultán-chalífa Abdulhamíd II. se jich ujímal, zval je do Cařihradu a rozesílal je po islámském světě, aby upozorňovali, že on je chalífa islámu. I velký šeríf z Mekky byl od r. 1897 povinen napomínati poutníky, aby nezanedbávali úcty k chalífovi sídlícímu v Cařihradě. Odtud odcházela poselstva k muslimům do Afgánska, Číny a Indonesie.

Hlavním šiřitelem muslimské jednota byl Džemáal ddín Afgáni, rodák z okolí Kábulu, jenž procestoval jako apoštol bezmála celý muslimský svět a založil v Paříži r. 1884 zvláštní list, jehož účelem bylo spojiti muslimy. Zemřel v Cařihradě r. 1897. Ústně i písemně hlásal, že křesťani, třebas byli rozštěpeni, přece jen mají společnou snahu zničiti islám, na nějž pohlížejí se záštím a posměchem, jak ukazují mezinárodní zákony, které nedopřávají muslimům stejného práva s křesťany. Uměle a úmyslně zabraňují obrodě islámu. Co doma nazývají národností, vlastenectvím, tomu přezdívají v islámském světě fanatismus; národní čest, vážnost seba samého je v Orientě chauvinismem, národní přesvědčení nenávistí k cizincům.

Nebylo muslimské země, státu nebo města s muslimskými studenty bez odboček všeislámského hnutí. Londýnská všeislámská společnost založená r. 1903 měla za účel pokrok islámu, společenské ústředí muslimů, prohlubování bratrských styků, opravu bludných názorů o islámu, popdporu zákonitých snah muslimů v kterékoliv zemi, úpravu muslimských obřadů, kde jich věřící postrádají, upevnění osmánského chlifátu a upozorňování vlád na rušení muslimského zákona.

Muslimi v zemích podrobených křesťanům pohlíželi s úctou k tureckému sultánovi jakožto pánu jediné nezávislé muslimské říše a bezděky ho uznávali chalífou. Jediné Arabi nesouhlasili ze strachu, že budou poturčeni.

Po r. 1907 nastalo nové chvění v islámu. Anglie a Rusko si vymezily své oblasti v Perss, Francie se chystala do Maroka a muslimští misionáři hlásali, že se Evropa připravuje k novému křižáckému tažení, aby zabrala muslimské země a zničila islám. Velitelem věřících v obraně proti křesťanům měl být chalífa Abdulhamíd II. Soustavnou podporou muslimských zájmů si získal obdiv všech zvláště v Indii a Indonesii. Vždyť založil po způsobu křesťanského Červeného kříže Červený půlměsíc, z darů muslimského světa budoval poutnickou železnici z Damašku do Medíny, věřící ho podporovali, jeho význam rostl a jeho slovo bylo váženo v Číně i v Maroku. Mladoturkům nesmírně uškodilo, že ho r. 1909 sesadili a ve skutečnosti uvěznili.

Mladoturci nebyli i s počátku stoupenci všeislámského hnutí, avšak přidali se k němu po trpkých zkušenostech války s Itálií o Tripolsko jakož i balkánské. Již r. 1911 založili v Cařihradě Bratrskou společnost muslimů, přijali všeislámské snahy za své a šířili je zvláště v Persii, Rusku, Bulharsku, Bosně-Hercegovině a Indii. Měli značné nesnáze, poněvadž všeislámské hnutí bylo v rozporu s osmánskou národností, kterou budovali. Za války s Itálií o Tripolsko r. 1911 člení všeislámských skupin pomáhali Turkům a prozíraví vůdci mladoturecké strany naznali, že jediné islám může spojiti různorodé prvky osmánské říše, jelikož v Orientě náboženství zastupuje národnost. Chtěli konfederaci všech muslimů a prohlašovali za náboženské zrádce ty, kteří se bouřili proti vládě chalífy. Rodila se všeislámská národnost.

V muslimském státě si byli všichni rovni, kupili se kolem muže, jejž si sami vyvolili a jejž sami mohli sesaditi. Neměl na ně moci. Pojem národnosti byl muslimům cizí. Arabové by se ho byli rádi zbavili a nahradili jej prvotním pojmem náboženské národnosti islámské, jíž ovládali celý svět. Byla vlastně obdoba národnosti syrské, arménské, řecké, které byly v muslimském státě náboženskými jednotkami. Islámská národnost značila nejen společné náboženství, nýbrž i společné vnitřní a zevní zřízení, společenské způsoby, osvětu, společné zákony a obyčeje, společnou hlavu, chalífu neboli imáma. Odtud všeislámské hnutí splývalo s chalifátním a dostávalo nátěr politicky úplně nový, poněvadž déle než tisíc let bylo každé politické hnutí v islámu deptáno.

Politickému hnutí napomáhala nezbytnost obrany. Evropské velmoci si lačně přisvojovali zemi za zemí, muslimský dorost se probouzel a chápal povinnost odboje. Není pochyby, že by si byl Orient ponenáhlu sám přisvojoval evropské způsoby, kdyby byla Evropa pokračovala ve století dvacátém tou cestou, po které se ubírala ve století devatenáctém. Ale ve dvacátém století se rodí v Evropě hrubý imperialismus, který násilím porušuje pozvolný pokrok islámu a nutí jednotlivé muslimské země, aby si hned osvojily, čeho se jim nedostává.

Orient touží, aby zůstal sám pro sebe, aby si upravil evropské myšlenky po svém. Pronikání křesťanskou osvětou je mu příliš spěšné. Zdá se mu, že Evropa hledá svůj prospěch, nikoliv prospěch Orientu. Vždyť vidí, jak se ve dvacátém století velmoci z hmotné touhy vměšují do vnitřních nesnází islámského světa. Ještě nikdy nedychtila Evropa po koloniích jako v tomto století. Snaží se nedočkavě, aby dostala do své moci i Turecko a Persii, tyto poslední nezávislé tvrze islámu. Nedbá mezinárodních smluv a provozuje obchvatnou politiku násilí.

Po názoru muslimů bylo štěstím Japonska, že se pokusilo o obrodu v druhé polovici devatenáctého století dříve, než zakotvil evropský imperialismus. Kdyby se bylo opozdilo o padesát let, byly by se v japonských přístavech ukázaly evropské válečné a obchodní lodi. Aby napomáhaly tamní obrodě, právě jak ve dvacátém století napomáhají obrodě v Persii, Turecku, Maroku, Egyptě.

Obyčejný muslim dychtí po osobní svobodě, třebas přináší mnoho nebezpečí. Dotud si nenavykl oceňovati čas a kázeň, i dívá se na dobré vlastnosti evropské vlády a správy s nedůvěrou, ba s pocitem závislosti, ujařmenosti. Kždý Evropan je mu důkazem jeho poroby. V Orientě bydlí Evropan ve zvláštním okrese nebo městě, užívá zvláštních výsad, žije svým vlastním cizím životem. Ve větších městech vidí muslim evropské čtvrti. Některé ulice mají evropská jména, často jména výbojců muslimského světa. Hlavní skladiště a obchody jsou evropských pánů, kdežto muslim se krčí v ústraní. Ani kníže ani malý člověk nemá rád cizinců, kníže poněvadž se nemůže hnouti bez souhlasu evropského residenta, malý člověk poněvadž nechápe, proč má odváděti nové a nové daně. Staří muslimi, kteří poznali útrapy z dob před evropskou správou, vymřeli a mladí se domnívají, že byl v jejich zemi vždycky stejný pořádek. Spokojili by se třebas nepořádkem, jen kdyby jim vládl jejich krajan. Vzdělanci tvrdí, že křesťani vlastně všechno přijali z Orientu. Hindi jsou přesvědčeni, že nynější úpadek staré hindické osvěty zavinili jediné Angličané. Muslim cítí, že náleží k jinému plemeni, i jeví se citový rozdíl mezi muslimem a křesťanem, Asiatem, Afričanem a Evropanem, nenávist se zostřuje a napomáhá zpátečníkům. Vždyť i muži, kteří si úplně osvojili evropskou vzdělanost, se staví proti ní vidouce, že velmoci mají na mysli jen vlastní prospěch.

Muslimi dvacátého století se spojovali s pohany. Podle koránu mají šetřiti jedině židů, křesťanů a zoroastrovců. Všichni ostaní národové jsou pohané, nemají zjevené knihy, proto jsou nepřátelé muslimů, kteří jsou povinni proti nim válčiti. A hle po vítězné válce japonsko-ruské r. 1905 vyslal chalífa Abdulhamid II. zvláštní poselstvo do Japonska, za krátko misionáře a po muslimském světě se říkalo a psalo, že Japonci přijmou islám a obnoví jeho světovou vládu.

S jásotem pozdravili muslimi světovou válku radujíce se, že se Evropa sama pohubí. V listech, knihách a ústně velebili Alláha, že jim dal dočkati se dnů, kdy evropští křesťani budou prolévati krev a ničiti majetek svých evropských bratří. Více než milion Orientálců bylo na evropských bojištích a ti vrátivše se domů vykládali, jak se evropští křesťané nenávidí a jak jim pomáhali zabíjeti a ničiti křesťanský majetek.

Na počátku světové války vyzvali Mladoturci muslimskou obec ke svaté válce, džihád, ale nepochodili. Vždyť odstranili chalífu Abdulhamída, jenž byl ctěn a vážen po celém světě islámu. Každá muslimská země byla obsazena nebo střežena křesťany a ti hlásali, že výzva k džihádu není od chalífy, nýbrž od nevěreckých Mladoturků a jejich židovských a křesťanských spojenců. Vypukly sice tu a tam místní bouře, ale nebylo společného hesla, věřící nebyli připraveni.

Dohoda hlásala, že bojuje za svobodu malých národů a že jim dopřeje, aby si sami určili budoucnost. Mírové smlouvy ukázaly, že klamala muslimský svět. Pod rouškou mandátu neboli poručnictví zabraly velmoci nové muslimské země a zařizovaly se v nich po svém. Starosti o vlastní bytí zeslabovaly péčí o islámský svět. Jedině v Indii se ho brutští páni ujímali, aby jim byl oporou proti hindickému.

Křesťanská Evropa probouzí a utvrzuje obrodu islámu. Velmoci dozírající na jednotlivé muslimské země podporují ve vlastním zájmu pronikání evropské osvěty, aby co nejvíce vytěžili. Zlepšují společenské, rozumové a duševní podmínky životní a přinášejí nové názory o národnosti i o samosprávě. Nelze zapomenouti, že křesťanská osvěta je výsledkem dlouhého přirozeného vývoje a nemůže býti náhle naroubována v Orientě. Co se děje v muslimském světě, není evoluce, nýbrž revoluce v oboru politickém, hospodářském, sociálním, myšlenkovém, náboženském. Otcové nerozumějí synům, syni pohrdají otci. Celý islám se zachvívá. Muslimský studen má výbornou paměť, i spoléhá na ni více než na rozum. Snaží se, aby pokud možno co nejlépe odříkal při zkoušce a zabezpečil si nějaké dobré místo. Rychle zapomíná, novému se nepřiučuje, i roste a působí jako napolo vzdělaný. Zná evropské jazyky, čte evropské knihy a sám sobě nerozumí, neboť neví, co vlastně je. Mizí úcta ke starým, vážnost k cizímu mínění. Dříve býval v každé rodině, příbuzenstvu muž, jenž dbal pořádku a cti. Nyní se této hlavě protiví i nejmladší. Muslimi právem naříkají, že se evropskými zvyky a obyčeji šíří opilství a hry a dobré vlastnosti křesťanů že se neujímají. Kdož se trochu porozhlédli po osvětě a dějinách křesťanské Evropy, pohrdají svými dějinami, svým písemnictvím, svým náboženstvím.

Evropská správa a evropský pořádek napomáhaly velkému vzrůstu obyvatelstva. Islám ukládá za povinnost se oženiti a vdáti a to hodně brzo. Dětí je mnoho. Nyní za evropské vlády a správy přibývá na tisíc obyvatelů dvacet ročně, ačkoliv dětí umírá skoro 50 % jednak předčasnými porody, jednak slabostí. Není půdy, není výživy. Vnikem evropských zvyků a obyčejů se zvýšili životní požadavky všech skupin obyvatelstva. Životní potřeby se však zdražily a je čím dále tím těžší opatřiti si, o čem se muslim domnívá, že toho nezbytně potřebuje., třebas to bylo jeho dědu, ba otci neznámo.

Všude se ozývají hlasy, aby se muslimi zabývali nejen orbou, nýbrž i průmyslem a obchodem a vyrvali zdroj blahobytu stárnoucí Evropě. Vlády i jednotlivci se o to pečlivě snaží a v muslimském světě se množí národohospodářské podniky. Které již nyní účinně soutěží s křesťanskými.

Každý muslim je přesvědčen, že jeho osvěta znova obživne, budou-li se věřící soustavně vzdělávat a svědomitě pracovat. Rozumní mužové zakládají po celém Orientě školy, které by vychovávaly lid tak, aby pochopil zásady Evropy a podle nich budoval svůj vlastní život. První to učinil Ahmad chán v Indii, jenž s pomocí britské vlády otevřel v Aligarhu učiliště, z něhož vyrostla muslimská universita. Šířil své myšlenky v rozličných spisech a knihách. Zachovával věrnost islámu, avšak pozoruje výsledky křesťanské osvěty vybízel své souvěrce, aby studovali křesťanské knihy po příkladu prvních muslimů, kteří se učili od křesťanských profesorů a filosofů. Z jeho mladších druhů vynikl Emír Ali, jenž své názory vykládal v rozličných knihách. Oba dva i jejich stoupenci si dávali jmého nových muatazilů a po jejich příkladu upravovali výklad koránu a sunny, aby souhlasily s nynějšími názory a potřebami. Khuda Bukhsh upozorňoval, že prorok nikterak nezamýšlel dáti svým stoupencům zákon tvrdý, nezměnitelný. Korán je kniha vedoucí k víře, nikoliv brzda na cestě společenského, mravního, náboženského a rozumového pokroku.

Noví muatazili dokazují, že opravné hnutí v islámu nikdy nezaniklo, prorok sám k němu vybízel a vědu doporučoval. Vždyť podle hadítu řekl: „Nejsem nic více než obyčejný člověk. Hlásám-li, co souvisí s náboženstvím, přijměte to. Když vám ale rozkazuji, co se týká tohoto světa, tož vězte, že nejsem nic víc než obyčejný člověk.“ Jinde je zaznamenáno: ůJsme v době, kdy, opustíme-li jen desítinu toho, co je poručeno, zahyneme. Přijde však doba, kdy bude spasen, kdo zachová desítinu, toho co je poručeno.“ Proroku se připisují výroky: „Hledejte vědu, třebas byla na hranicích Číny. Hledejte vědu od kolébky do hrobu. Jediné slovo vědy je cennější než sto vykonaných modliteb. Inkoust moudrých je vzácnější než krev mučedníků. Jediné slovo moudrosti sdělené muslimskému bratru vyváží modlitby celého roku. Bůh nestvořil nic lepšího než rozum.“

Nynější vývoj

Islám, třebas značil stát, společnost, osvětu, je v jádru náboženství, neboť udává, jak se má člověk chovat k Bohu a světu. Největší oprávci dbají tohoto jádra a ztotožňují se s ním. Vyznávají, že jsou praví muslimové a v muslimské obci není úřadu, hodnostáře, který by jim dokázal opak a obec sama nikoho nevyloučí, pokud se hlásí za jejího člena.

Náboženství islám nemá kněžstva a jeho obrovská sunnitská větev nezná hodnostáře, úřadu, který by přesně určoval hranice a směrnice věrouky a mravouky. To je úkolem vykladačů a učitelů zákona, ulama. Dlouho to trvá, než se vykladači shodnou a než věřící projeví obecný souhlas s jejich nálezem.

Vykladači zákona, kteří působili v devátém a desátém století, žili ve zcela jiném ovzduší než jejich druhové, kteří byli činni v devatenáctém a pracují ve dvacátém. Je nezbytné, aby čerpali z prvotních pramenů koránu a sunny, nikoliv z výkladů a názorů právnických škol. Nynější sunnitský islám se vytvořil dlouhým vývojem. Základy církevního práva jsou korán, sunna, obdoba neboli analogie a souhlas, idžmáa. Těžko lze zamítnouti, co obec věřících přijala, a přece je toho potřebí, má-li se islám obroditi a zbaviti rozličných nevhodných výhonků. Sám Gazáli obhajoval právo idžtihádu, nového výkladu podle koránu, sunny a obdoby, třebas byl tento nový výklad v rozporu s obecným míněním. Téhož se domáhal Hanbalovec Ibn Tajmijja ve čtrnáctém století a potíral jako neoprávněné a proto kacířské rozličné novoty, které se v muslimské obci zahnízdily. Jeho názory si na začátku osmnáctého století přisvojil Muhammad syn Sulejmánův z příbuzenstva Abduluahháb. Získal v Arabii četné stoupence, kteří si říkali muahhedín, vyznavači jediného Boha, kdežto odpůrci jim přezdívali uahhábovců. Odsuzovali zbožnění Muhammada a potomků Aliho, nemístnou úctu svatých, rozmařilost, náboženské řády a jiné a jiné výstřelky. S počátku byli vyhlašováni za kacíře a na začátku devatenáctého století stíháni vojskem. Udrželi se, rostli, r. 1924 se zmocnili Mekky a Medíny, opanovali bezmála celou Arabii a muslimská obec je již neodsuzuje jako kacíře, nýbrž je uznává za užitečné členy. Mnozí ulama s nimi souhlasí a podle nich volají po návratu k prvotnímu islámu. Náboženství se vymyká z moci vykladačů, stává se společným majetkem věřících, kteří cítí potřebu, aby je nejen vyznávali, nýbrž též hájili a nynějším požadavkům přizpůsobili.

Není snadné utvořiti si z náboženských knih ulama přesnou představu o učení islámu. Kdo se domnívá, že si ji utvořil a navštíví některou muslimskou zemi, najde zvyky, vyznání, podání a rozličné obřady, které jsou v přímém rozporu s jeho představou. Je tidíž potřebí veliké obezřetnosti při posuzování víry a mravů jednotlivých muslimských obcí. Každá si přizpůsobuje učení podle svého, proto není v islámu tolik náboženských stran jako v křesťanství. Co je v jedné zemi sektou, je v jiné pravým uznaným vyznáním a obyvatelé všech zemí věří, že jsou věrnými muslimy.

Národnost místo náboženství

Sunnitský islám uznává čtyři právnické školy a někteří alama k nim přidružují jako pátou nauku šíitské větve. Nyní se snaží, aby všech těchto pět právnických škol sjednotoli a dali celému islámu jedinou mravouku a jediné vodítko církevního práva. Islám je svým základem mezinárodní. Každý odborně vzdělaný muslim se může státi vykladačem zákona, álemem, soudcem. Kádim, profesorem, mudarresem, církevním zřízencem, imámem, ať se narodil kdekoliv a pochází z ostrova Javy, Kazaně v Rusku nebo z Fásu v Maroku. Kterékoliv město jej může povolati a ustanoviti, neboť muslimská obec neuznává hranic jednotlivých států. Věřící ví, že je bratrem druhého věřícího, třebas byl černý, bílý, hnědý. Muslimi nechtějí býti omezováni hranicemi států, vymezenými evropskými velmocemi a tohoto odporu nezlomí velmoci ani censurou, ani uzavíráním hranic, ani vězením.

Prvotní islám znal toliko bohovládu. Ta se udržela do devatenáctého století a nemálo přispěla k dobré vůli mezi národy rozličných plemen a rozličných řečí. Imperialistický rozmach Evropy zničil bohovládný islám, uvolnil jednotlivá plemena a učil je pojmu národnost a vlast. Chalífa, který aspoň pomyslně muslimy sjednocoval, byl r. 1924 odstraněn a národnosti se cesta úplně uvolnila. Myslitelé nelitují zániku chalifátu, neboť jsou přesvědčeni, že životní síla islámu se znova projeví a jej netoliko upevní, nýbrž i rozšíří, bojí se však národnosti. Upozorňují, že evropská národnost se soustřeďuje na hospodářských a politických záležitostech, aby z nich měly určité skupiny největší prospěch. Obávají se neblahých důsledků, které se jeví v Evropě, kde péče o národnost podrývá nejkrásnější křesťanské nauky. Proto nabádají k účinným projevům bratrství a hospodářské i politické podpory muslimských obcí sousedních i vzdálených bez ohledu na řeč. Některé muslimské země se k nim připojuji a brání se národnosti, aby neztratily náboženské pojítko a nezapadly ještě hlouběji do evropské nadvlády.

V nynější světové obci se jeví strach z náboženského roštěpení. Upřímní věřící poukazují na nebezpečí národních států po způsobu Persie, jež vyhlásila šíu státním náboženstvím, nebo Arabie, kde vyznání muahhedínů neboli uahhábovců je jediné uznáno. Rozumnější zajímatají tyto strachy právem vytýkajíce, že perští šíiti se sbližují se sunnity a že žáci egyptského učitele a budovatele Muhammada Abduh rovnají cestu k úplnému porozumění vzdělaných i zaostalých věřících, muahhedíny nevyjímajíc.

V druhé polovici devatenáctého století zaznívalo heslo: „napřed muslim, potom Turek a Ind.“ Nyní se v Turecku ozývá: „Napřed Turek. Potom muslim.“ Podobně je tomu i v jiných zemích, zvláště arabských. Toliko indičtí muslimi se protiví národnosti, poněvadž vlastní nemají a indické se bojí, aby v ní neutonuli. Je jich na 80,000.000 a přece jsou nábožensky nejslabší, poněvadž nejsou soustředěni ani osvětou, ani podle krajů a žijí v sousedství více než 250,000.000 hindů. Za světové války a po ní se ujímali Turecka a svatých měst islámu. Po zániku chalifátu se sjednocují na podkladě náboženském a touží po náboženském státu, avšak dorost podléhá indickému ovzduší, cítí s indickou půdou a hindickými sousedy a upřímně vyznává: „Napřed Ind, potom muslim.“ Národnost zatlačuje všemuslimské vztahy a bezmála nikdo nevěří, že by se nyní celá muslimská obec dostala pod vládu a správu jediného chalífy.

Turecká říše byla dědičkou byzantské. Její prvotní úkoly byly světské. Teprv za Selíma I. (1512 až 1521) se dostala do sunnitského náboženského proudu. Selím jako ochránce svatých měst viděl v sunnitském vyznání velikou oporu proti šíitské Persii. Jemu a jeho nástupcům se podařilo sjednotiti bezmála celou sunnitskou obec, avšak nebyli s to, aby ji udrželi. Od začátku sedmnáctého století se jevil úpadek. Turci zaváděli evropskou osvětu, evropské myšlenky, islám podrývali a stát nezachránili. Bylo patrno, že chalifát pozbyl své síly, že se přežil a že potřebí jej odstraniti. Učinili to r. 1924, odloučili náboženství od státu a založili republiku na národnosti. Turecká republika je přesvědčena, že udrží svou nezávislost vlastní silou, proto nazírá na národnost po evropském způsobu. Do světové války pronikal islám rodinný, společenský i státní život. Republika jej úplně vymýtila, dal si světskou ústavu a jindy vládnoucí islám podřídila svému dozoru. Persie následuje opatrně jejího příkladu a Egypt rovněž.

V Egyptě Muhammad Abduh působil v duchu Afgániho. Potral evropské vlivy, avšak současně též to, co se v islámu škodlivého zahnízdilo, nikoliv způsob života podle té nebo oné ze čtyř pravověrných škol, nýbrž podle toho, co plyně z prvotního pravého islámu. Po jeho názoru pravá věda a pravé náboženství jsou rodné sestry. Věda souhlasí s islámem, jsou-li prameny správně vykládány, neboť islám nespočívá v povrchních obřadech, nýbrž ve vnitřním přesvědčení, Od r. 1908 se prohlubuje náboženská obroda a ozývá se požadavek návratu k prvotnímu islámu. Mnozí z jeho hlasatelů i odchovanci Azharu a dovolávali se článků Abduhových jakož i náboženského listu Manár.

Islám dal světu dvě pojítka: vyznání víry a arabský bohoslužebný jazyk. Arabština se ponenáhlu stala písemným jazykem celé muslimské obce, byla však postupně vytlačována perštinou, v novější době turečtinou. Arabi využívají obrody islámu pro národní účely, jsou rádi, že se na muslimských učilištích v cizích zemích vyučuje arabštině a že se čtou arabské listy, a přece vnikají do muslimských obřadů cizí jazyky a zbavují arabštinu jejích výsad. Na počátku dubna 1926 imám nepatrné mešity ve Skutari naproti Cařihradu konal při obecných bohoslužbách modlitby turecky. I Fátihu a jiné částky koránu předčítal turecky. V kázání se dovolával souhlasu školy Hanífovy, jež učí, že každý věřící má právo čísti korán a modliti se v jazyku jiném, nikoliv arabském, bez ohledu, zda arabsky umí či nikoliv. Současně vytkl, že turecký národ, jenž se vymanil ze světské nadvlády cizinců, se musí vymaniti i z náboženské nadvlády arabštiny, nechce-li, aby jeho mešity zůstaly prázdné.

Kdekterá muslimská země zavádí vládu a správu po evropském způsobu, některá rychleji, jako Turecko a Persie, jiné pomaleji, jako Egypt, Afgánsko, Jemen. Zřizují obecní a městské rady s volenými zástupci a dotavadní bohovládu nebo samovládu nahrazují parlamentní ústavou. Zavádějí lidovládu, třebas pro ni nebylo přirozeného vývoje a nezbytných pevných základů. Obecně se projevuje snaha pojednati na valných hromadách zástupců muslimské obce o důležitějších záležitostech. Nejvýznačnější kongres byl svolán na prosinec 1931 do Jerusalema. Jenom nepatrná skupina navrhovala, aby bylo jednáno o chalifátu. Všechny ostatní dávaly přednost vychovatelským a osvětovým záležitostem. Zástupce vyslaly nejen jednotlivé obce, nýbrž i jednotlivá muslimská sdružení. Úředních zástupců nebylo, poněvadž se muslimské státy obávaly chlifátu. Je význačné, že se jeruzalémského sjezdu účastnili též zástupci perských a syrských šíitů.

Opravy a novoty

Nynější muslimskou obec lze rozděliti na dvě vrstvy: tenkou vrchní, úplně obeznámenou s evropskou osvětou, a tlustou spodní, která se o Evropu hrubě nestará. Vrchní vede a získává stoupence mezi dorostem spodní. Náboženství ustupuje národnosti a světským potřebám. Nepatrná skupina mužů a žen vykonává velký vliv na své souvěrce a vede je ve školství obecném, středním a vysokém a upravuje veřejné mínění. Oprávců není mnoho, snad ani 5 %, avšak přibývá jich v každé muslimské zemi a nový islám se upevňuje a prohlubuje.

V Turecku není opravný vývoj u konce, a přece se s ním lidé smiřují. Co se děje v Turecku, napodobují aspoň zčásti i v jiných zemích. Zánik chalifátu ohromil v Indii, a brzo se s ním smířili. Ali Abdarrázek, odchovanec Muhammada Abduh a náboženský soudce, hájil názor, že muslimská obec může trvati i bez chalífy. Byl pronásledován, podobně jako Táha Husejn, který pochyboval o historické pravdě některých údajů koránu, a jejich názory se udržují a šíří.

Muslimští národové lnou k islámu a jsou přesvědčeni o jeho přednosti a vznešenosti. Jeho životní síly trvají. Stoupenci Muhammada Abduh v Egyptě a Ahmada chána v Indii z těchto sil budují nový život. Vlévají věřícím nejen důvěru, nýbrž i nadšení, aby podle islámu žili a jej všude hlásali. Muslimské obci nehrozí reformace, poněvadž v ní nikdy nebylo kněžstva, ani neomylné hlavy. Co uzná veřejné mínění, je nejen dovoleno, nýbrž i povinno. Agy Khána, o němž někteří věřící tvrdí, že je vtěleným božstvem, si váží všichni, sunniti i šíiti. Šíita Ameer Ali se zastával veškerého islámu.

V posledních letech se ulamové, učitelé a vykladači zákona, sdružují a hledí získat kazatelnu, školu a tisk. Jednotlivé skupiny hájí věřící před křesťanskými misionáři nejen ve vlasti, nýbrž i v jiných zemích, jako na příklad v Jižní Africe. Nelze říci, že by mezi muslimyi přibývalo nevěrců. I v Turecku se ujímají islámu a nedovolí, aby misionářské školy lákaly žáky nebo žákyně k odpadu. Odmítají články a knihy posuzující nebo odsuzující islám a jeho zakladatele. Úřady spravují náboženské nadace a z výtěžku zřizují nemocnice, knihovny, sirotčince. Poutníků do Mekky neubývá. Muslimský tisk je nejlepším podporovatelem jednotnosti. Upozorňuje na utrpení rozličných obcí a vybízí, aby se jich ujali v Maroku, Indii a Indonesii. Dřívější jednotná muslimská osvěta se upravuje v jednotlivých zemích podle místní potřeby, což je na prospěch všem souvěrcům. Náboženská bratrstva vypuzená z Turecka a zeslabená v Egyptě, Syrii, Iráku, Palestině a Arabii, mají přece jen mnoho členů, kteří budí náboženskou radost. Muslimské země cítící hospodářskou a politickou slabost se opírají jedna o druhou a zahalují národnost náboženským závojem.

Nejdříve si Orient osvojil evropský způsob života, vojenství technické prostředky. Staví evropské domy a bydlí v nich po evropsku. Evropské železnice, auta, letadla urychlují a prohlubují nové zvyky a obyčeje. Největší odpor se jevil a jeví k evropskému klobouku hlavně z důvodů náboženských, poněvadž překáží při modlitbě. I tohoto odporu ubývá. Evropští podnikatelé budovali vlastní průmysl. Zaměstnávali muslimské dělníky, seznamovali je s novým způsobem života, vyjímali je z příbuzenstva a dotavadního okolí. Opouštěli venkov, usazovali se po městech, vzniká městský, avšak též venkovský proletariát bezzemků, kteří ztratili zděděnou půdu, zabranou cizími věřiteli nebo koupenou cizími podnikateli. Na Javě, v Palestině, v Syrii, v Iraku roste trhlina mezi velkými statkáři a drobnými sedláky nebo zemědělskými dělníky. Z městské i venkovské chudiny se množí stoupenci nových snah. Přibývá jich péčí evropských i orientálních podnikatelů. V Egyptě vede banka Misr, jež zakládá a podporuje domácí průmysl a obchod po evropském způsobu nejen doma, nýbrž i v jiných zemích.

V islámu je každý věřící povinen desátkem na potřeby státu. Zamítá úroky, státní půjčky, nepřímé daně z životních potřeb, hájí práva otce a manžela, zastává se soukromého majetku a obchodního kapitálu. Ubírá se uprostřed mezi kapitalismem a bolševismem. Nelze popříti, že muslimský je bližší Evropě než východní Asii a že doplňuje evropskou společnost. Vždyť vyrostl z hellenistické osvěty, která zakotvila v římském imperiu, jež zajistilo pokoj a pořádek přečetným národům Evropy a Asie. Dědictví Římanů se ujaly velké kolonisační státy. Je potřebí, aby muslimy neodpuzovaly, nýbrž získávaly umírněností a rozvážnou povolností. Bez hospodářské a politické pomoci by muslimské obce zanikly, avšak bojí se evropské chamtivosti.

Světová válka sblížila muslimy s křesťany, prohloubila a rozšířila národní uvědomení. Užívají evropských myšlenek a hledí se upevniti hospodářsky, se dostali z evropského područí. Přibývá přátelských styků s křesťanskými církvemi Orientu, od nichž prvotní islám velmi mnoho získal. V Egyptě je svorný postup muslimů s Kopty. V Syrii a v Palestině není rozdílu mezi křesťanskými a muslimskými Araby. Jediní maronité se dotud neodhodlali k přímé součinnosti s muslimy. V Iráku Assyřané neboli nestoriáni odmítají součinnost. V Syrii se přistěhovalí Armeni teprve od r. 1939 spojují s muslimy. Sionští Židé v Palestině se urputně oddělují nejen od muslimů, nýbrž i od křesťanů.

Islámský svět, třebas příslušel k Evropě, přece se stýká s dalekým Východem, i je s to, aby vyrovnával, co odpuzuje žluté plemeno; vždyť v něm má mnoho milionů věřících.

Muslimská žena dospívá k úplné rovnoprávnosti s mužem. Podle koránu smí míti muž i čtyři ženy, avšak s podmínkou, že je každé úplně spravedlivý. Velký theolog Muhammad Abduh tvrdí, že není na světě člověka, který by tuto podmínku splnil, proto že je mnohoženství naprosto zakázáno, muharram kataan. Tento výklad, třebas hodně osobní, uspokojuje velké množství věřících a usnadňuje snahy oprávců.

Křesťanští odpůrci se dovolávají Gazáliho, podle něhož se vztah ženy k muži rovná vztahu otroka k pánu, zapomínají však, že nikoliv v našem smyslu, nýbrž ve východních, kde otrok neříká svému pánu jinak nežli strýčku. Vidí v něm ochránce, dobrodince a živitele. Emír Ali dokazuje ve svých knihách, že žena má v islámu tatáž práva jako muž a že muž je povinen dbáti spravedlnosti k ní. Uznává mnohoženství za velkou chybu, kterou muslimi přijali od jiných. V Indii mají sotva 3 % mužů více žen. V Egyptě se jednoženství šíří, rovněž i v Turecku a Persii, kde je jednoženství vyhlášeno zákonem. Po celém muslimském venkově není harému, ženy konají práce jako mužové. Málokterá nosí závoj. Harém byl toliko v městech a to jen v bohatých rodinách. Křižáci jej zaváděli nejen na svých statcích v Palestině, nýbrž i doma v Evropě. Je to místo posvátné, do něhož nemají přístupu cizí muži a v němž žena, obyčejně mužova matka, vládne. I v poušti, kde je žena úplně svobodná, má oddělený příbytek a cizinec nesmí do něho vstoupiti, aby ji neurazil.

Žena zachovává svou vlastní bytnost, svou samostatnost i v manželství. Není mužova, nýbrž zůstává majetkem svého příbuzenstva. Pokud je s mužem, je povinna zachovávati mu věrnost podle zákona Alláhova, který nedovoluje, aby v téže době náležela dvěma mužům, poněvadž není s to, aby plnila povinnost k oběma a přinesla v téže době oběma děti. Úplná rovnoprávnost mezi ženou a mužem je výtvorem nejnovější doby v Evropě a k ní dospěje i Orient. Je těžko rozumět rodinnému životu, poněvadž muslim má o něm jiné představy než my a muslimka se dívá jinýma očima než evropská křesťanka. Je jisté, že muslimka žije svým vlastním životem, který je mnohdy spokojenější a šťastnější než nejsvobodnější Evropanky. Muslim hledá matku, nikoliv milenku a nedovolí, aby se jeho dcera nebo sestra stala milenkou někoho jiného. Muslimka koná návštěvy jako křesťanka, ovšem že jenom ženám. Bývala zahalena před muži, nikoliv před ženami. Společensky není tak zaneprázdněná, nemusí ze zábavy do zábavy, z tance do tance, z divadla do koncertu, zbude jí času na úvahy a přemýšlí snad více než žena evropská, která neví z které do které. Je činna duševně ve všech zemích islámu, jak je patrno z jejich zásahů do osvětových a společenských záležitostí, zvláště v poslední době.

V muslimských zemích se nesmírně rozšířilo novinářství. Vychází více než tisíc denních listů a časopisů. Řídí je muži, kteří, třebas zůstávají věrni islámu, přece jen hlásají nezbytnost obrody a rozumného pokroku. Čelné muslimské listy mají zástupce ve velkých evropských městech, kteří posílají nejen obsáhlé zprávy, nýbrž zaznamenávají každou význačnou událost, zvláště týká-li se muslimské obce. V novinách vysvětlují evropskou politiku, politická hnutí a záměry jednotlivých států. Upozorňují na staré i současné dějiny, vynálezy a nejen poučují, ale i vychovávají. Není mezi nimi značného rozdílu. Turecký tisk se méně zabývá náboženskými záležitostmi. Egyptský uveřejňuje novější náboženské výklady a indický prohlubuje náboženské názory. Týdeníky a měsíčníky věnují mnoho stran muslimské bohovědě, písemnictví, avšak též divadlům, rozhlasu a biografům. Mírně pokrokový al-Manár, vycházející v Káhiře, se čte v celém muslimském světě v Africe a Asii, ale též v Americe. Literární časopisy jsou vybaveny úplně po evropském způsobu. Ženy mají vlastní listy, junáci rovněž. Nelze popříti, že v muslimském novinářství a písemnictví převládá světské hnutí, avšak náboženské se prohlubuje. Staré výklady náboženského podání ustupují novým, jednoduchým, přiměřenějším současným požadavkům.

Nejzdravější je obrodné hnutí v Egyptě, poněvadž postupuje zvolna a rozumně. Nejdále dospělo v Turecku, dotud však nemá pevných základů. Nejzaostalejší jsou Afgánsko a Arabie. Muslimské sovětské republiky střední Asie se značně podobají Turecku, poněvadž i tam byl islám odstraněn z veřejného života, ale stalo se to na nátlak. Pomine-li, nastane zpátečnický obrat. V Indii se soustřeďuje pozornost na hmotné výhody příslušenství k muslimské náboženské obci. Ve výchově a vzdělanosti zůstali muslimi daleko za hindy. Nejsou s to, aby s nimi soutěžili, proto vymáhají náboženské výsady. V žádné zemi není tolik nesrovnalostí v muslimské obci jako v Indii.

V Egyptě

Nynější Egypt je stát muslimský. Islám proniká soukromý, veřejný, ba i státní život, avšak muslimové egyptští se nikdy nedali strhnouti náboženskou vášní k boji proti jinověrcům. Muslimská bratrstva měla a mají v Egyptě mnoho členů, nikdy však neurčovala osud své země jako jejich souvěrci v severozápadní Africe. Jejich význam býval neveliký, a i ten upadá. Z uznaných 38 bratrstev čili řádů mají uafáijje a senúsijje samosprávu. Uafáijje jsou z řádové skupiny šádilijje, založené v první polovici třináctého století v Maroku. Senúsové uctívají jako zakladatele Muhammada, syna Aliho, jenž zemřel r. 1859 na severozápadním egyptském pomezí. Na ostatních 36 řádů dozírá osmičlenná rada, volená na tři leta. Předsedou je vynikající potomek chalífy Abu Bekra. Bývá spolu s nejvyšším rozhodčím ve věcech rodokmenů, poněvadž ty rodiny, o kterých se věří, že skutečně pocházejí od Muhammadových příbuzných, právo na různé výsady a příjmy z náboženských nadací. Od r. 1811 do r. 1927 byl člen rodu Abu Bekr, uznaný za předsedu správního výboru bratrstev, zároveň maršálkem náboženské egyptské šlechty. Nynější hlava rodu Bekri sluje sajjed Ahmad Murád, syn Abdalhamídův. Studoval v Cambridge; přednostou náboženských bratrstev byl uznán v dubnu 1940.

Dnešní období vývoje islámu nastává po vpádu Napoleona Bonaparte r. 1798. Poturčený Albánec Mehmed Ali, jenž se r. 1805 v Egyptě uchytil, zakládal školy s francouzkým nátěrem a dal své vojsko cvičiti po evropském způsobu. Výsledky neuspokojovaly. Odchovanci nových škol se stávali odpůrci osvěty Okcidentu. Politická správa se jevila slabou, ba horší než dřívější, čiře orientální. Vojsko nemělo vlastního ducha. Evropský křesťanský nátěr všechno zatěžoval. Pracovalo se jenom na povrchu. Lid nebyl dotčen.

Evropští křesťané se hleděli dostati k duši Orientu jiným způsobem. Zřizovali pro Orientály školy, v nichž je cvičili ve své řeči a po svém způsobu. S počátku do nich posílali dítky hlavně domorodí křesťané a židé. Muslimové na ně nevražili. Teprv výsledek je přiměl k obratu. Získali totiž zakrátko křesťanští a židovští odchovanci francouzských a jiných škol v Egyptě většinu mezi správními a ostatními úředníky. Tu poznali muslimové, že chybují. Nechtějíce zůstati za svými sousedy, chodili rovněž do evropských škol a vzdělávali se ve všech vědách, s počátku zvláště v lékařství, později však i v oborech technických. Na tyto nové, od Evropanů prospěšné vědy arabština nestačila. Neměla pro ně výrazů, proto kdož si je chtěli osvojiti, prohlubovali nejen svou znalost evropských řečí, nýbrž i evropského nazírání. Nezbylo jim, než aby prošli celým přípravným studiem a dali se proniknouti křesťanským duchem Evropy. Jejich rodiče ze strachu, aby je neztratili nábožensky a národně, požadovali od správců okcidentálních škol, aby zavedli vyučování arabštině. To se stalo a egyptští synkové se na křesťanských školách po mnoho let učili nejen mluvnici a literatuře své mateřštiny nýbrž i dějinám svého národa. Poznali, jak bohaté je muslimské písemnictví, jak pilní a pokročilí byli jejich předkové a jak mnoho bratří mají ve světě. Ponenáhlu dospěli k názoru, že je potřebí, aby se opírali o sebe, pěstovali svou náboženskou literaturu a zdokonalovali svůj islám.

Kdož vychodili evropské university nebo vysoké školy technické, byli pravidelně pro egyptský lid ztraceni, neboť se zabývali svými životními povinnostmi. Na národní potřeby neměli kdy. Zato kdož se po dokončení středních škol odebrali do veřejného života, všímali si národního školství a domáhali se, aby bylo zvelebeno. Škol bylo v Egyptě mnoho; vždyť v islámském světě je při každé mešitě škola, kde se možno učiti arabsky čísti i psáti jakož i nazpaměť koránu. Žáků těchto škol přibývalo; pro pokročilé byly zakládány muslimské školy střední, v nichž se učilo bezmála podle téže učební osnovy jako na okcidentálních. Odchovanci byli hlavními buditeli národního písemnictví a písemného jazyka. S počátku užívali slov cizích. Později je překládali do arabštiny nebo dávali slovům domácím jiný význam a vyjadřovali arabsky vše, čemu se na okcidentálních školách naučili nebo co v okcidentálních pramenech našli. Svými spisy, články a přednáškami zanášeli evropskou osvětu do svého lidu a činili ji pochopitelnou i těm, kdož žádného vzdělání neměli, ba ani čísti a psáti neuměli. Obraceli pozornost k arabským a muslimským dějinám, písemnictví, k námětům sociálním a politickým, budili národní vědomí a touhu vyhniti se z područí Okcidentu.

Střediskem egyptské islámské osvěty je náboženská universita Azhar. Z ní vycházejí zástupci úředního islámu, aby jej hlásali a zastávali po svých vlastech. Řídí skoly při velkých mešitách a působí svým duchem na tisíce a tisíce žáků. Duch Azharu je duchem všech náboženských škol islámských. Toho si byli ode dávna vědomi správci Azharu, proto se usilovně snažili každému vlivu křesťanského Okcidentu. Teprv když vycítili a z novin vyčetli, že je egyptské obrodné hnutí namířeno proti Okcidentu a že je to obrana islámu, přidávali se k němu, podporovali národní tisk a účastnili se politického života. Ahmed Arábi, vůdce prvního národního hnutí, měl v nich mnoho nadšených stoupenců, rovněž jako Mustafa Kámel, zakladatel vlastenecké strany.

Egyptská muslimská obec se skládá ze tří vrstev: vrchní velice tenké, poevropštělé; ze střední, silnější, toužící po lepším vzdělání; a ze spodní lidové. Vrchní vrstva by ráda všechny školy poevropštila, aby na podkladě evropské vzdělanosti obrodila svůj vlastní lid. Střední vrstva pracuje usilovně, aby dokázala, že je islám v úplné shodě s pokrokem náboženským, že si v ničem nezadá s křesťanstvím, nýbrž že je ještě předčí. Tím se blíží vrchní vrstvě a zabezpečuje rozvážný pokrok před zpátečníky. Lidová vrstva se o osvětové a politické věci málo stará. Má své vlastní náboženství s tajemnou mystikou, řádovým životem, úctou k svatým a pevnou vírou, že všichni muslimové jsou rovní bratří a že je jednou sdruží zaslíbený, Alláhem vedený utěšitel, mahdi. Střední vrstvu spojují s lidmi vzdělanějšími členové rozličných řádů, čímž jí dodávají značného politického významu.

Džemáladdín Afgáni

Ve vývoji náboženského života nynějšího Egypta je patrný sklon k odvratu od osvěty Okcidentu s touhou zabezpečiti svou vlastní osvětu na podkladě náboženském. Kdož se o to pokoušejí, tvoří dvě skupiny: jedna, Salafijje, hlásá v rozličných knihách, zvláště v časopise Manár, návrat k prvotnímu islámu, jak toho vyžaduje dnešní život. Zakladatelem druhé, rozumové skupiny je Džemáladdín Afgáni a vlastním jejím budovatelem rektor Azharu Muhammad Abduh.

Sajjed Džemáladdín se narodil z otce Safdara v Asaad Abádu u Kábulu r. 1839. Do desíti let chodil do školy doma, potom navštěvoval učiliště v Persii a v Afgánsku. Když dovršil osmnáctý rok, zašel do Indie, kde se seznámil s evropsko-učební osnovou a s angličtinou. Mluvil afgánsky, persky, turecky, arabsky, trochu anglicky. Do Mekky putoval r. 1857. Navrátiv se do vlasti, sloužil emíru Dost Muhammadovi chánu a po jeho smrti r. 1864 jeho bratru Muhammadu Aazamu, jenž byl odstraněn emírem Šír Alim, podporovaným Brity. Džemál nenašel milosti u nového vládce, i opustil r. 1869 Afgánsko, pobyl nějaký čas v Indii jako host indické vlády a na vládní lodi se přeplavil do Suésu a do Cařihradu, kde se zalíbil sultánu Abdulazízovi. Ke konci r. 1870 přednášel na Dár al-funún v Cařihradě. Jeho názory se nelíbily konservativcům, byl vypuzen a usadil se 22. března 1871 v Káhiře. Ministerský předseda Riád mu poskytl měsíční podpory. Soukromě vykládal islám četným posluchačům a nabádal je k novinářské činnosti.

Konservativci Džemála bedlivě pozorovali a obviňovali jako nepřítele pravého islámu. Byli podporováni britskými úředníky, proti kterým často promlouval, a na jejich popud byl v září 1879 vypovězen. Usadil se v Hyderabadu v Dekkánu. Za národní vzpoury Arábiho ho indická vláda hlídala v Calcuttě. Po britském vítězství v Egyptě r. 1882 mu dovolila, aby navštívil Londýn, odkud se odebral do Paříže, kdy bydlil tři léta. Pozval z Egypta svého oddaného žáka a přítele Muhammada Abduh, jenž se k němu přidružil v Paříži r. 1884. Vydávali týdeník Al-Urua al-Uatka, Nerozdílný svazek, v němž vybízeli muslimské národy, aby se sjednotily proti evropské výbojnosti a náročnosti. První číslo vyšlo 13. března 1884, poslední 16. října 1884, neboť turecká i britská vláda mu odepřely poštovní dopravu.

Po zániku týdeníku se Džemál odebral Londýnem do Moskvy a Petrohradu, kde zůstal čtyři léta. V Mnichově kam zajel po přání perského šáha Násiraddína, ho šáh vyzval, aby ho doprovodil do Persie, že ho učiní ministerským předsedou. Zanedlouho pozbyl šáhovy důvěry a obávaje se o život hledal útočiště v náhrobku Abdalazímově u Teheránu. Šáh porušil posvátný útulek, dal Džemála zatknouti a vyvézti do Basry na turecké hranice. Churavěl po nějakou dobu a uzdraviv se, vrátil se do Cařihradu r. 1892. Sultán ho podporoval, avšak nedovolil mu změnu bydliště. Zemřel v Cařihradě 9. března 1897.

Džemáladdín hleděl sjednotiti muslimské národy pod svrchovanost chalífy, jehož spravedlivá vláda měla odstraniti různice. Byl přesvědčen, že islám je světové náboženství, schopné přizpůsobiti se nynějším potřebám. Konal, co mohl, aby smířil sunnity se šíity a zajistil náboženskou obrodu.

Muhammad Abduh

Muhammad Abduh byl tureckého původu. Jeho otec Abduh ibn Hasan Chejralláh pocházel z vesničky Mahallat Nasr v provincii Buhejra, matka z nějaké dědinky u Tanty, obydlené příslušníky arabského kmene Beni Adi. Nelze přesně říci, v které vesnici se Muhammad Abduh narodil r. 1849, neboť tou dobou jeho otec prchal z osady do osady před výběrčími. Když nebezpečí pominulo, vrátil se do Mahallat Nasr a zakoupil se tam. Muhammad se učil doma číst a psát a ve třinácti letech byl poslán na školu Ahmadi v Tantě, kde se mu však nelíbilo, poněvadž byl povinen učiti se z paměti, čemu nerozuměl. Odešel domů a jako šestnáctiletý se oženil. Po čtyřiceti dnech ho otec přiměl, aby pokračoval ve studiích v Tantě. Uprchl a usadil se u nějakého příbuzného v Kunajjisat Adrín, od kterého dostal návod, jak měl studovat.

Pochopiv, čeho potřebuje, vydal se Muhammad Abduh v říjnu 1865 do Tanty a v únoru následujícího roku do Azharu v Káhiře. Učitelé a vykladači připravovali posluchače za náboženské soudce, učitele arabštiny, čelníky veřejných modliteb, kazatele, předčítatele koránu a znalce rozličných jiných oborů bohovědy. Opakovali učení starších a nedovolovali, aby některý z posluchačů samostatně badal. Na popud Mehmeda Aliho měla býti učební osnova rozšířena po evropském způsobu, avšak konservativci se vzpírali. Chedív Ismáíl získal rektora Azharu Muhammada Abbásiho Mahdiho, jenž se poctivě snažil, aby vyučování přiměřeně upravil, což se mu však jen zčásti zdařilo.

Muhammad přilnul k mystikům, súfijcům: umrtvoval se, modlil se a vytrvale studoval. Zanedlouho se seznámil s Džemáladdínem, jenž měl rovněž rád nauku súfijců, již však přizpůsoboval svým zkušenostem. Upozorňoval Muhammada, co je v nauce dobrého a které jsou výstřelky a naváděl ho k samostatnému hlubokému studiu, po němž beztoho toužil. Na jeho radu četl evropské knihy, přeložené do arabštiny, učil se francouzsky a anglicky, aby se seznámil s obsahem jiných, dotud nepřeložených, cvičil se v řečnictví a ve spisovatelství. Zakrátko přispíval do denních listů upozorňuje krajany na slavné dějiny Egypta, nynější zaostalost a cestu k lepší budoucnosti. Jeho názory se nelíbily konservativcům, takže s bídou složil konečnou zkoušku v květnu 1877. Jako lim byl povolán na Azhar, aby tam přednášel některé odvětví bohovědy. Opíral se nejen o muslimské, nýbrž i o křesťanské knihy. Ministerský předseda Riád ho jmenoval r. 1878 učitelem dějin v Dár al-ulúm, založeném r. 1873. Dár al-ulúm měl seznamovat budoucí učitele a úředníky s evropským způsobem myšlení a výchovy. Současně přednášel Abduh arabštinu a arabské písemnictví na chedívově škole jazyků.

Chediv Ismáíl byl sesazen 25. června 1879. Džemáladdín byl vypuzen. Muhammad Abduh odstraněn z Dár al-ulúm i ze školy jazyků a vypovězen do Mahallat Nasr v září 1879. Stalo se to za pobytu Riádova v cizině. Po jeho návratu byl Muhammad Abduh ustanoven v září 1880 vrchním vydavatelem úředního listu Al-Uakáii al-Misrijje, Egyptské události. Mimo jiné mu byl přidělen Saad Zaglúl, jedenadvacetiletý student Azharu. Muhammad Abduh řídil vychovatelský odbor a censuroval všechny cizí i domácí listy. Naléhal, aby byly úřední zprávy řádně přepsány arabsky. Často posuzoval činnost jednotlivých odborů, vymohl, že byl založen vrchní sbor v oboru vyučování, jenž měl za úkol upraviti učební osnovu za jeho součinnosti. Muhammad Abduh dokazoval ve svých článcích, že je nezbytné věnovati péči dětem i dospělým, aby se povznesl celý národ. Své místo ztratil v květnu 1882, kdy hnutí vedené Arábim dospělo k vrcholu. Muhammad se ho od samého začátku účastnil. Vedl, radil. Nesouhlasil s vojenskými záměry, avšak byl přesvědčen o prospěchu národního probuzení. Nabádal, aby si osady zvolily nejlepší sousedy do obecních rad. Z nich aby vysílali ty, kteří se osvědčí, do krajských a provinciálních sborů a učili se samosprávě a odpovědnosti. Teprve po několikaleté působnosti budou schopni parlamentní vlády. Chedívovi nedůvěřoval věda, že se opírá o cizince. Jako jeden z vůdců národního hnutí byl v září 1882 vypovězen ze země. Uchýlil se do Bejrútu a na začátku r. 1884 se odebral za Džemáladdínem do Paříže, kde s ním po deset měsíců vydával Al-Urua al-Uatka. Ke konci r. 1884 navštívil Túnis.

V článcích uveřejňovaných v Al-Urua al-Uatka hlásal nezbytnost návratu k prvotnímu islámu a jeho úpravu pro nynější potřeby, jako byl upraven vrstevníky prvních chalífů pro tehdejší. Muslimi ať si vzájemně pomáhají a jsou přesvědčeni, že plníce své závazky k vládci a státu jsou povinni ujímati se ujařmených bratří. Uznával tureckou osmánskou říši za nejsilnější štít proti lačným Evropanům.

Džemál toužil, aby se všechny muslimské obce sloučily v jediný muslimský stát. Muhammad Abduh chápal, že to není možné, i věnoval veškerou pozornost výchově, náboženské očistě, obrodě a povznesení hmotného blahobytu. Spokojoval se s britským obsazením země jsa přesvědčen, že pomine, až národ vyspěje. Do Bejrútu se vrátil na začátku r. 1885 a ve škole Sultánijje vyučoval některým oborům bohovědným. Sepsal návrhy politických i školních oprav a důkladně se seznámil nejen se Syrií a Palestinou, nýbrž i s Malou Asií. V druhé polovici roku 1888 mu lord Cromer dovolil na přímluvu čelných osob návrat. Do Evropy zajíždíval často, aby zůstal ve styku s osvětovými směry.

V Egyptě ho uvítali jako národního hrdinu. Chediv dovolil, aby byl jmenován náboženským soudcem. Nová činnost mu nastala, když se Abbás II. r. 1892 ujal vlády a zřídil správní výbor Azharu, mezi jehož členy ustanovil též Muhammada Abduh. Na jeho popud zajistila vláda učitelům pravidelné a vyšší služné, zlepšila stravu a byty studentů, čímž získala souhlas učitelů a vykladačů k rozšíření učební osnovy a obohacení knihovny. Pozvolným postupem oprav mu přibývalo přátel, zvláště pokud mu byl chedív nakloněn. Po jeho přání byl ustanoven vrchním vykladačem zákona, muftim, Egypta 3. června 1899. Dozíral na místní soudce a s ochotou přijímal všechny, kdož se k němu odvolávali. Svými výklady hleděl přizpůsobiti islám časovému vývoji. Členem zákonodárné rady byl jmenován 25. června 1899. Obhajoval národní požadavky a domáhal se samosprávy. Na jeho popud byla r. 1900 založena Společnost obnovy arabských věd, jež vydávala rozličné knihy.

Muhammad Abduh ztratil chedivovu přízeň, poněvadž mu nechtěl dovoliti, aby užíval Azharu pro osobní účely. Vzdal se svého místa ve správním výboru 19. března 1905 a zemřel na rakovinu ledvin 11. července 1905. Byl pohřben za obecného smutku.

Skromností, přívětivostí a nekonečnou trpělivostí získával stoupence a žáky. Naváděl je, aby vykládali islám, aniž by rušili spojení s minulostí. Jako rektor Azharu zavedl nové učební předměty, šířil obzor budoucích soudců, učitelů a vykladačů zákona.

Muhammad Abduh se stýkal se dvěma skupinami: konservativní a liberální. Konservativní trvala pevně na tom, co bylo, a zamítala jakékoliv opravy. Liberální, jejíž členové byli vychováni v evropských školách, pohrdala tím, co bylo, a domáhala se pokroku po evropském způsobu. Konservativci obviňovali Muhammada Abduh z novotářství a popuzovali lid proti němu. Liberáli nebyli spokojeni s ponenáhlým vývojem a vymáhali rychlejší postup. A přece získal stoupence z obou skupin a z celého muslimského světa. Jeho myšlenky byly základem muslimské koleje v Aligarhu v Indii a v Turecku se o ně opírali první vlastenci.

V díle Abduhově pokračoval Muhammad Rašíd Rida. Chodil do školy v Tarábulusu v Syrii, kde získal název álim r. 1897, načež se odebral do Egypta, kde se přidružil k Muhammadu Abduh, pod jehož vedením studoval. Založil týdeník Al-Manár, jehož první číslo vyšlo 17. března 1898 a proměnil jej druhého roku na měsíčník. Úkolem bylo osvětlovati muslimské národy a ukazovati jim cestu k lepší budoucnosti úpravou společenských, náboženských a hospodářských záležitostí.

Členové rozumové skupiny se dožadovali ústavy a klidné spolupráce s křesťany. Pohnutkou jejich činnosti byl strach, aby islám nezanikl vnitřním rozvratem, když by jeho vyznavači poznali, že nemohou soutěžiti s křesťany. Hledí rozšířiti islám podle vzoru křesťanských misionářů, hlásají potřebu obrody a napadají rozličná neodůvodněná podání, ukazujíce přímou cestu, po které by měli věřící kráčeti. Práci mají velmi těžkou, poněvadž jim nepřeje ani dvůr ani britské residence a pasou po nich zaostalí vykladači zákona, obviňujíce je z kacířství.

Obroda

Hlavní překážkou pokroku islámu jsou ulama, vykladači muslimského zákona. Muslimský zákoník má čtyři prameny: Korán, podání o činech a výrocích Muhammadových, podání o činech a výrocích jeho učedníků a analogii (obdobu) neboli užití zákona ve shodném případě. První tři prameny jsou přesně vydány, i nepůsobí potíže, kdežto čtvrtý není ustálený. Pečují o něj zvláštní odborníci, kteří mají v každém případě určiti, co má věřící činiti a čeho se má varovati. Jsou to vykladači zákona, podřízení nejvyšší hlavě, muftimu. Nežijí přítomností, nýbrž hledí všemi prostředky udržeti minulost. Zdržují pokrok a znemožňují obrodu islámu. Vědí, ba cítí to všichni, kdož s islámem poctivě smýšlejí, ale málokterý muslim to řekne ze strachu, aby proti sobě nepopudil vykladače.

Ali Abdarrázek, církevní soudce v Mansúře, vydal r. 1925 knihu o pramenech muslimského práva, v níž se snaží dokázati, že vykladači brzdí společenský vývoj, kdežto zjevení obsažené v koránu že mu přeje a napomáhá a že je tudíž třeba je vykládati, jak toho způsob života vyžaduje. Učitelé zákona zkoumali jeho knihu a odsoudili ji 12. srpna 1925 jako kacířskou. Abdarrázek ztratil nejen akademickou hodnost jako lim, nýbrž i úřad jako soudce. Tento krutý trest nezastrašil jiné. Jsou opatrnější, ale přece jen setrvávají na obrodné dráze.

Dr. Táha Husejn, profesor arabského písemnictví na státní universitě, napsal ve své knize o arabských básních před islámem, že podání o činnosti Abrahámově a Ismáílově v Mekce nemají historického podkladu. Učitelé zákona se na něho vrhli, že popírá zjevené pravdy, a požadovali, aby byl propuštěn a sesazen. Vláda zabavila první vydání jeho knihy, dovolila však, aby kniha vyšla ve změněné úpravě po druhé, a nepřipustila, aby ztratil profesuru. Dlužno poznamenati, že to byla vláda největší národní strany, Uafdu, která profesora Táhu Husejna chránila r. 1926 a 1927 nejen ve veřejnosti, nýbrž i v parlamentě, ačkoliv se dvůr namáhal, aby požadavku jeho odpůrců bylo vyhověno. Tato pevnost vlády nahnala strachu zaostalé vrstvě, proto přilnula ke dvoru a zesílila svou snahu, aby byl Azhar se vším školstvím podřízen jediné králi. Za samovlády dvora byl Táha Husejn, děkan filosofické fakulty, 30. března ze státní služby propuštěn. Nyní je vrchním dozorcem veřejné osvěty.

Žáci učitelského ústavu jakož i četní úředníci usilovali r. 1926, aby směli nositi evropské šaty a s kloboukem. Vykladači zákona s velkým muftim v čele prohlásili tento požadavek za kacířský a žákům nezbylo než aby se podrobili. Vláda se jich neujala nechtějíc proti sobě popuditi učitele zákona a posíliti vliv dvora a residence.

Bezmála touž dobou byl vyzván herec Júsef Uahbi francouzskou filmovou společností, aby jí pomohl znázorniti dějiny islámu a představoval proroka Muhammada. Velká bouře se rozpoutala mezi vykladači zákona. Žádali vládu i krále, aby zakročili proti takovému snižování a zmařili úmysl křesťanské společnosti. Považují za samozřejmé, že smějí napadati křesťanské náboženství, soudí však, že je naprosto zakázáno dotknouti se islámu; jenže se ponenáhlu ocitají na ostrůvku, na který dorážejí vlny přirozeného vývoje a drobí jednu skálu za druhou. Sami věřící se domáhají úpravy osobních a rodinných věcí na úkor církevního práva, stanoveného vykladači a vládě nezbývá, než aby jim jim vyhověla. První začátek učinila 11. března 1929, kdy znova upravila právní podklad rozvodu, otcovství, věna a dědictví.

V parlamentě bylo podání několika návrhů, aby byly náboženské nadace zrušeny anebo aspoň jejich správa zdokonalena., jak toho dnešní doba vyžaduje. Po přání dvora nebyl podle ústavy ministr náboženských nadací odpověden parlamentu. Stačilo, když udal, jaké má příjmy, kolik vydá a kolik potřebuje od vlády. Parlament neměl práva požadovati od něho výkaz příjmů a vydání. Každá vláda Uafdu se pokusila, aby tuto ústavní nesrovnalost odklidila, jenže zůstalo při pokusu ze strachu, aby rozuzlení učitelé a vykladči zákona nepopuzovali zaostalý lid.

Na popud střední muslimské vrstvy, přející obrodě islámu, bylo v listopadu 1927 založeno v Káhiře Sdružení muslimského dorostu neboli mladých muslimských mužů YMMA. Členem může býti toliko muslim, který plní své náboženské povinnosti. Je povinen šířiti mravnost, pečovati o výchovu, rovnati spory a přibírati ze vzdělanosti Orientu a Okcidentu co je dobré. Ústřední výbor se skládá z vysokých úředníků a čelných politiků jakož i vykladačů zákona. Odbočky zřizují po veškerých muslimských zemích. Hledí budovati národní školství, aby soutěžilo s misionářským, a prohlubovati mravnost napřed členů a potom souvěrců. Ústřední výbor v Káhiře svolává ředitele z Asie, ostatní Afriky a Evropy k poradám a určuje, čeho se má sdružení domáhati na prospěch věřících, kteří jsou utištěni v některé zemi, Ozvalo se proti výbojnému postupu křesťanských misionářů v Egyptě, proti útisku palestinských Arabů, proti francouzské snaze rozdvojiti Araby a Berbery v Maroku, proti postupu Italů v Tripolsku a jiným. Vedl je Dr. Abdalhamíd Saíd, člen staré egyptské rodiny, jenž dokončil právnická studia v Paříži a přidružil se k Uafdu až do smrti 1. července 1940. Jeho nástupcem byl zvolen Muanmmad Sáleh Harb.

Ústřední budova Sdružení v Káhiře je otevřena hostům z celého světa. Indický vůdce Šaukat Ali, túniský Taálibi a jiní ji navštívili a konali přednášky. Sdružení šíří své poznatky ve vlastních časopisech a novinách. Největší odpůrce má ve skutečných a domnělých potomcích prorokovy dcery Fátimy, jimž se říká šeríf, množné číslo šrafa neboli ašráf.

Se Sdružením muslimského dorostu postupuje Orientální sdružení, jež od r. 1921 sbližuje muslimské národy osvětově a hospodářsky. Obě sdružení podporují od r. 1933 spolek Mladý Egypt neboli Zelené košile, jenž byl v březnu 1940 rozšířen na Národní muslimskou stranu. Zajímá se o podniky Bank Misr, jež hledí vybudovati národní průmysl a obchod nejen v Egyptě, nýbrž i v Syrii, Palestině, Hedžázu. Mladý Egypt není proti cizincům. Má heslem slova egyptského vlastence Mustafy Kámela: „Chceme býti svobodni ve své zemi a šlechetni ke svým hostům.“ Má brániti náboženské pravdy, osvětu i dějiny islámu a udržovati přátelské styky s vynikajícími členy islámského světa.

Péče o ženu roste. Ženské sdružení vymohlo zákonem z 12. července 1920, že bylo propuštěné manželce přiznáno právo na výživné původně na čtyři leta, od r. 1929 toliko na rok. Zákonem z 11. prosince 1923 bylo kádimu zakázáno zaznamenati sňatek, když ženich nemá 18 a nevěsta 16 let. Po zákonu z 10. března 1929 má žena právo domáhati se rozluky, opustí-li ji manžel, onemocní-li těžce a trvají-li mezi nimi zásadní spory.

Na začátku r. 1940 vláda vybízela ke sňatkům, současně zakazujíc vysoké věno, snižujíc stáří a vylučujíc z úředního výkonu zástupce ženicha nebo nevěsty. Ženatí platí menší daně a mají-li dítky, snáze dostanou místo v úřadech.

Stoupenci právnické školy Hanífovy a četní učitelé Málikovy považují závoj za zbytečný, poněvadž není odůvodněn žádným výrokem Muhammadovým.

Před světovou válkou nesměla žena z lepší společnosti jeti v témže voze s nějakým mužem. Nyní i obyčejná žena jezdí v autobusech nebo sama řídí auto. Rodinné návštěvy se šíří a účastní se jich ženy i dívky. Manželka vůdce Uafdu Mustafy Nahhása doprovází svého muže při veřejných slavnostech a jiné se přizpůsobují. Dívka se stávají učitelkami a ošetřovatelkami v nemocnicích a vláda zřizuje odborné školy, aby se dívky zdokonalily v rozličných odvětvích výroby. Učitelky působící na obecných školách se smějí vdáti, jakmile dovrší 25. rok stáří.

Muslimská universita Azhar

Náboženská universita Azhar, založená r. 970, je skupina církevních škol obecných, středních, vysokých a odborných, které mají své středisko při soujmenné mešitě v Káhiře. Obdařeny velkým majetkem a důležitými výsadami dosud trvají a hledí nabýti nového významu v odborném hnutí islámu. Učilo se na nich arabštině, muslimskému bohosloví a muslimskému právu. Učitelé a žáci bydlili společně a dostávali byt a stravu. Středověký způsob vyučování se z velké části uchoval. Azhar má odbočky v Alexandrii, Tantě, Asjútu, Zakázíku, Damiettě a Desúku. Z odboček je nejdůležitější v Tantě. Říká se jí Ahmadi a je významným náboženským střediskem, poněvadž je v ní pochován vynikající učitel zákona sajjed Ahmed Badáui, jenž zemřel r. 1276.

Soudobé potřeby a touhy vnikaly i do Azharu, této zdánlivě nedobytné tvrze, a šíří se z ní ponenáhlu do všech církevních škol islámského světa. Rektor Muhammad Abduh rozvážně, opatrně, avšak vytrvale měnil učební osnovu a ukazoval profesorům i žákům nový obzor. Mnozí mu odporovali, jiní se k němu přidávali. Střední skupina egyptských muslimů stála za ním požadujíc, aby vytvořil z Azharu náboženské učiliště, přizpůsobené dnešnímu životu. Vrchní skupina by byla nejraději viděla, kdyby se Azhar se svým majetkem proměnil v universitu světskou. Sama uznala, že je to nemožné, že tak daleko islám v Egyptě ještě nepokročil, proto souhlasila s pokusy o vnitřní opravy. Muhammad Abduh a všichni jeho učedníci správně soudili, že obroda musí přicházet zevnitř, nikoliv zvenčí, poněvadž se náboženství nemění; změně že je podroben toliko způsob náboženského vyjádřování.

Nový popud k opravám Azharu zavdala péče ústavní egyptské vlády o vybudování státních vysokých škol. Toužíc, aby britští úředníci odešli, starala se o výchovu egyptských, proto zdokonalovala a prohlubovala učební osnovu, dozírala na zkoušky a vybírala si z odchovanců nejlepší. Profesoři a posluchači Azharu se domáhali, aby byli postaveni na roveň profesorům a žákům jiných státních škol. Vláda projevila souhlas, avšak s podmínkou, že se učební osnova Azharu přizpůsobí osnově státní. Ústřední rada Azharu k tomu přivolila a vypracovala opravný návrh, jejž vláda schválila 23. prosince 1924. Podle něho se mají na Azharu vychovávati odborní arabští filologové, znalci náboženských věcí a církevního soudnictví, kteří by měli týž postup jako odchovanci státních škol. Proto má býti učební řád rozšířen předměty náboženskými, filosofickými, řečnickými a právnickými, aby mohli ve zvláštních odděleních býti vychováváni soudci, kteří dosud vycházeli z církevní školy soudcovské, od Azharu oddělené. Ústřední rada Azharu by potom dozírala na učitelské ústavy pro školy obecné a střední a jeho odchovanci by byli ustanovováni učiteli muslimského náboženství. Zvláštní výbor měl připraviti konečný návrh.

Opravám Azharu nepřáli ani na dvoře ani v residenci, sídle britského zástupce. V residenci věděli, že Azhar navštěvují muslimští studující z Indie a jiných muslimských držav britských. Vzdělaní a národně cítící odchovanci by posílili národní, hospodářské a politické hnutí svých krajanů a ztížili postavení britských úředníků ve svých vlastech. Proto si residence přála, aby na Azharu zůstalo vše při starém, a kdyby to nebylo možné, aby byl postup co nejpomalejší. Dvůr žárlil na parlament, odkud vycházel popud k opravám Azharu. Dvorní strana Ittihád se jevila slabou. Ministerstvo uakfu neboli náboženských nadací pozbylo půdy. Kdož ještě spojoval dvůr s nejsilnější lidovou vrstvou, byli učitelé a vykladači zákona. Pojil je s dvorem strach z hnutí demokratického, které v muslimském Turecku k vítězství dospělo a muslimské Persii se mu hodně přiblížilo. Dvůr soudil, že je třeba, aby se úplně přimkl k zaostalým živlům Azharu a pokusil se zachrániti, co se ještě dalo. Na prospěch mu byla snaha parlamentu, dostati Azhar a všechny školy pod přímý dozor ministerstva školství nebo aspoň ministerské rady. Sněmovna poslanců rozhodla jednomyslně 31. ledna 1927, že Dár al-ulúm, ústav, na kterém se připravovali učitelé pro stření školy, jakož i soudcovská škola a učitelský ústav pro střední školy budou podřízeny ministerstvu školství. Do soudcovské školy že může býti přijat pouze ten, kdo s dobrým prospěchem dokončil Dár al-ulúm nebo se na tomto ústavě podrobil předepsané zkoušce. Tímto rozhodnutím zasadila sněmovna, ve které měl Uafd převahu, první bolestnou ránu Azharu. Vždyť to byl Azhar, jenž na všechny tyto ústavy dozíral a s pomocí ministerstva náboženských nadací je spravoval. Dosud mohli žáci Azharu vstupovati jak do školy soudcovské, tak do Dár al-ulúm bez jakékoliv zkoušky. Nadále to nebylo možné. Požadavovná zkouška předpokládala úpravu učební osnovy a té se učitelé Azharu vzpítrali.

Vliv dvora a jeho stoupenců na Azharu byl hodně oslaben, když vláda 23. května 1928 přiměla krále, aby za rektora Azharu potvrdil Muhammada Mustafu Marágiho, rozvážného učedníka velkého oprávce Muhammada Abduh. Byl celou střední muslimskou vrstvou uvítán s velkým nadšením. Jeho stoupenci tvrdili, že nastane Azharu nové období, poněvadž nový rektor zavede opravy, které vytvoří ze starodávného učiliště novodobou náboženskou a národní universitu. Marági se dal hned do práce a se zvláštním výborem sestavil podrobný návrh na úpravu věcí studijních i výchovných. Protivili se mu však učitelé, opírajíce se o dvůr, a vytýkali, že studenti zpanštějí, že budou zanedbávati starou arabštinu a že nasáknou náboženskými předsudky. Ministerská rad projevila s návrhem souhlas a předložila jej králi k podpisu. Odepřel, obávaje se, že by ztratil hlavní oporu. Rektorovi nezbylo, než aby se 2. října 1929 poděkoval. Řád Azharu byl podroben důkladné úpravě s hlavním cílem zesíliti královu moc. Nikoliv parlament a ústavní vláda, nýbrž král má od 15. listopadu 1930 vydávati nařízení, vybírati a jmenovati rektora Azharu, předsedy čtyř škol vykladačů zákona jakož i členy ústřední rady starších, jež dozírá na všechny osoby a věci Azharu. Na nátlak studentstva a veřejného mínění se Marági vrátil 27. dubna 1935 jako rektor. Ústřední rada se usnesla, že bude ročně vysílati několik odchovanců do ciziny za dalším vzděláním. Vypravila čtyři do Francie, dva do Anglie a jednoho do Německa, aby studovali filosofii, islámské dějiny a jiné předměty.

Azhar má nyní tři fakulty: právnickou, bohosloveckou a filosofickou. Ve všech se vyučuje na podkladě muslimského náboženství. Posluchači se podrobí předepsaným státním zkouškám před komisí, sestavenou v souhlase s ministerstvem vyučování. Vysvědčení zajišťuje vstup do státní služby jako odchovancům Dár al-ulúm nebo soudcovské školy.

Profesoři a odchovanci Azharu utvořili v létě 1933 ústřední výbor obrany islámu, jenž zřizuje odbočky nejen po Egyptě, nýbrž po všech islámských zemích. Má budovati sirotčince, nemocnice, školy a jiné dobročinné ústavy, prohlubovati náboženská kázání a pokojným způsobem brzditi snahy křesťanských misionářů.

Rektor Mustafa Marági věnuje velkou péči výchově imámů, čelníků a kazatelů v mešitách. Více než šedesát jich putuje po Egyptě a pečují o lepší náboženské poznání. Učitelé zákona odcházejí do Číny, Japonska, Indie, aby i tam prohlubovali náboženské vědomí.

Ministr náboženských nadací vybídl na začátku roku 1940 kazatele, aby se zdokonalili nejen v řečnictví, nýbrž i v jiných vědách, všímali si potřeb svého kraje a upozorňovali vládu na ně jakož i na nedostatky věřících. Kdož se osvědčí, budou míti služné zvýšeno.

Kazatelský a vychovatelský odbor Azharu zřídil ve čtyřech mešitách v Káhiře náboženské školy pro ženy, na nichž se vyučuje po čtyři dni v týdnu.

Knihy pojednávající o koránu, hadítu a náboženském právu smějí býti tištěny jedině po schválení zvláštním výborem Azharu. Při slavnostech jsou ulemové povinni nositi plášť světle fialové barvy.

Některé listy Uafdu jakož i jeho členové vytýkali Marágimu, že rozněcuje odpor proti nim. Bránil se, že není stoupencem žádné politické strany a že se politikou zabývá toliko, když toho vyžaduje ochrana islámu a povinností, které ukládá. Islám obepíná celý život člověka i státu, nelze proto rozlišovat mezi náboženstvím a politikou, jak je patrno z dějin prvotního islámu a z názoru zakladatelů pravověrných škol i proslulého egyptského vlastence Muhammada Abduh.

V Turecku

Turci, přijavše islám, byli povinni učiti se koránu i modlitbám nazpaměť. Korán i modlitby byly arabské. Obyčejný Turek jim stěží kdy porozuměl. Islám nepronikl bytost tureckého člověka, jako pronikl bytost Arabovu. Turek se spokojil vnějšími obřady. Z koránu si nejlépe osvojil výklady o dobrém a zlém jakož i povinnost uctívati Alláha modlitbou. Jinak islámu zneužíval. Žádný muslimský národ neprolil pod rouškou islámu tolik krve a nespáchal tolik ukrutností jako turecký a to nejen v zemích křesťanských, nýbrž i v muslimských.

Turecký muslim nezaložil nové náboženské sekty, ba ani většího náboženského řádu. I když vstoupil do některého bratrstva, učinil to jediné z touhy napodobovati perské nebo arabské souvěrce, nikoliv z vlastní potřeby. Turek byl muslim proto, že se jím stal jeho předek, a zůstával věren islámu, poněvadž neměl odvahy, aby si razil vlastní cestu. Islám si vykládal svým způsobem a považoval vše, čemu zvykl, za částku náboženství. Tento názor se rozšířil nejen mezi obyčejnými lidmi, nýbrž i mezi vykladači a učiteli, kteří muslimskou nauku studovali. Vynikající členové náboženských řádů měli značný vliv na venkovský lid, jenž však od polovice devatenáctého století ochaboval. Podkopávali jej vojáci, vrátivší se z Krymu, Balkánu, Kavkazu. Přinesli si širší rozhled a vykládali doma, co viděli a slyšeli. Domáhali se škol, aby se aspoň dítky naučili čísti a psát a jim předčítali z knížek a novin, co se dělo v zemích, které poznali. Tu nezbylo učitelům a vykladačům zákona, leda aby se sami lépe vzdělávali. Dovolávali se opravy učební osnovy na bohosloveckých školách neboli medresách a odcházeli na další na další vzdělání na největší muslimskou universitu Azhar v Káhiře. Tam se stýkali se souvěrci z celého muslimského světa, pozorovali výsledky křesťanské osvěty a uvažovali o příčinách své zaostalosti a o cestě, po které by vedli své krajany k lepší budoucnosti.

Z náboženských řádů byli v Turecku rozšířeni zvláště mevlevijje. Středisko mají v Konji u hrobu svého zakladatele a největšího perského mystického básníka Dželaluddina Rúmiho (zemřel r. 1273). Nabyli velkého majetku a jejich velmistři, potomci zakladatelovi, byli oprávněni opásati tureckému sultánovi při nastolení šavli Osmanovu. Poněvadž se protivili pokrokovému hnutí, byli v posledních desetiletích hodně odstrkováni. Při nastolení Mehmeda VI. r. 1918 to nebyl velmistr mevlevijje, nýbrž Ahmad Šeríf, vypuzený velmistr selských, jenž sultánovi Osmanovu šavli zavěsil. Od té doby ztráceli pozemek za pozemkem, výsadu za výsadou a dnes žijí v ústraní jako nepřátelé svobodné republiky.

Podobně upadá i řád nakšbandi, založený v druhé polovici čtrnáctého století u Bucháry, jenž byl do nedávna mocným mezi Kurdy. Jeho přestavení s velmistrem Saídem v čele řídili r. 1925 kurdské povstání. Byli pozajímáni, popraveni, majetek zabrán, kláštery uzavřeny a členové rozprášeni.

Zákonem z 5. února 1937 jsou zbaveni náboženské svobody řádové, jejichž členi jsou v oprávněném podezření, že potají vykonávají své obřady.

Velké národní shromáždění schválilo 20. ledna 1921 ústavu a doplnilo ji 29. října 1923. Podle článku 2 je islám náboženstvím státu. Článek 26 ukládá Velkému národnímu shromáždění za povinnost dozírati, aby byly náboženské předpisy a zákony zachovány. Obého bylo třeba, pokud Velké národní shromáždění podporovalo chalífu. Jakmile chalífát zrušilo, hledělo odstraniti závazky, jichž se zvláště dovolávali veřejní i skrytí jeho odpůrci a úplně odděliti výkonnou moc od náboženství. Stalo se to 9. dubna 1928. Závadná slova článku 2 jakož i 26 byla z ústavy vymýcena a způsob přísahy určený článkem 16 pozměněn. Rčení „zapřísahám se Bohem“ nahrazeno „zapřísahám se svou ctí“.

Republika nezná státního náboženství. Všechna náboženství jsou si rovna a jejich vyznavači mají stejná práva a stejné povinnosti. Ministerstvo náboženských záležitostí bylo zrušeno zákonem z 3. března 1924 a zvláštní univerzitní komise požádána, aby v souhlasu s bohosloveckou fakultou nastínila potřebné opravy. Náboženské budovy mají býti zachovány a náležitě upraveny. Při vstupu do mešity se nepožaduje, aby věřící zezul obuv a při modlitbě konal rozličné pohyby. Obřady jsou doprovázeny zpěvem a hudbou. Nové učebnice dbají nejen koránu, nýbrž i historického vývoje. Muslimský kalendář byl zakázán a od 1. ledna1926 zaveden evropský. Den se počítá jako u nás od půlnoci do půlnoci.

Korán je psán arabsky. Mustafa Kemál, budovatel a první president republiky, hleděl zeslabiti vliv arabštiny a perštiny, aby posílil evropskou osvětu., již po jeho přání Velké národní shromáždění zavádí. Zkoušky z arabštiny a perštiny byly na středních školách 1. září 1929 zrušeny a ponechány jediné na fakultě filosofické a bohoslovecké. Bohoslovecká byla r. 1933 proměněna v ústav islámských studií a přičleněna k filosofické fakultě.

Turci stěhujíce se ze střední Asie přijali od Peršanů arabské písmo s arabským náboženstvím, třebas se pro ně nehodí ani jedno ani druhé. Arabské písmeny nevyjadřují přesně tureckých souhlásek a samohlásek, proto již v druhé polovici devatenáctého století mnozí vlastenci navrhovali, aby svému jazyku přizpůsobili některou evropskou abecedu. Jejich sousedé Armeni a Řeci, mluví turecky, psali abecedou řeckou nebo armenskou nejen listy, nýbrž i knihy. Abdulhamid II. a všichni stoupenci všeislámského hnutí hájili arabské abecedy, aby nepřetrhli pásku, pojící je se světovou muslimskou obcí. Bolševická vláda zavedla u muslimských podaných latinskou abecedu. Mustafa Kemál se řídil jejím příkladem a na jeho popud Velké národní shromáždění nahradilo arabskou abecedu 3. listopadu 1928 latinskou, čímž bylo náboženské studium ztíženo a styk s muslimskou osvětou zeslaben. Zvláštnímu náboženskému výboru uložila vláda za povinnost přeložiti korán do turečtiny a vypracovati náboženské učebnice a sbírky kázání, jichž by užívali kazatelé při pátečních a svátečních modlitbách.

Konservativci se horšili a žádali Muhammada Mustafu Marágiho, rektora náboženské university Azhar v Káhiře, za nález. Rozhodl, že je zákonem dovoleno korán překládati, avšak že má býti kniha označena názvem „Překlad koránu.“ Vláda poukázala v květnu 1930 značnou sumu, aby byl turecký překlad koránu vytištěn latinskou abecedou. Od začátku r. 1932 se šíří kázání jakož i předčítání koránu v turečtině a věřící jsou k modlitbě vyzýváni rovněž turecky. Bohoslužebné obřady nebyly změněny. Místo za sultána se konají slavnostní modlitby za vládu.

Na obecném školském sjezdu 30. července 1927 bylo rozhodnuto, aby Velké národní shromáždění zakázalo vyučovati náboženství ve školách. Vyhovělo a náboženství je jako povinný předmět ze škol odstraněno. Arabština a perština je na vyšších středních školách nahrazena od 1. září 1929 němčinou a angličtinou.

V srpnu 1927 vyhlásila vláda, že má každý turecký občan, nabyv plnoletosti, právo měniti vyznání, jenže dbá, aby toto právo sloužilo islámu, a stíhá misionáře, získají-li muslima nebo muslimku pro křesťanství.

Mustafa Kemál prohlásil r. 1925v Inebolu, že neví, proč by se turečtí lidé neměli odívati jako pokročilí Evropané. Již Abdulhamid Ii. chtěl nahraditi domácí pokrývky hlavy klobouky. Poukazoval, že kdo nese klobouk, dává smeknutím najevo úctu jinému. Proč by ji tímto způsobem neprojevoval též Alláhovi? Začátkem září 1925 ministerská rada za předsednictví Mustafy Kemála rozhodla, že toliko vykladači a učitelé zákona budou míti zvláštní oděv, podobně jako armáda, námořnictvo a úřednictvo. Všichni ostatní ať se odívají po evropsku.

S náboženským rouchem odstranila vláda též náboženské názvy. Jediné kdož složili předepsané zkoušky a mají státní vysvědčení, jsou oprávněni nositi náboženské roucho a nazývati se vykladači nebo učiteli zákona. Kdo se proviní, je trestán. Konservativci se vzpírali klobouku tvrdíce, že překáží při modlitbě, jelikož muslim nemá konati modlitbu s holou hlavou.

Mrtví se nepochovávají zahaleni pouze rubášem, nýbrž v dřevěných nebo kovových rakvích.

V islámu vyrostla domněnka, že Muhammad zakázal zobrazovati člověka barvou nebo dlátem. Není to pravda, jak jsem jasně prokázal objevem zámečku Kusejr Amra. Byl vybudován chalífou Ualídem II, jenž zahynul r. 744 a je plný rozličných obrazů. Mladoturci užili tohoto důkazu zašlé muslimské osvěty a ozdobili poštovní známky podobiznou sultánovou. Mladá republika se řídí jejich příkladem. Fotografie a obrazy čelných mužů se rozšiřují a Mustafu Kemálovi bylo postaveno několik pomníků. V Burse otevřeli školu krásných umění a Mustafa Kemál pravil 30. května 1926 jejím žákům: „Neuznáme náboženství, které by zanedbávalo krásné umění.“

Vláda zrušila veškerá náboženská bratrstva a zavřela jejich domy a kláštery. Posvátná místa, posvátné náhrobky vzala pod svůj dozor. Obecní zákon z r. 1930 přivtělil náboženské a dobročinné ústavy, dotud spravované církevní radou, jednotlivým obcím, takže jsou mešity, hřbitovy a studnice obecní. Domy náboženských bratrstev mají zvláštní správu, rovněž jako náboženské nadace. Nebyly zabrány, nýbrž toliko státnímu dozoru vyhrazeny. Z jejich výnosu jsou placeni učitelé náboženských škol. Ostatek se odvádí ministerstvu financí, jež hradí, čeho třeba na udržování náboženských budova sirotčinců.

Náboženské opravy byly na prospěch ženám a rodinám. Již na začátku r. 1923 pravil Mustafa Kemal, že nechápe, proč by ženy měly zahalovati tvář a proč by si nesměly osvojiti lepší vzdělání Na schůzi v Inebolu r. 1925 se divil, proč dotud neodložily závoj. Téhož roku byly zákonem odstraněny všechny rozdíly mezi muži a ženami a Jednota tureckých žen požadovala od r. 1927 činné a trpné volební právo.

Náboženské zákonodárství bylo nahrazeno r. 1926 světským a občanský sňatek vyhlášen závazným. Teprv po něm smí manželům požehnati náboženský zástupce. Dívka, která se chce vdáti, má po zákonu z června 1938 ukončiti patnáctý rok, mladík sedmnáctý. Svatební slavnosti jsou zakázány, věno a dary omezeny, aby se rodiče nezadlužili. Státní občan má toliko jednu manželku. Je pravda, korán jich dovoluje několik, avšak málokdo této výsady užíval. Mustafa Kemál se oženil 29. ledna 1923 s bohatou Latifou, dcerou Ušaki zade Muamera. Chodila bez závoje, ale v černém plášti jako jiné ženy. Propustil ji 5. srpna 1925 a neuzavřel nového sňatku. Ponenáhlu si vymohly ženy přístup k úřadům a svobodným živnostem, dostaly činné i trpné volební právo v obcích a ke konci r. 1934 též do Velkého národního shromáždění.

Nelze říci, že by byl turecký lid přijal klidně všechny náboženské opravy. Bouřil se proti nim na rozličných místech skoro každého roku, avšak odpor byl strohou vojenskou rukou zakrátko zkrušen. Výjimečné, nezávislé soudy trestaly zvláště členy náboženských bratrstev, zavíraly je a podezřelé vypovídaly i s rodinami do vzdálených krajů.

Dotud neutichl odpor proti turečtině při obřadech. Věřící si stýskali, že mají míti méně práva než jejich křesťanští a židovští krajané. Ti směli užívati cizího, nesrozumitelného jazyka, kdežto jim je zakázáno modliti se, jak se od rodičů naučili. Je pravda, pod rouškou náboženského odporu se skrývá odpor politický a zasáhl by celou zemi, kdyby byla vyhlášena svoboda tisku, slova a spolčovací. Nikdo nesmí muslimské náboženství urážet. Všechny výstřelky proti němu namířené jsou přísně stíhány.

Chyba je, že mnozí členi nerozvážné omladiny opovrhují vším zděděným jako zaostalým a že podkopávají vlastní půdu. Spěchají, aby zakrátko zničili, co jejich předkové po mnoho století budovali, a osvojili si cizí osvětu, zvyky a obyčeje, které se do jejich ovzduší nehodí. Tvrdí, že islám je náboženství arabské pouště a že je třeba, aby byl vyhoštěn z moderního státu. Místo náboženství zavádějí národnost a vyhlašují za národní světce Mustafu Kemála a jeho pomocníky.

Mustafa Kemál konal náboženské povinnosti až do r. 1924. Od těch dob do mešity nevkročil. Mnozí se řídí jeho příkladem a hledí nahraditi náboženskou výchovu radiem a kinem. Množí se sebevraždy žen a ponenáhlu je patrný návrat k hlubokému, procítěnému náboženství. Nejen venkované, nýbrž i obyvatelé měst, vojsko a studentstvo zachovávají přesně půst ramadán, nejedí od východu slunce až do západu, ani nepijí. Členů náboženských řádů přibývá. Mešity se plní muži i ženami doprovázenými manžely nebo otci.

Po zákonu nemá islám žádných výsad, a přece je nesmírně důležitý, poněvadž jej vyznává obrovská většina státních občanů, vyššími tresty jsou stíháni, kdož ruší náboženské úkony nebo urazí učitele a vykladače zákona. Velké národní shromáždění má moc zákonodárnou a výkonnou též pro islám, Trestá učitele, kteří by nějakým způsobem vládu a správu napadli nebo při kázáních proti státnímu řádu brojili. Islám není státním náboženstvím, avšak je státním zřízením.

V turecké republice není náboženská obec od státu úplně odloučena, Islám je jediné náboženství, o které turecká republika pečuje. Vychovává učitele a vykladače zákona, zajišťuje bohoslužebné budovy a úkony, ministerský předseda dozírá na náboženský odbor, jehož přednosta je odpovědný toliko jemu, Ustanovuje, řídí, a spravuje učitele a vykladače zákona.K němu se odvolávají a on předkládá důležité spory Velkému národnímu shromáždění, tomuto nejvyššímu úřadu v náboženských záležitostech.

V Indii

Islám je v Indii druhým hlavním náboženstvím, neboť tam měl podle sčítání z r. 1931 77,677.545 vyznavačů. Jako jinde dělí se na sunnity a šíity. Sunnitů je na 70,000.000, šíitů skoro 8,000.000, z nich dvanáctníků 6,700.000, ismáílovců 700.000, bohorů 200.000, chodžů180.000. Číslice nejsou věrné, poněvadž jednotlivci své vyznání zamlčují. Počet šíitů se obecně udává 20,000.000, kdežto při úředním sčítání se jich nepřiznalo ani 8,000.000.

Muslimi nemají souvislých bydlišť. Přicházeli jako dobyvatelé a nebyli s to, aby úplně přetvořili nové poddané. Toliko ve východním Bengalu jsou bezmála všichni obyvatelé muslimi. V Delhi, kde sídlil muslimský Velký Mogul, není ani třetina muslimů, v Lucknow méně 40%. Hyderabad, největší svobodný stát s muslimským knížetem, toliko 10 % věřících. Nejvíce jich bydlí podél Indu. Skoro všichni rozumějí urdu, jež je dorozumívací řečí a kterou se přednáší na universitě Osmanijje v Hyderabadu.

Členů náboženských bratrstev je mnoho.

Mezi sunnity a šíity není dobré vůle. Sunnité jsou páni, pronásledují své rozkolné bratry a nutí je, aby své vyznání skrývali. Náboženské průvody konají odděleně na rozličných místech a v rozličný čas, aby nedošlo k různicím a netekla krev.

Nikde na světě nejsou sunnité proniknuti názory šíitskými jako v Indii. Uctívají Aliho a zvláště jeho syna Husejna a často odsuzují první tři chalífy jako kacířské. Početně jako by šíitů ubývalo, avšak jejich vliv roste zásluhou sajjeda Ameera Aliho, vysokého soudního úředníka, jenž hlásal obrodu islámu nejen svým bratřím šíitským, nýbrž i krajanům sunnitským. V Lucknow mají šíité náležitě vybavenou střední školu jakož i seminář pro vykladače zákona.

Na radu Ameera Aliho založili r. 1907 Všeindickou šíitskou konferenci s účelem vybudovati základy dokonalého školství a lepšího společenského života. Posílají hojně své syny na aligarhskou muslimskou universitu, kde se pro ně konají zvláštní náboženské přednášky.

Islám se dostal na pobřeží jižní Indie s muslimskými kupci z Arabie. První muslimské vojsko vrhlo do Indie r. 712 a založilo v Sindu při řece Indu nevelký stát. Od těch dob rozliční dobyvatelé konali nájezdy do Indie, upevňovali svou moc, budovali větší menší státy a islám se pod jejich vládou rozšířil. Teprve ve století dvanáctém nastává jeho trvalý postup a rostou kolonie muslimských Turků, Mongolů a Pathanů. Pathanové jsou příslušníci arijského plemene bydlícího v severozápadních pohraničních horách. Z velké části si je podmanili přistěhovalci afgánští, kteří si osvojili jejich jazyk, takže se jim dnes rovněž říká Pathani a mluví pakhtunem neboli paštu. Muslimští nájezdníci zabírali půdu, stávali se statkáři a dospívali k velké vážnosti. Z domorodců přestupovali k islámu rádžputové a džatové, avšak též příslušníci kast nízkých, zvláště utištěných, nedotknutelných. Důvody byly rozličné. Někoho vábila víra v jediného Boha, Alláha, muslimy hlásaná, jiného touha, aby se uchránil od džine, daně z hlavy, již muslimi od nevěřících vybírali, nebo aby se přidružili k dobyvatelům, pánům a otevřeli si dveře ke všem hodnostem.

Muslimští dobyvatelé se s počátku úplně oddělovali od hindů i novověrců, ale ponenáhlu je přijímali do vojska, příznili se s nimi pokrevně a rušili džizju.

Ve společenském životě se muslimové dělí na vyšší a nižší. Vyšším se říká šerífové neboli šlechta, nižší adžláfové, cháska. K vyšším kastám počítají sajjedy, šejchy, moguly a pathany. O sajjedech věří, že jsou potomci Muhammadovy dcery Fátimy, proto jim dávají čestný název sajjed nebo mír, emír před jméno a šáh po něm. Obecně se o nich říká, že jsou leniví a marniví. Mají-li peníze, dělají pány. Když je utratili, dávají se živit od souvěrců, jimž slibují přímluvu na nebesích. Šejchové tvrdí, že pocházejí z Kurejšů, příbuzných Muhammadových. Jsou střízliví, věrní, počestní, avšak rozmařilí. Mogulové se vydávají za příbuzné poturčených vládců, sídlících od r. 1526 v Delhi. Pathanové se chlubí, že jejich předkové panovali v Delhi v třináctém, čtrnáctém a patnáctém století. Připojují ke svému jménu slovo chán.

Nižší kasty mají názvy podle zaměstnání. Z nich vynikají moplové nebo máppillové na jihozápadním pobřeží indickém. Jsou původu arabského, ale smísili se s věřícími nejnižších kast, pročež ztratili vážnost svých souvěrců ze severní Indie, jimiž odvetou pohrdají. Jejich náboženské obřady jsou promíchány zvyky hindickými. Zabývají se velmi rádi obchodem a zemědělstvím; rybářství se vyhýbají. Hledí získati své hindické sousedy po dobrém i zlém islámu, proto jich rok od roku přibývá. Odhadují se na dva miliony. Jsou obecně známi nevědomostí a nesnášenlivostí.

Všichni muslimové konají obřady arabsky, třebas tomuto jazyku nerozuměli. S islámem se dostala do Indie osvěta arabsko-perská, která spojivši se s tamními domácími prvky umožnila nový rozkvět písemnictví i stavitelství. Islám učí, že jsou si si všichni věřící rovni, nezná urozených ani kněží, a přece se indičtí muslimové dostali do kastovních ohrad. Nejen že si zachovali kastovní zřízení, které měli dříve, než se stali muslimy, nýbrž uznávají též kasty muslimské.

Od začátku devatenáctého století jsou v Indii patrny dvě snahy: jedna chce islám očistiti od pohanských příměsků, kdežto druhá by jej ráda smířila s hindickým pohanstvím. Na očistnou cestu se dostali působením uahhábovců. Putují hojně do Mekky, kde se stýkají s poutníky z jiných zemí, sbírají roztodivné myšlenky, přinášejí je domů a v ovzduší indickém rostou nové výhonky islámu.

Uahhábovci

Muhhamad, syn Sulejmánův z rodu Abdaluahháb, hlásal v polovici osmnáctého století v Arabii potřebu návratu k prvotnímu prostému islámu. Jeho stoupencům uahhábovcům náleží dnes bezmála celá Arabie. Indický muslim sajjed Ahmad z Rae Bareli v Oudhu, vystudovavší v Delhi, navštívil Mekku, kde se sblížil s uahhábovci. Po návratu do vlasti učil, že prorok Muhammad zakázal přisuzovati božské vlastnosti některému tvoru, že nejsou dovoleny úkony, které nebyly známy za jeho života a že je hříchem vzývati anděly, duchy, náboženské vůdce, proroky nebo světce, poněvadž jsou to tvorové, kteří nemají moci a byvše přirovnáni k Bohu jsou slabí jako my. Kdo by věřil, že mají moc zasahovati do lidského života, nebo že jsou obdařeni tajným věděním o Bohu, propadá nevěře. Za života prorokova nebylo zvláštních obřadů při manželství, nářků za mrtvé, neozdobovali hrobů, nestavěly nádherných náhrobků, nekonali průvodů ve výroční dny úmrtí, proto je povinností věřících, aby zrušili takové a podobné novoty.

Stoupenců mu přibývalo a koncem r. 1830 opanoval Peshawar. Dlouho se v něm neudržel pro různice vypuknuvší mezi jeho druhy. Sikhové, hindická větev blízká islámu, přepadli r. 1831 tábor a Ahmada zabili. Věřící zatajovali jeho smrt. Tvrdili, že byl Bohem odvolán a zakrátko že se objeví jako zaslíbený mahdi. Založili si nový pevný tábor při indických hranicích v Sittaně, odkud podnikali s horskými kmeny nájezdy do britského území. Britové je stíhali v šedesátých letech výpravou za výpravou, dobyli opevněného tábora, avšak moc ahmadovců nezlomili. Trvají nadále po obou stranách hranic pod jménem ahl al-hadít. Utvořili ligu, jejímž předsedou je maulana Abdulkasem Saheb z Benares a dožadují se zvláštního zastoupení v samosprávných i státních úřadech. Šíří opravy islámu, při čemž napadají sunnity i šíity.

Skupina aligarhská

Vznešený muslim sajjed Ahmad Khan (1817–1898) se dal jinou cestou. Hleděl smířiti své souvěrce a britskými pány a své náboženství s evropskou osvětou.

Před příchodem Britů požívali indičtí muslimové velké vážnosti a brali značné peníze, poněvadž sloužili jako vojenští velitelé, vrchní výběrčí daní a soudní a političtí úředníci. Vláda nahradila r. 1837 perštinu ve státní správě angličtinou, jazykem, ve kterém se muslimové nevyznali. Britové jim nedůvěřovali, proto rádi užili nové záminky, aby je propouštěli z armády i z úřadů a nových nepřijímali. Jako soudci působili muslimovi po delší dobu vedle britských úředníků. Když však byl r. 1860 zaveden nový trestní zákoník, přizpůsobený indickým potřebám, dostali se muslimští soudcové do výslužby. Vysokými občanskými úředníky se státi nemohli, poněvadž jim scházelo požadované vzdělání a v podřízených úřadech se jim sloužiti nechtělo. Kdežto hindi s pokojili s každým místem, které se jim nabízelo. Ve školy vedné po anglickém způsobu neměli důvěry. Tvrdili, že se v nich podkopává islám, proto se jich vzdalovali, kdežto hindové do nich posílali dítky. Někteří muslimové, jako například bengálští, nechtěli, aby jejich dítky sedšli vedle hindů, kteří jim donedávna sloužili.

Z toho všeho těžili hindové, muslimové naříkali. Nemohli soutěžiti ani v úřadech, ani v obchodu a průmyslu, i považovali Indii za zemi cizí, nepřátelskou a jevili odpor proti jejím novým britským pánům. Zželelo se jich některým rozumným britským úředníkům, i podporovali sajjeda Ahmada Khana, jenž své souvěrce nabádal, aby se obrátili a přilnuli k Indii jako k domovině. Hlásal. Že není možné, aby se bojem osvobodili, že je třeba úplné změny rodinného i společenského života a dokonalého vzdělání, jakého anglická učební osnova poskytuje. Hlásal osobní idžtihád, snahu každého věřícího, aby přizpůsobil islám svým potřebám. V šíi jsou toliko vykladači zákona zváni mudžtahedi, u sunnitů má se takovým mudžtahedem státi každý, kdo se poctivě snaží, aby zachovával islám, jak toho vyžaduje prostředí, ve kterém žije. Bezděky zamítá taklíd, nauku otců, budovatelů a vykladačů podání. Vybízel ke studiu křesťanského náboženství a moderních věd, poněvadž není rozporu mezi vědou a vírou, ježto obě pocházejí od téhož tvůrce. S britskou pomocí založil r. 1866 Britsko-indické sdružení, jehož účelem bylo podávati londýnskému parlamentu bezpečné zprávy o indických věcech. Po třech letech navštívil Londýn a po návratu vydával v urdu časopis, jímž šířil společenské opravy. Dožadoval se větší společenské svobody a dodával muslimům sebedůvěry a odhodlanosti. Konservativci ho tupili, pronásledovali, avšak Ahmad zůstal na své cestě a vláda mu pomáhala otevříti v Aligarhu 24. května 1875 Muhammadan Anglo-Oriental College, jež byla po třech letech přičleněna ke calcuttské universitě. Vyučovalo se anglicky, avšak na muslimském podkladě. Mezi profesory bylo vždy několik Angličanů nebo Evropanů. Kolej rostla, zakládala odbočky a byla 1. prosince 1920uznána muslimskou universitou.

Stoupencům sajjeda Ahmada říkali naturists nebo nečáris, přírodníci, poněvadž vybízeli k návratu k přírodě a přirozeným způsobem vykládali korán, při čemž popírali zázraky. Ukazovali, jak korán napomáhá osvětě, jak dotud nebyl vykladači pochopen a jak je blízký křesťanství. Tyto myšlenky šířil zvláště sajjed Ameer Ali četnými spisy. Odchovanci Aligarhu jsou uvědomělým křídlem, na počet nepatrným, avšak vlivným, poněvadž užívají živého slova jako kazatelé a řečníci, jakož i tisku. Učebnice upravili vesměs z angličtiny. Založili Všeindické muslimské bratrstvo studentské a r. 1895 otevřeli v Lucknow učitelský ústav, jehož žáci šíří nové názory po všech muslimských školách. Kolejí sdružených s aligarhskou universitou přibývá.

Odchovanci Aligarhu probouzeli vědomí nejen náboženské, nýbrž i národní. Vždyť dospívali jako jejich hindičtí krajané k přesvědčení, že jich Britové neuznají za rovné, do své společnosti jich nepřijmou a vlastní vůlí jim cestu k vyšším úřadům neotevrou. Sdružovali se a zapomínajíce na přehradu náboženskou, vstupovali do hindických spolků.

Konservativci vytýkali Ahnmadu Khanovi, že aligarhská kolej věřící s náboženskou obcí nesbližuje, nýbrž je z ní vypuzuje. Aby se od této výtky uchránili, spojil se se sajjedem Ameerem Alim a založili r. 1877 muslimské ústřední národní sdružení, jehož účelem bylo dopomoci muslimům do obecních rad. Přiměli lorda Dufferina r. 1885, že muslimům vyhradil určitý počet mást.

Na popud Ameera Aliho se věřící odchovanci Aligarhu seskupili jako Stoupenci koránu, ahl al-kur‘án a dovolávali se svobodného výkladu, idžtihádu. Opírají se o rozličné výroky prorokovy, aby potvrdili, že pravý islám vědění nejen podporuje, nýbrž je též vyžaduje. Učí, že se nelze vázati tím, co bylo povinné v ovzduší a společnosti prorokově.

Všeindická liga

Na začátku tohoto století se chystala nová úprava zákonodárných sborů a muslimům se dostalo práva voliti vlastní zástupce. Bylo třeba, aby seúčastnili politického života, avšak na náboženském podkladě. K tomu napomáhala Všeindická muslimská liga založená v Dakce v Prosinci 1906. Jejím účelem bylo prohlubovati věrnost k britské vládě, chrániti politických a jiných práv věřících, oznamovati jejich potřeby a tužby úřadům a zajišťovati jednotu muslimské obce. Konečné stanovy s přiměřenými a účinnými výsadami pro muslimy. Chce chrániti a podporovati náboženská, politická a ostatní práva a zájmy věřících, upevňovati přátelství a sjednocení muslimů s ostatními obcemi v Indii jakož i navazovati a posilovati bratrské styky indických muslimů se souvěrci jiných zemí. Ameer Ali, jenž po dlouhá léta působil v Londýně, otevřel tam 6. května 1908 odbočku Ligy a spravoval ji až své smrti r. 1928.

Svornosti v muslimské nebylo a není. Neznají ukazněnosti. Hledají osobní prospěch, štěpí se a dovolávají se vládní podpory. All-India Muslim Leagu měla dvě křídla, která proti sobě ostře vystupovala. Na radu Agy Khana, náboženské hlavy ismáílovců, se čelní muslimové seskupili r. 1927 v All-India Muslim Conference, jejíž povinností bylo zavést pořádek a dopomoci věřícím k úspěšné činnosti. Ani jedno, ani druhé křídlo se nepodařilo, takže měli muslimové dvě náboženská sdružení: Ligu a Konferenci. Na konci r. 1933 vypravila londýnská vláda Agu Khana do Indie, aby muslimy sjednotil. Po dlouhém vyjednávání se mu podařilo vymoci od některých čelných mužů slib, že utvoří jednotný výbor s právníkem a politikem M. A. Jinnah v čele, jenž měl vyrvati kořeny rozmíšek a upevniti svornost. Vše zůstalo při starém, třebas výkonný výbor v Simle 27. září 1936 rozhodl, že přibere zástupce Všeindického sdružení ulama, Všeindického sboru Kurejšů, Všeindického svazu věřících a Všeindického poradního sboru šíitů.

Muslimové cítící národně se seskupili r. 1929 v All-India Muslim National party. Zřizuje odbočky po celé zemi a jejích členů přibývá mezi vzdělanějším obyvatelstvem. Začátkem r. 1930 našla oporu v mladých dobrovolnících muslimských sdružených ve spolku Khudai Khitmatgar, Služebníků božích nebo, jak jim Britové říkají podle jejich šatu, Červených košil, Red Shirts. Založil je Abdulgaffar Khan, statkář a velký národní bojovník v North-West Frontier Province. Cvičí se v obětavé lásce k vlasti a ukázněnosti, aby se stali učiteli, vůdci a obránci zaostalých a utištěných krajanů.

Na valné hromadě se muslimská omladina usnesla 27. července 1935 jednomyslně dožadovati se učilišť s učební osnovou náboženskou i světskou, aby škola vychovávala nejen dobré muslimy, nýbrž i zdatné občany.

Vykladači zákona

Učitelé a vykladači muslimského zákona se na výzvu Šaukata Aliho sdružili r. 1912 ve spolku Služebníků kaaby a r. 1919 utvořili zvláštní odbočku Ochránců chalifátu. Hlásali pravou víru a povzbuzovali věřící, aby se ujali cařihradského chalífy. Když mladá turecká republika chalifát zrušila a muslimská světová obec si nového chalífu nevybrala, soustředili ochránci chalifátu pozornost na muslimské země, které jsou zvláště ohroženy. Poslední dobou pečují o Palestinu a Šaukat Ali působí britské značné potíže vytrvalým požadavkem, aby příval Židů do Palestiny zastavila.

Mimo spolky Služebníků kaaby a Ochránců chalifátu mají vykladači zákona Všeindické sdružení, jež dozírá na muslimské společnosti v jednotlivých obcích. Jeho výkonný je jedinou pevnou oporou muslimského života a má proto větší než výkonný výbor Ligy a Konference. Zakládají semináře, učitelské ústavy a konají, co mohou, aby získali muslimskou mládež do spolků vedených po vojensku.

Sdružení muslimské mládeže má středisko v Kíhiře a odbočky po všech význačnějších indických městech. Bombayi vydávají anglický časopis Subban’s Voice, Hlas omladiny.

Rozvážnější ulama schválili, že byl turecký chalifát r. 1924 zrušen, poněvadž se tím uvolnila cesta národní myšlenky jakož i snahy, aby si jednotliví národové osvětově i hospodářsky porozuměly.

Vykladači zákona naléhají, aby se muslimové domluvili s hindy nejen ve věcech náboženských, nýbrž i hospodářských a politických. Konservativní muslimové, zvaní Ahrár, Svobodní, nejsou pro domluvy, neboť se obávají, národní hnutí zeslabí základy, na kterých indický islám spočívá a přiměje přečetné domorodé muslimy, aby se vrátili k víře svých otců. Podobné obavy chovali vrstevníci Ahmada Khana, a ukázalo se, že nikoliv zbytečně. Vždyť to byli odchovanci Aligarhu, kdož překlenuli propast oddělující muslimy od hindů národní stranou, jež nezachovala z náboženství po jejich soudu leda přívlastek „muslimská“. Proti Aligarhu založili konservativci r. 1885 v Lahore Společnost na obranu islámu s odbočkami po všech zemích. Její členové mají rozumně a důmyslně odpovídati ústně i písemně na všechny dotazy a námitky náboženské, pečovati o šíření islámu a zřizovati školy, v nichž by se dítky vychovávaly tak, aby neodpadaly od víry, zakládati chudobince a sirotčince, zlepšovati společenský život a nabádati věřící k bratrskému styku s muslimy jiných zemí. Spolu je společnost povinna vymáhati na vládě odměny za dotavadní věrnost.

Obránci islámu mají středisko v Lahore, kde vydržují devět vzorných škol pro chlapce, dvě pro dívky jakož i muslimskou kolej, jež má evropského představeného. Učební osnova je jako na školách vládních. Vyučuje se domácím jazykem, avšak angličtina je povinným předmětem právě jako arabština a islám.

Spolek konservativních vykladačů zákona napodobuje od r. 1894 činnost křesťanských misionářů. Má ústředí v Lucknow. Na zvláštních učilištích, na nichž přednášejí též bývalí posluchači Azharu v Káhiře, vychovává muslimské misionáře, urovnává rozepře a pečuje o šíření islámu. Mladíci i dospělí mužové obcházejí osady souvěrců, poučují je, navštěvují též členy nižších kast hindických, které hledí získat. Šíří po Indii základní nauky islámu o úctě jediného Boha a mravnosti. Je toho třeba, poněvadž není o náboženskou výchovu muslimů náležitě postaráno. Scházívají se v pátek do mešit, aby vykonali pobožnost. Obyčejní lidé, poněkud obeznalí v koránu a bohosloví, vykládají některou náboženskou pravdu v mateřském jazyce. Bohoslužby řídí soused, jenž bere plat od obce za to, že čte korán a dozírá na mešitu. Bývá to člověk, jenž marně hledá jiný výdělek. O mravní a duševní potřeby věřících nikdo nepečuje. Teprv poslední dobou vykládají odchovanci vyšších bohoslovných škol ve větších městech pravdy islámu.

V posledních letech konservativní Ahrár pozbývají důvěry ve své ulama, i sbližují se s arabskými, které zvou a podporují. V létě 1930 požádali rektora Azharu, aby pronesl nález, fetuu, o závoji a obřízce a tím usnadnil hindům vstup do islámu. Rada stařešinů náboženské university Azhar s rektorem v čele nalezla, že islám neomezuje osobní svobodu ženy, neukládá jí, aby zahalovala tvář, poskytuje jí úplné volnosti, aby se účastnila veřejné činnosti mužů, jimž se svými právy a povinnostmi úplně rovná. Arabi přijali obřízku od Hebrejů. Islám ji uznal jako užitečný a zbožný obyčej, avšak podle výkladu školy Hanífovy a Málikovy ji neuložil za povinnost. Mužové a ženy, kteří se chtějí podrobiti obřízce z důvodů zdraví a čistoty, jsou svobodni to učiniti.

Muslimské ženy, skoro vesměs manželky nebo dcery učitelů zákona si založily r. 1914 Všeindickou konferenci. Scházejí se ročně a podávají zprávy o výchově děvčat a postupu obrany ženských práv, najmě uvolnění svazků harémových. Na valné hromadě r. 1924 se jednomyslně vyslovily proti sňatku dívky s mužem již ženatým. Vymáhají větší svobodu, zvláště však obecné školy pro děvčata.

Muslimských listů vychízí v Indii více než 230, nejvíce v Lahore.

Domovina

Vzdělanost, kterou muslimové do Indie přinesli, nebyla velká a vyrůstala z prapodivných prvků, hlavně perských a středoasijských. V Indii splynula s tamní domorodou kulturou, kterou muslimové, třebas proti své vůli, přece jen úplně prosákli. Je to patrno z jejich historického, literárního i uměleckého vývoje. Nemohlo tomu ani jinak býti. Vždyť muslimové cizího původu značili nepatrnou menšinu, a kdož k nim přešli z domorodého obyvatelstva, ať dobrovolně nebo nuceně, změnili pramílo nebo nic ze svých zvyků nebo obyčejů rodinných a společenských a částečně i náboženských a nutili cizí muslimskou skupinu, aby se jim přizpůsobila.

Zajímavé je, že muslimové svou ústřední správou razili cestu ke sjednocené Indie a dali jí živý obcovací jazyk, hindi neboli hindustáni, jak říkali domorodému nářečí, kterým se mluvilo v Delhi a okolí. Vojáci a nižší muslimští úředníci lámali státní perštinu, avšak plynně mluvili delhickým nářečím a šířili hindi po městech a osadách, ve kterých leželi posádkou nebo působili jako úředníci.

Muslimové se dostali do Indie jako cizinci, dobyvatelé. Přinesli do ní cizí náboženství, islám, cizí bohoslužebnou řeč, arabštinu, a cizí státní jazyk, perštinu. Bezmála tři sta let ovládali skoro celou, a přece k ní nepřilnuli, necítili se v ní doma. Nazývali ji Bilád al-Hind, Hindustan, země Indů, sami si však nikdy neříkali, že jsou Indové. Chlubili se svým původem perským, afgánským, tureckým a mongolským. V Indii je drželo pospolu toliko náboženství; jen o islám se opírali. Islám nezná leda arabskou národnost. Tu nemohli v Indii pěstovati, poněvadž je s ní mimo bohoslužebnou řeč nic nespojovalo. Ode všeho indického se úzkostlivě oddělovali, a přece se kouzlu Indie neubránili. Podlehli její půdě a jejímu podnebí.

Aga khan vybízel 16. února 1936 muslimy, aby si uvědomili, že jsou napřed Indy a že jejich povinností získati své indické vlasti ústavu dominia a pracovati společně s ostatními sousedy a jejím hospodářském i sociálním blahu. Víra spočívá na osobním přesvědčení a nesmí jí býti zneužíváno proti jinému náboženskému názoru.

Ochránci chalifátu i vykladači zákona uznávají potřebu domluvy s hindy. Hospodářská tíseň ji ztěžuje. Muslimové, kteří nabyli většího vzdělání, těžce nesou soutěž hindickou, proto požadují, aby jim bylo vyhrazeno ve státní i obecní službě tolik míst, kolik jim podle počtu přísluší. Poněvadž konservativci trvají na zastoupení podle náboženství, jdou s nimi i ve věcech národních, jsou pro oddělené volby a zdržují, ba ohrožují samosprávu, nezávislost. Rozumní a vzdělaní hindové se snaží, aby se s muslimy dorozuměli; vždyť se neliší ani jazykem ani obyčeji, ani zaměstnáním. Dělí je pouze náboženství a domýšlivost, že to byli jejich souvěrci, kteří z velké části hindům vládli.

Srážky, někdy i krvavé, mezi hindy a muslimy jsou novějšího původu. Za vlády Mogulů jich nebylo. Propukly v osmdesátých letech minulého století. Úředníci přáli muslimům, udělovali jim rozličné výsady a dovolovali, co bylo hindům zakázáno. Ústřední vláda se neprotivila ze strachu před všeislámským hnutím, důrazně posilovaným Abdulhamidem II. Nelze říci, že by otevřeně podporovala muslimy, avšak ví, že to činí úředníci a mlčí. Je to patrno ze zprávy úředního výboru vyšetřujícího krvavé nepokoje v Cawnpore v březnu 1931. Sami britští odborníci vyslovili obdiv nad počínáním předsedy tamního národního výboru hindického, jenž nedbaje nebezpečí, které hrozilo jeho životu, hleděl zabrániti srážkám a chrániti majetek a život muslimů. Táž zpráva výslovně podotýká, že britské úřady, vojsko a stráž bezpečnosti zůstaly nešinné od 24. do 27. března. Jaký div, že si hindové stěžují, že jejich vlast má býti držena v područí pomocí muslimů.

V Indonesii

Indonesie se nazývají ostrovy mezi Indií, Australií a jižní Čínou. Podnebím, přírodním bohatstvím a vyspělostí obyvatelstva předčí bezmála všechny ostatní zámořské državy. Velkou většinou jsou nizozemské, zčásti britské, americké (Filipiny) a též Portugalcům mezi nimi zbyla poslední nepatrná památka, východní část ostrova Timor, jejich bývalé moci.

O rozsahu nizozemské Indonesie neboli Indie svědčí představa, že je ze severního pobřeží Sumatry na jižní hranice Nové Guinee tak daleko, jako z Londýna do Perského zálivu. Jejím střediskem je ostrov Java se 42,000.000 obyvatelů a ze souhrnu 61,000.000. Ve středověku a na začátku nového věku zaujímaly přední místo Molukky, proslulé vzácným kořením. Od devatenáctého století je předčí Java.

Od úsvitu dějin se tlačili cizí obchodníci do bohaté Indonesie. Nejvíce jich přicházelo z Indie a po nich zůstali nejlepší a největší památky. Indičtí přistěhovalci se štěpili na bílé, arijského původu a temné, dravidského. Členi nejvyšších kast se příznili s domácími pány a upravovali vládu i správu po způsobu své vlasti. Indické společenské zvyky, náboženské výkony i písemnictví se prohlubovaly a zůstaly pojítkem Indonesie s vlastní Indií. Nejsilnější byly styky s javou a z ní se rozlila osvěta, které se říká indojavská. Na Sumatře, Borneu a na Bali není tak patrná.

Indonesie je obydlena národy rozličných plemen a jazyků. Nyní je sjednocuje nizozemská vláda a muslimské náboženství. Vždyť je Java bezmála úplně muslimská a pobřeží ostatních ostrovů je osídleno rovněž muslimy s osadami Číňanů, Indů, Tamilů, Arabů, Armenů, Evropanů a Japonců.

Muslimští kupci z Indie a později z jižní Arabie donášeli zprávu o islámu od dvanáctého století. Byli hrdí na své vyznání, což dotud dávají najevo slovy: „Al-islám jaala, islám vyniká.“ Zakládali vlastní osady a získávali nové a nové souvěrce jednoduchým vyznáním víry a vyšší společenskou úrovní. Žádný brahmán, žádný kněz nedozíral na náboženský život. Obchodníci zřizovali školy, zvali učitele a vykladače zákona a ti upevňovali a prohlubovali náboženské přesvědčení novověrců. Když se jim podařilo obrátiti některého člena panujícího rodu, ujali se ho, pomohli mu na trůn a on zavedl muslimskou vládu a správu. Jednotné vyznání víry, jednotný bohoslužebný arabský jazyk a jednotné zvyky a obyčeje upevňovaly muslimskou obec. Vždyť indičtí přistěhovalci přinášeli rozličné indické prvky, které sbližovaly nové vyznavače s dotavadní osvětou indo-javskou. Muslimský vládce se chlubil indickými bůžky a hrdiny jako svými předky. Čistší se islám uchoval toliko v některých krajích Sumatry, jejíž obyvatelé byli přivedeni k islámu rodáky z jižní Arabie, zvláště Hadramautu. Odtud spěchali do Indonesie nejen obchodníci a drobní řemeslníci, nýbrž i vykladači zákona. Tito i noví muslimi posílali své synky na bohoslovecká studia do Mekky. Vzdělaní ulama překládali arabské odborné knihy do malajštiny anebo touto řečí upravovali rozličné náboženské náměty. V devatenáctém století nabyli muslimi z Hadramautu velkého osvětového i hospodářského vlivu; na Javě se jim říká chodža, obchodníci, páni. Přízní se pokrevně s domorodými muslimy a vychovávají je nejen nábožensky, nýbrž i obchodně a politicky.

Portugalské lodi přistaly v Indonesii asi r. 1511 a zajistily spojení s Arabií a s Evropou. Od r. 1869, kdy byla zahájena plavba Suéským průplavem, jsou námořní styky pravidelnější a rychlejší. Portugalci se v Indonesii neudrželi ani sto let. Nizozemci si založili r. 1602 Společnost východní Indie a ta dosadila r. 1610 prvního nizozemského guvernéra na Javě. Společnost se jevila jako nová skupina vládnoucí šlechty. Trpěla vedle sebe domorodou šlechtu a ponechávala jí značný vliv na vrstvu ostatních domorodců. Soustavně ji vylučujíc z obchodu a plavby, zato však mnoho neměnila na její dotavadní vládě a správě, nebo´t sobě vyhrazovala toliko vrchní dozor. Domorodá šlechta se Nizozemců štítila, nechtěla se s nimi pokrevně přízniti, i nezbylo jim, leda aby si brali za manželky domorodky, které se jim hodily. Obyčejnému lidu se vyhýbali, aby si jako vládci a páni nezadali. Vidouce nezbytí, nadcházeli si domorodou šlechtu, jež se ponenáhlu stávala pojítkem mezi nimi, evropskými pány a domorodými poddanými. Vzpírala se takovému ponížení a do druhé polovice devatenáctého století trvala v odboji. Byla poražena a čekala, až se jí naskytne lepší příležitost, což se stalo národním hnutím.

Nizozemci prvotně nechtěli připustiti domorodce k úřadům. Zaváděli úplně oddělené zákonodárství pro Evropany a poddané. Konali, co mohli, aby zabránili sbližování jedněch s druhými, ale koncem devatenáctého století padaly vystavěné ploty jednak nároky potomků smíšených manželství, jednak rostoucím národním uvědomením domorodců. Vítězství Japonců nad Rusy rozpoutávalo touhu po účasti na vládě a správě a muslimi r. 1904 konali obecné bohoslužby za císaře japonského a prosili ho, aby se jich ujal a křesťanské pány z Malajských ostrovů vyhnal.

Od polovice devatenáctého století hleděla nizozemská vláda rozšířiti pěstování určitých plodin, požadovaných na světovém tržišti. Zaváděla cukrovou třtinu a od r. 1876 dala vysazovati na rozsáhlých plochách z Brazilie dovezené stromečky, ze kterých se čerpá kaučuková pryskyřice. Rozličné odrůdy kávovníku, které byly do těch dob největším vývozním bohatstvím, se vymyťovaly a nahrazovaly kaučukovníkem. Brazilie se ujímala kávovníku a svůj domácí kaučuk zanedbávala. Domorodci se protivili těmto hospodářským změnám, avšak vláda zavedla robotu a přísný dozor, čímž popuzovala venkovany i šlechtu. Bída je sjednocovala proti evropským utiskovatelům. Zakrátko se k nim přidali též muslimští přistěhovalci, zvláště arabští. Nizozemští podnikatelé si stěžovali na jejich soutěž a hrabivost. Vláda odpírala vstup novým osadníkům, zvláště z Hadramautu, zvýšila daně starším, omezila jejich svobodu pohybu a hrozila, že neposlušné vyžene. Mezi muslimy přibývalo trpkosti a ta byla živena poutníky, kteří se vrátili z Mekky. Tam se dověděli o mocném tureckém sultánu a chalífovi, dívali se na něho jako na ochránce před křesťanskými Nizozemci a bezděky probouzeli náboženskou nenávist a důvěru v pomoc světové muslimské obce.

Vláda připouštěla do nizozemských škol jen několik málo synků oněch šlechtických rodin, kterým nejvíc důvěřovala a vychovávala z nich úředníky. Některým dovolila, aby dovršili své vzdělání v Evropě. Po návratu je přijala do služeb, avšak nedopřávala jim rovného postupu s rozenými Evropany, třebas nad ně domorodci vědomostmi a společenskými způsoby vynikali. Cítili se odstrčeni, poníženi a bezděky vyrůstali ve vůdce krajanů, které popouzela k odporu hospodářská bída a náboženská vášeň.

Ponenáhlu pronikalo v Nizozemsku přesvědčení, že je nezbytné, aby indoneskou společnosti sbližovali se svou osvětou a svým způsobem nazírání. Proto od začátku dvacátého století otvírali školy s vlastní učební osnovou, ustanovovali Evropany učiteli a profesory a r. 1903 uvolnili domorodcům vstup do úřadů. Nyní se dostává bezmála 150.000 domorodých dítek evropské výchovy. Odchovanci navštěvují evropské university, domáhají se stejného postupu s Nizozemci, a když bývají odmítáni, stávají se zarytými stoupenci národních snah. Z odporu k evropským pánům lnou ke zděděným zvykům a obyčejům, k vlastním dějinám a k islámu. V islámu vidí pojítko a na něm budují národnost a národní jazyk. Postupují úplně po evropském způsobu, hlásají potřebu jednoty a jsou přesvědčení, že mladá Indonesie dosáhne nejen svobody, nýbrž i nezávislosti. Studují staré dějiny, zvyky a obyčeje a zavádějí z nich, co evropští oborníci chválí a doporučují. Udržují pravidelné přátelské styky se Všeindickým národním kongresem. Kdežto v Indii značně překáží náboženský rozpor hindů a muslimů, je v Indonesii postup snadnější, poněvadž jsou muslimi ve velké většině. Cítí nezbytnost náboženské obrody a řídí se příkladem souvěrců z Egypta, kde Muhammad Abduh, jenž zemřel r. 1905, hleděl soustřediti pozornost na jednoduchý islám, jejž vykládá. Jak toho soudobá potřeba vyžadovala. V Indonesii čtou jeho spisy, vzdělávají se na náboženské universitě Azhar v Káhiře, povolávají na vyšší učiliště egyptské profesory a odebírají časopis Al-Manár, Maják, který šíří zdravé myšlenky.

Do začátku dvacátého století říkali nizozemští úředníci, že spravují malajské muslimy. Ke konci prvního desetiletí již uznávali, že spravují zemi pro muslimy a nyní se domorodci dožadují, aby ji spravovali skrze ně. Osvojivši si znalost evropských názorů a lidských právech šíří myšlenku samosprávy a nezávislosti a úředníkům nezbývá, leda aby se přizpůsobovali novým požadavkům.

Sarekat islam

Studující z Malajských ostrovů založili r. 1908 Indickou společnost vzájemné podpory bez rozdílu plemene a náboženství. Na nizozemském podkladě si mají osvojiti větší vzdělanost, poznati dějiny své vlasti a zachovati věrnost svému národu. Bezmála touže dobou, 20. května 1908, utvořili studenti lékařské školy na Javě spolek Budi Utomo, vznešená snaha. Jeho jádrem jsou odchovanci domorodých škol lékařské, zemědělské, zvěrolékařského a učitelského ústavu s povinností pečovati o všechny krajany a pomáhati jim mravně i hmotně. Žádají, aby byly po všech osadách založeny obecné školy se zvláštním oddělením pro rolnictví a některá řemesla. Náboženské školy ať dostanou nový opravený účební řád. Učitelský ústav dostane osnovu, jakou mají Nizozemci. Všechna ostatní vyšší učiliště buďtež odborně zdokonalena, aby odchovanci mohli své vzdělání dovršiti na vysokých školách v Nizozemsku.

Vláda se domnívala, že zabrzdí národní snahy pomocí Číňanů a Japonců. Japonce uznávala za rovné Evropanům a Číňanům, kde mohla, nadržovala, aby v nich měla oporu proti Japoncům i domorodcům. Číňané spoléhajíce na vládní přízeň popuzovali domorodce nejen obchodně, nýbrž i nábožensky, což tyto přimělo, že se soukromě r. 1910 a úředně 9. listopadu 1911 sdružili v Sarekat Islam. Prvotně měla za účel potírati hospodářskou převahu Číňanů, podporovati mravně a hmotně duševní a hospodářský pokrok, stíhati nepřátele islámu a nabádati květší zbožnosti. Do roka měla Sarekat Islam 56 odboček s ústředním výborem, jenž svorně postupoval s Budi Utomo a vytýkal Nizozemcům, že hýčkají největší pijavice domorodého lidu. Rozmach nabyl takové síly, že vláda byla povinna dovoliti domorodcům účast na správě, což učinila r. 1911, kdy Nizozemská Indie dostala Volksraad, lidovou radu. Její moc byla rozšířena r. 1925 jakož i r. 1926. Lidová rada má 60 členů, z nich 20 domorodců, 15 Nizozemců a 3 Orientálci jsou voleni. Z 22 jmenovaných generálním guvernérem je 10 domorodců, 10 Holanďanů a 2 Orientáli. Nizozemský parlament v Haagu rozhoduje o zákonech, odhlasovaných Volksraadem a schválených generálním guvernérem. Míšenci značí čtyři pětiny nizozemské skupiny a jsou uznáni rovnými pravým Nizozemcům.

Sarekat Islam se ponenáhlu přetvořila ve dvě skupiny: konservativní a pokrokovou, v níž nabývali převahy stoupenci bolševiků. Tito se na začátku r. 1922 odštěpili od Sarekat Islam, vyloučili náboženské snahy a věnovali se záležitostem dělnickým a společenským. Konzervativní skupina zůstala věrna prvotnímu náboženskému úkolu, avšak na podkladě obrodném, pokrokovém.

Po zrušení tureckého chalifátu r. 1924 jako by zájem o muslimské záležitosti ještě rostl. Muslimský dorost, vychovaný v evropských školách nebo alespoň ve státních školách s evropským nátěrem, odmítal rozličné zvyky jako pověry a obhajoval nové náboženské myšlenky. Hlasatelé obrody měli předchůdce nejen v Indii a v Egyptě, nýbrž i doma, kde Ahmad Surakati, rodák ze Súdánu, od několika let slovem i písmem vybízel věřící, abyse vrátili ke koránu a k prvotnímu jednoduchému islámu a vybavili se z pozdějších novot. V Batavii založil r. 1913 Pokrokovou společnost a s pomocí bohatých stoupenců otevřel r. 1915 náboženské učiliště, na kterém se konaly přednášky v duchu egyptského buditele Muhammada Abduh. Zvláštní časopis je šířil mezi věřící. Někteří je odsuzovali jako uahhábské, avšak přibývalo stoupenců i mezi členy Sarekat Islam.

Konzervativci se sdružili v Ústřední sbor vykladačů zákona, jenž má za úkol dozírati na náboženskou výchovu a všechny potřeby muslimské obce. Přisvojili si náboženskou společnost Muhammadijja, založenou r. 1912, již rozšířili na nejvyšší muslimské sdružení. Udržuje přečetné školy s vyučovacím jazykem holandským. Na učitelském ústavě v Jokjakartaa, sídle Ústředního výboru, se přednáší arabština a muslimské právo. Výbor Muhammadijje zakládá knihovny, šíří písemnictví, pečuje o sirotky a churavé, řídí náboženské nadace a podává zprávy všem, co se děje v muslimském světě. V posledních letech jí působí značné nesnáze misionáři lahoreské skupiny Ahmadijje, kteří se opírají o vlastní jednotu muslimského dorostu.

Na středních a vysokých školách přibývá dítek drobných rolníků a řemeslníků, kteří dospívají na vynikající místa a mění společnost. Mizejí ploty a společná řeč, malajština, usnadňuje novou osvětu, o niž zvláště pečují odbočky egyptského Sdružení muslimského dorostu. Toto sdružení lpí na kořenu, na prvotním islámu, avšak zavádí, co se osvědčuje nejen v Egyptě, nýbrž i v Evropě. Uznává, že je nezbytné, aby se muslimská obec vyzbrojila po způsobu křesťanských misionářů a zabrzdila jejich činnost. Národnostní myšlenka nabývá převahy nad náboženskou. Sdružení Arabů v Indonesii vyhlásilo v Surabaji v březnu 1937 Indonesii za svou vlast a uznalo za povinnost, aby o ni pečovalo s ostatními souvěrci a sousedy. Na začátku léta 1939 se Sarekat Islam a pět jiných muslimských stran sjednotilo v Ligu národních politických stran.

Islám a pohani

Za křesťanské vlády a správy islám opanuje Indonesii, třebas měli křesťanští misionáři veškerou volnost a třebas byli vládou podporováni. Vinu, že se islám šíří na úkor křesťanství, nelze dávati ani vládě, ani misionářům. Jakmile vláda zakazuje lidské oběti, honbu po hlavách a lidožroutství, jako zakazovala určité pohanské obřady. Zavede vlastní právo, čímž odstraní rozsudky boží. Zkracuje slavnostní dny, v nichž se hýří, i upravuje náboženský život. Pohanský domorodec se na to na vše dívá jako na rušení svého po otcích zděděného náboženství. Zdá se mu, že vláda zasahuje toliko do jeho náboženských záležitostí a ponechává úplnou volnost muslimům. Tato zdánlivá ochrana islámu jej činí vzácným, vytouženým.

Pohanský domorodec nechápe, proč je křesťanské vládě lhostejno, zda se kdo hlásí k pohanství, k islámu nebo ke křesťanství. Muslimi jsou mu bližší, přidává se k nim a je rád, že ho přijmou, poněvadž vidí, jak se jeho dotavadních souvěrců straní a pohanství zavrhují. Mnoho let se uchází o přijetí, a když je konečně vyhlášen muslimem, vynáší se nad své pohanské příbuzné a nabádá je, aby se dali cestou, kterou on dospěl ke společenské povýšenosti a moci.

Pohanští vládci, bojící se o svou samostatnost, přijímají islám, aby získali oporu a užitečné rádce v muslimských učitelích. Obrátivše se nutí poddané, aby se rovněž stali muslimy. Učitelé islámu vybírají od věřících náboženskou daň, čímž vládce obohacují a za jeho přestoupení odměňují.

Muslimských misionářů není. Obchodníci rozšiřují islám jednak k vlastnímu prospěchu, poněvadž je ve styku s věřícími větší jistota a ochrana a poněvadž jsou přesvědčeni, že vykonávají dobrý skutek, převedou-li pohana k Alláhovi. Domorodec, který se míní živiti obchodem, je povinen, aby přijal islám, sic by neobstál v soutěži.

Muslimský učitel a vykladač nikdy nerokuje se svými žáky o některé náboženské pravdě. Odvolává se na korán. Korán je zjevení boží, slovo boží a o tom nelze rokovat. Rád užívá tajemných výrazů, zvláště když líčí poslední věci člověka. Čím tajemnější jsou věty koránu, tím více je domorodec přesvědčen, že jsou to výroky Alláhovy, kterým nelze rozuměti. Teprv když se neučili některým částkám katechismu a jsou ochotni odváděti předepsanou almužnu, vysvětluje učitel tu neb onu islámskou pravdu z věrouky nebo mravouky. Je velmi shovívavý a nevymáhá, aby se ihned vzdali pohanských obřadů a způsobů. Je spokojen, zdržují-li zakázaných pokrmů.

Malajští muslimi mají velký sklon k mystice, k tajemnímu spojení s Bohem za živa. Nejsnáze se s ním mohou spojiti na místě jemu nejmilejším, u svatyně kaaby v Mekce. Čím je vzdálenější, tím je vábivější. Na Mekku se dívají jako na duši islámu, na středisko muslimské obce, i těší se, že tam poznají, jak velký a mocný je islámský stát. Na pouť do Mekky chodí ročně na 20.000 nizozemských věřících. Kdo nemohl vykonati pouť, ustanovuje v závěti peníze, aby někdo místi něho Mekku navštívil. Četní poutníci zůstávají ve školách v Mekce nebo odcházejí do Egypta na universitu Azhar v Káhiře, studují a udržují styky se sevou rodnou zemí podávajíce svým krajanům zprávy o všem, cos e ve světě děje. V Mekce a v Káhiře se tisknou knihy nejen malajsky, nýbrž i i v ostatních jazycích, kterými se v Indonesii mluví.

Každý vrátivší se poutník je ohniskem islámského hnutí azároveň svědkem všeislámského nadšení. Kdo se doma nestal členem některého náboženského bratrstva, jistě do něho vstoupí v Mekce, v Egyptě, Palestině nebo jiné v arabské zemi. Po návratu šíří své bratrstvo a s ním touhu po svatosti. Svatí mužové požívají velké úcty a bývají zahrnováni dary za živa i po smrti.

Značně napomáhá islámu malajština, již nizozemská vláda uznává za úřední řeč. Je z jazyků oceánských a liší se od domácí řeči na Javě nebo Filipinách asi jako francouzština od italštiny. Má mnoho slov javských, balinských, sanskrtských, perských a rabských, jak jinak býti nemůže, poněvadž je dorozumívací řečí obchodníků a spisovným jazykem muslimů. Vláda ji píše většinou arabskými písmenami, třebas pokrokový muslimský dorost zavádí latinskou abecedu. Kdo se chce dostati do úřadu, je povinen naučiti se malajsky a naučí si. Učiteli jsou jediné muslimi. Muslimský učitel se neomezí na řeč, nýbrž současně vyučuje náboženským zvykům a mravům. Na vládních školách jsou skoro všichni učitelé muslimi. Domorodcům se zdá, že vědění, které se jim na vládních školách podává, je muslimské a žáci bezděky přestupují k islámu. Vychodivše školu nechtějí býti sedláky jako jejich rodiče, nýbrž úředníky, obchodníky a učiteli. Zakrátko převádějí celé příbuzenstvo do muslimské obce, i šíří se názor, že mocným a bohatým se může státi toliko ten, koho podporuje muslimská obec. Arabů si velice váží, projevuje jim úctu. Poutníkům dává všude přednost, ale do mešit chodí málo, o náboženství se hrubě nestará a spolu zachovává své dávné zvyky a obyčeje. Žena je svobodná, nezastírá tváře, nebydlí v harému a právně je skoro rovna muži.

Mešita není střediskem náboženského života, poněvadž islám nezná duchovní správy jako u nás a neukládá povinnou účast na bohoslužbách. Při každé mešitě je škola a mnohdy i klášter, i bydlí při ní ti, kdož se chtějí důkladněji vycvičiti v náboženských povinnostech a vzdáliti se neblahého vlivu větších měst a osad, kde se rozmáhají evropské zábavy. Představeným mešity je imám a tato hodnost je v některých rodinách dědičná.

S Indonesií sousedí Indočína. Muslimů v ní bydlí na půl milionu. Z polovice jsou Malajci, z polovice Šamil nebo bani. Malajci jsou přistěhovalci, dobyvatelé. Šami jsou jejich příbuzní. Nezabývají se ani obchodem, ani průmyslem. Hotoví látky, kterých potřebují, pěstují rýži, kukuřici, tabák a z náboženských důvodů nechovají ani hovězího ani vepřového dobytka.

Siamští muslimi – je jich 350.000 – jsou stejného původu jako v Indočíně. V středním a severním Siamu (Thai) mají muslimi mešity holé, nezdobené s krátkými minarety. Jejich střediskem je Bangkok. V Severním Siamu se usadili muslimští přistěhovalci z Indie a čínského Junnanu.

Na Filipinách se odhaduje muslimů na půl milionu. Za Španělů se měli dobře. Pod vládou Spojených států islám ustupoval na jižní pobřeží Mindanao a na ostrovní skupinu Zulu. Rostoucím odporem proti vládě i správě Spojených států přibývá znovu muslimů, zvláště mezi vzdělanci. Zaostalé vrstvy získávají islámu obchodníci z Nizozemské Indie.

V Číně

Nelze říci, kdy a kterou cestou první muslimi putovali do Číny, zda po moři nebo po souši na Kášgar. Je pravdě velice podobné, že první hlasatelé islámu byli Arabi a že se dostali do Číny jednak po moři, jednak Pesií a čínským Turkestánem po souši. Věřící jižních pobřežních zemí si uchovali četné arabské názvy a Bohu říkají Alláh, kdežto v ostatních zemích, zvláště severních, užívají názvů perských a Boha jmenují persky Chuda. Četnější než v přístavech jsou obce věřících v západních provinciích. V přístavech jsou původu arabského nebo indického, v západním zázemí tureckého. Společných styků mezi nimi není.

Věřící, nazývaní hui-hui, si osvojili čínskou řeč a čínské zvyky. Své náboženství šíří skoro týmž způsobem jako křesťani, neboť i oni kupují pohanské děti. Nejdále se dostali za Čingiz chána (1175–1227), jenž projevoval účinnou snášenlivost ke všem náboženstvím. V obchodním styku s cizinci užívali perštiny ještě v patnáctém století. Kubilaj chán (1359 až 1294) ustanovil ve velké a bohaté provincii Jünnan sajjeda Omara, zvaného Sajjid-i-Edžell, Vznešený, vysokým úředníkem a jeho působením zapustil islám v Jünnanu pevné kořeny.

Nesnáze nastaly muslimům po r. 1644, kdy se mančuové ujali vlády. Nedůvěřovali jim, pronásledovali je, věřící se bouřili, krutě stíhali své pohanské sousedy, začež byli ještě krutěji trestáni. V severozápadních pohraničních krajích se muslimům, zvláště bojovníkům, přezdívá Tungani. Tito se opřeli mančuské vládě již r. 1648. Krutá byla vzpoura r. 1731. Nová vypukla r. 1785. Odboj muslimů se značně rozšířil r. 1862. Vládní vojska byla poražena, Tungani obsadili Jarkand, Kášgar jakož i Jangihissar a ucházeli se o pomoc u cařihradského sultána-chalífy. Vzbouřenci ze severní polovice, zvláště z okolí Urumči, se uchýlili do Ruska a ostatní byli přemoženi a bezmála vyhubeni r. 1876. Poslední vzpoura propukla v létě 1928 v provincii Kan-suh, kde je věřících velmi mnoho. Povraždili prý na 200.000 Číňanů, avšak byli zakrátko ukonejšeni rozvážnými souvěrci.

Od konce devatenáctého století byla u čínských věřících patrna snaha dorozumněti se s pohanskými sousedy. Účastnili se jejich obřadního života a podporovali je proti evropským utiskovatelům. Naznávali potřebu náboženské obrody a rádi užívali pomoci poskytované tureckým sultánem Abdulhamidem II., jenž k nim vypravil svého pobočníka Envera pašu a zval jejich zástupce do Cařihradu. Ústavou z r. 1912 dostali úplnou rovnoprávnost, i zakládali si učitelské ústavy jakož i střední školy. Pěstují muslimské písemnictví čínským jazykem a překládají korán do čínštiny. Na valných hromadách v Pekingu sta jejich ulemů, učitelů a vykladačů zákona, kterým říkají ahong, rokují o náboženských, společenských a národních potřebách. Muslimský svaz má odbočky po všech zemích se střediskem v městě Ho-ču v provincii Kan-suh, kde značí 40 % obyvatelstva. Náboženských bratrstev je velmi málo. Jediní kádirijje se připomínají.

Mešity jsou budovány v čínském slohu. Čtyřhranné s nízkou střechou, obyčejně bez minaretu. Zapalují kadidlo před tabulkami císaře nebo presidenta republiky v každé mešitě, zvláště při páteční modlitbě.

Číňani nemají islám za cizí, jako křesťanské náboženství. Vláda jej uznává za rovný a zaznamenává muslimské velitele a učence. Nejčinnější jsou vykladači zákona, kteří vystudovali v Samarkandu nebo Taškentu. V posledních letech k nim přicházejí odchovanci egyptského Azharu a ti usilují o obrodu islámu. Vysoký úředník Muhammad Ali T’ang K’osanpro ně vybudoval v Pekungu r. 1934 ústřední učitelský ústav. Jeho žáci mají muslimy vybaviti z vlivu zaostalých ahongů. Ve výboru Sdružení muslimského pokroku, které rovněž založil, zasedají předsedové všech uvědomělých muslimských spolků. Odchovanci Azharu vyučují na učitelském ústavě po způsobu čínském, avšak též arabštině.

Věřící se snaží, aby žili ve zvláštních osadách nebo v městech v uzavřených čtvrtích. Šaty, zvyky a obyčeji se na venek neliší od pohanů. Vojáci mají muslimské velitele, kteří nosí stejné odznaky jako čínští. Zachovávají jejich obřady a za slavností navštěvují pohanské chrámy. Kdo neslouží ve vojsku, jsou sedláci, obchodníci, velcí peněžníci nebo dodavatelé masa. Skoro výlučně muslimi doprovázejí karavany z Mongolska do Turkestánu a vlastní nebo mají pronajaty všechny zájezdní hostince. Velice rádi se stýkají s křes´tany, na které se dívají jako na souvěrce.

V Rusku

Muslimi bydlí skoro souvisle od jihovýchodních krajů evropského Ruska a Černého moře ke střední Volze a přes Ural k moři kaspickému a jezeru Aralskému do ruského Turkestánu; odtud na východ po čínské hranice, Afgánistán a Persii mezi 37^o a 57 ^o severní šířky. V těchto krajích jindy vládli jejich panovníci sídlící v městech Erivan, Astrachán, Orenburg a Kazaň.

Všichni jsou z jazykové rodiny turecko-tatarské. Tataři se prvotně zvali některé skupiny Mongolů na jihozápad od Bajkalského jezera. Spojili se se svými sousedy Turky a stěhovali se na západ. Čingiz chán úředně zavedl název Mongol, Mogul, nikoliv tatar. V evropských částech jeho říše se úřední pojmenování neudrželo a v Rusku se označují slovem Tataři mluvící turecky. Rozlišujíse na kazaňské, astrachánské, krymské, kavkazské a sibiřské Tatary. Tito se štěpí na altajské a vlastní sibiřské vzniklé z tureckých kmenů smíšených s Özbeky a Sarty. Sarti jsou muslimi perského původu nebo alespoň perské osvěty, avšak též měšťani mluvící turecky, kdežto vesničani se nazývají Özbeki.

K ruským Tatarům se čítají Kirgizi-Kazaci, kteří bydlí a kočují mezi dolní Volhou a čínským Turkestánem. Při pohoří Uralském s nimi sousedí Baškirtové. Turkmeni rovněž původu tatarského jsou usedlíci a kočovníci mezi kaspickým možem a Afgánskem. Tádžikové původu východoiránského neboli perského jsou doma v Samarkandu, Fargáně a na řece Syrgarja.

Všichni ruští muslimi jsou úplně proniknuti slovanskou osvětou, třebas užívali spisovného jazyka tureckého. V Kazaňsku někteří přijali křesťanství, avšak ti, kteří zůstali věrni islámu, vynikají mravně i hospodářsky. Každá dědinka má mešitu a při ní učí álem, perský molla, čísti a psáti i počítati hochy, jeho žena dívky. Poněvadž jej stát uznává rozhodčím v právních záležitostech, nabývá velkého vlivu, jehož užívá ve prospěch souvěrců. Carská správa soustředila náboženské záležitosti a podřídila je vrchnímu muftimu v Ufě. Dozíral na vydání koránu, učebnice, časopisy a rozhodoval osobní, dědické a náboženské spory. Takovým způsobem dostali věřící z poříčí Volhy náboženské středisko, jež ponenáhlu vyrůstalo v národní. Podporovali vydávání tatarských listů a knih a zvelebovali učební řád po evropském vzoru. Výsledkem byla zvýšená mravní úroveň a po r. 1905 návrat skoro všech pokřesťanštěných muslimů-Tatarů k islámu. Muslimských škol přibývalo zvláště ve dvacátém století, kdy nastávala výměna osvětových a náboženských názorů mezi muslimskými obcemi nejen Ruska, nýbrž i Turecka a Indie. Zvláště hojné byly styky s tureckým sultánem-chalífou v Cařihradě. Sovětská vláda zrušila neděle a v prosinci 1920 zavedla svěcení pátku. Brzo na to dovolila užívati turečtiny jako úřední řeči.

V Turkestánu mají velkou vážnost učitelé zákona, kterým se tam říká íšáni. Íšánem se stane mladík, kterého uznaný íšán vyučoval věrouce, mravouce, zvláště však mystice a na konec ho písemně ustanovil svým pomocníkem. Je povinen ho poslouchati, pod jeho dozorem přednášeti a jemu odevzdávati všechny dary a almužny. Po smrti svého učitele se stává jeho nástupcem. Bezmála všichni íšáni jsou členy bratrstev kádirijje nebo nakšbandijje a snad není Sarta, který by nebyl z nich.

Senúsové v Libyi

Bratrstvo Senúsů se řídí slovem a příkladem velikého světce Muhammada, syna Aliho. Narodil se r. 1791 v Mustagánem v Alžírsku, přilnul k světci Senúsovi, uctívanému nedaleko Tlemsenu, a po něm si říkal Senúsův, Senúsi. Udával, že pochází z potomků Fátimy, dcery Muhammadovy. V náboženských vědách se zdokonaloval ve Fásu. Když mu bylo třicet let, opustil Maroko a Saharou se ubíral do Alžírska, Túniska a Tripolska všude hlásaje obnovu islámu. Alžírští vykladači zákona ho obviňovali z novot, říkali, že je stoupencem uahhábovců, kteří se tou dobou z Arabie šířili po muslimském světě. Z Egypta se vydal do Mekky, kdes se učil u Ahmada Idrísiho, velikého myslitele a zakladatele řádu. Ahmadovi potomci se zmocnili r. 1907 arabského pobřeží Asíru a založili četné a vlivné kláštery v horním Egyptě a Súdánu.

Ahmad Idrísi zemřel v Sabje r. 1837 a Muhammad Senúsi učil jeho žáky. Na hoře Abu Kubejs u Mekky pro ně vystavěl klášter. Seznámil se s Muhammadem Šerífem, členem vládnoucího rodu Uadaj, jenž putoval do Mekky a po návratu se ujal správy širokých krajů prostírajících se mezi Libyí a Čadským jezerem.

Senúsi neušel ani v Mekce výtkám, že je zakuklený uahhábovec. Nedbal jich, putoval po okolí, hlásal cestu vedoucí k Bohu, a nabádal své žáky, aby se řídili jeho stanovami. Přidružilo se k němu několik poutníků z Derny a ti ho vybídli, aby šel s nimi do Libye a tam se usadil. Vyhověl, opustil r. 1843 Mekku a nedaleko Derny založil svůj první klášter Bejda. Zastavovali se v něm poutníci, ubírající se z Maroka, Alžírska a Túniska do Mekky. Vstupovali do jeho bratrstva a šířili je jako apoštolové. V Bejdě dlouho nepobyl. Již r. 1846 se vrátil do Mekky, kde zůstal skoro sedm let. Na četné prosby bratří navštívil kláštery svého řádu v Egyptě a Libyi, pochválil, kdož pochvaly zasluhovali, pokáral, kdož bloudili, a zavedl své synky Mahdiho a Šerífa do kláštera Abu Kubejs u Mekky. Měli tam studovat a ve zbožnosti se zdokonalovat. Sám se dal Egyptem do Libye a usadil se r. 1855 v nepatrné oase Džagbúb, kde vybudoval svůj nejproslulejší klášter s velkou školou.

V řádových domech zavedl přísnou kázeň a nabádal bratry, aby se ubírali cestou zabezpečující nejen život posmrtný, nýbrž i pozemský. Bez cizí pomoci, bez prolévání krve šířil svůj řád i svůj vliv. Sám o sobě říkal, že ho Bůh poslal na svět, aby obnovil prvotní čistý islám ve víře i v pobožnostech, jež byly zkaženy vykladači zákona nejen sunnitskými, nýbrž i šíitskými. Do světských záležitostí se nevměšoval. Nabádal každého, aby plnil, co islám káže a budoval stát, v němž není rozdílu mezi mocí světskou a náboženskou. Za tím účelem vydal zvláštní stanovy, zvané Životní cesta, kterou se může věřící ubírat, ať má vládu jakoukoliv. Neukládal posty a umrtvování, nýbrž práci. „náš apoštol boží ke mně vyslal svého mluvčího a ten mně oznámil: ,Vrať se do své africké domoviny a vybízej bratry, aby kopali studnice, rozváděli vodu a stavěli náboženské domy.‘ Poslechl jsem a vaší povinností je rovněž poslouchati.“

Džagbúb leží na křižovatce dvou karavanních cest: jedna vede od severu k jihu, druhá od západu k východu. Obě byly znepokojovány Tuaregy a jinými kmeny. Senúsi získal dobrou vůli velkých náčelníků, zajistil si jejich ochranu a vysílal s karavanami bratry. Odváželi evropské výrobky do Uadaj a k Čadskému jezeru, kde kupovali nebo vyměňovali slonovinu, pštrosí péra a otroky. Otroky propouštěl, ženil a usazoval při jednotlivých studnicích a vychovával z nich hlavní pracovníky jakož i obhájce záuijí, klášterů, jež se množili mezi Egyptem a Túniskem hluboko do Afriky. Kolem každé záuije dal zakládati zahrady, a kde bylo možno, obdělávati půdu a osévati obilím. Představený kláštera byl spolu přednostou celého okolí. Ani jediný klášter nebyl bez školy pro chlapce a dívky. Senúsi dbal výchovy a pro ústřední učiliště džagbúbské sbíral a skupoval knihy. Samojediný shromáždil více než osm tisíc svazků. Zemský správce si ho vážil a doporučoval ho sultánovi, jenž r. 1856 osvobodil senúský majetek od jakýchkoliv daní.

Ve svátek památky zemřelých se scházeli představení a bratři ze široka daleka do Džagbúbu. Přinášeli velmistrovi dary, podávali zprávy, slyšeli jeho úsudek, posilovali se vzájemně a vraceli se zkušenější a radostnější do svých domovů. Členové, bydlící v záuijích, se nesměli ženiti, i bylo na vůli šejchově, aby je posílal, kam potřeba kázala. Okolní arabští kmenové si ho vážili pro zbožnost a štědrost. Byli přesvědčeni, že na něm spočinulo požehnání boží.

Cítě, že se blíží konec, Senúsi povolal své dva syny z Mekky, skonal v Džagbúbu r. 1859 a byl tam pohřben. Vystavěli mu náhrobek, zdobený zlacenou kopulí. Čelní bratři uznali, že požehnání boží přešlo na jeho čtrnáctiletého syna Muhammada, jemuž se říkalo Mahdi. Jeho bratr Muhammad, zvaný Šeríf, bylo rok mladší. Vychovávali oba a Mahdi vynikl nad otce. Mnoho putoval a dozíral nejen na náboženský život, nýbrž též na záležitosti hospodářské a zvláště na stavbu klášterů. Každý klášter měl býti střediskem osady a oasy, v níž se usazovali dotavadní kočovníci. Zakládal je obyčejně na pozemcích, které dostal od kmene nebo čeledi se závazkem, že každý soukmenovec na nich bude aspoń dva dny ročně pracovat ve prospěch kláštera. Mimo to dodával každý obyvatel klášteru ročně jednu ovci a platil zakát 2,5–3 % svého jmění. Mnozí odkazovali klášteru movitý i nemovitý majetek, posílali dary, čímž rostlo řádové bohatství.

Šejch dělil příjmy každého kláštera na tři části: první na pohostinství, prokazované pocestným, poutníkům, žebrákům; druhou na řádové školství; třetí na živobytí členů v tom kterém klášteře bydlících. Kdož se hlásili o přijetí, byli přísně zkoumáni a k poslušnosti nabádáni. Kdo se nějakým způsobem protivil, byl vypuzen. Pevnou kázní a rozvážným postupem ovládali senúsové zakrátko veškerý libycký dovoz a vývoz.

Velmistr Mahdi byl velmi opatrný. Hleděl zachovati dobrou vůli s vládou každé země, ve které měl kláštery, proto varoval své stoupence před náboženskou ukvapeností. Muhammad Ahmad, jenž se vydával v Súdánu za mahdiho a působil egyptské a britské vládě od r. 1881 do r. 1885 nesmírné potíže, dvakrát žádal, aby se k němu přidal. Nevyhověl, neboť odsuzoval, že stoupenci súdánského samozvance ruší pokoj a pořádek, hubí osvětu a poskytují cizincům záminky, aby muslimskou zemi opanovali.

Cařihradský sultán Abdulhamíd II. si zajišťoval dobrou vůli velmistrovu hojnými dary. Za to byl přijat r. 1866 za bratra a velmistr měl od r. 1888 v Cařihradě zvláštního zástupce. Sultánovi to bylo na prospěch, poněvadž nesčetní senúsové šířili po muslimském světě radostnou zvěst, že má obec Muhammadova zbožného a mocného chalífu.

Generální guvernér v Tripolsku navštívil r. 1889 Džagbúb a na popud z Cařihradu konal, co mohl, aby přiměl velmistra, aby se aspoń občas ubytoval v Tripoli nebo bengázi. Mahdi nabízenému přátelství nedůvěřoval a ze strachu, aby nebyl obklíčen azajat, se uchýlil r. 1894 na jih do oasy Džouf v kraji Kufra. Sultán k němu vypravil r. 1896 poselstvo s bohatými dary. Vůdce poselstva se Mahdiho dotazoval, proč se z Džagbúbu vystěhoval, a slíbil mu jménem chalífovým veškerou pomoc, kdyby se vrátil. Mahdi odpověděl, že ho čeká nesmírná činnost ve střední Africe, o kterou nevěřící usilují. Zvelebil kuferské oasy, všude dal budovati pevné kláštery s rozsáhlými zahradami a šířil řád zvláště na jih. Hleděl proniknouti mezi černé pohany, aby je získal jedinému Bohu. Po pětiletém pobytu v Kufře se Mahdi vystěhoval do pohoří Geru v Uadaj, kam ho pozvalo příbuzenstvo Muhammada Šerífa, jenž se s jeho otcem v Mekce seznámil. Země Uadaj byla tísněna Francouzi. Velmistr se proti nim nepostavil a neuprchl, když v lednu 1902 zvítězili a k jeho klášteru se přiblížili. Zemřel 30.května téhož roku a byl v Geru pochován. Teprve r. 1912 přenesli bratři jeho pozůstatky do kuferského kláštera Tádž a putovali k němu ze široka daleka.

Muhammad Mahdi byl prvním skutečným velmistrem neboli šejchem řádu, jemuž se říkalo taríka muhammadijja, cesta Muhammadova. Rozšířil a upevnil jej v celém muslimském světě. Své zástupce, chalífy neboli náměstky, posílal do jednotlivých zemí s mocí skoro neomezenou. Ustanovovali představené, aby spravovali kláštery. Představený měl rychlé jezdce, kteří oznamovali jeho vůli vzdálenějším členům. Takže kdekterý bratr mohl býti povolán k činnosti, jakmile ho řád potřeboval.

Nejen bratří, ale i věřící zahrnovali velmistra dary, aby si zajistili účast na požehnání jemu Bohem uštědřeném. Od bratří vybíral představený ročně povinné dávky a hospodář je odváděl velmistrovi. Bratři si slibovali vzájemnou pomoc a běda tomu, kdo by ji byl odepřel. Do r. 1909 byly důchody společným majetkem příbuzenstva zakladatelova. Toho roku je rozdělili, takže příjmy z určité země připadly určitým členům. Jednotliví členové se ve svých zemích usazovali a zařizovali po svém.

Senúský klášter připomíná opevněný dvorec, hrazený vysokou zdí, jíž vede jediná brána na velké prostranství. Na něm pobývají koně, velbloudi, stáda; při zdi jsou vybudována nízká skladiště a domky pro bratry, hosty, škola a malá mešita. Nedaleko je osada, ve které bydlí světští členové řádu se svými rodinami a sluhy. Všichni se živí z řádových příjmů a co zbude, posílají onomu členu příbuzenstva zakladatelova, kterému je klášter přidělen.

Čelní senusové si jinak neříkají než achu, bratr, echuán, bratři. Štěpí se ve čtyři skupiny podle vzdělanosti a schopnosti. Nekouří, kávy nepijí, avšak čaje si dopřejí. Nejsou poustevníky. Odívali se podle libosti a mimo studiem se zabývali zemědělstvím a obchodem. Křísili půdu, zavlažovali ji, zabezpečovali pokoj a pořádek a naváděli kočovníky, aby se pevně usadili. V náboženských názorech se značně blíží uahhábovcům. Ve výkladu se přidržují náboženské školy Málikovy, avšak velmi často od ní odbočují odsuzujíce vše, co nebylo zvykem a obyčejem za mladého islámu. V Alžírsku se nikdy nepřidali k nespokojencům. Tamní chalífa, zástupce velmistrův, byl r. 1902 obdařen řádem čestné legie. Velmistr nosil vždy šavli, revolver a karabinu, jež odkládal toliko při modlitbě. Oblékal se podle potřeby, jednoduše doma v klášteře a do drahých hedvábných za úředních návštěv.

Po smrti Mahdiho hrozilo rozštěpení. Někteří bratři tvrdili, že požehnání přešlo na jeho syna Muhammada, zvaného Idrís, jenž se r. 1883 narodil a dlouhou dobu v Káhiře studoval. Získal si jejich přízeň láskou k vykladačům zákona, chudým a utiskovaným, i soudili, že by byl nejlepším vůdcem na cestě vedoucí k Bohu. Jiní – a bylo jich více – byli pro Ahmada Šerífa, syna Muhammada Šerífa, bratra Mahdiho. Byl zbožný, skromný a štědrý, avšak projevoval též veliké schopnosti hospodářské a politické, měl tudíž vlastnosti, kterých velmistr rozvětveného, bohatého a mocného řádu nezbytně potřeboval. Obě strany přišly na radu ke stařičkému Ahmadu Rífimu, pomocníku a miláčku zakladatele řádu. Nabádal je ke svornosti a rozhodl ukázav na Ahmada Šerífa. Všichni ho uznali a přísahali mu věrnost.

Pokud Rífi žil, nebylo svárů mezi potomky zakladatelovými, avšak po jeho smtri r. 1911 se projevily. Otec Ahmadův Muhammad Šeríf věnoval veškerou péči náboženskému učilišti džagbúbskému, jež před jeho smrtí r. 1896 závodilo s Azharem a mělo na tisíce studentů. Přicházeli ze všech dílů světa, aby užili štědrosti senúských a obohaceni věděním šířili jejich nauku ve vlasti. Svému synu Ahmadovi, narozenému r. 1872, dopřál nejlepší výchovy v Džagbúbu i v Egyptě. Velmistr Mahdi ho pozval do Uadaj. Měl v něm ohnivého hlasatele míru a pokoje. Vybízel bratry a světské stoupence, aby ustali ve svaté válce proti Francouzům a zabývali se jedině náboženskými záležitostmi. Usadil se v oase Džouf v Kufře r. 1895 a udržoval přátelské styky s cařihradským sultánem a chalífou. Mladoturci k němu vypravili r. 1908 poselstvo, aby dal Kufru a Džagbúb pod vládní ochranu, a r. 1910 se usadil turecký okresní správce, kájmakám v Kufře. Bylo patrno, že turecký vliv sahá až na jižní hranice správního kraje Kufra a že není tudíž dovoleno sousedním Britům a Francouzům sultánovu državu zabrati.

O co se nepokusili Francouzi a Britové od jihu, podnikli Italové od severu a v říjnu 1911 připojili Libyi ke své říši.

Velmistr Ahmad Šeríf byl s počátku na vážkách. Italové hlásali, že přišli osvoboditi Araby od Turků. Ahmad byl Arab, národně se probudil a národní vědomí za pobytu v Egyptě hodně posílil. Mluví Italové pravdu nebo slibují, aby klamali? Čekal na skutky a ke konci r. 1912 soudil, že cizinci nemají na mysli dobré Arabů, nýbrž vlastní prospěch a Arabům neulehčí, nýbrž přitíží. Přidal se k Turkům. Jež znal a již byli s námi stejné víry, a podporoval účinně Envera beje, velitele tureckého vojska. Mírové smlouvy z r. 1912 neuznal ani Enver, ani jeho nástupce Azíz. Trvali v drobné válce a velmistr vybízel senúsy, aby jim pomáhali a vypudili Italy z celé Libye. Senúsové se s Italy utkali ve Fezzánu, vyhnali je a velmistr tam ustanovil správcem svého bratra Muhammada Ábeda.

Velmistrovým ohniskem válečného postupu byl přístav Sallúm, kam mu dovážely plachetní lodice a později německé a rakouské ponorky zbraně a peníze. Odtud podnikl několik útoků na Egypt, jež však byly v únoru 1916 krvavě odraženy. Neúspěchy, zesílená blokáda a rostoucí bída zastiňovaly jeho hvězdu. Nebylo naděje na kořist, Francouzi uzavřeli túniské hranice, Britové střehli egyptských, nastával nedostatek šatstva, potravin i peněz a mnozí tripolští náčelníci se od něho odvraceli. Připojili se k Idrísovi, synu zesnulého velmistra Mahdiho, jejž Ahmad Šeríf ustanovil správcem Kyrenaiky. Francouzští, britští a italští jednatelé pracovali s úspěchem. V červenci 1916 se dohodli, že uznají Idrísa velmistrem. Boje neustávaly. Ponorky dovážely do Misuraty turecké vůdce a zásobovaly obránce penězi i zbraněmi. Připravili novou válečnou výpravu, jež měla proniknuti do Egypta oasou Síua. Britský letec ji zpozoroval. Angličané ji v lednu 1917 napadli, porazili a úplně rozprášili. Idrísovi se otevřely dveře k velmistrovství dokořán. Domluvil se 17. dubna 1917 s Brity a zabezpečil volný obchod mezi Egyptem a Sollúmem. Smlouvou s Itálií přivolil k rozdělení Kyreniky na oblast italskou a senúskou. Uznal italskou svrchovanost v italské oblasti a slíbil, že tam neponechá žádného ozbrojeného bratra, zachová volný obchod a vypoví ze své oblasti všechny turecké nebo cizí důstojníky, vojáky, jednatele a propustí italské zajatce.

Smlouva s Italy Idrísovi hodně uškodila. Ahmad získal znova četné stoupence, avšak vypukly různice mezi ním a tureckými důstojníky, zvláště princem Fuádem, vnukem sultána Muráda V. Uznav za nezbytné, aby podal cařihradské vládě bezpečnou zprávu a naklonil si ji, odjel v srpnu 1916 na rakouské ponorce Poly a odtud do Cařihradu. Zemřel 11. března 1933 v Medíně. Jeho soupeř a nástupce Muhammad Idrís bydlil od ledna 1923 v Káhiře, odkud se odstěhoval do velkého kláštera Hammán západně od Alexandrie.

V severozápadní Africe

Bratrstva

Muslimi severozápadní Afriky se od ostatní obce odlišují úctou k řádovým členům a světcům. Muhammad, zakladatel islámu, brojil proti náboženským řádům a přece se do jeho obce dostaly. Islám neuspokojoval. Myslící muslimové viděli, že nejsou náboženské zákony prováděny, že cesta, kterou se věřící ubírají, k Bohu nepřibližuje, nýbrž spíše od něho oddaluje. Zásady islámu se nesrovnávaly se skutečným životem. Bylo potřebí dáti se novou cestou a přiblížiti se k Bohu utrpením a rozjímáním. Řídili se příkladem svých sousedů křesťanských a snad i hindických. Hindický potulný mnich saddhu žil odloučen od světa a spojen s Bohem; křesťanský poustevník rovněž. Proč by se nedali jejich cestou? Oblékali se do obyčejného šatu utkaného z vlny, súf, a říkali si súfijci, ačkoliv je možné, že je tento název blízký řeckému slovu sofia, moudrost. Zmoudřeli a jako takoví šli tímto světem přímou cestou, aby se brzo dostali do onoho, druhého, lepšího. Nosili růženec o stu zrnkách, z nichž jim každé připomínalo jednu vlastnost boží. Rozjímajíce pohřížili se do lícně posledního soudu a hloubali o zmínce zaznamenané v koránu, že jsou lidé rozděleni na rozličné skupiny a že kdo není prorokem nebo mučedníkem, přece se může státi přítelem božím. Toužili, aby se s Bohem spřátelili. Vystříhali se zábav, dbali přesného plnění zákona a scházeli se s druhy stejně smýšlejícími k mimořádným náboženským výkonům, při nichž vzpomínali Boha. Nebylo pro ně trvalého pobytu na světě, neboť měli připraven nepomíjející domov, do něhož vedla brána lítosti nad hříchy, posty a chudobou.

Již v polovici osmého století naznačil nějaký důmyslný kajícník přesně cesty, sbližující s Bohem. Tímto záznamem se řídili jeho druhové jako stanovami svého bratrstva nebo řádu. Věřili, že zakladatel, který stanovy upravil, byl poslán Bohem a je obdařen zvláštním požehnáním, jež prospívá všem, kdož se s ním stýkají a jeho vedení podrobí. Bratrstvo nekončí smrtí zakladatelovou, proto je potřebí, aby Bůh vyvolil jeho nástupce a přenesl na něho požehnání mrtvého zakladatele. Nástupce s ním může býti spřízněn krví, avšak nemusí, jen když náleží k jeho bratrstvu a dozírá, aby se členi ubírali chodníkem vytčeným. Osoby, na které požehnání přechází, znají všichni členi a nazývají je články řetězu, vycházejícího od Boha.

Členem bratrstva se může státi, kdo si osvojí znalost stanov a rozličných pokynů, výkonů a modliteb bratrstvu vlastních. Obřad každému bratrstvu zvláštní sluje dikr, vzpomínka na Boha. Skládá se z kratičkých modliteb, jako: „Prosím Boha za odpuštění. Vyznávám, že není boha mimo Boha.“ Nebo toliko zvolání: „Bože, Alláhu.“ Vyslovují je určitým způsobem za určitých pohybů.

Každý člen je povinen navštěvovati šejcha, velmistra, nositele požehnání a přinášeti mu dary. Zároveň odvádí bratrstvu dobrovolnou daň, obyčejně 5 % ročního výtěžku. Mnozí odkazují bratrstvu svůj majetek jako náboženskou nadaci.

Četná bratrstva mají kláštery. Nejstarší klášter, ribát, zvaný Monastir, byl založen r. 796, druhý v Sús r. 821. Ribát byl východiskem útočníků proti nevěřícím, avšak též útočištěm muslimů, když je nepřátelé napadli. Ponenáhlu se ribát měnil v záuiji, dům skromných, zbožných. V záuiji bydlí vzorní členi, již vykonávají pohostinnost, dopřávají útulku pronásledovaným, ujímají se utištěných, střehou obchodních karavan, rozhodují pře a vyučují děti i dospělé. Nejslavnější je klášter vybudovaný u hrobu nositel požehnání. Celé okolí je řádové a půdu obdělávají bratři i poutníci a obyvatelé okolních vesnic, jen aby se zalíbili uctívanému nositeli a zajistili si podíl na jeho požehnání.

V čele bratrstva stojí šejch, velmistr, nositel požehnání. Mívá zástupce, chalífu, a mnoho podřízených správců, představených jednotlivých klášterů. Představený, mukaddem, vykonává rozkazy šejchovy a řídí misijní činnost. Řádový majetek má vlastního správce. Jednotlivý člen se zove bratr, ach, sluha, chádem, nebo chuďas, fakír. Bratří, kteří šíří islám mezi nevěřící, jsou marábiti.

Eucháni, bratři, členi jednotlivých řádů, jsou srdce, kterým proudí krev muslimské obce. Vedou lid a vychovávají jej v zemědělství, řemeslech, obchodu. Jejich přestavení bývají snášenliví a mají na mysli vlastní prospěch napřed a potom svých bratří. Seskupeni v bohovládné státečky jsou hybnou silou společnosti. Rozšiřují učení a názory, jež se často úplně liší od nauky učitelů a vykladačů zákona, opírajících se o korán a ostatní náboženské knihy.

Bratrstva lze rozděliti na dvě skupiny: asijskou a africkou. V asijské jsou členi poměrně nezávislí, svobodní. V africké jsou sdruženi a podřízeni představeným asi jako křesťanské řády žebravé. Zakladatelé a první členové každého bratrstva jevili horlivost skoro vesměs náboženskou a měli na mysli toliko cíl nadzemský, nebeský. Náboženské nadšení ponenáhlu mizelo a jejich nástupci pečují též o záležitosti pozemské, o blahobyt vlastní, avšak i bratří a jejich sousedů. Vynikající osobnosti hledí uplatniti sebe samy a své názory a tak vznikají v bratrstvu nová střediska s novými větvemi.

Zvláštní vážnosti požívají v každém bratrstvu skuteční nebo zdánliví potomci Muhammadovy dcery Fátimy a jejího manžela Aliho. V severozápadní Africe jim říkají šerífové. Mají střediska v pohoří Álem, v Uazzánu a Táfílált. Chce-li zakladatel řádu získati stoupence, musí se prokázati původem od proroka. Povede-li se mu důkaz, zajistí si vážnost, bohatství a pověst svatosti. Úcta svatých má kořeny v pověstech a legendách, které se šířili o Muhammadovi. Zbožní věřící putovali k jeho hrobu, sbírali po něm kdejakou památku a vážili si jí. Afričtí muslimové jsou přesvědčeni, že mnozí šejchové dostali od Boha nebeskou sílu, která z nich vyzařuje za živa i po smrti. Proto je třeba udržovati jejich hrob jako pozemskou schránku nebeské síly.

Světec je marbút, sloučený s Bohem, požívá proto již za živa větší vážnosti než kterýkoliv přední učitel nebo vykladač zákona. Blahoslavené bratrstvo, jehož je členem. Bratří přibývá a majetku rovněž.

Alžírští věřící a učitelé zákona

Alžírský islám nemá sobě rovna v celém muslimském světě. Je bez náboženských nadací, jeho úředníci, mešity i věřící jsou úplně podřízeni křesťanskému dozoru, náboženští soudci podléhají křesťanské vládě a celá obec se řídí zákoníkem, který není ani muslimský, ani francouzský. Pozbyli vlastního náboženského i národního podkladu, a přece se nestali francouzskými státními občany.

Věřící se skládají ze tří vrstev: kočovníků, skoro vesměs původu arabského; usedlých sedláků původu hamitského neboli berberského a části městského obyvatelstva, zabývajícího se obchodem a řemesly, Maurů, Turků, Arabů a Berberů. Pod francouzskou vládou bylo území kočovníků omezeno. Nemohou se volně pohybovat, a kde se jen dá, orají půdu a obsévají. Usedlí venkované si ponenáhlu přisvojili mnoho zvyků městských a měšťané podlehli skoro úplně osvětovému vlivu francouzskému, z něhož přijali hlavně chyby a nedostatky. Nedbajíce koránu, dopřávají si lihových nápojů, v jídle se neomezují, toliko vepřového masa se varují, avšak zachovávají půst ramadán. Přitom se zevně i uvnitř houževnatě přimykají k islámu a váží si ho mnohem více než před příchodem Francouzů. Čím blíže jsou velkým evropským střediskům, tím větší zbožnost jeví. Vystříhají se společenských styků s muslimy, kteří se stali francouzskými státními občany. Považují je za odpadlíky a zrádce nejen náboženství, nýbrž i domoviny. Vzpírali se a dotud se vzpírají pohřbům takových muslimských státních občanů francouzských na muslimských hřbitovech. Odpor zesílel zvláště krátce před světovou válkou, proto vláda vyhlásila 15. července 1914 trest přesídlení do jiných krajů všem, kdož by se pohřbu francouzského muslimského občana opřeli. Zákonem ze 4. srpna 1920 byl tento trest zesílen vězením a pokutami a rozšířen i na ty, kteří slovem a písmem varují, aby se od obce neoddělovali a za francouzské státní občanství nežádali. Bylo potřebí dáti se jinou cestou a upraviti náboženský život, jak doba vyžadovala a jak si jej okolní obce zařizovaly.

Muhammad Abduh, velký vykladač zákona v Egyptě, nabádal věřící, aby přihlíželi k náboženskému jádru a odmítali plevy. Byl rektorem university Azhar, na níž studovalo několik túniských muslimů. Stali se učiteli na vysoké náboženské škole Zejtúna v Túnisu a šířili, co od egyptského rektora slyšeli a v jeho spisech četli. Jejich přednášky poslouchal Abdalhamíd ibn Bádís. Zaujaly ho, zabýval se jimi a hlásal je po světové válce v Constantine, kde působil. Seskupil kolem sebe značný počet mladých a nadšených učitelů a vykladačů zákona a ke konci r. 1931 založil Sdružení vykladačů zákona, jehož předsedou byl zvolem. Zakrátko do něho vstoupili bezmála všichni náboženští činitelé. Měli za účel probuditi náboženské vědomí kázáním v mešitách, vyučováním ve školách a stručnými a jadrnými články v novinách. Otvírali lidu oči, aby se sám varoval toho, co mu brzdí cestu do onoho světa. V mešitách a ve školách poučovali o náboženství slohem prostým, každému srozumitelným. Dotavadní čtená kázání zaměňovali s lidovými výklady. Kde jen mohli, přiučovali arabštině, francouzštině, zeměpisu a počtům. Jejich hlavním řečníkem byl Tajjeb Okbi. Nikdo se mu nevyrovnal hloubkou myšlenek a jasným podáním. Navštívil damašek a Mekku, účastnil se již před světovou válkou národního hnutí a nabádal své druhy, aby náboženským životem probouzeli též národní vědomí a připomínali důležitost lepšího zemědělství, řemesel a obchodu. Náboženská cesta, kterou Sdružení dalo, měla po názoru Okbiho vésti k alžírské národnosti a lásce k alžírské vlasti.

Velké bylo nadšení, se kterým se se dali členové Sdružení na podzim 1931 do práce. Jenže dlouho netrvalo. Vláda nedůvěřovala, hleděla své záměry zajistiti a našla podporu ve Sdružení samém. Nadšenci nabádali k návratu k prvotnímu islámu. Je to myšlenka šířící se od polovice osmnáctého století z Arabie muslimským světem. Prvotní islám neznal úcty svatých, neznal řádů, přál prostotě, dával přednost skutkům před nadšenými slovy. Stoupenci této myšlenky se octli v rozporu se členy bohatých bratrstev a příbuznými světců, ke kterým se hrnuli poutníci s dary ze široka daleka. Zalekli se, že by se jim mohlo přihoditi, co zasáhlo příbuzné řády v Turecku, jež ankarská vláda zrušila a jejich šejchy, velmistry pozavírala nebo do dalekých krajů vyvezla. Kdo je mohl uchrániti od podobného údělu? Jenom vláda. Obraceli se k ní a vláda naléhala na placené náboženské úředníky a zřízence, kteří do Sdružení rovněž vstoupili. Došlo k rozštěpení a již 15. září 1932 vzniklo Sdružení druhé, konservativní, jež si po přání vlády zvolilo za předsedu vykladače zákona Omara Ismáíla. Obě Sdružení chtějí hájiti svého náboženství i národnosti, avšak obé zdokonalovat po evropském příkladu. Konservativci ulpívají na podání, a proto by nejraději zachovali náboženské a církevní záležitosti, jak jsou. Oprávci tvrdí, že to není možné, že je nezbytné odstraniti chyby, zlořády, avšak nebourat. Obě sdružení si zakrátko založila odbočky po městech a osadách a oprávci nabývali převahy. Vláda jim zakluznala zakázavši 16. února 1933 přístup na kazatelnu osobám, které nejsou při mešitě ustanoveny. Spolu zavřela školy, v nichž vyučovali náboženství. V Alžíru zapověděla veškerá kázání, poněvadž tam nebylo mešity, u ketré by nebyli ustanoveni oprávci.

Předseda konservativců nabídl v květnu 1933 oprávcům mír s podmínkou, že se uvarují sporných náboženských záležitostí, článků víry a obřadů, řádového života, rozličných lidových projevů, zvláště ve dny sváteční a smuteční, úcty svatých, knih hájící místní náboženské zvyky a obyčeje, klášterů a jejich představených jakož i správy náboženských darů a desátku. Oprávci odpověděli stručně: „Nastíněnou cestou se ubírati nemůžeme, pro to podmínky zamítáme.“

Vláda zasáhla dalším omezením působnosti oprávců. Hleděla jim vzíti kazatelny, školy i noviny a předložila celý spor meziministerskému výboru pro muslimské záležitosti, jenž se v květnu 1934 radil o způsobu, jakým by zajistil francouzský vliv v mešitách, ve školách, v novinách. Oprávci vymáhali, aby byli slyšeni. Konali schůze po celé zemi a podávali pařížské vládě a jednotlivým ministrům jakož i členům parlamentu žádost za žádostí s tisíci a tisíci podpisů. Vedl je Ben Džellúl, člen generální rady a předseda Sdružení domorodých členů zastupitelských sborů. Vybízel krajany, aby nepřipustili nové okleštění občanské svobody a chystali poselstvo, které by vládu i veřejné mínění poučilo, co se v Alžírsku doopravdy děje. Upozorňoval na sliby, které Francie alžírským synům dala, ve světové válce, když za ni obětovali zdraví a krev a požadoval od ní, aby jim dopřála práv, kterých si svou věrností zasloužili. Z Paříže došla 20. června zvěsť, že je poselstvo zbytečné, poněvadž Sarraut, ministr kolonií, a Carde, generální guvernér alžírský, dal meziministerskému výboru všechna potřebná vysvětlení. Výbor projevil souhlas s výnosem alžírské správy, jenž omezuje svobodu kázání, vyučování náboženství a psaní do novin.

Sdružení vykladačů zákona jakož i Sdružení volených členů alžírských rad podalo jednomyslný odpor. Nikdo nedbal a náboženské spory trvaly. Jisté je, že oprávci získávají, že se náboženské sebevědomí probouzí a touha po opravách roste.

Túnisští oprávci

Túnisští muslimi se ničím neliší od alžírských souvěrců. Váží si skutečných i zdánlivých potomků Fátimy, náboženských řádů a uctívají rozličné světce. Náboženské uvědomění šíří mezi nimi několik učitelů, kteří vystudovali v Egyptě. Účastní se valných hromad Sdružení muslimského dorostu v Egyptě a přinášejí domů pobídky, které šíří.

Na muslimy dozírá šejch al-islám, jenž odpovídá na dotazy ve spletitých záležitostech náboženských. Podléhá jako všichni ostatní učitelé a vykladači zákona úplně vládnímu dozoru, proto se vystříhá kdejaké novoty a ochotně vládě vyhovuje. Zajišťuje si dobrou vůli Francouzů i svých konservativních druhů, kteří se bojí o svůj vliv a o své přjmy, kdyby se upravovaly muslimské záležitosti po tureckém způsobu. Projevilo se to r. 1932, kdy se muslimové protivili pohřbu souvěrců-francouzských státních občanů na muslimských hřbitovech. Obviňovali je z národní zrady a náboženského odpadlictví, a přece šejch al-islám nalezl, že zůstali muslimy a mají právo na církevní pohřeb. Proti tomuto nálezu se věřící bořili a bouře nabyly velkého rozsahu v květnu 1933, kdy zemřela manželka Kabáiliho, předsedy Sdružení muslimských státních občanů. Vláda vypravila vojsko a pod jeho ochranou byla pochována.

Mladí učitelé a vykladači zákona se hledí vymaniti z dozoru zaostalých konservativců. Táher Haddád vydal nedávno knihu: „Žena v zákonu církevním a ve společnosti.“ Rada nejvyšších vykladačů zákona ji odsoudila jako kacířskou, leč šíří se, poněvadž hlásá obrodu muslimské společnosti. Uvědomělí muslimi hledají v sobě samých sílu odporu oproti utiskovatelům domácím i cizím.

Z řádového života v Maroku

Věřící v Marokuse již v polovici osmého století odštěpili od pravověrných chalífů, sídlících v Bagdádě, a uctívali chalífou, nástupcem prorokovým, Abdarrahmána ze sesazeného rodu Beni Umajja, jenž r. 756 vytvořil stát ve Španělsku. Od těch dob se s ostaním muslimským světem nesešli a měli vlastního chalífu, když byl islám ze Španělska vypuzen. Nazývali ho velitel věřících, emír al-mu’miním, a vážili si ho nejen jako hlavy církevní, nýbrž i vlastního držatele státu. K němu, svému veliteli, pohlíželi s úctou kmenové, kteří o světského vládce nedbali. Vyzval-li je k svaté válce, hrnuli se pod jeho prapor. Jako církevní hlava, velitel věřících, nepodléhá marocký panovník ani vykladači zákona, ani jejich nejvyššímu zástupci zvanému šejch al-islám. Páteční a sváteční modlitby se konaly a konají jeho jménem. Věřili, že pochází z potomků Aliho a Fátimy, proto mu říkali maula, mistr, nebo maulája, zkomolené múlai, můj mistr, pán.

V Maroku jako v sousedním Alžírsku a vzdálenějším Túnisku je plno náboženských řádů a světců. Největší úcty požívají tuhama nebo jak se jim jinde říká tajjibijjín. Ke vlivu a bohatství jim dopomohl Abdalláh, syn Ibráhímův, jenž odvozoval svůj původ od proslulého Idrísa, zakladatele Fásu a potomka prorokova. Za života se umrtvoval, konal dobré a krátce před smrtí r. 1678 vybízel své četné stoupence: „Milujte mne, milujte svého bližního ve mně, poněvadž mne Bůh postavil ke své bráně.“ Bylo patrno, že byl obdařen nebeským požehnáním, i putovali ze široka daleka zbožní věřící k jeho hrobu do Uazzánu. Náhrobku střehla jeho rodina, jeho vnuci Tahami a Tajjeb učili cestě, která vede do nebe, stanovám, které vypracoval Tajjeb v Alžírsku a Tahami v Maroku. Tajjeb zemřel 12. února 1780 a je pochován rovněž v Uazzánu. Bratři a představení uazzánští se dali úplně do služeb marockého vládce a šířili jeho vliv nejen v zemi, nýbrž i za hranicemi. Na začátku devatenáctého století byli v Maroku mocnější než sultán a již již se zdálo, že se pokusí o trůn. Vláda stíhala jejich přehmaty, i přikloňovali se Uazzánští k Francouzům, již je za služby prokazované v Alžírsku bohatě odměňovali. Zvláště přilnul k Francii Abdassalám, syn velmistra Arbiho. Rád pobýval v Tandže, kde se slunil na přízni francouzské vyslance a navykal evropským způsobům. Třebas měl ženu domorodou, vzal si za manželku též Angličanku Keene, jež byla společnicí v americké rodině usazené v Tandže. Na její popud požádal r. 1875 za francouzskou ochranu. Jako francouzský chráněnec prospíval sobě i Francii, jež se snažila proniknouti do Maroka. Začasté byl prostředníkem mezi ní a sultánem, jenž ho r. 1883 výslovně uznal francouzským chráněncem. Těšil se a jeho anglická manželka rovněž, že se s francouzskou pomocí stane nezávislým vládcem v severovýchodním koutě. Tato tužba se nesplnila, poněvadž křížila francouzské plány, avšak Francie mu zaručila 30.000 zlatých franků ročního příjmu z řádových domů v Alžírsku. Zemřel 29. září 1892.

Dědicem božského požehnání, baraky, byl uznán Arbi, jež spolu s Muhammadem zplodil Abdassalám s domorodkou. Arbi i Muhammad se usadili v Uazzánu. Arbi řídil řád, kdežto Muhammad spravoval majetek a obklopil se tělesnou stáží, jež čítala více než 1.000 mužů. Zemřel již r. 1895. Jeho synové Ali a Ahmad zůstali v jeho úřadě, poněvadž Arbi o pozemské záležitosti nepečoval a trval skoro ustavičně na modlitbách.

Arbi zemřel r. 1906 a jeho syn Tajjeb byl uznán nositelem nebeského požehnání. Ali a Ahmad, již si byli zatím úplně přivlastnili řádový majetek, tomu odporovali, a poněvadž se francouzský vyslanec prohlásil pro Tajjeba, postavili se oba proti Francii a hlásali potřebu národního probuzení. Děti Abdassálamovy s Angličankou zůstaly v Tandže. Podědily, co po otci zbylo, a berou zaručené příjmy z alžírských klášterů. Začátkem devatenáctého století se nastěhovalo do Uazzánu několik židů. Abdassalám jejich počet rozmnožil a poskytl jim rozličných svobod, začež mu svědomitě sloužili. Živili se obchodem a mají slušný majetek.

Po Uazzánských jsou nejmocnější derkáui. Založil je Arbi Derkáui ze kmene Beni Zeruál. Narodil se r. 1737. Křísil prvotní stanovy řádu šádilijje a získával bratry mezi svými soukmenovci. Rozcházeli se po Maroku a vybízeli krajany, aby se dali cestou, taríkou, ukázanou Bohem omilostněným Derkáuim. Od r. 1840 hlásají, že je povinností každého bratra pomáhati obecnému dobrému a hájiti zděděné území, aby si je nevzali cizinci. Velmistr Muhammad Siddík se usadil r. 1903 v Tandže. Vzdělaností, výmluvností, zbožností a velkým politickým rozhledem získal zakrátko takový vliv, že se k němu přidali bratří jiných řádů a prosili ho, aby jim dal představené a spravoval jejich majetek. Přilnul ke Španělům a jeho bratří je podporují proti Francouzům.

Islám se šíří

V posledních třech stoletích se často ozývaly hlasy, že islám splnil svůj úkol, že prosychá a brzo úplně zanikne. Zvláště ve století devatenáctém byly tyto hlasy hojné a silné; vždyť evropské velmoci zabíraly muslimské země jednu za druhou a po světové válce se zdálo, že se neudrží ani jediný muslimský stát. Bylo na bíle dni, že pod křesťanskou vládou a správou křesťanství předstihne islám a jej zanedlouho udusí. Kdož se kojili touto nadějí, nesledovali vývoje v muslimských zemích, které si Evropani přisvojili již v osmnáctém století nebo v první polovici devatenáctého. Kdyby jej byli sledovali, byli by dospěli k přesvědčení, že se islám pod křesťanskou vládou probouzí, obrozuje a mezi pohanské sousedy šíří. Je to potvrzeno zvláště v Indonesii a v Indii. Muslimské státy bezděky připomínají vrostlé ovocné sady, jejichž úroda klesá. Co s nimi? Nerozvážný majetník vykope stromy a nahradí novými. Rozvážný je omladí, shodí korunu a čeká, že z mladých výhonků vytvoří novou, lepší, úrodnější. Rozvážnější proklestí korunu, okope a pohnojí stromy, zajistí si úrodu ze zbylých větví a těší se na bohatší z nových. Ani jediný z muslimských států se neukvapil a svůj islámský strom nezahubil. Rozvážní Turci a Peršané jej omladili. Egypťani a po jejich příkladu ostatní jej proklestili. Zmlazený se bujně zelená a proklestěný vyhání zdarvé větve. Chorobné zjevy mizí a nový život se projevuje v celé světové obci muslimské, zvláště tam, kde sousedí s pohany spravovanými křesťanskými státy, tedy v Africe, Indii, Indonesii a ruské Sibiři. Jedině v pohanských státech ovládaných pohany se islám nemůže vzmoci. Nezaniká, ale hrubě neproniká. V Tibetu, Zevním Mongolsku, Číně a Japonsku nepřibývá muslimů vůbec nebo jen velice málo.

Za zdánlivého úpadku islámu v polovici devatenáctého století se křesťani chystali na bohatou žeň. Alžírský arcibiskup, později kardinál Laviggerie, založil řád Bílých otců i sester, jehož členi i šatem podobní muslimským domorodcům měli šířiti křesťanství v islámském světě. Nedařilo se jim, proto změnili pole své působnosti. Protestantské obce mají zvláštní společnosti, jejichž úkolem je zíkávati muslimy. Působí mezi nimi jako lékaři a lékařky, učitelé a učitelky, vychovatelé a vychovatelky, avšak žeň je nepatrná. Přestoupí-li muslim ke křesťanství, není jisté, že vytrvá. Obyčejně se vrací k své obci, poněvadž se v nové necítí doma.

Islám neměl misionářských řádů a společností. Teprve v dvacátém století po křesťanském způsobu je zakládají v Indii a v Egyptě. Nejšilejší jsou misionáři mladé indické skupiny Ahmadijje. Není většího města v Evropě, Americe a Australii bez hlasatele islámu podporovaného ústředím v Lahore. Hledí získati křesťany. Trvalých úspěchů nedocilují.

Nejdůležitějším šiřitelem islámu na jeho pomezí je obchodník a řemeslník. Nastěhuje se mezi pohany, vezme si z nich manželku, která se sňatkem stane muslimkou, své děti vychovává v islámu a bezděky získává pro něj členy svého nového příbuzenstva. Vzniká skupinka, která přibývá.

Koloniální vláda zakazuje a trestá rozličné zlořády pohanství. Pohani se domnívají, že je pronásleduje a nadržuje muslimům, kteří nejsou omezováni a po nových silnicích a železnicích pronikají, kam se dříve nedostali. Vlády rády ustanovují zřízenci a nižšími úředníky muslimy. Vždyť jsou vítáni. Evropský úředník se s nimi domlouvá. Pohanům se zdá, že jsou muslimi rovni bílému pánu, že se jich obává, Snaží se získati jejich dobrou vůli a přijímají jejich vyznání.

Evropské vládě je nesmírně těžko zakázati muslimským obchodníkům a řemeslníkům vstup do té neb oné kolonie. Mimo to značně napomáhá islámu tím, že svěřuje pohraniční dozor nad celým krajem určitému náčelníku, muslimovi. Lépe chápe evropskou správu a cítě se cizincem mezi pohany zůstává věren svým pánům. Takový třebas malý muslimský náčelník upevní a rošíří s evropskou pomocí svůj vliv a snaží se po dobrém a mnohdy i po zlém šířiti islám, poněvadž se počtem věřících množí počet jeho stoupenců, poddaných a bojovníků.

Islámu velice prospívá stručné a pochopitelné vyznání víry: „Lá iláh ill-alláh ua muhammad rasúl alláh, není boha mimo Boha a Muhammad je apoštol boží.“ Není potřebí, aby se noví věřící prohloubili. Nezabývají se vlastnostmi a jedinostá Boha, nýbrž jeho jsoucností, že je a víra v jsoucnost boží je obecně rozšířena a je obecně uznáváno, že člověk potřebuje nějakého styku s Bohem, proto snadno uvěří, že Muhammad mohl býti prostředníkem mezi tvory a Tvůrcem. Kdo se naučí vyznání víry, má je opakovati a konati v přesně stanovený čas pětkrát za den modlitby. Má odváděti almužnu, postiti se v měsíci ramadánu a putovati do Mekky. Tyto pouti jsou silnou vzpruhou šíření islámu. Na pouti se setkávají věřící z Číny, Maroka, Kazaně, Nigerie, poznávají se a vzájemně se posilují. Povinnost odváděti almužnu upomíná věřícího, že má mnoho bratrů, o jejichž hmotné a duševní blaho se musí starat. Otrok obrátivší se k islámu nezískává hned svobodu, avšak očekává ji jako dar od svého muslimského pána, bratra. Patery modlitby nutí muslima, aby se pětkrát za den umyl, a spolu mu připomínají, že je jeho náboženství s ním ustavičně. Pohled na modlícího se muslima, zejména ve velkém shromáždění, působí na vnímavou mysl, i vynořuje se představa úplného pohřížení se do obcování s Bohem.

Islám ničí lidožroutství, oběti lidí, zahrabávání živých dětí, odstraňuje nahotu, zavádí čistotu, zakazuje opojné nápoje, sjednocuje čeledi ve kmeny, kmeny v národy a z národa tvoří náboženský stát. Podněcuje odpor proti cizincům, zajišťuje bezpečnost, zřizuje mnoho škol a staví mešity, které se stávají střediskem osad. Úcta jediného Boha se vzmáhá mezi pohany, arabská bohoslužebná řeč se rozšiřuje, a stává se dorozumívacím jazykem a šíří osvětu. Psaný zákon odstraňuje samovůli náčelníkovu, řemeslo a obchod rostou a se šíří, i vznikají velká města, jichž pohanská Afrika a Indonesie nestavěla a nevytvořila.

Evropské vlády, zrušivše ukrutnou samovůli, umožnily pohodlné spojení, čímž napomáhají, třebas nepřímo, islámu, Zrušení otroctví mu rovněž uvolnilo cestu, poněvadž se pohanské kmeny přestaly obávat Arabů, kteří vykonávali obchod s otroky. Islám nepostupuje výbojně se zbraní, nýbrž pokojnou cestou přesvědčení. Násilí zdržuje islám, kdežto přátelské styky jej šíří.

Každý muslim jako by cítil povinnost, aby poučoval druhé a působil jako misionář. K tomu nepotřebuje svolení nebo souhlasu. Přijímá pohana, uvádí jej do své obce a nikdo nemá práva něco namítnouti. Muslimský obchodník, žurnalista, knihtiskař, knihař, dělník, úředník, vládní tlumočník ve volných chvílích vyučuje islámu nejen soukromě, nýbrž často i veřejně pohanské černochy v Africe, pohanské Malajce v Indonesii a hindy ba i křesťany V Indii. I ženy se účastní této misionářské činnosti. Bratrstvo senúdů otevřelo na severním pomezí Čadského jezera školy pro dívky a jejich žákyně se staly nejlepšími šiřitelkami islámu. Muslimské ženy křesťanských knížat a velkých náčelníků v Habeši působily ve svém okolí ve prospěch islámu. Tatarky v okolí Kazaně jsou jeho hlavními šiřitelkami.

Muslim proniknuvší do některého území, spojí je se středisky muslimského obchodu, čímž napomáhá nejen sobě, nýbrž i domorodcům. Jisté je, že se islám šíří z důvodů náboženských, hospodářských, společenských a politických. Jsou i mezi muslimy misionáři, avšak nikoliv v takovém rozsahu jako mezi křesťany. Misionářem se stává každý muslim, jakmile vkročí do pohanského kraje. Zabývaje se obchodem, průmyslem nebo karavanním dovozem, má mnoho příležitosti, aby rozséval i náboženské pravdy. V Africe podporuje hladovějící, ujímá se opuštěných dítek, vykupuje otroky, jako senúsové, cvičí je, získává jejich dobrou vůli a vychovává z nich apoštoly své víry.

Mezi nejvzdělanějšími národy si muslim hledí osvojiti když ne vyšší, tož aspoň stejné poznatky a koná, co může, aby se jeho noví souvěrci dostali na význačná místa a prospívali jeho víře. Muslimi se všude přizpůsobují svému okolí. V Číně stavějí mešity jako Číňan své chrámy bez minaretů, ba účastní se obecných náboženských projevů předepsaných čínským zákonem. Získavše několik málo desítek stoupenců otvírají školu pro chlapce i pro dívky.

Islám je společensky scelenější. Rozdíl mezi bohatým a chudým není patrný. Chudý může kdykoliv požádati pohostinství od bohatého. Bílí věřící si berou za manželky barevné domorodky a získávají jejich barevné příbuzné islámu. Nějaký britský misionář se oženil s černoškou, aby prolomil plot dělící ho od rostoucí křesťanské obce. Jeho krajani a krajanky se na něho vrhli a přiměli společnost, která ho platila, aby ho z trestu odvolala.

Naprostý zákaz opojných nápojů velice podporuje mravní i hospodářský život, neboť je mnohem účinnější než všechny sliby a spolky střídmosti. Vážnost k ženě stoupá i v islámu, Vzdělanější muslimi chtějí míti jedinou manželku. Mnoho žen stojí mnoho peněz. Rovněž přijímají rádi všechny nové pokroky, zvláště když seznají, že jsou jim užitečné a že neodporují základní věrouce islámu.

Černoch naučivší se muslimskému vyznání víry se stává členem obchodního sdružení, aniž by opustil své dotavadní příbuzenstvo, jak je povinen učiniti každý křesťan. Ani barva, ani plemeno mu nejsou na škodu jako křesťanu. Arabský muslim i černoch-muslim jsou členy téže obce, syny téže půdy. Vždyť muslimské podání dosvědčuje, že byl Mojžíš černoch. Arabové severní Afriky vidí v černochu-muslimu svého bratra, kdežto evropští křesťané se k němu jako k bratru nikdy nesníží, nikdy se s ním pokrevně nesblíží.

Muslimi dotud nemají misionářských společností jako křesťani a to jim není na škodu, nýbrž na prospěch. Křesťanský misionář je znám všem. Domnívají se o něm, že koná svůj úkol za peníze, z řemesla, kdežto o muslimském obdchodníku-misionáři nikdy takto nesoudí. Podobný názor projevují bezděky i křesťanští úředníci. Aby nenadržovali bílému misionáři, nevšímají si jeho činnosti a nepodporují pohany, které získá. Do svých služeb berou raději muslimy, kteří nepijí a tím se zároveň varují rozličných neřestí. V severní polovici Súdánu obydlené muslimy, je činnost křesťanských misionářů zakázána, avšak v chartúmské Gordon College, v níž se vychovávají nižší státní úředníci a zřízenci, je muslimské náboženství vyučovacím předmětem.

Protináboženská vlna, která zachvátila ve dvacátém století Francii, se dostala i do francouzských kolonií v Africe, kde bylo od r. 1911 každé náboženství ze státních nebo státem podporovaných škol vymýceno. Francouzští volnomyšlenkáři se domnívali, že vědecký pokrok úplně nahradí jakoukoliv potřebu víry. Avšak víra v boha trvala a křesťanští i pohanští domorodí odchovanci přecházeli k islámu, zvláště kde se dostali do styku s muslimy, kteří navštěvovali náboženskou universitu Azhar v Káhiře. Tito dosahují v muslimském světě největších úspěchů, zastávají nejčestnější úřady, jsou velmi váženi, pohostiní, dozírají na školy a rozšiřují islám.

Kolik je muslimů?

Je nesmírně těžké přesně stanoviti počet muslimů. Ve většině muslimských zemí není úředního sčítání a kde je, buď se náboženství nerozlišuje nebo se zatjuje. Kde se věřící stanoví odhadem, záleží na odhadci; souvěrec rád přidá i tři nuly, jinověrec ubere aspoň jednu nulu. Po mnoho let jsem sledoval údaje o muslimech, úřední i soukromé. Výsledky ke kterým jsem dospěl, připojuji:

V Asii Arabie 6,500.000

Palestina 800.000

Zájordání 200.000

Syrie 3,500.000

Irák 2,800.000

Turecko 17,000.000

Írán 15,000.000

Afgánsko 8,000.000

Indie 82,000.000

Cejlon 350.000

Burma 20.000

Siam 350.000

Indočína 250.000

Nizozemská Indie 48,000.000

Britská Indonesie 2,500.000

Filipiny 500.000

Čína 8,000.000

Rusko 20,000.000 215,770.000

V Africe Egypt 14,000.000

Libye 800.000

Túnisko 2,500.000

Alžírsko 6,500.000

Maroko 7,000.000

Západní Afrika 6,000.000

Jižní část střední

Afriky 10.000.000

Súdán 4,000.000

Habeš 3,500.000

Eritrea 360.000

Somálsko 2,000.000

Východní Afrika 3,200.000 60,760.000

V jihovýchodní Evropě 2,500.000

Jinde ve světě 500.000 3,000.000

-----------------

279,530.000

Užil jsem spisů

‘Abdalláh, šejch. At-timár aš-šáhijje fi ta’rích al-ismá‘ílijje. Bejrút 1919.

‘Abdaluahháb, ‘Abdalláh eben Muhammad eben. Fath mekka al-muhtarama: ruk., British Museum, Or. 6631. Anglický překlad od J. O’Kinealy pod názvem Translation of an Arabic Pamphlet on the History and Doctrines of the Wahhábís Written by Abdulláh, Grandson of Abdul Wahháb, the Founder of Wahhábism v Journal of the Asiatic Society of Bengal, sv. 43, díl 1, Calcutta 1874, s. 68–82.

Abdaluahháb, Husejn eben aš-Šejch Muhammad eben. Kitáb bagijet al-masálik fi achbár al-manásik: ruk., British Museum, Or. 9021.

‘Abdaluahháb eben Dáúd, Muhammad eben. Al Masá’il al-hedžázijje sahífat al-madžún fi ‘alam al-farfír: ruk., British Museum, Or. 5780.

‘Abdaluahháb eben Muhammad.

‘An ráiši ua-l-murtaši ua-l-ma‘arifat usúl ad-dín: ruk., British Museum, Or. 7778, s. 78–90.

Asl-dín al-islám: ruk., British Museum, Or. 134.

‘Abdaluahháb Muhammad eben: Kitáb luma aš-šiháb fi sírat: ruk., British Museum, Add. 23, 346.

‘Abduh, Aš-šejch Muhammad:

Rissalat al Tawhid ou Exposé de la Religion musulmane, traduite de l’Arabe avec une Introduction sur la Vie et les Idées du Cheikh Mohammed Abdou par B. Michel et le Cheikh Moustapha Abdel Razek, Paris 1925.

Ta‘rích al-ustád al-imám aš-šejch Muhammad ‘Abduh, vyd.Muhammad Rašíd Rida, 3 sv., al-Káhira 1324–1350 A. H. (1906–1931 A. D.).

‘Abdarrázik, Ali. Al-islám ua usúl al-hukm Baht fi-l-chiláfat ua-l-hukumat fi-l-islám. Misr 1344 A. H.–1925 A. D. Přel. Léon Bercher: L‘Islam et lés Bases du Pouvoir. Extrail de la Revue des Etudes islamiques, Paris 1935.

Abu Chodža. Précis de jurisprudence musulmane selon le Rite Châfeite par Abou Chodja. Publication du Texte arabe avec Traductions et Annotations par. S. Keijzer, Paris 1859.

Abu Júsuf Ja‘kúb ibn Ibráhím ibn Habíb al-Kúfi al-Ansári. Kitáb al-charádž, Káhira 1302 A. H. (1884–1885 A. D.).

Abu-l-Faradž al-Isfaháni. Kitáb al-Isfaháni: 20 sv., Búlák 1285 A. H. (1868–1869 A. D.); R. E. Brünnow, vyd., The Twenty-First Volume of the Kitab al-Aghani, Leiden 1888; Table alphabétiques, vyd. I. Guidi, 2 sv., Leiden 1895–1900.

Abu Šáma, Šihábaddín Abu-l-Kásim Abdarrahmán ibn Ismá‘íl. Kitáb ar-raudatejn fi achbár ad-daulatejn, al-Káhira 1287-1288 A. H. (1869–1872 A.D.); též vydal a přeložil Ch. A. C. Barbier de Meynard v Recueil des Historiens des Croisades, Historiens orientaux, sv. 4 a 5, Paris 1898, 1906.

Adams, Ch. C. Islam and Modernism in Egypt, A Study of Modern Reform Movement Inaugurated by Muhammad Abduh, London 1936.

Un Africain. Manuel de Politique musulmane, 2. vyd., Paris 1925.

L’Afrique française. Bulletin mensuel du Comité de l’Afrique française, du Comité du Maroc, du Comité Algérie-Tunisie-Maroc et du Comité du Transsaharien, Paris 1891nn.

Aga Khan. Životopis: H. H. Aga Khan. A Sketch of His live and Career, Madras 1916.

Ahmed Khan, Životopis jeho a jiných: Sir Syed Ahmed Khan. Rahimtulla Mohmed, Sayani Badruddin Tyabji. The Rt. Hon. Syed Amir Ali, Madras 1914.

Ahmedzeki, V. Die gegenwärtige Lage der Mohammedaner Russlands, Budapest 1930.

Ahrens, Karl. Muhammed als Religionsstifter (Abhandlungen für die Kundes des Morgenlandes, hrgg. von der Deutschen Morgenländischen Gesellschaft, sv. 19, č. 4) Leipzig 1935.

Ahúdemmeh. Histoire, vyd. a franc. přeložil F. Nau: Histoire de Mar Ahoudemmeh v Patrologia orientalis, sv. 3, č. 1, Paris 1906, s.7–51.

Aïni, Mehmmed Ali. Abd-al-Kadir Guilani, un Grand Saint de l’Islam 1076–1166, en collaboration avec F. J. Simore-Munir, Paris 1938.

Al-Achtal, Abu Málik Giját ibn Gaut. Díuán, vydal A. Salhani. Díuán al-Ahtal, texte arabe publié pour la première fois d’après le manuscript de St. Pétersbourg et anotté par, Bejrút 1891–1892.

Ali Mohammed, dit le Bab, Seyyed. Le Béyan persan, traduit du Persan, par A. L. M. Nicolas, 3 sv., Paris 1913–1914.

Ali, Syed Mujtaba. The Origin of the Khojahs and Their Religious Life To-day (Untersuchungen zur allgemeinen Religionsgeschichte, sv. 8), Bonn 1936.

Al-Alúsi. Mahmúd Šukri. Ta‘rích nedžd, s dodatky od Sulejmána eben Sahmán, vydal Muhammad Bahdžat al-Atari, 2. vyd., Káhira 1347 A. H. (1928–1929 A. D.).

Ameer Ali, Syed. The Spirit of Islam , a History of the Evolution and Ideals of Islam. With a Life of the Prophet. New and Revised Edition, London 1922.

Amin, Ahmad. Duha‘l-Islam. Part. 1. The Schisms ans Sects, Cairo 1936.

Andrae, Tor. Der Ursprung des Islams und das Christentum, Uppsala 1926.

André, P. J.:

L’Islam et les Races, 2 sv., Paris 1922.

L’Islam noir. Contribution a l’Etude des Confréries religieuses islamiques en Afrique occidentale, suivies d’une Etude sur l’Islam au Dahomey, Paris 1924.

Andréa, Général. La Révolte druze et l’Insurrection de Damas 1925–1929, Paris 1937.

Andrew, G.Findlay. The Crescent in North-West China, London 1921.

Arminjon, Pierre. L’Enseignement, la Doctrine et le Vie dans les Universités musulmanes d’Egypte, Paris 1907.

Armstrong, H. C. Lord of Arabia. An Intimate Study of a King, London 1934.

Arnold, Thomas. W.:

The Caliphate, Oxford 1924.

The Preaching of Islam. A History of the Propagation of the Muslims Faith, 2. vyd., London 1913.

L’Asie française. Bulletin mensuel du Comité de l’Asie française, Paris1901nn.

Azizul. Huque, Muhammed. History and Problems of a Moslem Education in Bengal, Calcutta 1917.

Baha‘alláh and ‘Abd al-Baha ibn, Baha‘alláh:

Bahá’i Scriptures. Selections from the Utterances of Bahá’U’Lláh and Abdu L-Baha, edited by Horace Holley, 2. vyd., New York 1928.

Life Eternal. Excerpts from the Writings, compiled by Rumsey Movius, East Aurora, N. Y., 1937.

Barhebraeus,Gregorius.

Chronicon ecclesiasticum,vyd. J. B. Abbeloos a T. J. Lamy, 3 sv., Louvain 1872–1877.

Chronicon syriacum, vyd. Paul Bedjan, Paris 1890.

Bashir Ahmad, Mirza. The Chief Points of Difference between the Ahmadiyya Community and the Orthodox Muslim v The Review of Religions, sv. 21, č. 10 a 11, Qadian, October-November 1922.

Basset, René. Nusairis v Encyclopaedia of Religions and Ethics, sv. 9, Edinburgh 1917, s. 417–419.

Becker, C. H.:

Christentum und Islam (Religionsgeschichtliche Volks-bücher für die deutsche christliche Gegenwart, hrgg. von Fr. Michael Schiele, ř. 3, seš. 8), Tübingen 1907.

Der Islam und die Kolonisierung Afrikas. Sonder-Abdruck aus Internationale Wochenschrift für Wissenschaft, Kunst und Technik, hrgg. von Paul Hinneberg, Berlin, den 19. Februar 1910.

Deutschland und der Islam (Der Deutche Krieg. Politische Flugschriften, hrgg.v. Ernst Jäckh, seš. 3), Stuttgart 1914.

Die Kanzel im Kultus des alten Islam. (Sonderabdruck aus Orientalische Studien Theodor Nöldeke zum siebzigsten Geburtstag gewidmet und hrgg. von Carl Bezold), Gieszen 1906.

Islam v Die Religion in Geschichte und Gegenwart, hrgg. von Friedrich Michael Schiele und Leopold Zacharnak, sv. 3, Tübingen 1912, sl. 706–745.

Al-Bekri al-Misri, Šamsaddín abu ‘Abdalláh Muhammad ibn Abi-s-Surúr as-Siddíki. At-tuhfat al-bahijje fi tamalluk al Otmán ad-dijár al-misrijje: ruk., Codex Vindobonensis, č. 925 (A. F. 283 [457]), National-Bibliothek, Wien.

Al-Beládori, Ahmad ibn Jahja ibn Džábir. Kitáb futúh al-buldán: vyd. M. J. de Goeje pod názvem Liber expugnationis regionum, auctore … al-Beládsorí, Lugdunu Batavorum 1866.

Bell, R. The Origin of Islam in Its Christian Environment, London 1926.

Ben Sherif, Caïd. Aux Villes Saintes, Paris 1919.

Berchem, Max van. La Propiété territoriale et l’Impot foncier sous les premiérs Califes. Etude sur l’Impot du Kharag, Genéve 1886.

Bercher, L. Nouvelle Charte de l’Université d’Al-Azhar au Caire. Zvl. o. z Revue des Etudes islamiques, Paris 1931.

Bereketullah, Mohammed. Le Khalifat, Paris 1924.

Birge, John Kingsley. The Bektashi Order of Dervishes, London 1937.

Blochet, E.:

La Conquete des Etats Nestorians de l’Asie Centrale per les Schiites. Les Influescens chrétienne et bouddhique dans le Dogme islamique, Paris 1926.

Le Messienisme dans l’Hétérodoxie musulmane, Paris 1903.

Blumberger, Petrus. Le Communisme aux Indes Néerlandaises, Paris 1929.

Blunt, Lady Anne. A Pilgrimage to Nejd, 2 sv., 2. vyd., London 1881.

Bombay Government. Selections from the Records of the Bombay Government, New Series, Bombay 1859 nn.

Al-Bondári, al-Isfaháni, Al-Fath ibn ‘Ali ibn Muhammad. Tauárích ál seldžuk ua háda al-džiz’ mus tamil ‘ala kitáb zubdat an-nusra ua nuchbat al-‘usra min inšá’ al-imám Imádaddín Muhammad ibn Muhammad ibn Hámed al-Isfaháni: vyd. M. Th. Houtsma, Histoire des Seldjoucides de l’Iraq par al-Bondári d’après Imadaddín… v Recueil de textes relatifs a l’Histoire des Seldjoucides, sv. 2, Leiden 1889.

Bonet-Maury, G. L’Islamisme et le Christianisme en Afrique, Paris 1906.

Bosch, A. Van den. The Dutch East Indies. Its Government, Problems and Politics, Grand Rapids 1933.

Bourbon del Monte Santa Maria. L’Islamismo e la Confraternita dei Senussi, 5. vyd., Citta di Castello 1912.

Bourne, W. Fitz. G. Hindustani Musalmans and Musalmans of the Eastern Punjab. Compiled under the Government of India. Calcutta 1914.

Bouron, N. Les Druzes. Histoire du Liban et de la Montagne Haouranaise, 2. vyd., Paris 1930.

Bousquet, G. H.:

Introduction a l’Etude de l’Islam indonésien v Revue des Etudes islamiques, 1938, pp. 135–259.

La Politique musulmane et coloniale des Pays-Bas (Centre d´Etudes de Politique éntrangere. Colection du Monde islamique, sv. 2), Paris 1939.

Brévié, J. Islamisme contre „Naturisme“ au Soudan français. Essai de Psychologie politique coloniale, Paris 1923.

British Government:

Foreign Office. Mohammedan History (Handbooks prepared under the Direction of the Historical Section of the , č. 57), London 1920.

Parliamentary Papers. Agreements with the Sultan of Nejd regarding Certain Questions relating to the Nejd-Trans-Jordan and Nejd-Iraq Frontiers. Cmd. 2566, London 1925.

Brockelmann, C.

Der Islam von seinen Anfängen bis zur Gegenwart (Weltgeschichte. Die Entwicklung der Menschheit in Staat und Gesellschaft, in Kultur und Geistesleben, hrgg. v. J. von Pflugk-Hartung, Geschichte des Orients), Berlin 1910.

Geschichte der islamische Staaten und Wölker, Leiden 1939.

Broomhall, Marshall. Islam in China. A Neglected Problem, London 1910.

Brown, J. P. The Darvishes or Oriental Spiritualism. Edited with Introduction and Notes by H. A. Rose, London 1927.

Browne, Edward G.:

Materials for the Study of the Bábí Religion. Compiled by , Cambridge 1918.

The Bábís of Persia. I. Sketch of their History and Personal Experiences amongat them. II. Their Literature and Doctrines (Journal of the Royal Asiatic Society, sv. 21) London 1889.

The Persian Revolution 1905–1909, Cambridge 1910.

The Religious Influence of Persia, a Paper read before the Persia Society on May 20,1914 v The Persia Society. Lectures delivered to the Society 1913–14, Edinburgh b. d., s. 57–72.

Brunel, R. Essai sur la Confréerie religieuse des Aíssaous au Maroc, Paris 1926.

Brünnow, Rudolf Ernst. Die Charidschiten unter den ersten Omayyaden. Ein Beitrag zur Geschichte des ersten Jahrhunderts islamischen, Leiden 1884.

Cabaton.Antoine:

Java, Sumatra and the Other Islands of the Dutch East Indies, London 1911.

Un Ambrégé malais du Catéchisme musulman, T’oung-Pao 1904.

Caetani, Leone: (Principe di Teano):

Annali dellIslam, 8 sv., Milan 1905–1918.

La Fonction de l’Islam dans l’Evolution de la Civilisation (Extrait de Scientia, sv. 11, r. 6 (1912), XXIII-3. Bologna.

Studi di Storia Orientale, sv. 1 a 3, Milan 1911–1914.

Carra de Vaux (Camille Marie Bernard). Les Penseurs de l’Islam, 5 sv., Paris 1921–1926.

Casanova, Paul. Mohammed et la Fin du Monde. Etude critique sur l´Islam primitif, Paris 1911.

Cash, W. Wilson:

Christendom and Islam, Their Contacts and Cultures down the Centuries, London 1937.

The Expansion of Islam. An Arab Religion in the NonArab World, London 1928.

Castagné, J.:

Le Movement d’Emancipation de la Femme musulmane en Orient (Revue des Etudes Islamique), Paris 1929.

Les Musulmans et la Politique des Soviets en Asie Centrale. Les Indes et l’Egypte vues de Russie. Extrait de la Revue du Monde musulman, Paris 1925.

Camstries, Henry de. L’Islam, Impresiones et Etudes, 6. vyd., Paris 1922.

Chabot, J. B. Synodicon orientale, ou Recueil des synodes nestoriens, publié, traduit et annoté par (Notices et Extraits des Manuscrits de la Bibliotheque nationale et autres bibliotheques, sv. 37), Paris 1902.

Chachoin, L. Les Religions, Histoire, Dogmes, Critique, Alger 1910.

Chantepie de la Saussaye, P. D. Lehrbuch der Religionsgeschichte, 2 sv., 2. vyd., Freiburg i. B. 1892.

Charles-Géniaux, Cl. L’Ame musulmane en Tunisis, Paris 1934.

Chatelier, A. Le:

L’Islam dans L’Afrique Occidentale, Paris 1899.

Politique musulmane. Lettre a un Conseiller d’Etat (Revue du Monde musulman, sv. 9, 12), Paris 1910.

Chauvelot, Robert. Ou va l’Islam?, Paris 1931.

Chirol, Valentine. Pan-Islamism (Proceedings of the Central Asian Society, November 14, 1906), London.

Christian Literature in Moslem Lands. A Study on the Activities of the Moslem and Christian Press in All Mohammedan Countries, New York 1923.

Clemen, Carl. Die nichtchristlichen Kulturreligionen in ihrem gegenwärtigen Zustand. Zweiter Teil: Der Hundaismus, Persismus und Islam (Aus natur und Geisteswelt, sv. 534), Leipzig und Berlin 1921.

Cobbold, Lady Evelyn. My Pilgrimage to Mecca, London 1923.

Cooper, Clayton Sedgwick. The Modernizing of the Orient, London 1915.

Corancez, L. A. Histoire des Wahabis depuis leur Origine jusqu’a la Fin de 1809, Paris 1810.

Corbet, R. G. Mohammedanism and the British Empire (The British Empire Series, sv. 5), Edinburgh and London. b. d.

Cordier, G. Les Musulmans du Yunnan, Hanoï 1927.

Dale, G. Islam and Africa, an Introduction to the Study of Islam for African Christians, London 1925.

Darmesteter, V. J. Le Mahdi depuis les Origines jusqu’a nos Jours, Paris 1885.

Denha. Histoire de Marouta.Vyd. a přel. F. Nau v Patrologia orientalis, sv. 3, Paris 1906, s. 52–96.

Depont, Octave et Xavier Coppolani. Les Confréries religieuses musulmanes, Alger 1897. Carte de l’Algérie, l’Afrique, l’Asie, et la Turquie d’Europe. Domaine geographique des Confréries religieuses musulmanes, Alger 1898.

Diercks, Gustav. Die Araber im Mittelalter und ihr Einfluss auf die Cultur Europa’s, 2. vyd., Leipzig 1882.

Dillmann, August. Der Verfall des Islam. Rede zur Gedächtnissfeier der Friedrich-Wilhems-Universität zu Berlin am 3. August 1876, Berlin 1876.

Ad-Dínawari, Abu Hanífa Ahmad ibn Dáúd. Kitáb al-achbár at-tituál, vyd.Vladimír Guirgass, Leiden 1888.

Donaldson, Dwight M. The Shi‘ite Religion. A History of Islam in Persia and Irak (Luzac’s Oriental Series, sv. 6), London 1933.

Dreyfus, Hippolyte:

Le Babisme et le Béhaïsme, Paris 1905.

Essai sur le Béhaïsme, son Histoire, sa Porté sociale, Paris 1909.

Droysen, J. G. Geschichte des Hellenismus, 3 sv., 2. vyd., Gotha 1877–1878.

Dusseau, René. Histoire et Religion des Nosaïris (Bibliothèque de l’Ecole des Hautes Etudes. Sciences philologiques et historiques, sv. 129), Paris 1900.

Enzyklopädie des Islam, Geographisches, etnographisches und biographisches Wörterbuch der Muhammedanischen Volter. Sv. 1, vyd. M. Th.Houtsma, T. W. Arnold, R. Basset, R. Hartmann; sv. 2, 4. vyd. M. Th.Houtsma, A.Wendsinck, W.Heffening, H. A. R. Gibb, E.Lévi-Provencal), Leiden 1913, 1927, 1936, 1934.

Essad Bey. Mohammad. Translated by Helmut L. Ripperger, London 1938.

Farrokhzad, G. H. The Great Men of the East in the Last Two Centuries. Sv. 1. Mohammed Ali Pasha of Egypt, Sayed Jamal-ud-Din of Persia, Beirut 1930.

Faure-Biguet, C. Abrégé des Successions en Droit musulman d’après le Poeme de la Tlemsaniya et le Commentaire d’el-A’snouni, Paris 1912.

Flügel, Gustav. Geschichte der Araber bis auf den Sturz des Chalifats von Bagdad (Aus alter und neuer Zeit. Geschichtsbibliothek für Leser aller Stände, sv. 1), Zeits und Leipzig 1867.

Forget, D. A. L’Islam et le Christianisme dans l’Afrique Centrale, Paris 1900.

Fritsch, E. Islam und Christentum im Mittelarter. Beiträge zur Geschichte der muslimischen Polemik gegen das Christentum in arabischer Sprache (Breslauer Studien zur historischen Theologie, sv. 17), Breslau 1930.

Frotter, late Captain L. J. A History of India. Revised Edition brought up to 1911 by W. H. Hutton, London 1917.

Gabrieli Guiseppe. Manuale di Bibliographia musulmana, Roma 1916.

Galt, Russel. The Effects of Centralization on Education in Modern Egypt, Cairo 1936.

Gaudefroy-Demombynes, Maurice:

Le Pelerimage a la Mekke, Etude d’Histoire religieuse (Annales du Museé Guimet, Bibliotheque d’Étude, sv. 33), Paris 1923.

Les Institutions musulmanes, nové vyd., Paris 1921.

Gautier, E.-F.:

L’Islamisation de l’Afrique du Nord. Les Siecles obscurs du Maghreb (Bibliothéque historique), Paris 1927.

Moeurs et coutumes des Musulmanes, Paris 1931.

Geiger, Abraham. Was hat Mohammed aus dem Judenthume aufgenommen? 2. oprav. vyd., Leipzig 1902.

Ghersi, E. I movimenti nazionalistici nel mondo musulmano, Padua 1932.

Gibb, M. A. R., vyd. Whither Islam? A Survey of Modern Movements in the Moslem World, London 1932.

Giese, Friedrich. Die Torelanz des Islam (Deutsche Orient-Bücherei, hrgg. von Ernst Jäckh, sv. 8), Weimar 1915.

Goeje, M. J. de. Mémoires d’Histoire et de Géographie Orientale 2. v., Leiden. No. 1. Mémoire sur les Carmathes du Bahraïn et les Fatimides, 1886. No. 2. Mémoire sur la Conquete de la Syrie, 1900.

La Fin de l’Empire des Carmathes du Bahreïn v Journal Asiatique, Paris 1895.

Goldziher, Ignaz:

Beiträge zur Literaturgeschichte der Schi‘a und der sunnitischen Polemik v Sitzungsberichte der K. Akademie der Wissenschaften, phil.-hist. Klasse, sv. 78, Wien 1874, s. 439–524.

Muhammedanische Studien. 2 díly, Halle a. S., 1889, 1890.

Die Religion des Islams v Die Religion des Orients und die altgermanische Religion (Die Kultur der Gegenwart díl I, odd. III.), 2. vyd., Leipzig 1913, s. 100–145.

Vorlesungen über den Islam (Religionswissenschaftliche Bibliothek, hrgg. von Wilhelm Streitberg und Richard Wünsch, sv. 1), Heidelberg 1910.

Gottheil, Richard. Mohammed Abdu, late Mufti of Egypte v Journal of the American Oriental Society, sv. 28, New Haven 1907, s. 189–197.

Grimme, Hubert. Mohammed. Erster Teil: Das Leben. Zweiter Teil: Einleitung in den Koran. System der koranischen Theologie (Darstellungen aus dem Gebiete der nichtchristlichen Religionsgeschichte, sv. 7, 11), Münster. i. W. 1892, 1895.

Griswold, H. D. Mirza Ghulam Ahmad, the Mehdi Messiah of Qadian, Ludhiana 1902.

Guillaume, Alfred. The Traditions of Islam. An Introduction to the Study of the Hadith Literature, Oxford 1924.

Guillaume, Alfred and Sir Th. Arnolds. The Legacy of Islam, Oxford 1931.

Guyard, Stanislas:

Fragments relatifs à la Doctrine des Ismaélis, Paris 1874.

Un grand Maitre des Assassins au Temps de Saladin (Journal asiatique), Paris 1877.

Hartmann, Martin:

Der Islam. Geschichte, Glaube. Recht. Ein Handbuch, Leipzig 1909.

Der islamische Orient. Berichte und Forschungen, 3 sv., Berlin 1899–1910.

Die Frau im Islam v Zeitschrift des Vereins für Volkskunde in Berlin, seš. 3, 1901, s. 237–252.

Die islamische Verfassung und Verwaltung v Allgemeine Verfassungs- und Verwaltungsgeschichte, erste Hälfte (Die Kultur der Gegenwart, díl 2, odd. III), Leipzig 1911, s. 49–86.

Zur Geschichte des Islam in China (Quellen und Forschungen zur Erd- und Kulturkunde, sv. 10), Leipzig 1921.

Hartmann, Richard:

Die Krisis des Islam (Morgenländische Darstellungen aus Geschichte und Kultur des Ostens, hrgg. von Wilhelm Schubart, seš. 15), Lepzig 1928.

Die Wahhabiten v Zeitschrift der Deustchen Morganländische Geselschaft, sv. 78, Leipzig 1924/25, s. 176–213.

Die Welt des Islam einst und heute (Heihefte zum „Alten Orient“, hrgg. von Wilhelm Schubart, seš. 11), 2. vyd., Leipzig 1927.

Hell, Joseph:

Der Islam und die abendländische Kultur, Weimar 1915.

Die Kultur der Araber, Leiden 1910.

Die Religion des Islams, Jena 1915.

Von Mohammed bis Ghazali. Aus den Grundwerken uberssetzt und eigeleitet, (Religiöse Stimmen der Völker. Der Islam, sv. 1). Jena 1915.

Heyworth-Dunne, J. An Introduction to the History of Education in Modern Egypt, London 1938.

Histoire nestorienne inédite (chronique de Séert), texte arabe avec traduction francaise par Mgr. Addaí Scher, avec concours de M. l’abbé J. Perier v Patrologie Orientalis, sv. 4, č. 3, Paris 1907, s. 211–313.

Hitti, Philip Khuri. The Origins of the Druze People and Religion. With Extracts from Their Sacred Writings (Columbia University Oriental Studies, sv. 27), New York 1928.

Hogben, S. J. The Muhammadan Emirates of Nigeria, London 1930.

Holley, Horace. Bahais, the Spirit of the Age, London 1921.

Horten, Max. Einführung in die höhere Geisteskultur des Islam, gemeinverständlich dargesstellt, Bonn 1914.

Houtsma, M. Th. Der Islam v Lehrbuch der Religionsgeschichte, hrgg. von P. D. Chantepie de la Saussaye, 2. vyd., sv. 1, Freiburg in Breisgau und Leipzig 1897, s. 326–396.

Huart, Clément. Geschichte der Araber. Autorisierte Ubersetzung von Sebastian Beck und Moritz Färber, 2 sv., Leipzig 1914, 1915. Namens und Sachverzeichnis, Leipzig 1916.

Textes persanes relatifs à la Secte des Houroufis, publiés, traduits et annotés par , suivis d’une Etude sur la Religion des Houroufis par Rizá Tevfíq connu sous le nom de Feylesouf Rizá (E. J. W. Gibb Memorial Series), Leyden-London 1909.

Hunter, W. W. The Indian Musulmans, 3. vyd., London 1876.

Hussain, Khan, Qadir. South Indian Musulmans, Madras 1911.

Ibn al-Atír, Ali ibn Muhammad Izzaddín. Al-kámil fi-t-ta’rích, vyd. C. J. Tornberg, Ibn-el-Athir, Chronicon quod perfectisssimum inscribitur, 14 sv., Lugduni Batavorum 1851–1876.

Ibn Battúta, Muhammad ibn ‘Abdalláh. Tuhfat an-nuzzár fi gará’ib al-amsár ua ‘adžá’ib al-asfár, vyd. C. Defrémery a B. B. Sanguinetti: Voyages d’Ibn Batoutah, texte arabe, accompagné d’una traduction, 4 sv., Paris 1853–1858.

Ibn Bišr al-Hanbali, ‘Otmán ibn ‘Abdalláh. Kitáb Unuán al-madžd fi ta’rích nadžd: ruk., British Museum, Or. 7718; díl 1. vydali Muhammad eben Abdalazíz eben Máne‘ an-Nadždi a Sulejmán ad-Dachíl, Bagdád 1328 A. H. (1911 A. D.); díl 1. a 2. uveřejnil Muhammad Husejn Nasíf, Mekka 1349 A. H. (1930–1931 A. D.).

Ibn Chaldún, Abu Zaid Abdarrahmán ibn Muhammad ibn Muhammad. Mukaddima, vyd. Et. Quatremère: Prolegomènes D’Ebn Khaldoun (Notices et Extraite des Manuscrits de la Bibliothèque Impériale, sv. 16–18), Paris 1858.

Kitáb al-‘ibar ud díuán al-mubtada’ ua-l-chabar fi ajjám al-‘arab ua-l-adžam ua-l-berber, 7 sv., Bulák 1284 A. H. (1867–1868 A. D.).

Ibn Hadžar al-‘Askaláni, Abu-Fath Ahmad ibn ‘Ali ibn Muhammad. Al-isába fi tamjíz as-sahába, vydali pod názvem A Biographical Dictionary of Persons Who Knew Mohammed by Ibn Hajar,4 sv., sv. 1 Mawlawies Mohammad Wajyh, ‘Abd-al-Haqq, Gholam Qadir, A. Sprenger; sv. 2–4 Maulavi Abdul Hai, Calcutta,1856, 1893, 1888, 1873.

Ibn Hanbal, Kitáb ar-risále fi-s-sala: ruk., British Museum, Or. 7778, s. 236–260.

Ibn Haukal, Abu-l-Kásim. Kitáb al-masálik ua-l-mamálik, vyd. M. J. de Goeje ve své Bibliotheca geographorum arabicorum, sv. 2, Leiden 1873.

Ibn Ishák, Muhammad. Kitáb sírat rasúl alláh. Das Leben Muhammed’s nach Muhammed Ibn Ishák bearbeibet von Abd el-Malik Ibn Hischam, hrgg. von Ferdinand Wüstenfeld, 2 sv. ve 3, Götingen 1858–1860.

Ibn Miskauajh, Abu ‘Ali Ahmad ibn Ja‘kúb. Kitáb tadžárib al-umam.

Vyd. Leone Caetani (Principe di Teano): The Tajarib al-Umam of History of Ibn Miskawayh, ob. A. H. 421. Reproduced in Facsimile from the MS at Constantinople with a Preface and Summary (E. J. W. Gibb Memorial, sv. 7. díl 1), Leiden 1909.

Al-kism al-achír min kitáb tadžárib al-umam, vyd. H. F. Amedroz: The Concluding Portion of the Experiences of the Nations by Miskawaihi, 2 sv., Oxford 1920–1921.

Ibn Sa‘d ibn Maní‘ az-Zuhri, Abu ‘Abdalláh Muhammad. Kitáb at-tabakát al-kebír, vyd. Eduard Sachau: Biographien Muhammeds, seiner Gefährten und der späteren Träger des Islamams bis zum Jahre 230 der Flucht, 9 sv., Leiden 1904–1909.

Ibn Serapion. Kitáb ‘adžá’ib al-akálím as-sáb’a, vyd. a přel. Guy le Strange: Description of Mesopotamis and Baghdad, Writen About the Year 900 A. D. v Journal of the Royal Asiatic Society, sv. 27, London 1895, s. 1–76, 225–315.

Ibn Tagri Birdi, Abu-l-Mahásin Džemáladdín Júsuf. An-nudžúm az-záhira fi mulúk misr ua-l-káhira, vyd. T. G. J. Juynboll a B. F.Matthes: Abu’l-Mahasin ibn Tagri Birdii Annales, sv. 1 a 2, Leiden 1851–1867.

vyd. William Popper: Abu’l-Mahasin ibn Taghri Birdi’s Annals (Publication in Semitic Philology, University of California, sv. 2, d. 2, č. 1–3; sv. 3, d. 1, č. 1; sv. 6, d. 1, č. 1–3, d. 2, č. 2, Berkeley 1909–1923.

Ibn Tajmijja Ahmad ibn ‘Abdalhalím. Madžmú‘ ar-rasá’il al-kubra, Káhira 1323 A. H.(1925–1926 A .D.).

Al-Ja‘kúbi, Ahmad ibn abi Ja‘kúb Ibn Uáduh al-Kátib:

Ta’rích, vyd. M. Th. Houtsma: Ibn Wadhih, qui dicitur al-Ja‘qubi Historiae, 2 sv., Lugduni Batavorum 1883.

Kitáb al-buldán, vyd. M. J. de Goeje, 2. vyd., ve své Bibliotheca Geographorum arabicorum, sv. 7, Leiden 1892, s. 231–373.

Ikbal Ali Shah. The Prince Aga Khan, an Authentic Life Story, London 1933.

India, Government of. Administration Report on the Persian Gulf Political Residency and Muskat Political Agency (Selections from the Records of the Government of India, Foreign Department), Calcutta 1874–1905. Pozdější zprávy jsou tajné.

The Indian Khilafat Delegation:

The Prime Minister and the Indian Khilafat Delegation (The Indian Khilafat Delegation Publications, č. 3), London 1920.

The Turkish Settlement and the Muslim and Indian Attitude (The Indian Khilafat Delegation Publications, č. 1), London 1920.

Insabato, Enrico. L’Islam et la Politique des Alliés. L’Islam mystique et schismatique. Le Problème du Khalifat. Adapté de l’Italien par Magali-Boisnard, (Les Grands Problemes Coloniaux), Nancy 1920.

L’Islam et la Politique contemporaine.Conférences organisées par des Anciens Elevenes de l’École libre des Sciences politiques, par le maréchal Lyautey, MM.Gaudefroy-Demombynes, Paul Boyer, Marcel Granet, le général Weygand, René Pinon, Jules Cambon, Augustin Bernard, Comte de Saint-Aulaire et Louis Massignon, Paris 1927.

Jání of Káshán. The Kitáb-i-Nuqtatu ’l-Káf, Being the Earliest History of the Bábís, compiled by Hajji Mírzá. Persian text with Introducttion in English by Edward G. Browne (E. J. Gibb Memorial Series, sv. 15), London 1910.

Jinnah Mohammed Ali. Životopis: Mohamed Ali Jinah, an Ambassador of Unity, His Speeches and Writings 1912–1917, with a Biographical Appreciation by S. Naidu and a Foreword by the Rajah of Mahmudabad, Madras b.d.

Jones, John P. India, Its Life and Thought, New York 1921.

Journal of the Royal Central Asian Society, London 1914 nn.

Jung, Eugéne:

Le Réveil de l’Islam et des Arabes, Paris 1933.

L’Islam et les Musulmans dans l’Afrique du Nord, Paris 1930.

Juynboll, Th. W. Handbuch des islamischen Gesetzes nach der Lehre der schafi‘itischen Schule, Leiden-Leipzig 1910.

Kalami Pir. A Treatise on Ismaili Doctrine also Wrongly Called Haft-Babi Shah Seyyid Nasir. Edited in Original Persian ans Translated into English by W. Ivanow (Islamic Research Association, č. 4), Bombay 1935.

Kidwai of Qadia, Shaikh M. H.

Harem, Purdah or Seclusion, London 1918.

The Future of Muslim Empire (Central Islamic Society), London, February 14, 1919.

Kitáb al-gazuát, ruk., British Museum, Add. 23, 345.

Klerck, E. S. de. History of the Netherlands East Indies, Rotterdam 1938.

Korán

Coranus Arabice. Recencionis Flügelianae textum recogn. iterum exprimi cur. Gustavus Mauritius Redslob, Ed. ster., novis chartis impr., Lipsiae 1922.

Kitáb al-korán, Wien 1906/07.

Korán. První úplný český překlad z arabštiny pořídil A. R. Nykl, Praha 1934.

The Holy Quran with English Translation and Explanatory Notes. Published under the Auspices of Hadrat Mirza Bashir ud-din Mahmud Ahmad, the second Successor of the Promised Messiah, by Anjuman-i-Tarraqi Islam, Qadian, Punjab, India, Madras 1915.

The Qur‘an translated by E. H. Palmer (Sacred Books of the East, 6, 9), Oxford 1900.

Krehl, Ludolf. Uber die Religion der vorischlamischen Araber, Leipzig 1863.

Kremer, Alfred von. Culturgeschichtliche Streifzüge auf dem Gebiete des Islams, Leipzig 1873.

Lamairesse, E. et Gaston Dujarric. Vie de Mahomet d’asprès la Tradition, 2 sv., Paris 1897, 1898.

Lammens, Henri:

L’Islam. Croyances et Institutions, Beyrout 1926.

Qoran et Tradition. Comment fut composée la Vie de Mahomet? v Recherches de Science religieuse, 1910, č. 1, Paris.

Laoust, H. La Réforme orthodoxe des Salafiya et les Caractères généraux de son Orientation actuelle (Revue des Études islamiques), Paris 1932.

Lens, A. R. de. Practiques des Harems marocain. Sorcéllerie, Médecine, Beauté, Paris 1925.

Macdonald, Duncan Black.

Aspects of Islam, New York 1911.

Development of Muslim Theology, Juriprudence and Constitutional Theory, New York 1903.

The Religious Attitude and Life in Islam, being the Haskell Lectures on Comparative Relogions Delivered before the University of Chicago in 1906, Chicago 1909.

Macmichael, H. A. A History of Arabs of the Sudan, 2 sv., Cambridge 1922.

Mahler, Eduard. Fortsetzung der Wüstenfeld’schen Vergleichungs-Tabellen der Muhammedanischen und Christlichen Zeitrechnung (von 1300 bid 1500 der Hedschra). Im Autrage und auf Kosten der Deutschen Morgenländischen Gesellschaft hrgg. von , Leipzig 1887.

Al-Makrízi, Abu-l-‘Abbás Ahmad ibn ‘Ali ibn ‘Abdalkádir ibn Muhammad al-Husejni Takiaddín. As-sulúk li-ma‘rifat duual al-mulúk. Francouzský překlad části od E. M. Quatremere: Histoire des Sultans mamlouks de l’Egypte, 2 sv., Paris 1837–1845; francouzský překlad zbytku od E. Blochet: Histoire d’Egypte de Makrizi, Paris 1908.

Mann, Traugott. Der Islam einst und jetzt (Monographien zur Weltgeschichte, hrgg. von Ed. Heyck, sv. 32), Bielefeld und Leipzig 1914.

Manshardt, Clifford. The Hindu-Muslim Problem in India, London 1936.

Margoliouth, D. S.:

Contributions to the Biography of Abd Al-Kadir of Jilan v Journal of the Royal Asiatic Society, April, 1907, London.

Mohammed and the Rise of Islam, New York 1905.

Mohammedanism, Cambridge 1911.

Pan-Islamism v Proceedings of the Central Asian Society, January 12, 1912, London.

Marty, Paul.

Etudes sur l’Islam à la Côte d’Ivoire (Collection de la Revue du Monde musulman, sv. 12), Paris 1922.

Etudes sur l’Islam et les Tribus Maures. Les Brakna (Revue du Monde musulman, sv. 42), Paris 1921.

Etudes sur l’Islam et les Tribus du Soudan (Collection de la Revue du Monde musulman, sv. 6–9), 4 sv., Paris 1920.

L’Islam en Mauretanie et au Sénégal (Revue du Monde musulman, sv. 31), Paris 1915/16.

Massignon, Louis.

Annuaire du Monde musulman statistique, historique, social et economique. Rédigé par . Troisième Edition (1929), Paris 1929.

Esquisse d’un Bibliographie Qarmate v Oriental Studies Présented to E. G. Browne, Cambridge1922, s. 329–338.

La Passion d’al-Hosayn-Ibn-Mansour al-Hallaj, Martyr mystique de l’Islam, exécuté a Bagdad le 26 mars 922. Etude d’Histoire religieuse, Paris 1922.

Mende, G. v. Der nationale Kampf der Russlandtürken. Ein Beitrag zur nationalen Frage in der Sovietunion (Mitteilungen des Seminars für orientalische Sprachen, Beiband 39), Berlin 1936.

Mercier, E. Le Code du Hobous ou Ouakf selon la Législation musulmane, suivi de Textes des bons auteurs de Pièces originales, Paris 1899.

Mez, Adam. Die Renaissance des Islams, hrgg. von H. Reckendorf, Heidelberg 1922.

Michel le Syrien. Chronique de Patriarche jacobite d’Antioche (1166–1199), vyd. a přel. J. B. Chabot, 4 sv., Paris 1899–1906.

Miller, William MacElwee. Baha’ism. Its Origin, History and Teachings, New York 1931.

Minorsky, Vladimir.

Matériaux pour servir à l’Etudes des Croyances de la Secte persane dite les „ Ahlé Haqq ou Ali Ilahi“, sv. 1 (Travaux de l’Istitut Lazarefl, sv. 32), Moscou 1911.

Notes sur la Secte des Ahlé-Haqq (Revue du Monde musulman), Paris 1921.

Mitwoch, Eugen. Zur Entstehungsgeschichte des islamichen Gebets und Kultus, (Einzelassgabe aus den Abhandlungen der Königl. Preuss. Akademie der Wissenschaften, r. 1913. Phil.-hist. Classe č. 2), Berlin 1913.

Montet, Edouard.

De l’Etat présent et de l’Avenir de l’Islam. Six Conférences faitesau College de France en 1910, Paris 1911.

L’Islam. Paris 1923.

Morand, Marcel. Le Droit musulman algérien (rite malékite). Ses Origines v Revue algérienne, tunisienne et marocaine de Legislation et de Jurisprudence. Juin 1913, Alger 1913.

Morison, Theodore. The History of the Muhammedan Anglo-Oriental College Aligarh. From Its Foundation to the Year 1903, together with the Annual Report for the Year 1902–1903 and Appendices, Allahabad 1903.

The Moslem World. A Quarterly Review of Current Events, Literature and Thought among Mohammedans and the Progress of Christian Missions in Moslem Lands, vyd. Samuel M. Zwemer, Harrisburg, Pa., 1911nn.

Mott, John R. The Moslem World of To-Day, Edited, with a Foreword and Closing Chapter, by , London 1925.

Al-Muallakát.

Vyd. Th. Nöldeke: Fünf Moallaqat v Sitzungsberichte der Kais. Akademie der Wissenschaften, philosphisch-historische Klasse, sv. 140, d. 7; 142, d. 2; 144 d. 1, Wien 1899.

Anglický překlad: E. F. Johnson: The Seven Poems Suspended in the Temple at Mecca, London 1894.

Al Muchrif. La Réforme de l’Enseignement a la Grande Mosquée Zitouna de Tunis. Zvl. o. z Revue des Etudes islamiques, Paris 1930.

Muhtar-Katircioglu, Mahmud. The Wisdom of the Qur‘an. Set forth in Selected Verses Conveying the Moral, Religious and Social Philosophy of Islam. English Translation by John Naish, Oxford 1927.

Muir, William.

The Caliphate. Its Rise, Decline and Fall. From Original Sources, 3. vyd., London 1898.

The Life of Mahomet. From Original Sources, London 1894.

Müller, A. Der Islam im Morgen- und Abendland, Berlin [1884–1886].

Müller, Marc. Jos. Ueber die oberste Herrschergewalt nach dem moslimischen Staatdrecht. Sonder-Abdruck aus den Abhandlungen der l. Classe der kais. Akademie der Wissenschaften IV. B; odd. 3, Wien.

Musil, Alois.

Die Hypothese von der Austrocknung Arabiens und deren Folgen v Dr. A. Petermanns Mitteilungen aus Justus Perthes geographischer Anstalt, sv. 60, d. 1, Gotha 1914, s.332–333.

The Alleged Desiccation of Arabia and the Islamic Movement ve svém Northern Negd, New York 1928, s.304–319.

The Muslim Standard. Edited by Abdul Qayum Malik and Published by the Islamic Information Bureau. London 1920nn.

An-Nauaui, Abu Zakarija Jahja. Kitáb tahdíb al-asmá’ ua-l-lugát, vyd. Ferdinand Wüstenfeld: The Biographical Dictionary of Illustrious Men Chiefly at the Beginning of Islamism, 2 sv., Göttingen 1842–1847.

Der Neue Orient, Halbmonatsschrift für das politische, wirtschaftliche und geistige Leben im gesamten Osten, Berlin 1917nn.

Nöldeke, Theodor. Geschichte des Qorans, Götingen 1860.

Norton, William Harmon. The Influence of the Desert on Early Islam. Reprint from Journal of Religion, sv. 4, č. 4, July 1924, s. 383–396. Chicago.

Oriente Moderno. Rivista mensile d’informazzioni e di studi per la diffusione della conoscenza dell’Oriente sopra tutto Musulmano, pubblicata a cura dell’Instituto per l’Oriente, Roma 1921nn.

Palmieri, P. Aurelio. Die Polemik des Islam. Aus dem Italienischen übersetzt von Valentin Holzer, Salzburg 1902.

Patton, Walter M. Ahmed ibn Hanbal and the Mihna. A Biography of the Imam Including an Account of the Mohammedan Inquisition called the Mihna 218–234 A. H., Leiden 1897.

Paulus, J. Encyclopaedie van Nederlandsch Indie. Tweede druk. Met medewerting van verschillende geleerden, ambtenaren en officieren. Samengesteld door , 4 sv., La Haye-Leiden 1917–1921.

Pautz, Otto. Muhammeds Lehre von der Offenbarung quellenmässig untersucht, Leipzig 1898.

Pellegrin, Arthur. L’Islam dans le Monde (Etudes, Documents et Témoignages pour servir a l’Histoire de Notre Temps), Paris 1937.

Pfannmüller, D. Gustav. Handbuch der Islam-Literatur, Berlin-Leipzig 1923.

Phelps, M. W. Life and Teachings of Abbas Efendi. A Study of the Religion of the Babis or Behais, New York-London 1904.

Philby, H. St. B. Arabia of the Wahabis, London 1935.

Poliak, A. N. Fa Féodalité islamique, (Revue des Etudes islamiques), Paris 1936.

Quellien, Alain. La Politique musulmane dans l’Afrique Occidentale Francaise, Paris 1910.

Ragai, D. Shafík. La Femme et le Droit religieux dans l’Egypte contemporaine, Paris 1940.

Rášid, Hanná Abi. Džabal ad-Durúz, Káhira 1925.

Rášídaddín. Džáme‘ at-tauárích, vyd. E. M. Quatremère: Histoire des Mongols de la Perse écrite en persan par Raschideldin, Paris 1836.

Reckendorf, H. Mohammed und die Seinen (Wissenschaft und Bildung. Einzeldarstellungen aus allen Gebieten des Wissens, hrgg.von Paul Herre, sv. 2), Leipzig 1907.

Renan, Ernest. Der Islam und Wissenschaft. Vortrag gehalten in der Sorbonne am 29. Marz 1883 von . Kritik dieses Vortrags vom Afghanen Scheik Djemmal Eddin und Ernest Renan’s Erwiderung. Autorisirte Uebersetzung, Basel 1883.

Reusch, R. Der Islam in Ost-Afrika mit besonderer Berücksichtigung der muhammedanischen Geheim-Orden, Leipzig 1931.

Revue des Etudes Islamiques, publiée sous la Direction de L. Massignon, Paris 1927nn.

Revue du Monde musulman, publiée par la Mission scientifique du Maroc, sous la direction d’A. Le Chatelier, Paris 1907.

The Review of Religions. A monthly magazine. Qadian, Punjab, India, 1902nn.

Richet, Etienne. La Mauretanie, Paris 1920.

Rinn, L. Marabouts et Khouan. Etude sur l’Islam en Algérie, Paris 1884.

Risálat ba‘tat al-ichá’ al-islámijje as-sínijje ila-l-‘álam al-islám ua ‘l-muslimín fi’s-Sín, Káhira 1938.

Rose, H. A. Some Problems in Naqshbandi History. Zvl. o. z Indian Antiqary, Bombay 1923.

Rutter, Owen. Triumphant Pilgrimage, London 1937.

Saba, Jean S. L’Islam et la Nationalité, Paris 1931.

Aš-Šábušti, Abu-‘l-Hasan Ali ibn Muhammad. Kitáb ad-dijárát: ruk., Codex berolinensis (Wetzstein, 1100), Arabische Handscariften č. 8321, Preussische Staatsbibliothek, Berlin.

Sachau, Eduard:

Das Berliner Fragment des Musa Ibn ‘Ukba. Ein Beitrag zur Kenntnis der ältesten arabischen Geschichsteliteratur. Sonderabdruck aus den Sitzungsberichten der Königlich Preussischen Akademie der Wissenschaften. Sitzung der philosophisch-historischen Classe vom 25. Februar 1904, XI. Berlin.

Uber die zweiten Chalifen Omar. Ein Charakterbild aus der ältesten Geschichte des Islams. Sonderabdruck aus den Sitzungsberichten der Königlich Preussischen Akademie der Wissenschaften. Sitzung der philosophischen-historischen Classe vom 13. Marz 1902, s. 292–323, Berlin.

Uber die Religiösen Anschauungen der Ibaditischen Muhammedaner in Oman und Ostafrika. Sonderabdruck aus den Mitteilungen des Seminars für Orientalische Sprachen zu Berlin, 1899, s. 47–82.

Sacy, Silvestre de.

Exposé de la Religion des Druzes, tiré des Livres religieux de cette Sects et précédé d’une Introduction et de la Vie du Khalife Hakem-Biamr-Allah, 2 sv., Paris 1838.

Mémoires sur les Trois plus fameuses Secte du Musulmanisme, Paris 1818.

Sanhoury, A. Le Califat. son Evolution vers une Société des Nations orientales (Travaux du Seminaire oriental d’Etudes juridiques et sociales), Paris 1926.

Saúd eben ‘Abdal‘azíz al-emír. Kitáb alladi arsalahu ila bába chán hákem al-fáres: ruk., British Museum, Or. 7778, s. 91–97.

Schacht, J. Der Islam mit Anschluss des Qorans, 2. vyd., Tübingen 1931.

Schrieke, B. J. O. De Strijd euder de Arabieren in persen literatur (Bijlage VI van den Notulen van het Bataviaasch Genootschap van Kunsten en Wetenschappe, sv. 58) 1920.

Schwager, Fr. The Most Vital Mission Problem Translated by Agatho Rolf, Techny, III., 1915.

Sékaly, A.

Le Problème des Wakfs en Egypte. Zvl. o. z Revue des Etudes islamiques, Paris 1929.

L’Université d’El-Azhar et ses Teansformations, Zvl. o. z Revue des Etudes islamiques, 2 díly, Paris 1927, 1928.

Sell, Canon. The Religious Orders of Islam, London 1908.

Sell, Edward. The Faith of Islam, 3. vyd., London 1907.

Servier, André.

Islam and the Psychology of the Musulman, translated by A. S. Moss-Blundell, London 1924.

Le Nationalisme musulman en Egypte, en Tunisie, en Algérie, Constantine 1913.

Severus ibn al-Mukaffa. Al-džiz al-auual min kitáb si jar al-batáriket al-iskandaránijjín min mári markus hatta chajíl min sánnat 61 hatta 767, vyd.Ch. F. Seybold: Alexandrinische Patriarchen- Geschichte von S. Marcus bis Michael I 61–767. Nach der altesten 1266 geschriebenen Hamburger Handschrift im arabischen Urtext herausgegeben von (Veröffentlichungen aus der Hamburger Stadtbibliothek, sv. 3), Hamburg 1912.

Seybold, Christian. Die Drusenschrift. Kitáb el-noqat ual-dawáir „Das Buch der Punkte und Kreise“ nach dem Tübinger und Münchner Codex herausgegeben mit Einleitung, Facsimile und Anhägen versehen, Kirchhain N.-L. 1902.

Shemmakhi, Ibrahím ibn Sulejman. Le Djebel Nefousa venséreption Traduction francaise et Notes avec une Etude grámmaticale par A. de Callasanti-Motylinski (Publication de Léttres d’Alger. Bulletin de Correspondance africaine, sv. 22) 3 seš., Paris 1838–1839.

Sibt ibn al-Džauzi, Šamsassín Abu-l-Muzaffar Júsuf ibn Kizuglu ibn ‘Abdalláh. Kitáb mir‘át az-zamán fi ta’rích al-a’ján. Výběr vydal Ch. A. C. Barbier de Meynard: Extraits du Mirat er-Zeman v Recuel des Historiens des Croisades, Historiens orientaux, sv. 3, Paris 1884, s. 511–570.

Sicard, Jules. Le Monde musulman dans les Possessions francaises. Algérie, Tunisie, Maroc, Afrique Occidentale Française, Paris 1928.

Simeon z Bejt Aršám. La lettera di Simeone vescovo di Beth-Aršam (524) sopra i martiri omeriti, vyd. Ign. Guidi s překladem v Reale Accademia dei Lincei, Atti, anno CCLXXVIII, 1880–81. Memorie della Classe di scienze morali, storische e filologiche, sv. 7, Roma 1881, s. 471–515.

Simon, Gottfried. The Progress and Arrest of Islam in Sumatra. London 1912.

Simon, Gustav. Neuzeitliche Strömungen im Niederlandisch-Indischen Islam v Allgemeine Missions Zeitschrift, Marz 1917.

Singkel, Abdorraoef van. Bildrage tot de kehnis van de mystiek of Sumatra en Java. Akademisch proefschrift ter verkriiging van den grad van Doctor in de taak-enletterkunde v. d. O.-J., Archipel aan de Rijkas-Universiteit te Leiden… Door Douve Adolf Rinkes, Heerenveen 1909.

Siraj-ud-din, Ahmed. The Truth about the Kilafat. 2. vyd., Lahore 1916.

Skrine, Francis Henry. Bahaism. The Religion of Brotherhood and Its Place in the Evolution of Creeds, London 1912.

Slemman, H. Le Chemin de Fer de Damas-la Mesque, Paris 1900.

Snouck-Hurgronje, Christian.

Mekka, mit Bilder-Atlas. Sv. 1, Die Stadt und ihre Herren, Sv. 2, Aus dem Heutigen Leben, Den Haag 1888–1889.

Mohammedanism, London 1937.

Nederland en de Islam. Vier Voordrachten Gehouden in de Nederlandchs-Indische Bestuursacademie, Leyden 1911. Francouzsky: Politique musulmane de la Hollande. Quatre Conferénces (Revue du Monde musulman), sv. 14, Paris 1911, s. 381–509.

Soubhy, Saleh. Pelerinage àl a Mecque et a Médine précédé d’un Apercu sur l’Islamisme et suivi de Considérations générales au Point de vue sanitaire et d’un Appendice sur la Circonsision. Le Caire 1894.

Sprenger, A. Das Leben und die Lehre des Mohammed nach bischer grösstentheils unbenutzten Quellen berrbeite von , 2. vyd., 3 sv., Berlin 1869.

Stoddart, Lothrop. The New World of Islam, New York 1921.

Strothmann, R.

Das Staatsrecht der Zaiditen (Studien zur Geschichte und Kultur des Islamischen Orients, hrgg. von C. H. Becker, seš. 1), Strassburg 1912.

Der Kultus der Zaiditen, Strassburg 1912.

Die Zwölfer-Schi‘a. Zwei religionsgeschichtliche Charakterbillder aus der Mongolenzeit, Leipzig 1926.

Stubbe, Henry. An Account of the Rise and Progress of Mahometanism with the Life of Mahomet. And a Vindication of him and his Religion from the Calumnies of the Christians, vyd. Hafiz Mahmud Khan Shairani, London 1911.

At-Ta‘álibi. Abu Mansús ‘Abdalmalik ibn Muhammad ibn Ismá‘íl. Surar achbár mulúk al-furs ua sirajihim, vyd. H. Zotenberg: Histoire des Rois des Perses, Paris 1900.

At-Tabari, Abu Dža‘far Muhammad ibn Džarír. Ta’rích ar-rusul ua-l-mulúk, vyd. M. J. de Goeje a jiní: Annales quos scripsit Abu Djafar Mohammed ibn Djarir at-Tabari, 3 serie v 15 sv., Lugduni Batavorum 1879–1903.

Thédénat-Duvent, P. P. Mémoires sur la Campagne de Méhémed-Ali, Pacha d’Egypte, contree les Wahabites, Paris 1822.

Thiersant, Dabry de. Le Mahométisme en Chine, 2 sv., Paris 1878.

Thomas, E. Chronicles of the Pathan Kings of Delhi, London 1871.

Thurston, Edgar. Castes and Tribes of South India, 7 sv., Madras 1909.

Tischendorf, Paul Andreas von. Uber das System der Lehen in den moslemischen Staaten besonders im osmanischen Staate, Leipzig 1871.

Titus, M. T. Indian Islam, a Religious History of Islam in India, London 1930.

Toynbee, Arnold J.

Survey of International Affairs 1925. Sv. 1. The Islamic World since the Peace Settlement, London 1927.

Survey of International Affairs 1930, London 1931; 1936, London 1938.

Al-Uákidi, Abu ‘Abdalláh Muhammad ibn ‘Omar. Kitáb al-magázi. Vyd. Alfred von Kremer: History of Muhammad’s Campaigns, by Aboo ‘Abd Ollah Mohammad bin Omar al-Wákidi. (Bibliotheca indica). Calcutta 1856. Přel. J. Welhausen: Muhammed in Medina. Das ist Vakidi’s Kitab al-Maghazi in verkürzter deutscher Wiedergabe. Berlin 1882.

Vályi, Felix. Spiritual and Political Revolutions in Islam, London 1925.

Vissière, A. Recherches sur les Musulmans chinois par le Commandant d’Ollone. Etudes de ,

Consul général de France, Paris 1912.

Vollers, Karl. Die Weltreligionen in ihrem geschichtlichen Zusammenhange, 2. vyd., Jena 1921.

Walter, H. A. The Religious Life of India. The Ahmadiya Movement, Calcutta 1918.

Watson, Ch. R. What is this Moslem World? New York 1937.

Weber, Otto. Arabien vor dem Islam (Der alte Orient. Gemeinverständliche Darstellungen hrgg. von der Vorderasiatischen Gesellschaft), 2. vyd., Leipzig 1904.

Weil, Gustav.

Geschichte der Chalifen. Nach handschriftlichen, grösstentheils noch unbenützten Quellen bearbeitet, 3 sv., Mannheim 1846, 1848, 1851.

Geschichte der islamitischen Völker von Mohammed bis zur Zeit des Sultan Selim übersichtlich dargesstellt, Stuttgart 1866.

Wellhausen, Julius.

Das arabische Reich und sein Sturz, Berlin 1902.

Die religiös-politischen Oppositionsparteien im alten Islam (Abhandlungen der Königlichen Gesellschaft der Wissenschaften zu Götingen. Philologisch-historische Klasse. Neue Folge, sv. 5, č. 2), Berlin 1901.

Reste arabischen Heidentums. Gesammelt und erläutert, 2. vyd., Berlin 1897.

Wensinck, A. J. The Muslim Creed, London 1932.

Westermarck, Edward. Marriage Ceremonies of Morocco, London 1914.

Wherry, E. M. Islam and Christianity in India and Far East, New York 1907.

Williams, Kenneth. Ibn Sa‘ud, the Puritan King of Arabia, London 1933.

Wilson, Samuel Graham. Modern Movements among Moslems, New York 1916.

Woodsmall, Ruth Frances. Moslem Women Enter a New World (Publications of the American University of Beirut, Social Science Series, č. 14), London 1936.

Wüstenfeld, Ferdinand.

Geschichte der Fatimiden-Chalifen nach arabischen Quellen (Abhandlungen der Königlichen Gesellschaft der Wissenschaften zu Göttingen 26, 27), Götingen 1881.

Vergleichungs-Tabellen der Muhammedanischen und Christlichen Zeitrechnung nach dem ersten Tags jedes Muhammedanischen Monats berechnet und im Auftrage und auf Kosten der Deutschen Morgenlandischen Gesellschaft hrgg. von , Leipzig 1854.

Yusuf-Ali, A. The Indian Mohammedans (Journal of the Royal Society of Arts, sv. 55), London 1907.

Zwemer, S. M. The Law of Apostasy in Islam: Answering the Question: Why there are so Few Moslem Converts and Giving Examples of Their Moral Courage and Martyrdom, London [1925].